Cirkus bez přívlastku!

Mezinárodní umělecká skupina Cirque du Soleil vystoupila v listopadu v Praze sice podruhé, poprvé však s plnohodnotnou cirkusovou show, která konečně dostála své slovutné pověsti. Saltimbanco je pestrou cirkusovou podívanou, která vznikla již v roce 1992 pro jeden z obřích cirkusových stanů – chapiteaux – se kterými skupina objíždí prakticky celý civilizovaný svět.

Od roku 2007, kdy byla tato show upravena tak, aby mohla opustit chapiteaux, se může také prezentovat ve sportovních halách menších evropských metropolí, jako je například Praha, kde pobude jen několik dní a rychlostí blesku se opět přesune o pár stovek kilometrů dál. To dříve s ohromnými stany a se zázemím dalších mobilních staveb a unimobuněk, které tvořilo téměř vlastní autonomní městečko, nebylo možné. Proto dřív hostily Cirque du Soleil jen velká evropská města, ve kterých bylo možno hrát až tři týdny či měsíc bez obav, že by opadl divácký zájem. V našem bezprostředním okolí tak skupina v posledních letech stanovala v Mnichově, Berlíně nebo ve Vídni. A protože jsem Saltimbanco před lety viděl v chapiteaux v Barceloně, těšil jsem se na srovnání, jak se s nehostinnou pražskou O2 arénou artisté vypořádají.

Saltimbanco

Při vstupu do O2 arény jsem vzpomínal, jak jsem před lety v katalánské metropoli vstupoval do vůbec největšího cirkusového chapiteaux, jaké jsem do té doby viděl, a už od prvního momentu se kolem začaly objevovat podivně líčené figury, klauni, tanečníci a postavy na chůdách. Svými mikrohříčkami mě aktivně vtahovali do neznámého světa, do jakési jiné, zvláštní, neuchopitelné cirkusové reality. I zde v Praze se před představením objevilo mezi diváky pár zmateně se pohybujících figur ve zvláštních kostýmech. Kromě procházení chodbami stadionu však nevykazovaly žádnou vzpomínanou aktivitu, kterou by nějak výrazně proměňovaly neútulné prostředí naší největší kryté haly. Vtáhnout diváka do čtvrté, neobyčejné – cirkusové – dimenze je ovšem v prostorách O2 arény úkol přetěžký. Každý divák se musí prosoukat turniketem jako na lyžařském vleku, projít bezpečnostním rámem jako na letišti, vyjet výtahem jako v kancelářské budově nadnárodních korporací a než najde své místo v sektoru jako na hokeji, projde kolem mnoha stánků s fastfoodem jako v multiplexu. Po usazení v půli arény přepažené haly a v příjemnějším přítmí již divák mohl sledovat úvodní zahřívací vtípky různých postav, které si pohrávaly s diváky a vytvářely tak první zárodky vzájemného partnerství divák – účinkující.

Po desítkách drobných lišáckých vtípků s dokonalou časovou přesností, podle které by bylo možno si řídit hodinky, odstartovalo za zvuku úvodního hitu defilé všech figur. To měli na starosti dva podivuhodní principálové v naprosto nesourodých strakatých kostýmech. Následoval – s jednou pauzou – sled více než tuctu artistických čísel. Program bezmála dvouhodinové podívané byl tvořen dokonale secvičenými výstupy nejvyšší světové úrovně, aktéři skutečně přiváděli diváky v ryzí úžas. Ať už se jednalo o úvodní gymnasticko-rovnovážné vystoupení tříčlenné artistické rodiny, fantastické skupinové vystoupení na čtyřech čínských tyčích, na kterých bylo zhruba dvacet artistů schopno přeskakovat v neuvěřitelných formacích, vystoupení silové akrobacie, rytmické dvojice, která kombinovala bubenické a bojové umění. Pochopitelně nechybělo několik klaunských výstupů, žonglér, hadí žena, mimořádně efektní ruská houpačka, která vynášela artisty až těsně pod střechu haly, odkud se po vzoru skokanů do vody z pružného prkna v elegantních choreografiích a vrutech řítili k zemi, kam dopadli na miniaturní žíněnku. Celý program ukončil výstup čtyř vzdušných akvabel na pružných gumách, které vytvářely až krasohledové formace v celém vzdušném prostoru mezi malou manéží a kopulí haly. Diváci odměňovali každý výstup bouřlivým potleskem a prvotřídní artisté si jejich obdiv náležitě užívali. Při závěrečném potlesku byli již všichni aktéři miláčky publika. Cirque du Soleil potvrdil i v Praze svou legendární pověst „strhující podívané“.

Nový cirkus?

Cirque du Soleil je jedněmi považován za světový vrchol nového cirkusu, jinými za důmyslnou efektní spekulaci s cirkusovou poetikou a emocemi, nebo dokonce za komerční pozlátko. Jak tedy kanadskou legendu vůbec vnímat? Je možné považovat ji vůbec za zástupce nového cirkusu?

Cirque du Soleil je především cirkusem. Cirkusem bez přívlastku, protože mu jde především o show. Jde mu o předvádění dokonale secvičených a působivých čísel, hraje s emocemi diváků. S přesností hollywoodských psychologů míchá strach, úžas, uvolnění a smích – tedy základní pilíře prožitků, na kterých je postaven cirkus již od doby svého vzniku, jak jej formulovali Phillip Astley a jeho současníci už okolo roku 1780 a z čehož se postupně vyvinul populární tzv. velký evropský cirkus, kterému dnes říkáme cirkus tradiční. Dnes existující tradiční cirkusy ve své valné většině především zhmotňují naši romantickou představu o tomto původním historickém cirkuse. Ty nejlepší z nich (nehledejme je ovšem na území ČR) mohou mít dokonce svá vystoupení zaobalená do nějakých – často notoricky známých – populárních příběhů, v rámci kterých jde stále především o to předvést mimořádnou dovednost. Plakáty a programy takových skupin nezřídka zdobí výčet úspěchů či vítězství jejich účastníků v různých soutěžích, ať už oborových či sportovních. Jsme zvyklí, že součástí těchto cirkusů jsou čísla se zvířaty, jezdecká nebo drezérská, vídáme kostýmy odkazující k minulosti, k výstupům hrává kapela stylizovaná do „vojenské kutálky“, často ale hrající parafráze současných hitů.

Pokud považujeme takovýto „konzervovaný“ cirkus čili „cirkus postaru“ za cirkus tradiční, v jehož estetice, projevu a atmosféře nás jistě máloco překvapí (byť předváděná čísla mohou být nezpochybnitelné mistrovské úrovně!), pak do této koncepce představení Cirque du Soleil nezapadají. Jsou jiná. Jsou bez zvířat, jsou moderní, vtipná, trendy, sexy – tedy vše, co tradiční cirkus rozhodně není. Navíc podléháme zdání, že v produkcích jde o něco více než o předvedená čísla.

Přitom však dramaturgická stavba a veškeré použité atributy naprosto odpovídají těm nejryzejším cirkusovým principům tradičního cirkusu…

Tradiční cirkus vždy, když byl v historii „současným“ široce přístupným uměním – proto byl často považován za pokleslý, komerční, málokdy za umělecký žánr – používal takové prostředky, které byly právě „v kurzu“. Snažil se být moderní, současný a sexy. To, že dnes existuje trend tzv. tradičního cirkusu, který konzervuje historickou představu o cirkusu, ještě neznamená, že nemůže vznikat i moderní, současná podoba tradičního cirkusu. A to je přece přesně to, oč běží v Cirque du Soleil: angažuje nejlepší artisty a gymnasty světa, vítěze mnoha soutěží – tak jako tradiční cirkusy v historii – absorbuje nejmodernější dovednostní kuriozity – parkuristy, cyklotrialisty, skateboardisty, tak jako tradiční cirkus v minulosti při předvádění tehdejších výstřelků současnosti: dovedností na koních, později bicyklech, různé bizarní střílení lidí z děl a podobně. Cirque du Soleil vytváří trend: vyrábí vlastní pestré kostýmy netradičního vzhledu, vlastní hudební styl absorbující různými kulturami ovlivněnou world music, v textech písní dokonce používá jakýsi vlastní, nesrozumitelný, avšak univerzální exotický jazyk. To vše můžeme u Cirque du Soleil jednoduše najít a ptát se – čemu to slouží? Jsem si jistý, že odpovědí je: SHOW! Dobrá, kvalitní a bezkonkurenčně špičková show. A proto se přece chodí do cirkusu! Přesně kvůli tomu se tam vždycky chodilo a chodit bude – a je to tak správně!

Globální cirkusový mainstream!

Co tedy chybí světovému Cirque du Soleil, aby byl označen za cirkus nový? Chybí mu myšlenka, která stojí na začátku každého představení jakékoli skupiny či jednotlivce nového cirkusu. Myšlenka, pocit, potřeba sdělení, které chtějí skupiny nového cirkusu divákům předat a k čemuž používají svých fyzických a uměleckých dovedností. Dovedností často mimořádných, na které ale své diváky nezvou! Takové skupiny se nepotřebují chlubit vítězstvími svých členů v soutěžích, nelákají na senzační údaje, úspěchy a rekordy, kterých dosáhly po celém světě. Skupiny nového cirkusu zvou své diváky na obsah. Je pro ně nezbytné předat myšlenku, pocit, stav, ve kterém se nacházejí. Že jsou prostředky, kterými to sdělují často neuvěřitelné a popírají fyzické zákony, je příznačné, protože naše myšlenky, stavy a situace také často odporují normálu.

Abych se vrátil k Cirque du Soleil: jsem přesvědčen, že je to jedna z mála skupin světa, která je skutečným pokračovatelem či nástupcem masově populárního tradičního cirkusu z dob jeho největší slávy. Posouvá do současnosti estetiku tradičního cirkusu, který tak není zahleděný do minulosti a atakuje další, aktuálně objevované možnosti lidských schopností. Cirque du Soleil se po zásluze stal globálním šampionem obecně platné masové zábavy, uskutečněným snem jeho zakladatelů, projektem bez omezení. Důkazem jsou fantastické komerční ohlasy, zájem diváků a stále nové možnosti, jak se dostat i do stále menších míst, za dalšími ohromenými diváky.

Cirque du Soleil by se měl stát synonymem pro slovo cirkus. Cirkus bez přívlastku. A pokud se dnes již bez přívlastků neobejdeme, pak „moderní cirkus“. Kéž by právě tak moderní cirkus dnes vypadal! Cirque du Soleil jsou nositelem většiny atributů toho nejlepšího z původního tradičního cirkusu. Podávají důkaz, že i tradiční cirkus má šanci se rozvíjet a být stále kvalitní zábavou. Absolutně se nechci přít, co je víc. Zda takový cirkus bez přívlastku nebo cirkus nový! Každý divák ať si vybere, co je mu bližší. Na nový cirkus jděte ale jinam. Rád vám poradím.

P.S. Jen tak na okraj, kam byste si zařadili La Putyku?

Cirque du Soleil: Saltimbanco. Režie Franco Dragone, režie verze pod chapiteaux Gilles Ste-Croix (1992–1996), režie arénové verze Carmen Ruest (premiéra 31. 7. 2007 v Ontariu), hudba René Dupéré, kostýmy Dominique Lemieux, scéna Michel Crête, choreografie Debra Brown (1992), Hélène Lemay (2007), light design Luc Lafortune, sound design Jonathan Deans (1992), François Bergeron, François Desjardins (2007). 02 Arena Praha 12. – 14. listopadu 2010 (psáno ze 14. listopadu 2010).