Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Cirkusy u nového jezera… (No. 7)

Jak jsem v minulém příspěvku z letošní Letní Letné slíbil, tak činím. Tento díl věnuju skupině Losers Cirque Company, jež na festivalu uvedla tři své, na festivalu dosud neprezentované projekty – premiéru taneční inscenace Loop a dvě práce z minulé sezony 2022/2023 – Žena, růže, píseň kost (premiéra 1. 12. 2022) a Nespoutaní (premiéra 30. 3. 2023).

O inscenaci Loop jsem psal ve své první reportáži z letošní Letní Letné (zde), takže o ní se zde příliš vyjadřovat nebudu. I o další z uvedených inscenací – Žena, růže, píseň, kost – jsem se už veřejně vyjadřoval: v programu ČT ArtZóna 6. prosince 2022. I tento můj vstup do šestiminutové reportáže Saši Michailidise si můžete na netu najít (zde). A tak jediným projektem, o kterém jsem se dosud veřejně nezmínil, je akrobatická koláž (jak Losers inscenaci charakterizují) Nespoutaní. Přesto mi to nedá, abych se nezamyslel nad všemi těmito projekty společně. Ukazují totiž stav a vývoj skupiny, její aktuální proměny a hledání nových cest. A pro mnohé příznivce Loserů to může být i mírně překvapivá cesta. Losers se totiž výrazně omlazují a nový výraz hledají především skrze moderní taneční divadlo, odkud pochází řada jejich nynějších tanečníků/tanečnic a spolupracovníků/spolupracovnic (především choreografů/choreografek). V Loop již zcela evidentně, ale o tom jsem již psal. Ovšem tyto tendence jsou patrné i v obou dalších inscenacích, byť možná v ne tak razantní podobě.

…

Žena, růže, píseň, kost

Začnu nejstarší na letošní Letné uvedenou inscenací – Žena, růže, píseň, kost z prosince loňského roku. Na festivalu měla trochu smůlu, neb před ní a během ní pršelo, voda se dostávala až na plochu, a tak i když ji performerky během produkce všemožně stíraly, znemožnila jim některá čísla, anebo je musely provádět s velkou opatrností. Píšu záměrně v příčestí minulém tvrdé -y-, neb v inscenaci účinkují pouze ženy. Ženský rod má v české gramatice čtyři vzory, v inscenaci vystupují a o svých vzorech mluví a tančí (či jinak se pohybově projevují) čtyři performerky. Odtud se tedy odvíjí dramaturgie a vtipný název produkce. Autorem konceptu a režisérem je architekt Jaroslav Wertig, choreografii měl na starosti akrobat a stálý spolupracovník Losers Jindřich Panský.

Losers se tak spoléhají na vlastní síly či blízké kolegy a přátele a nespolupracují se zkušenějšími hosty, jak to bývalo v minulých letech. Navíc tento, ale i další dva projekty jsou výrazně autorské a vpisují se do nich účinkující osobnosti, a to nejen fyzickými dispozicemi, ale i vlastními tématy a obsahem produkcí. Zvláště tato je se všemi performerkami spojena doslova bytostně, neb se v ní vyzpovídávají ze svého pohledu na svět a lidské hodnoty, jichž si váží. Každá si vybrala jeden ženský vzor – jednu ženskou osobnost, jíž si v životě váží a jež ji v jejím myšlení a konání inspiruje.

Pro první – Kristýnu Stránskou – jí je slavná mexická výtvarnice Frida Kahlo. Obdivuje ji pro její schopnost být sama sebou, i když ji osud upoutal na invalidní vozík, být femme fatale řady významných mužů, aniž by byla povrchní kráskou a aniž by jakkoli ustoupila od své osobnosti, suverenity, ženství. A pro originalitu jejího výtvarného díla i názorů. Tato vstupní pasáž je propracovaná, a to jak po choreografické stránce, tak i pohybové a scénografické. Ostatní tanečnice se Stránskou manipulují, ta se jimi nechává vláčet, ale vždy jako Fénix vystupuje z popela a vznáší se nad nimi, vyzařuje ženskou sílu a suverentitu. Krásu.

Druhou zpovídající se je Šárka Tětěruková, která vypráví o své ukrajinské babičce, jež překonala předválečný hladomor, dvakrát válečnou frontu, jež se přes Ukrajinu ve druhé světové válce převalila, a další katastrofy, jež následovaly a jež jí vzaly řadu blízkých a příbuzných. Přesto byla do konce života laskavou a milou babičkou starající se o svou rodinu a rozdávající klid a radost. Je to svou osobní vazbou nejsilnější, nejintimnější ze všech čtyř příběhů – vzorů, ale zpracován je bohužel nenápaditě, povšechně. Dění na scéně takto emotivně působivé téma neakcentuje, Tětěruková o své babičce vlastně jen mluví a ostatní kolem se bezradně pohybují. Režisér spoléhá na nahraná slova, jež slyšíme z reproduktorů a jež nám téma/příběh sdělují.

Obdobně k tématu přistupují tvůrci i ve třetí části, kdy se Ivona Szantová přiznává ke své lásce k americké zpěvačce Madonně. Drží v ruce mikrofon, má na sobě připomínku ikonického Madonnina kostýmu a pohybově, některými choreografiemi i výrazem ji napadobuje. Zde se nejvíc projevuje to, co jsem ve svém rozhovoru v ČTArt nazval divadelním karaoke. Je to jen nápodoba pop zpěvačky její fanynkou, nápodoba pop-koncertu bez zajímavějších původních choreografických, pohybových či tanečních vstupů či vrstevnatějších důvodů, proč Madonna Szantovou přitahuje. Blíží se to k hranici toho, co Loserům hrozí po celou dobu jejich existence – dělat efektní zábavnou varietní show bez dalších, spodních (divadelních) vrstev. Když ale základající členové Loserů, akrobatické duo Daemen (Petra Horníček a Zdeněk Moravec), zvítězili v roce 2010 v prvním ročníku TV soutěže Česko Slovensko má talent, byla to tenkrát sakra fyzicky náročná akrobacie. Ostatně ji můžete zhlédnout na youtube:

Takové atributy výstup Szantové postrádal a jiné – koncertní pódium nenápodobové – v zásadě neobsahoval. Závěrečná pyramida, kdy se postavily tři performerky na sebe (Szantová nejvýš), to nezachránila.

Naštěstí závěrečný monolog Martiny Illichové, bývalé reprezatnantky v moderní gymnastice, vrací inscenaci zpět do rámů divadla. Vypráví v něm o své trenérce, jež se kvůli rodině (dětem) musela vzdát sportu, přesto aktivní život nevzdala a věnuje se mu – s mnoha časovými a rodinnými trampotami – aspoň trenérsky nadále. Vtipné situace skvěle doplňované efektními čísly moderní gymnastiky (práce s fluorenčními míči, koželi, stuhami, obručemi), jež Illichová i její spoluaktérky zvládají perfektně, vytvářejí to, co nový cirkus zdobí od jeho prvopočátků – akrobatické, sportovní či jiné schopnosti aktérů jsou vnášeny do divadelního prostoru a myšlení. Performeři (v tomto případě performerky) ukazují efektní čísla, jež ale mají řadu spodních (obsahových) proudů a nápaditých choreografických řešení.

Produkce je rámována zkouškou či setkáním všech dívek, při němž si povídají o svých životech, stěžují si na chlapy, na své lásky a problémy, svěřují se se svými útrapami, sny a představami, mluví jedna přes druhou. A když jedné z nich – Kristýně Stránské, jež v úvodu přichází zpoza diváků a odkládá si šaty na kraj jeviště – zavolá partner, aby už šla domů vařit večeři, odbyde jej, že ještě trénuje. Tento rámec o stále ještě otrockém, služebném údělu ženy v naší společnosti by mohl být nosným, kdyby jej autoři udrželi po celý čas představení a hlavně kdyby performerky mluvily na jevišti přímo, „za sebe“, a nikoli hlasy jiných představitelek svých postav, jež znějí nahrané z reproduktorů a dívky jen řeč či zpěv simulují. Inscenaci a jejímu přímému apelu na diváky to škodí. Vlastně performerky jen imitují příběhy, které slyšíme, což činí z produkce ono divadelní karaoke, o němž jsem v ČTArt mluvil a jež vytváří těžko prostupnou stěnu mezi aktérkami a jejich – byť osobními a zřejmě i jimi napsanými – příběhy. A natolik náročná a efektní jako u Daemen, abychom vše ostatní přehlédli a nechali se vtahovat úchvatnými dovednostmi a schopnostmi aktérek, jejich čísla nejsou.

Ovšem cesta mluvit na jevišti o sobě, být tam za sebe, tedy vytvářet autorské divadlo, za nímž si i tematicky plně stojím a ručím, je touto produkcí nastolena. V tomto smyslu jde i do budoucna o velmi dobrý dramaturgický tah. Jen byl nad síly především autora námětu a režiséra Jaroslava Wertiga a možná i hereckých schopností aktérek. Nahrané (upozorňuju, že dokonce jinými herečkami než těmi, které je interpretují) zpovědi nepůsobily dostatečně autenticky a nebyly ani literárně zajímavě zpracované (působily jako slohové práce), režie sje nedokázala dramaticky propojit s děním na jevišti, jež je víceméně jen ilustrativní, zástupné pro akrobatická čísla. Aspoň že choreografie – především úvodního a závěrečného výstupu – mnohé zachraňuje.

…

Nespoutaní

Sázku na vlastní síly ostatně charakterizují i obě následující produkce Nespoutaní a Loop. Nespoutaní asi nejvíc navazují na iniciační přístupy a postupy Losers Cirque Company, jimiž se proslavila na Letní Letné, kde v roce 2014 měla premiéru její první produkce The Loser(s), podle níž se skupina pojmenovala a již má dodnes na repertoáru.

Začíná se pohledem na jakési umělé bytosti – sedm mužů a dvě ženy – za průhlednou žlutou zástěnou, kde jsou seřazeny jak kosmonauti v nějakém sci-fi snímku. Odtud vycházejí a vytvářejí kruh evokující vývoj života na zemi, později zřejmě i vývoj lidstva. Pohybují se jak plazi po zemi, chodí jeden za druhým, různě po sobě lezou a vytvářejí nenápadná akrobatická čísla. Ta jsou posléze čím dál náročnější a na jevišti se odehrává vlastně akrobatická show mnoha čísel a výstupů. Ty jsou různě motivovány proměnami kostýmů, hudby, později využitím výškové akrobacie, kdy postavy vlezou na konstrukci zavěšenou z výšky. Akcentuje se tělesnost, erotičnost, fyzicky náročná či efektní čísla.

I když v inscenaci najdeme řadu odkazů především na sci-fi filmy, což zdůrazňují i kostýmy, je prvotní a jasně přiznaným tématem lidské tělo a akrobacie. Pro někoho málo, pro někoho dostačující důvod k show. Pokud by šlo o soubor, který se s novocirkusovým děním teprve začíná pasovat, bylo by to v pořádku. Losers však mají za sebou již spektakulární cestu, během níž dosáhli řady vynikajícíh inscenačních výsledků a získali dokonce vlastní divadelní prostor, a tak je tato produkce jistým zklamáním. Jejím režisérem je sám vedoucí souboru Petr Horníček, který se zřejmě snažil mladším členům a členkám souboru předat své zkušenosti.

Nicméně věřím že i on sám seznal, že hostující režiséři vnášejí do projektů LCC ještě další valéry a levely a že není snadné jich vlastními silami – aspoň zatím – dosahovat. A tentokrát se ani nevyvedla scéna a především kostýmy, jež příliš exploatují umělý svět sci-fi, jenž ale jinak není v dění na jevišti nijak ukotven.

A o projektu Loop jsem již psal. Ten asi měl být onou vlajkovou lodí nové cesty LCC a možná i je. Horizont tanečního divadla a klauniády je myslím dobré východisko. Nicméně zatím je na začátku, či možná v půli a potřebuje ještě řadu utažení (komediantských i choreografických). Jsem zvědav, zda tvůrci budou mít k nim vůli a energii. Zaděláno na svěží „mladé“ LCC je.

Losers Cirque Company je dnes spolu s LaPutykou vlajkovou lodí českého nového cirkusu, toho skupinového, jenž existuje dlouhodobě, vytváří projekty s velkým počtem účastníků a udržuje si stálou ekipu performerů. Nyní se ocitla v situaci nádechu, kdy hledá nové cesty a možná i nové výzvy. Věřím, že je najde a že na letošní LL prezentované projekty budou jen inspirativními zastaveními na velkolepé cestě. Každý tvůrce, každé umělecké těleso potřebuje občas takové kroky a úkroky.

P. S. Za zmínku stojí i jeden divácký poznatek – ač Losers již několik let sídlí a hrají v architektonicky tradičně koncipovaném divadle Bravo! (dřív Branické divadlo pantomimy), cirkusové šapitó jejich produkcím stále vyhovuje víc. Především nadhled a vlastně i blízkost diváků k dění na jevišti, který přinášejí tribuny, ale i výška stanu umožňují divákům mít daleko větší přehled o dění na scéně a akrobatická čísla v něm vyznívají působivěji, výrazněji. Jako bychom byli na jejich dosah. To klasické jeviště v poměrně velkém divadle Brava!, navíc bez elevace (co vím z původního projektu, původně v rekonstrukčním plánu byla – viz Taneční zóna 3/2020) vůbec nenabízí a Losers se s tímto handicapem budou muset doma ještě popasovat. Lygovo komediantství (Loop, Nespoutaní), jímž navazuje na tanečníka a mima Radima Vizváryho, který působil v Bravo! a s LCC v nedávných letech, by jim v tom mohlo výrazně pomoct.

…

Losers Cirque Company, Praha – Jaroslav Wertig: Žena, růže, píseň, kost. Námět a režie: Jaroslav Wertig, choreografie: Jindřich Panský, hudební střih: David Borovička, kostýmy: Lucie Červíková, grafika: Michal Heriban, light design: Michael Bláha, zvuk: Karel Mařík. Performeři:​ Martina Illichová, Kristýna Stránská, Šárka Tětěruková, Ivona Szantová. Hlasy: Irena Kristeková, Kateřina Bohatová, Zuzana Stavná, Petra Kosková. Produkce: United Arts. Premiéra 1. prosince 2022 v Divadle Bravo!, Praha. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 28. srpna 2023.

Losers Cirque Company, Praha – Matěj Randár, Petr Horníček, Michaela Kadlčíková: Nespoutaní. Scénář: Matěj Randár, Petr Horníček, Michaela Kadlčíková, režie: Petr Horníček, dramaturgie: Matěj Randár, supervize: Martin Kukučka, choreografie: Michaela Kadlčíková, hudba: Jan Šikl, kostýmní výtvarník: Petra Vlachynská, scéna: Petr Horníček, light design: Michael Bláha, zvuk: Karel Mařík. Akrobaté: Sára Stoulilová, Ester Josefína Vandasová, Lukáš Borik, Petr Dlugoš, Petr Dvořák, Andrej Lyga, Marek Petráček, Tomáš Pražák, Adam Rameš. Premiéra 30. března 2023 v Divadle Bravo!, Praha. Psáno z uvedení na festivalu Letní Letná 27. srpna 2023.

///

Více o letošní Letní Letné na i-DN:

Cirque Alfonse se vrací na Letní Letnou

Novocirkusový crème de la crème

Letní Letná slaví dvacetiny

Letní Letná ve čtvrtek začíná

Cirkusy u nového jezera… (No. 1)

Cirkusy u nového jezera… (No. 2)

Cirkusy u nového jezera… (No. 3)

Cirkusy u nového jezera… (No. 4)

Cirkusy u nového jezera… (No. 5)

Cirkusy u nového jezera… (No. 6)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 2. září 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Cirkusy u nového jezera… (No. 7)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ