Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Cirkuzkus si zkus
Psala se sobota 9. července. Před chvíli přestalo pršet. Vybavena pláštěnkou a kloboukem, protože na deštníky nevěřím, jsem vstoupila do přívětivého areálu letního kina v Olomouci. Jako pokladna a festivalový meeting point festivalu Cirkuzkus 2022 slouží moc pěkné šapitó u vstupu, pro mě už na vždy asociované s podnětnými diskuzemi a bujarými večery na Divadelní Floře. Obejmutí laskavou atmosférou zajistilo již samotné prostředí kina. Spousta vzrostlých stromů, lidské štěbetání u rozpitých piv, monumentální cihlové zdi a prosvítající špičky věží katedrály sv. Václava. Dvojsečnost prostoru je jeho velikost – kapacita až 2000 míst k sezení často evokuje pocit, že přišlo málo diváků. V tomto případě se to ale nedělo. I přes extrémní ochlazení a deště se tu po celém hledišti rozmístilo dost diváků, aby nepůsobilo prázdně, ale zároveň aby každý měl dost svého prostoru jak kolem, tak před sebou.
Foto: archiv festivalu
Co zbude z člověka?
Festival nového cirkusu, tanečního a pohybového divadla Cirkuzkus zahájila pohybově-taneční performance mezinárodního souboru Continuo Please leave a message. Tematicky bohatá inscenace o dvou performerech a třech performerkách se dotýkala především lidství a světa jako takového – jeho problémů, nespravedlností, návyků a stereotypů… jeho chodu. Krom performerů v ležérních outfitech se na jevišti objevovaly tajemné postavy v oblecích a kloboučcích, na první pohled připomínající Charlieho Chaplina. Z jeho komiky jim ale moc nezbylo, protože pravděpodobně tahaly za nitky světa těch obyčejných. Těmi obyčejnými jsme my – lidé chodící na osm či dvanáct hodin do práce, každodenně se pachtící po živobytí a jistotách ve světě chaosu a relativizace pravdy. Soubor pracoval s kontrasty – pohyby byly jednou mechanické a synchronizované, jindy poeticky taneční až rituální. S tím korespondovala i hudba, kterou živě produkovaly hráčka na perkuse a vokalistka. Projev zpěvačky balancoval mezi sekavými vzdechy evokující špatné připojení ve videohovoru a neurčitými etnickými zpěvy.
Performance nechyběla ani verbální složka, která upřesňovala pomyslnou dramaturgickou linku. Některé sekvence byly inscenovány jako pohovor nebo dialog v korporátním prostředí. Lidé se v něm snažili vyjádřit ke svým problémům, ale nebyli schopni je vyslovit, ve svých promluvách bloudili ode zdi ke zdi a definoval je pouze pocit toho, že je něco hrozně špatně. Do jisté míry verbální a zvuková složka reflektovala i přesun mezilidské komunikace do virtuálního prostředí. Výtvarné řešení pracovalo s černou tabulí na pozadí, na kterou performeři kreslili a psali, pomocí křídy určovali pohyby ostatních nebo se snažili vyřešit zásadní životní otázku: Co je problém? Odpověď nikdo nenalezl. Do chaosu vytvořeného křídovým prachem žena mokrým prstem napsala The world as we knew it just ended.
Poeticky laděná líná neděle
KLID-HRA-KLID
Nedělní pochmurné ráno rozvířila dvojice z Divadla Continuo Sean Henderson a Diana Khwaja se svým workshopem určený dětem s názvem AKCE! POHYB! ABSTRAKCE!, který volně navazoval na sobotní představení. Vše se totiž dotýkalo tématu respektu k ostatním lidem ve společném sdíleném prostoru, při čemž děti jednak byly vedeny k vnímání vlastního těla například za pomocí sledování dechu nebo tepu, ale také společně mezi sebou kooperovaly skrze pohybové hry. Právě oscilace mezi jedincem a kolektivem se projevovala i v rámci cvičení, protože účastníci se jednak skrze svou motoriku zaměřovali na jednotlivé končetiny či orgány, které však dohromady vytváří podobu a stav celého těla, pro nějž je určující puls jakožto životní rytmus. V několika variacích se zároveň měnilo tempo fyzických aktivit, v nichž se střídalo téma individuality s tématem společenství, ale také klid nahrazovala rychlost a naopak. Prostorem tak postupně zaznívaly otázky: Co se to se mnou vlastně děje? Liší se náš zevnějšek s obsahem uvnitř? Odlišujeme se, nebo splýváme s prostředím, ve kterém žijeme?
KROK-STOPA-KROK
Působením jedince v prostoru se rovněž zabýval workshop Street Art výtvarné skupiny Chaos company, ve které si děti vyzkoušely, co s sebou obnáší vytváření graffiti a maleb na veřejných prostranstvích. Cílem bylo posprejovat dřevěné desky, které posléze posloužily k vytvoření laviček, na nichž si mohou posedět návštěvnici festivalu nebo pravidelní diváci Divadla na cucky. Opět tak kladl důraz na působení jednotlivce ve skupině, která společně vytváří jedno dílo. Aby děti neodcházely „pouze“ s nezapomenutelným zážitkem, mohly si po svém nadesignovat prázdnou lahvičku spreje a vytvořit si tak originální doplněk do svého pokoje. Postupně se nabourával stereotyp, že pouliční malby vznikají pouze za účelem zábavy, ale naopak se zdůrazňovalo, že oživují zdánlivě neviditelná místa a objekty. Workshop se tedy dotkl i otázky udržitelnosti, protože se v něm využívalo starých materiálů (desek a prázdných sprejů), které by jinak pravděpodobně skončily na skládce. Právě důležitost street artu podporoval i výklad lektorů, kteří kromě praxe dětem poskytli teoretických vhled do tohoto typu umění včetně úskalí, která s ním souvisí a jež se opět týká pravidel a zákonů nastavených společností.
NAROZENÍ-ŽIVOT-SMRT
Na závěr dne plného přeháněk a chladného větru se přízračně na jevišti Letního kina Olomouc usadily Vrány pražského Holektivu v režii Elišky Brtnické a přinesly s sebou baladicky laděnou koláž o lidském životě i o sobě samých. Ne zcela zřetelně, ale spíše formou asociací se stal pojítkem všech obrazů příběh lásky mezi dívkou a chlapcem směřující k tragickému konci zprostředkovaný texty lidových písní. Postupně se divákům odhaloval životní cyklus, a to narození, život a smrt. Ačkoliv inscenace narativně staví na gradaci partnerského vztahu, tematicky se v ní režisérka Eliška Brtnická snaží skrze zmíněný příběh zpracovat symboliku vrány, v literatuře a obecně v umění spojované s různými jevy. Vrána společně s čápem jako nositelka života – dívek. Vrána jako symbol smrti. Vrána jako strážce rodinného tepla.
K folkloru a lidové slovesnosti se odkazoval i hrací prostor sestávající z dřevěného vyvýšeného pódia ve tvaru kruhu s žebříkovitým stožárem uprostřed připomínající majku, jehož dominantu představoval věnec z květin. Výraznou složkou se však stal především živý hudební doprovod talentované zpěvačky a hudebnice Terezie Vodičkové Kovalové na violoncello a harfu v kombinaci s nahranými zvuky přírody (voda, šumění stromů, skřehotání ptáků), který určoval společně s prostorem rytmus pohybu dvou účinkujících, a to Andrei Vykysalé a Karolíny Křížkové ve stylizovaných černých kostýmech volného střihu, čímž se v náznaku podobaly právě vránám.
V představení se výrazně projevovala dualita, ať už na úrovní tematické (život/smrt), tak expresivní, protože zatímco na stožáru vytvářela dvojice akrobatické kreace, na zemi se jejím výrazovým prostředkem stal především tanec, přičemž preciznost jejich motoriky zdůrazňoval volně vlající oděv připomínající ptačí let. V obou variantách projevu performerek se uplatňoval princip hry, v níž se od sebe vydělovaly a po prodlevě vracely zpátky k sobě, ale také si navzájem vyndávaly jednotlivé příčky ze stožáru, které na zemi sloužily jako hudební nástroj – paličky doplňující harfu a violoncello. Symbióza pohybů performerek s hudebním podkresem společně vytvářela hudebně-taneční báseň o vranách jakožto strážcích lidských životů, po jejímž shlédnutí nezbývá, než si položit otázku: Jak asi vypadá lidský život z ptačí perspektivy? Je taky tak magický, jak ho předkládají Vrány Holektivu?
Čelem vpřed do rozpohybovaného týdne
NÁDECH-AKCE-VÝDECH
Program pondělního dopoledne si vzala pod svá křídla jedna z Vran Karolína Křížková a připravila pro děti workshop Základy párové akrobacie zaměřený na floorwork čili práci na zemi. Zpočátku se účastníci individuálně protahovali jako při klasické rozcvičce, při čemž největší důraz byl kladen na páteř představující pro párovou akrobacii jedno z nejdůležitějších, ale také nejbolestivějších míst. Posléze došlo ke ztížení cviků a vytvořily se dvojice, které se již snažily o akrobatické kreace. Pro odlehčení lektorka citlivě prokládala jednotlivé série improvizačními hrami, které napomáhaly se všem zúčastněným uvolnit, ale také nabýt důvěry ve svého tréninkového partnera. Právě důvěra, ale také ohleduplnost se staly hnacím motorem workshopu, protože děti se učily chovat k cizímu tělu stejně jako ke svému čili opatrně a bezbolestně. Jenom pozorovat bylo fascinující, ale jistě mnohem silnější bylo kreace vytvářet. Nakonec se totiž od „obyčejného“ protažení účastníci všemi psychickými i fyzickými silami probojovali k sestavě připomínající pyramidu, na které se logicky všichni podíleli společně. Když jsem tak všechno pozorovala, napadla mě úvaha, jestli fungování společnosti také nestojí na bázi určité akrobacie. Když není důvěra, nejde tvořit sestava, nebo?
VZESTUP-VÝSLUNÍ-PÁD
Na workshop svým způsobem navazovala inscenace Grandiózní Losers Cirque Company v režii Matyáše Ramby, která povedenými akrobatickými kousky přímo kypěla. Nechyběl ani poutavý příběh o vzestupu a pádu jednoho divadelního souboru, skrze nějž dochází satirickou formou k reflexi postavení kultury v současné společnosti a tvůrci se drze diváků ptají: Jak moc si ceníte divadla? K jeho zprostředkování zároveň slouží nahrávky, které mírní uměleckou excentričnost, protože se jedná o postřehy lidí zvenčí (zejména příbuzných nebo samotných diváků). Ti aktuální stav pohybového divadla nezáměrně glosují promluvami jako Stejně jdeš na tu divadelní školu jen, abys pak mohl v baru balit holky na to, že jsi od divadla.. Tento ironický komentář bohužel místy zastínila bouře fascinujících sestav, při čemž minulý ročník Cirkuzkusu tento soubor úspěšně uvedl inscenací Konkurz, jenž fungoval na stejném principu spojení verbální a fyzické složky. Dokonce zpracovávala podobnou otázku: Jak uspět na současném pracovním trhu?. Slovo s pohybem koexistovalo v symbióze a nic se nedělo jen pro ohromení diváka.
I zde spolu jednotlivé složky výtečně fungují, ať se jedná o kooperaci vystupujících, zvuk nebo light design, na kterém si představení zakládá. Zatímco Vrány Holektivu byly zvukomalebné, Grandiózní Losers Cirque Company nabývá světelné virtuozity podtržené venkovním prostranstvím během pozdních večerních hodin. Perfomeři se světlem pracují jako se svým tanečním partnerem, často mu uzpůsobují svůj krok i tempo pohybu. Jednotlivé světelné zdroje v podobě rozličných lamp různě rozmisťují po jevišti, aby pak mohli ukázat, jak grandiózně umí pracovat se svým tělem, například když společně vytváří taneční kreace anebo létají na laně ve vzduchu. I přes občasnou roztříštěnost dějové linky na úkor akrobatických čísel se celá inscenace drží stylové komornosti a umírněnosti, pět performerů dokáží tvořit jak velkolepé obrazy, tak malé intimní až psychologické sekvence s vysokou výpovědní hodnotou. Tím do jisté míry slevují ze svého potenciálu grandiózní show s cílem upřímně promluvit o problému. Leitmotivem inscenace se stává kruh, který se objevuje jak v rámci dynamického light designu, tak právě skrze akrobatické sestavy. Jako by se Losers Cirque Company ptal: Není to s tou kulturou pořád dokola? A jak z toho bludného kruhu finančních i společenských kolizích ven?
Komentáře k článku: Cirkuzkus si zkus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
