Claudia Di Giacomo: Všechno je možné
V rámci Pražského festivalu německého jazyka byly ve VILE Štvanice uvedeny ve scénických skicách dva nové texty mladých německých dramatiků, které byly českým divadlům nabídnuty v evropském projektu Fabulamundi. Tento zajímavý projekt, do něhož se Češi zapojili díky divadlu LETÍ, nenabízí jen import nejnovějších textů ze zahraničí k nám, ale také naše dramatiky do zahraničí. Z české strany je do něj zahrnuto deset autorů různých generací: Tomáš Dianiška, David Drábek, Petr Kolečko, David Košťák, Lenka Lagronová, Vít Peřina, Kateřina Rudčenková, Jaroslav Rudiš, Roman Sikora a Petr Zelenka, kteří byli představeni ve speciálním čísle časopisu Hystrio. Už na jaře si právě Italové vybrali k uvedení Sikorovu Zpověď masochisty a rovněž v Itálii se uskutečnil workshop s Akvabelami Davida Drábka. O projektu jsem si povídala s jednou z jeho iniciátorek Claudií Di Giacomo.
Jste jedním z lidí, bez nichž by projekt Fabulamundi nevznikl. Pořádá jej vaše produkční společnost PAF (Performing Arts Forum). Jak to všechno začalo?
Do divadelního světa jsem přišla – dalo by se říct – zadním vchodem. Když jsem studovala na univerzitě, zajímalo a bavilo mě divadlo, ale věděla jsem, že nechci být režisérkou ani herečkou. Po škole jsem si řekla, že bych mohla zkusit pracovat v zákulisí jako produkční manažer. A tak jsem se začala v divadelním světě rozhlížet. Zhlédla jsem spoustu představení, pracovala jako asistent produkce a po čase jsem se stala produkční na volné noze. Nejvíce jsem spolupracovala s Teatro Argentina v Římě a s nezávislými divadly v Benátkách. Nakonec jsem v roce 2000 vytvořila vlastní společnost PAF. Je to nezávislá organizace se sídlem v Římě. Dnes máme na kontě spoustu národních i mezinárodních projektů v oblasti divadla.
Právě s PAF jste se rozhodla vytvořit celoevropský projekt Fabulamundi.
Začínali jsme v roce 2007 s mnohem menším projektem Fas a Fas, který se týkal spolupráce Italů a Francouzů v oblasti dramatické tvorby. Prezentovali jsme italské dramatiky ve Francii a francouzské v Itálii. Buď italské skupiny hrály francouzské texty, anebo byli do Francie zváni italští režiséři. A vzájemně jsme si překládali nové texty. O pár let později – v roce 2011 – jsme si uvědomili, že se doba změnila a že by bylo zajímavé pole působnosti rozšířit. A přizvali jsme další země – Španělsko, Německo a Rumunsko, s nimiž jsme v roce 2012 uskutečnili pilotní sérii vzájemné spolupráce. Původně to bylo jednosměrné. V podstatě jsme se snažili italské dramatiky, s nimiž jsme spolupracovali, nabídnout a uplatnit v zahraničí, takže to vlastně nebyla skutečná výměna. V roce 2013 jsme žádali o finanční podporu nového celoevropského projektu, který jsme nazvali Fabulamundi, a získali ji. Byla to pro nás výzva, protože do té doby jsme měli zkušenost jen s menšími projekty a menším rozpočtem. V letech 2015–2016 jsme se rozhodli v rámci projektu pole působnosti ještě více rozšířit. Jednak proto, že jsme zjistili, že s tak velkým projektem máme lepší šanci uspět v boji o evropské granty, a jednak se ukázalo, že o projekt se zajímá stále více divadel a stále více zemí. Dnes spolupracujeme s deseti zeměmi a s patnácti různými partnery.
Jak hledáte spolupracovníky z jiných zemí?
Hodně jsme spolupracovali s programem EU podpory kulturních a audiovizuálních projektů Creative Europe, která na svých webových stránkách šířila informace o Fabulamundi a nabídku partnerství. A divadlo LETÍ si nás našlo samo. Projevili zájem o informace, chtěli se o tom projektu dozvědět víc. Tak jsme se propojili a nakonec se LETÍ stalo součástí našeho aktuálního čtyřletého projektu. Jejich spolupráci jsme přivítali, protože se dlouhodobě zajímají o současnou evropskou dramatiku a navíc jsou v práci velmi pružní. A to my potřebujeme.
Co od svých spolupracovníků vyžadujete?
Důležité je, aby byli flexibilní a zároveň schopni zvládnout veškerou administrativu s projektem spojenou. Protože vedle překladů a inscenování nových textů zahrnuje také množství papírování a celá agenda je dost komplikovaná. Máme zkušenost, že na nás reagují spíše menší divadla, protože pro velká státní divadla to není až tak zajímavé. Mají svoje priority, své finanční zdroje a evropské peníze až tak nepotřebují. A tohle je opravdu hodně práce za málo peněz. Nejlepšími partnery jsou tedy střední nebo menší subjekty, většinou nezávislé divadelní společnosti. Ty jsou mnohem motivovanější, protože peníze potřebují a zároveň je pro ně mezinárodní spolupráce vítaná.
Setkání členů Fabulamundi s českými dramatiky na pražské HAMU Foto Michala Kášová
Zmiňovala jste, že nemáte vlastní divadelní prostor…
PAF je organizace, která se soustředí na projekty, propojuje lidi z různých divadel a z různých zemí. Tím pádem vlastní prostor nepotřebujeme. Spolupracujeme nejen s několika soubory v Itálii, ale také s různými festivaly. A tak se vlastně ani nechceme vázat jen na jedno místo. Chceme zůstat nezávislou strukturou, která se zabývá konzultací, poradenstvím a různými formami spolupráce. Já v té organizaci pracuju od roku 2000, to znamená osmnáct let. Mám za sebou množství různých událostí. Spolupracovali jsme s rozličnými festivaly, byla jsem výkonnou produkční, konzultantem a podobně. Jsme tedy společnost, která se zabývá mnoha různými aktivitami, a právě naše operativnost nám dovoluje pohybovat se z místa na místo nejen organizačně, ale i myšlenkově.
Takže Fabulamundi je jen jedním z projektů PAF, na nichž se podílíte?
Přesně tak. V roce 2007 bylo Fabulamundi „malé děťátko“, nyní už zdárně roste a je čím dál mohutnější a moudřejší. Jsem na ně velmi pyšná už jen proto, že jsem byla u jeho zrození. Stále ho sleduju a hodně mu důvěřuju. Pro dramatiky je důležité, aby měli spojku, která je propojí s divadelní praxí a jinými zeměmi, jiným jazykovým a myšlenkovým kódem. Současně vidím jako důležité spolupodílet se na stálé obnově divadla. To znamená dávat prostor novým autorům, novým textům, novým tématům a novým formám. V živém divadle není možné vystačit jen s adaptacemi klasiků, je potřeba i aktuálních slov, aktuálních příběhů, aktuální řeči.
Váš projekt se zaměřuje výhradně na žijící autory?
Ano. Na různě staré, generačně rozrůzněné, starší i teprve začínající. Soustředíme se na dramatiky, kteří jsou schopni prezentovat se na našich setkáních a v různých zemích sami, jsou vstřícní na místě spolupracovat na úpravě svých her pro konkrétní soubor a prostředí.
Slyšela jsem, že jste si portfolio rozdělili na několik kategorií – od začínajících autorů po zkušené.
To byla jen rámcová kritéria. Úkolem každé zúčastněné země je vybrat a představit deset autorů. V tom výběru by měl být dán prostor mnoha různým dramatikům v různých stadiích jejich kariéry. Takže je důležité mít tam i renomované a osvědčené autory, jejichž texty už byly přeloženy do nejrůznějších jazyků, a samozřejmě je potřeba dát hlas i velmi mladým, kteří ještě nejsou tak známí a zkušení. Právě pro ně by námi nabízená spolupráce mohla být dobrou zkušeností. I když jim nepřinese žádnou výroční cenu ani honorář. Jsou na počátku kariéry a je pro ně důležité stát se součástí mezinárodní sítě kontaktů.
Jak to funguje prakticky?
Na počátku se setkáme s námi oslovenými či k nám se hlásícími subjekty, kde si vyjasňujeme kritéria a vzájemné možnosti. Každá země pak navrhne deset dramatiků, kteří jsou prezentováni na stránkách Fabulamundi. Je samozřejmě důležité se s těmito dramatiky setkat osobně. Takže každá ze zúčastněných zemích uspořádá setkání ve vlastní zemi a na něm se autoři sami prezentují: kdo jsou, co dělají, o čem píšou, co je zajímá. Pak už je na jednotlivých divadlech, koho osloví, koho si přizvou ke spolupráci.
Ta spolupráce ovšem může mít různé formy…
Těch aktivit je spousta a jsou velmi rozmanité. Je možnost pozvat autora a jen inscenovat jeho text. Nebo ho vyzvat, aby napsal nový text, udělal vlastní dílnu, aby se zúčastnil rezidence nebo aby nabídl překlad své hry a podílel se na její úpravě.
Se kterou z těchto forem spolupráce máte nejlepší zkušenosti?
Pro dramatiky je asi nejzajímavější program mobility. To znamená možnost vyjet do jiné země a tam se setkat s dalšími dramatiky. Protože je důležité i diskutovat, sdílet zkušenosti, spolupracovat na cizích i vlastních projektech. Vynikající také je, když se podaří vytvořit systémovou spolupráci. Pro nás je důležité znát, navzájem si vyměňovat a sdílet zkušenosti týkající se toho, jak se v jednotlivých zemích, jednotlivých částech Evropy přistupuje k dramatikům a k divadlu, jak funguje vzájemná spolupráce, jak jsou nebo nejsou divadlo a divadelníci organizováni.
Systém speed dating, tedy jednání o možnosti hostování konkrétních projektů v zahraničí, se osvědčil Foto Michala Kášová
Motto projektu zní Beyond Borders (Za hranice). Co by mělo charakterizovat?
Vnímáme je jako obecné motto, do kterého lze zahrnout spoustu aktivit a různých pohledů. Všechno je možné. Beyond borders, tedy překračování hranic, se může týkat hranic ekonomických, ale také fyzických, psychologických, veřejných, osobních. Samozřejmě také úzce souvisí s dnešními tématy, jako jsou emigrace, nacionalismus, rasismus… Je zajímavé srovnávat, jak je to samé téma pojednáváno v různých zemích, jak je rozdílně viděno a jak je k němu přistupováno. Mluvit o hranicích v souvislosti s Katalánskem, když jim jde o politickou nezávislost, je jiné než o tom mluvit v Itálii, kde máme silné problémy s imigranty, kteří naší zemí procházejí. Mnozí zůstávají, ale mnozí jdou dál a Itálie je pro ně jen přestupní stanicí. Podobných témat, která se týkají všech zemí a lze je vnímat z různých pohledů, je dnes mnoho.
Jsou v projektu některé z partnerských zemí aktivnější než jiné?
Jednotlivé země se od sebe často velmi liší. Třeba už jen tím, jakým způsobem v té které zemi dramatici fungují. Jsou-li sdruženi v nějaké organizaci nebo ne. Jsou země, které v tom mají systém, jako například Německo. Tam se s autory hodně pracuje. Je tam zavedený systém agenturních prací a zakázek pro autory, soubory pravidelně a ve velkém množství zařazují jejich hry na repertoár. Takové prostředí je pro dramatiky samozřejmě velmi plodné. Existuje ovšem spousta zemí, kde toto nefunguje, příležitostí pro aktivní dramatiky je minimum, takže je samo psaní neuživí a jsou nuceni živit se i jinou prací. A ta samozřejmě vysává spoustu jejich energie, zabírá čas, a tak jsou logicky unavení a nemají tolik sil pro psaní. Takže se na našich setkáních často řeší i tato otázka, zda je možné být dramatikem z profese, zda je psaní dramatických textů takzvaně k uživení. V některých zemích tomu tak je, v jiných ne. A to se týká i amatérských divadel. V některých zemích se i amatérským divadlem a psaním pro ně dá uživit a je velmi zajímavé takové zkušenosti a názory na fungování a smysl divadla a nových či starých dramatických textů vzájemně konfrontovat. Míra aktivity jednotlivých zemí, to, jak často se setkáváme a v jakých podmínkách, ovšem závisí vždy především na konkrétních partnerech.
Pro vaše setkávání je velmi důležité, jak se dokážou autoři sami prezentovat, a to v cizím jazyce. Na pražském setkání Fabulamundi jsem se přesvědčila, že ne všichni to umějí.
To je jeden z důvodů, proč tato setkání děláme. Setkáváme se i proto, aby se autoři naučili prezentovat sami sebe a svou práci. A ukazuje se, že pro mnohé je velmi stresující prezentovat sami sebe před neznámou veřejností a jinými dramatiky. Je to na jedné straně překvapující, ale zároveň pochopitelné. Jsou to lidé, kteří se živí psaním, nikoli mluvením. Jsou zvyklí pracovat v klidu a často nejsou připraveni mluvit o sobě, prezentovat se osobně. Dávají přednost představování se prostřednictvím svých textů. Ale myslím, že je dobré, aby taková „veřejná cvičení“ podstoupili. Je to pro ně vlastně svým způsobem dílna: jak se propojovat s ostatními, jak sami sebe představit v mezinárodním prostředí, před lidmi, kteří nejsou zvyklí číst kontexty či mezi řádky tak, jak jsou zvyklí z domova. Dramatik je tedy nucen vyjadřovat se jasně, aby mu všichni porozuměli. V důsledku to může pomoci i jeho psaní.
Asi není vždy úplně snadné k něčemu takovému introvertní autory přimět…
Stává se, že se dramatici před námi schovávají anebo raději přečtou nějakou svou báseň či jiný text, než by řekli něco o sobě, o svém životě. Po těchto zkušenostech jsme došli k názoru, že je potřeba udělat taková i setkání „jeden na jednoho“. Pro autory to není až tak stresující jako mluvit před celým fórem. Tyto půlhodinovky, kdy dramatici hovoří s jednotlivými zástupci zemí nebo divadel o konkrétních spolupracích, se velmi osvědčily. Autoři v intimnějším prostředí mohou lépe vysvětlit, kdo jsou a o čem chtějí vypovídat, o čem přesně a proč píšou. My je pochopíme a můžeme snadněji propojovat s divadly, která se o podobnou tvorbu, témata či formy textů zajímají. Sedíme s nimi a děláme si poznámky, co nám dramatici říkají a co by pro ně mohla být ideální aktivita.
Jedním z takových příkladů bylo propojení Romana Sikory s italským festivalem Primavera dei Teatri (Castrovillari). Poslali jsme jim množství textů, oni je přečetli a zalíbila se jim Zpověď masochisty. Takže Sikora byl jedním z autorů, které nakonec pozvali ke spolupráci, aby dotvořil svou hru na „tělo“ jednomu konkrétnímu italskému souboru. Právě tento způsob spolupráce se osvědčil nejvíce. My těmito způsoby nabízíme a rozvíjíme velké množství konkrétních spoluprací, i když samozřejmě vzniká i mnoho jiných projektů, na nichž participuje více partnerů najednou.
Kde na svou činnost získáváte finanční podporu?
Od Evropské unie jsme získali 3 500 000 eur. Konkrétně je to tak, že samotná EU dá pouze polovinu, tedy 1 600 000 eur, a ostatní musíme získat přímo s konkrétními partnery v jednotlivých zemích, které se Fabulamundi účastní. Každá země dostane na Fabulamundi vlastní rozpočet, třeba 200 000 eur, ale zase… Jen polovinu z toho platí Evropská unie a druhou polovinu ten konkrétní subjekt prostřednictvím příspěvků místních orgánů, místní vlády, různých organizací, respektive magistrátních grantů. Takže to neznamená, že každý dostane nějaké peníze z EU a může s nimi volně nakládat, ale každý z partnerů je odpovědný za své kofinancování a musí polovinu z nákladů získat jinde. My například dostáváme peníze od italského ministerstva kultury, protože nás vybrali jako jeden z patnácti důležitých projektů, které stojí za finanční podporu. Další peníze žádáme na francouzské ambasádě, na španělské ambasádě a podobně. A snažíme se najít další partnery, kteří by se na financování podíleli. Každý ze subjektů, který se Fabulamundi účastní, je tak velmi motivovaný, aby celý projekt fungoval. Nejen kvůli sobě nebo nám, ale i kvůli partnerům v jeho zemi, kteří do jeho spolupráce investují.
Udržet takový projekt při životě jistě není snadné.
Fabulamundi je velmi rozsáhlý a relativně dlouhodobý projekt, nyní jsme si určili čtyřletou periodicitu, takže získat zodpovědné partnery v Evropě je těžké. Je to – jak už jsem říkala – spousta práce a administrativy a hlavně odpovědnosti vůči ostatním. Stává se, že objevíme skvělé divadlo, které by se pro spolupráci, kterou rozvíjíme, hodilo, ale nemohou se přihlásit, protože se ve finančních podmínkách nemohou řídit našimi pravidly. Nedokážou garantovat víceletou kooperaci tak, aby zajistili vždy polovinu rozpočtu připravovaného projektu. I my sami jsme z toho důvodu v rámci Fabulamundi organizačně i finančně rozkročeni mezi třemi státy – Itálií, Francií a Německem.
Komentáře k článku: Claudia Di Giacomo: Všechno je možné
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
