Cirkus Havel jede!

30. června 2010 Z Brna vyjížděli v devět, z Prahy v jednu. Hned na úvod nevzali Štěpánovi B. do autobusu velociped a nechtěli ani to prase – když jim nicméně řekli, že je to prase od pana prezidenta, obměkčili se. Ne však na dlouho – pořád mluvili o šašcích počmáraných a že něco tak výstředního už dlouho nevezli.

Cesta ubíhala hezky. Kousek za Plzní je stihnul uragán a čtyřikrát byla zácpa. Oni si z toho nic nedělali – tetelili se: Jedou do Avignonu!

2. července Avignon je nadchnul. Pořád tam svítí slunce a vzduch voní. Na nádraží pro ně přijely tři sympatické Francouzky, pořád je líbaly a i jinak byly něžné.

Hned v autě je poprosily, aby neříkali, že hrají v Avignonu, protože hrají ve Villeneuve – a to že je pro avantgardní divadlo lepší. Pak projeli branou a sklapla jim čelist. V areálu jakéhosi příhradního příkopu bylo cca dvacet obrovských cirkusových stanů, všude žárovkové girlandy a slunečníky a palmy, výstřední evropská mládež v různých kalhotách s děrami úplně všude dotýkala se jich něžně – tu a tam zažili i polibky. Na úvod je vzali do jídelny, pili různá vína zadarmo, jedli flambovaného úhoře a byli šťastní jak hrášek v lusku. Každý dostal svůj karavánek, poměrně obskurní – ale čistý, a volal domů, že je to tu prima.

3. července Poprvé hráli. Dopředu jim říkali, že festival se teprve rozjíždí – a že nejspíš nebude mnoho diváků – ale to se sekli. Jméno Václav Havel zapůsobilo na Francouze úplně elektricky. Byla hlava na hlavě a spousty i stály. Po představení se volalo Bravo a Eliška Boušková dostala za stanem připomínky od nějakého Švýcara, odborníka na Havla. Řekl jí, že špatně přeložila větu Polibte mi prdel. Že tam měla blbě přízvuk.

4. července Bylo diváků osmnáct – z toho ještě pět dětí. Nicméně na závěr byly ovace zas. Morávek zkrátil stopáž, řekl, že avantgardní divadlo nesmí trvat víc než hodinu. Řekl mu to jednou v Hradci na lavičce Josef Krofta.

5. července Včera před půlnocí se vydali v počtu devět s těmi svými 50kg propagace do centra. A uviděli neuvěřitelné věci.

Úderem půlnoci se do ulic Avignonu – už tak neprůchodných pro všecky možné zahrádky a bary a fastfoody – vyrojilo obrovské množství šílenců, každý s sebou nesl žebřík nebo schůdky, anebo nějaká lana alespoň. K tomu několik balíků plakátů na kartónu – a začal to jeden každý hlava nehlava někam vylepovat. Šílenci šplhali po zdech domů, spouštěli se ze stromů – tu a tam někdo lezl i po střechách. Bylo to zcela bizarní. Během padesáti minut se Avignon proměnil v jedinou obrovskou plakátovací plochu. Propadli euforii a jali se ty své letáčky vylepovat na nejobskurnější místa – hýřivě je svazovali do řetězů, v řetězech zavěšovali do baldachýnů nad hlavy pobavených obyvatel města. Policie to nejen že nerozháněla – tu a tam dokonce i někomu podržela žebřík. Jako například Vrbkové. Nakonec byl ale hlavním hrdinou noční akce Václav Hanzl. Vyšplhal až do třetího patra Papežského paláce, nalepil tam za okýnko: Václav Havel – Le Cochon a Vezmi svoji lásku do Divadla Na provázku.

Vrátili se ve tři v noci vysmátí jak lečo. Zjistili, že co tam nebyli, usídlili se u jejich karavanů pávi.

6. července Pávi řvali celou noc.

Večer dorazili recenzenti. Kvůli jednomu úplně nejdůležitějšímu museli začít o pět minut později – bral těsně před začátkem Prasete parní lázeň.

Když představení skončilo, museli odpovídat na různé dotazy, co se pana prezidenta týče – jak se má, co bude s eurem a zdali je skutečně Prodaná nevěsta páně prezidentovým dílem. Že je jakožto operní skladatel úžasný talent. Tak to všechno uváděli na pravou míru, Eliška Boušková dala kolovat scénář s poznámkami a šli všichni na večeři. Byly krevety.

8. července Ráno vstali brzo – v deset měl být společný průvod městem. Oni se přitom předtím chtěli stavit na trhu. Každou středu totiž bývá ve Villeneuve trh. A zas z toho měli zážitek. Stovky trhovců a mořské plody a bubny z Afriky a malá rajčátka a meruňky a broskve a latimérie a hodinky a životopis Karla Gotta v němčině a šneci, co se nebojí – pomalinku lezou sem a tam krabičkou. Nádhera. Největší fronta pak byla před gazíkem, co v něm točili víno proudem. Francouzi si každý nesl svůj plastikový barel, spořádaně stáli ve frontě, mlčeli – jen se tak nějak spokojeně usmívali. Někdo měl ty barely i dva. Jedna babička tři…

Pochod byl rovněž vydařený. Přijela dodávka se zapřaženou vlečkou – na ni se nasáčkovalo asi tak dvacet muzikantů různé národnosti a Morávek. Ten hrál na zvonečky. Jeli městem, hráli závratné rytmy a Avignon se na ně usmíval, inkasoval mraky letáčků a pořád dokola sliboval, že se zcela jistě dostaví. Pak na náměstí vedle Papežského paláce zazpívali Proč bychom se netěšili a Zabili, zabili – načež se stali miláčky davu. Avignončané se na ně usmívali, pořád se jich lehounce dotýkali a Eliška Boušková dostala nabídku k sňatku. Pak jeli na valníku zpět, Eva Vrbková stála na korbě – a ač byla původně nasraná, tančila na střeše s tak závratnou radostí – až to místy zastavovalo dopravu.

Přijeli zpocení jak prase – tak si rovnou na plácku u karavanů nainstalovali České moře.

9. července Včera měli zase zážitek. Byli na zahajovacím přestavení oficiálního Avignonu. Režisér Marthaler tam režíroval cosi, co by se mohlo jmenovat Kdyby ty stěny – kdyby ty stěny mohly mluvit! – ale nejmenovalo se to tak – jmenovalo se to Papperlapapp – a bylo to o tom, co všechno si asi pamatují stěny Papežského paláce. Jak to dohromady nedává žádný smysl – leda snad, že krása spasí svět. Konkrétně tam jedenáct francouzských herců, kteří všichni vypadali jako životem obroušení obtloustlí maloměšťáčci, dvě a půl hodiny stáli, mlčeli, neviděli, souložili, ječeli, mlátili s sebou o podlahu, stáli zády patnáct minut, chtěli si udělat čaj – ale nešlo to, usínali na katafalcích, propadali, hořeli, chodili pořád dokola třicet metrů tam – třicet zpátky. Bylo to fascinující. Během těch dvou a půl hodin odešlo cca dvě stě diváků – nás zbylých sedm set deset ale vydrželo do konce. Na děkovačce se pak strhla obrovská mela – stovka nás dupala a volala Bravo!, druhá stovka bučela a volala Hanba! Ostatní diváci nevěděli ke komu se přidat – a tak raději v panice odcházeli. Němečtí herci neztráceli eleganci, ani když po nich někdo něco hodil a Morávek byl bez sebe nadšením, šel to panu Marthalerovi říct osobně, ale zabloudil – dorazil na nějaký milionářský banket, snědl tam devět ústřic – a šel zase do campu.

Ráno hráli Pižďuchy – tentokrát už stan praskal ve švech, děti se smály, Havlovi rozuměly, držely palce Holendovi, aby se taky nestal Pižduchem – a na závěr měly radost, že přišly. Vyřiďte panu Havlovi, že je velkým dětským autorem – řekla jim pak jedna paní učitelka na rozloučenou. Tak to rádi posíláme dál.

12. července Večer byla premiéra Prasete v novém obsazení (herci Husy se v polovině festivalu vystřídali – pozn. red.) a Morávek byl jednak spokojený, jednak chce zítra hodinu a půl připomínek.

V noci pak konali půlnoční průvod městem. Stavěli se na různé kašny a schody před bankovními úřady a parkovací místa pro rychlou pomoc – pořád dokola zpívali Proč bychom se netěšili a Zabili zabili. Do toho Renata Vítová jedenáctkrát vystřihla nějakou árii a Vanda Drozdová podala důkaz, že Eva Olmerová má konečně následovnici. Stali se miláčky davu. Rozdali 14 kg letáčků od Martiny Měšťanové, ustavičně si je někdo fotil a nechával si vysvětlit cestu do Villeneuve. Největší srocení se jim podařilo vytvořit u vchodu do biskupského paláce. Když tam už potřetí zpívali Dobrá věc se podařila – vyběhl z baráku hrozně zpocený pán a naléhavě jim sděloval, že pan režisér Marthaler je nasraný – a ať okamžitě přestanou, jinak že dá zastavit představení. Přijela paní ředitelka Pospíšilová z Divadelního světa Brno.

15. července Uklízeli jsme stan, sháněli kytice a čisté ubrusy, do toho Martina Krátká jala se šéfovat kuchyni – na naši počest měl se ten den k obědu dávat bramborový salát s platýzem.

Večer se pak skutečně dostavili úplně všichni. Hrál se Kabaret Kniha aneb Provázek hledá společnou řeč se zbytkem Evropy. Stan praskal ve švech, šest mezinárodních dvojic stalo se miláčky publika (ještě dvě hodiny před začátkem usnesli se na kulatém stole mozky festivalu, že společný projekt není možný – protože tady se nikdo nedomluví vůbec s nikým), volalo se Bravo a volalo se Hurá. Do toho se zpívalo, největší ohlas měla Renata V. s Mozartem a pak Miloš Štědroň s tím jeho Zabili zabili – v úpravě pro šraml.

Pak byli šťastní a milovaní – pořád jim někdo chodil říkat, že se to povedlo, přijel Petr Oslzlý a Vladimír Morávek na tiskovce přečetl esemesku od V. H. Spát se šlo v pět.

16. července Nenápadně se změnilo klima. Začalo být ještě větší vedro, ve sprchách jim pořád někdo sděloval, že včera to byla krása – a začali konečně chodit Francouzi. Už na dopolední Pižďuchy byla stovka diváků, na večerní Prase taky tak – a možná víc.

20. července Naposled se hrálo Prase. Lucie Němečková byla již bravurní a Vladimír Morávek odjel do Monaka na výlet. Poslal odtud SMS, že je tam krásně, moře že je vlahé a Holenda že bude nejspíš hrát v Akvabelách. To je ten jeho nový film, co se má točit příští léto. Do vlasti odjel Petr Oslzlý – ještě předtím řekl, že tohle léto nejspíš změní Provázku život. Že má předtuchu.

Plné znění deníků čtěte na pokračování ve sloupci iDN