Mučedník komunistické víry
Mezi divadelními inscenacemi stále více oceňuji ty, které ve mně něčím pohnou. Po zhlédnutí Citového komedianta ve Studiu Hrdinů se mi vybavilo několik dětských vzpomínek.
Stanislav Majer jako urostlý Julius Fučík obklopený svými příznivci FOTO DOMINK GAJARSKÝ
Když jsem se začala učit ruštinu, vyprávěla nám soudružka učitelka příběh hrdinky Velké vlastenecké války, partyzánky Zoji Kosmoděmjanské. V učebnici byla fotografie a článek, který popisoval její mučení před popravou: nacisté jí po zádech přejížděli pilou. Krvavé sny o Zoje mě pak provázely dětstvím. Příběh Kosmoděmjanské, jak jsem o mnoho let později zjistila, stejně jako ten Fučíkův, byl působivě mytizovaný. Komunistický režim tvořil obrazy svých hrdinů podobně jako církev životopisy svatých – barvitým vyprávěním zacílil na emoce.
Taky si pamatuju, když jsem, jako deseti dvanáctiletá, sama doma v jednom nudném odpoledni z rodičovské knihovny vytáhla útlou, v černé kůži svázanou knížečku a zhltala ji za odpoledne. Reportáž psaná na oprátce souzněla s mou oblíbenou četbou – pruhovanou edicí Dobrodružství. Fučík byl strhující vypravěč a některé momenty z toho čtení si pamatuju dodnes.
Horákův a Pěchoučkův Citový komediant tuhle moji, už zcela zasutou, autentickou zkušenost s ideologickou indoktrinací vylovil z paměti a znovu mě přinutil přemýšlet o mechanismech, které spolutvoří šílenství totalitních režimů. Autoři inscenace totiž vzali tu účelově vytvořenou legendu o komunistickém mučedníkovi vážně a v jejím duchu, na hranici mystifikace a obdivu, v silných asociativních obrazech inscenují postavu Julia Fučíka.
V podání Stanislava Majera je Julek krásný, urostlý chlap, který všechny převyšuje nejen fyzicky, ale hlavně jakýmsi „ujetým“ optimismem a vervou, s nimiž jde do každé situace. Nepochybuje, jde kupředu. Rozený vůdce party, která by bez něho neuměla hrát ani prší s pohlednicemi měst a podlehla by chmurám nad polívkou z bodláků. Nesmí chybět ani krev, která k obrazu mučedníka patří – Julek si raději při pádu z vypůjčeného kola strhá maso z kolen, než aby ho rozbil…
Portrét Fučíka v těchto insitních obrazech může být paradoxně pravdivější než rekonstrukce toho, co se skutečně stalo. Lidská paměť je totiž, jak ukazuje „předscéna“ inspirovaná autentickým dialogem Voskovce a Wericha, v němž vzpomínají na divadelního kritika Julia Fučíka, nástroj, který často selhává.
Víc než na přesnost slov, která vyvracejí, zpochybňují či uvádějí na pravou míru fučíkovský mýtus, spoléhají autoři Citového komedianta na sílu a výmluvnost divadelního obrazu, na intuitivní poznání. Citový komediant není parodie, byť balancuje na její hraně. Není cynický ani výsměšně ironický. Přehání tak akorát, abychom znejistěli. Hraje si s představou, jak by ten vybájený Fučík (a také třeba jeho vztah s Gustou) fungoval ve skutečnosti. Trochu dětinská pohádka a hodně horor, domyslíme-li souvislosti, jejichž znalost Horákův a Pěchoučkův opus předpokládá.
Hodnocení: 4
Viz také Bezradná skládačka trapných citátů od Vladimíra Justa (hodnocení 1)
Studio Hrdinů – Michal Pěchouček, Jan Horák: Citový komediant. Režie Michal Pěchouček a Jan Horák, dramaturgie Jan Horák, výprava Michal Pěchouček, kostýmy AndrijanaTrpković, hudba Dominik Gajarský. Premiéra 2. října 2013 ve Veletržním paláci.
Komentáře k článku: Mučedník komunistické víry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Kolář
Kdo takové inscenace platí?
03.05.2015 (18.14), , Trvalý odkaz komentáře,