Smutek není zlej, tak se mu dej
Divadlo X10, které se orientuje na současné drama, iniciovalo projekt, do nějž se zapojily slovenské divadlo S.T.O.K.A., maďarský Ragnar a Slezské divadlo v Katovicích. Vznikající text polské autorky Marie Wojtyszko prověřovala scénická čtení v jednotlivých divadlech a společné dramaturgické diskuse. Vyvrcholením byla strašnická premiéra hry Cizí jazyk v režii Jakuba Krofty.
Filip Šebšajevič a Bio Masha v absurdní a ironické inscenaci Cizí jazyk FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Každej scenárista potřebuje obejmout, ujišťuje maďarského filmaře Gábora (Jakub Gottwald) Hlavní hrdinka (Bio Masha) v emočním bezpečí smíšených toalet. Jako jedna z účastnic workshopu má za úkol vymyslet zápletku dramatu, kterého jsme právě svědky. Rekudovat její poselství do triviálního sloganu Smutek není zlej, tak se mu dej závěrečného songu je nasnadě, ale bylo by to ukvapené. Klišé, stereotyp a konvence jsou totiž stavebním materiálem, s nímž si komedie důvtipně pohrává. Příběh lze číst na několika úrovních: jako vyrovnávání se se samotou, ohledávání hranic reálného a fiktivního světa a různých přístupů k tvorbě, ale také jako varování před vzrůstající xenofobií ve střední Evropě. Navíc to je analýza funkce jazyka, která motivy spojuje.
Wojtyszko v programové brožuře píše, že ženská témata jsou předem podezřelá a trapná. Její jazyk hovoří o zkušenosti spisovatelky, pro niž je slovo vyjadřovací platformou, nástrojem sebepotvrzení a sebeprosazení. Zároveň ale mluví o pocitech ženy, kterou sofistikovaný verbální projev vytlačuje na periferii. Ukazuje, že ovládnutí jazyka směřuje k zastírání smyslu sdělení. Právě forma verbální komunikace (spíše než čin) má podle ní revoluční moc tvořit i bořit. Na pozadí pokleslého žánru a za výrazného přispění absurdního humoru a (sebe)ironie tak Wojtyszko konstruuje svébytný jazyk.
Spisovatelka pojmenovaná Já (Anita Krausová) si vymýšlí imaginární charaktery, aby zastřela pocit vnitřní prázdnoty. V zájmu autentičnosti pronese svůj první monolog v polštině. Laciné pozlátko (třpytivý závěs, blikající masa žárovek) ukotvuje naraci ve sféře showbyznysu; obyčejné omšelé prádelníky ji zase vracejí do soukromého zázemí. Ze začátku připomíná Já bezkrevného a přísného divadelního principála, který chce mít vše pod palcem, herečka však pozvolna, s věcným nadhledem odkrývá mysl toužící a zranitelné ženy. Věci se dávají do pohybu, jakmile začnou její postavy „žít vlastním životem“, samy si vymýšlet nové scénáře zabydlené novými figurami. Když se její vnitřní pochody vymknou kontrole, rozdíl mezi reálným a fiktivním světem se vytrácí.
Bio Masha (kromě toho, že přímo na scéně spoluvytváří elektronický hudební podkres) působí v růžovém kostýmku punkové baleríny jako drzá, nekonformní Hlavní hrdinka vpravdě nenuceně. Spolu se svými hereckými kolegy (i charaktery, jež povstaly z mysli spisovatelčina Já) si rozkošnicky libuje v porušování pravidel, anarchistické revoltě proti ustavené normě – nejen dramatické –, zatímco se jí naoko nechává sešněrovat. Interpreti rozehrávají jednotlivé situace s psychologickým odstupem. Snad nejzdařilejší z nich je rozhovor Já s psychiatrem ze svazu doktorů spisovatelů (Filip Šebšajevič) o tom, kterou z postav scénáře zabít.
Cizí jazyk je dynamickým kolotočem zvratů, které baví a provokují. Spolupráce s divadly Visegrádu propojuje umělecký prostor a zároveň tematizuje jazykovou bariéru jako paradoxní tmel. Škoda jen, že postavy zástupců jednotlivých zemí, které k nám z jeviště promlouvají, občas v doprovodu Tlumočníka (opět Filip Šebšajevič), režie nijak zvlášť povahopisně neodstiňuje. Motiv společné řeči by možná ještě více vynikl.
Divadlo X10, Praha – Maria Wojtyszko: Cizí jazyk. Překlad Bára Gregorová. Režie Jakub Krofta, dramaturgie Lenka Havlíková, výprava Jan Štěpánek, hudba Bio Masha. Premiéra 18. listopadu 2017 ve Strašnickém divadle.
Komentáře k článku: Smutek není zlej, tak se mu dej
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
