Člověk člověku člověkem
Z pohledu Pražana oblibujícího si divadelní umění je docela dobrý zvyk některých regionálních scén přivážet sem koncentrovaně tzv. minipřehlídku toho nejlepšího/nejpozoruhodnějšího, co na svých jevištích v poslední sezoně připravili. Jihočeské divadlo za tímto účelem pořádá festival Jižní spojka. Byť hovořit o regionálnosti může být zrovna v jeho případě trochu zavádějící – českobudějovická scéna zahrnuje vedle činohry také balet, operu, divadlo pro mladého diváka a nadto disponuje v Česku jedinečným otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Letos v únoru a březnu se Jihočeši v Praze předvedli už po páté. Do jaké míry byl repertoár ovlivněn válkou na Ukrajině, jak se často skloňovalo v lektorských úvodech, a zda lze mezi hitlerovským Německem, dcerou českého špagetového magnáta či starou keltskou legendou v novém queer podání vysledovat nějaké paralely, snad nastíní následující poznámky.
Tristan (František Vlček) a Isolda (Mai Iwamoto) v postapokalyptické krajině FOTO PETR ZIKMUND
V Jihočeském divadle se rozhodně nebojí kontroverze, což jej mimo jiné vyčleňuje z řady scén, které ze strachu, aby neztratily přízeň abonentů či tzv. většinového diváka, raději volí repertoár konzervativní, osvědčený, populární či jinak nudný. Jižní spojku odstartovala inscenace dramatu Valerie Schulczové a Romana Olekšáka Leni stojícího na fiktivní účasti tanečnice, režisérky, fotografky a propagátorky Hitlerova nacistického režimu Leni Riefenstahl v americké show Johnnyho Carsona. Ožehavou titulní roli přijala Věra Hlaváčková a za svou odvahu byla náležitě odměněna, když se v roce 2023 dostala do širší nominace na Cenu Thálie. Stejně jako její herecký partner Tomáš Kobr v roli slizkého moderátora Johnnyho Carsona. Nutno dodat, že oba zaslouženě. V inscenaci konverzační hry, v níž je Leni pozvána do show jako autorka fotografické knihy o africkém kmeni Núbijců, ale po celý čas je konfrontována se svou náklonností k Hitlerovi, se vedle zmíněných objeví ještě Pepa Honzík v roli Lenina dvorního kameramana a ctitele Horsta Kettnera a Daniela Bambasová coby další obdivovatelka Hitlera, divačka Bertha zklamaná Leninou snahou svůj obdiv popřít.
Vedle konfrontace válečné přisluhovačky blahobytným Američanem bez válečné zkušenosti je jednoznačně nejdůležitějším motivem inscenace kritika médií a jejich moci. Dramaturgicky je samozřejmě obtížné nechat posluhovačku nacismu obhajovat se na jevišti tak, aby to nebyla předvídatelná fraška a zároveň aby z inscenace tato osoba vyšla jako negativní, byť co se týče jejích zásluh ve filmovém umění, museli bychom patrně z ideologických hodnot slevit. Režisérovi Radovanu Lipusovi se ovšem podařilo vést Tomáše Kobra k takové míře arogance a vědomí moci, že se skutečně paradoxně jevil často jako ta negativnější postava, ačkoli Leni ani po letech neslevila z nacismem ovlivněného ideálu krásy, který se jako argument převtělil do jejího leitmotivu. Jednoznačná obhajoba zla však nakonec nevyjde ze souboje se svým žalobcem nijak ponížena, ba naopak. Finále patří mrazivému konstatování, že tato veselá americká show udělala Lenině práci skvělou reklamu a že její moderátor, ač nepřisluhoval žádnému režimu, se nakonec coby přisluhovač „média“ stal de facto spolupachatelem, komplicem fašismu.
Natália Drabiščáková (Švejk) a Tomáš Kobr (Hašek) FOTO HYNEK GLOS
Člověk a dějiny
Jiným pohledem na válku navázala druhá inscenace přehlídky Švejk 2022. Haškovu prózu pro divadlo adaptovala Anna Saavedra a do jevištní verze se dle jejích tvůrců, ale venkoncem i dle mého pozorování promítl konflikt na Ukrajině. Ctitele předlohy, ale také zprofanované filmové verze s Rudolfem Hrušínským na první pohled zaujme obsazení titulní postavy herečkou Natálií Drabiščákovou. Vezmeme-li ale v úvahu přetrvávající nejistotu ze strany badatelů, haškologů, švejkologů a dalších zanícených logů, zda byl Švejk prosťáček či smějící se bestie, zda jej vůbec Hašek chápal jako lidskou bytost anebo jako princip, jeví se obsazení ženou nejen jako důvtipné, ale dokonce jediné možné řešení, pokud jde o boření hrušínsko-ladovského mýtu bodrého chlapíka, který „superarbitrován pro blbost“ proplouvá jedním z nejkrvavějších konfliktů v dějinách lidstva se štěstím blbce a dodnes leckoho absurdně melancholicky dojímá.
Inscenace je rozkročena do dvou nesourodých půlí s dekadentní a vykloubenou cézurou v podobě scény odehrávající se ve veřejném domě, jehož zaměstnankyně v psích maskách expresivně ilustrují v této překvapivé jevištní metafoře základní pocit z války. V první části se ještě Švejk představuje v té předvídatelné, karikované podobě. Jednotlivé postavy jsou spíše typy přehnané ve svých atributech. Zároveň se zde objevuje rovněž postava Jaroslava Haška v podání nepřekonatelného Tomáše Kobra coby komentátor dění, ale i dvojduše Švejka. Postmoderní princip střetu autora s jeho postavou není jen obohacením interpretace předlohy perspektivou autobiografičnosti, v inscenovaném znásilnění Švejka Haškem lze vidět i napětí plynoucí z toho, že se autorovi jeho vlastní postava vymyká z rukou. V závěru první části se rovněž naplno projeví autorský vklad inscenačního týmu spočívající v aktualizaci Švejka do současné situace války a konspiračních teorií, takže zaznějí například i narážky na putinovskou denacifikaci či chemtrails.
Závažnější je ovšem druhá půle, v níž se klade důraz na pocity osamoceného člověka ve válce, kterou nechtěl, netoužil bránit nějaký stát či za něj bojovat, okolnosti doby ho sem ale zavlekly. Citlivým a inspirativním čtením byl do této role postaven především jedlík Baloun (Tomáš Drápela), v němž lze vidět empatii se současným ukrajinským člověkem, který si jistě svůj život v 21. století představoval jinak než na válečném poli nebo na útěku. Anně Saavedra, režisérovi Mariánu Amslerovi a dramaturgyni Marii Špalové se podařilo původní román vykuchat tak dobře, že na pořád pevné kostře Švejkovy anabáze zůstal především existenciální pocit člověka uvnitř zápasu člověka s člověkem o člověka.
Ukrajinský příběh se údajně vepsal i do tanečního dramatu na motivy staré keltské legendy Tristan a Isolda, které Jihočeské divadlo v choreografii Aleny Peškové uvedlo ve Stavovském divadle. Příběh o lásce, jíž není přáno, sice zasadili tvůrci ještě před vypuknutím války do indiferentního, postapokalyptického světa, jinak se ale válečná realita, která by k takové podobě světa mohla vést, do konečného tvaru neobrazila. Přesto nadčasové téma střetu „obyčejné“ lásky s arogancí politické moci perfektně uzavírá trojici inscenací, které se týkají existence člověka v dějinných událostech, jež jej přesahují.
Na pozadí překvapivého mashupu některých Wagnerových předeher a hudebních variací Michala Vejskala na lidové irské písně, elektronické beaty i moderní techno vystavěla Pešková vlastní verzi známé legendy. Obohatila ji o queer prvek, když do původního milostného trojúhelníku mezi Tristanem (František Vlček), Isoldou (Mai Iwamoto) a vládcem Markem (Zdeněk Mládek) zapojila do Tristana zamilovaného přítele Melota (Sebastiano Mazzia), který se nakonec ze žárlivosti postará i o Tristanův skon. Na tomto místě není možné nevzpomenout scénu Richarda Peška, jehož postapokalyptická krajina by klidně mohla figurovat na výstavě surrealistických představ o apokalypse.
Silná taneční a výrazová svoboda až hraničící s pantomimou umožnila tanečníkům pohybovat se v celém rejstříku emocí, vyjadřovat se expresivně a docilovat tak strhující podívané dalece překračující možnosti klasických forem. Procítěné herectví sólistů nekončilo pouze v rovině vyprávění, ale přesahovalo do čisté sugesce, odžití. Stejně jako ve Švejkovi to byly postavy vržené do situací, v nichž být nechtěly, přesto byly donuceny se v nich zorientovat, pochopit je i svou roli v nich.
Show Johnnyho Carsona s Leni Riefenstahl (zleva Věra Hlaváčková a Tomáš Kobr) FOTO HYNEK GLOS
O ženách i umění
Ve válečném duchu sice přehlídka pokračovala i biografickou inscenací o malířce Růženě Zátkové, ovšem jen tušeně díky jejím kontaktům s italskou futuristickou scénou počátku 20. století. Autorská inscenace Petra Erbese a Karolíny Kotrbové s názvem Spaghetti Futurista! patří do repertoáru Malého divadla, tedy scény určené mladému divákovi. I tento titul ale tvůrci pojali značně originálně, neboť hlavní postava Růženy Zátkové se v představení nikdy neobjeví – hraje ji kolektivně publikum, permanentně herci důvěrně oslovované malířčiným jménem a vybízené k interakci. Navzdory cílové skupině se tvůrci snažili nebýt přehnaně didaktičtí, což ovšem vedlo k tomu, že se nepoučený divák o tvůrčím naturelu malířky nedozvěděl vlastně vůbec nic, spíše se mu dostalo vhledu do jejích životních osudů s důrazem na rodinné poměry a milenecké avantýry.
Páteří inscenace je ovšem představení futurismu jako umělecké a politické avantgardy. Děje se tak prostřednictvím pásma komických skečů, což směru dělá spíše medvědí službu, jako by si z něj tvůrci chtěli spíše utahovat; například úmyslně zveličují některé jeho požadavky (oslava stroje jako uměleckého prostředku, dehonestování Němců apod.). Umělecký večírek, na nějž láká anotace, tak nakonec vypadá spíše jako groteska futurismus zesměšňující, čemuž pomáhá i burianovsky komediantské ztvárnění ideového vůdce futurismu básníka F. T. Marinettiho v podání Jiřího Brnuly. Nad sdělností a nějakým smysluplným vyprávěním zkrátka převážil bezbřehý humor a scénické a režijní finesy, samy o sobě sice nápadité, ale ve výsledku stojící spíše samy pro sebe než pro celek.
Konflikt člověka s člověkem, třebas ne tolik zjevný jako ten válečný, je nakonec tématem i poslední v Praze uváděné inscenace Autorka. Drama britské dramatičky Elly Hickson režíroval Adam Svozil. Vše začíná předscénou, v níž se mladá žena (Eliška Brumovská) na odchodu z jakéhosi představení dostane do ostré polemiky s jeho režisérem a uměleckým šéfem divadla (Pavel Oubram) o postavení ženy-autorky v současném divadelním provozu. Brumovská v této scéně předvede nevídanou kadenci invektiv na patriarchální a intersekcionalitou promořený systém i perfektně zvládnutou kulometnou palbu ironie a sarkasmu a v zásadě lze konstatovat, že jde o nejpůsobivější scénu představení. To však zdaleka nekončí; příznačně pro celek se výstup překlopí do znejišťující scény debaty s tvůrci, z níž je patrné, že šlo jen o zkoušku připravované inscenace, jejíž autorka (Teresa Schel) chce diváky konfrontovat právě s tímto tématem. Její záměr však postupně v dalších fázích přípravy představení, které sledujeme, degraduje „skutečný“ režisér připravované inscenace (Pepa Honzík). Jeho refrénem, s nímž autorku nakonec donutí celou hru přepsat, je, že se inscenace má uvádět na velkém jevišti, kde nikdo o takové alternativní a feministické divadlo nestojí. A protože v celém projektu zároveň funguje jako herec, v následující scéně de facto znásilní svou partnerku (Brumovská), která má ztvárnit postavu Autorky odmítající psát pro film, aby se nezpronevěřila svým ideálům. Později si zase sám vyfabuluje scénu, v níž se Brumovské Autorka, tentokrát žijící v lesbickém vztahu, pokouší penetrovat partnerku (Daniela Šišková) pomocí umělého penisu. Ani jedné herečce není ve scéně kdovíjak komfortně, režisér se ale patřičně „chlapsky“ baví. Odmítá veškeré autorčiny snahy o experimentální a autentickou výpověď a chválí režiséra-herce (Oubram), že je „hráč“, ačkoli ten své postavy v podstatě ztvárňuje zcela naivně, až amatérsky. Nutno dodat, že v této poloze je Oubram nepřekonatelný.
Divák je neustále udržován v nejistotě, kdo je kdo, zda se „pouze“ hraje nebo se hraje, že se hraje, což nakonec umocňuje i závěr, kdy při děkovačce stojí autorka (Schel) stranou a neděkuje se, takže divák vlastně pořád neví, jestli je už doopravdy konec. Tato nejistota a zobrazená degradace autorčiných záměrů, která ji nakonec donutí z projektu odejít a nechat vše v rukou režiséra ztělesňujícího arogantní patriarchát v mocenské pozici, nakonec celou inscenaci dokonale zasazuje do nastíněných dramaturgických mantinelů celé sezony Jihočeského divadla. Možná jen intuitivních, o to však naléhavějších, neboť je v nich cosi principiálního, co by nemělo být zameteno pod koberec. Přinejmenším v Českých Budějovicích se to daří.
Komentáře k článku: Člověk člověku člověkem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
