Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 102)

Po doušcích usrkávám z knižního veletoku Roberta Musila Muž bez vlastností. Mrákotný epos, román. Závrať ze směru posledních kroků lidských bytostí až k vědeckému odstupu od lidskosti. Směle mašírujeme! Kam?… Jeho precizní, pralesní hustota se dotýká všeho…

…i nemoci současného člověka, které se říká civilizace. Je to závadný stav, plný mýdla, bezdrátových vln, arogantní znakové řeči matematických a chemických vzorců, národního hospodářství, experimentálního výzkumu a neschopnosti, aby lidé byli prostě, ale v radostné náladě pospolu…

Jak může pod náporem takto zkomprimovaného pohledu kupříkladu padat, ukápnout obyčejná slza?

Kupříkladu…

V pravém očním koutku se uvolňuje drobounká kapka. Oblý, kulovitý tvar mění do válcovité, rozhoupané elipsy. Protahuje se, zkracuje. Neví, zda se má oddělit a uvolnit místo pro dalšího sourozence. Její původ? Dojetí? Smutek? Radostná vzpomínka? Nebo jen vítr zavál prudčeji? Někdo loupe cibuli? Na jazyku cosi ďábelsky pálí?… Prosolená kapka se konečně odpoutá, jemně zavadí o tmavou, vztyčenou řasu. Načechrá ji. Ještě se rosolovitě zavlní, gumovitě natáhne a učesaná hustým porostem padá. Osaměle padá. Její jedinečný, osobitý, jepičí život započal.

Po pár milimetrech volného letu zahlédne První vlaštovku, ale ne tu ptačí, která zvěstuje příchod jara, neboť ta se už dávno sluní a mává křídly u tropických, afrických břehů. Na jejím napruženém povrchu se zatřpytí, odrazí knižní novinka od Loutek v nemocnici. Je to kniha jež má svými zalepenými úkoly vyprovokovat jak v nemocných, tak zdravých dětech, vlastní tvorbu. I já, plodič slz, jsem přispěl s několika nápady a rád děkoval za přivolanou možnost.

Třaba magickou zahrádkou… Když se totiž list rozstřihne, dítě objeví různě namalovaná semínka/ i podivná, všemožných tvarů, některé se směje, jiné mračí…/ s úkolem… CO Z NICH VYROSTE? A robátko domalovává budoucí rostliny, čímž vytváří svou soukromou, fantaskní zahrádku! A hned je tu miminkovník, pejskovník, láskovník…

Samozřejmě, že se všechny zažehnuté jiskry neujaly, nevzplanuly. Jako… Přes jaké brýle kouká klaun?

Jako inspiraci posunu reality uvidí děti nákresy. V jednom oku (v levém rámečku brýlí) vidí normální obličej, ve druhém (vpravém rámečku)  klaunsky poťouchlou, šklebící se, rozpustilou tvář… V levém je stonožka, v pravém stepující kabaretiér… V jednom houba na mytí, v druhém řechtající se hříbek od ucha k uchu a mohutně mávající – evidentně si chce pokecat… Do dalších prázdných, různě vytvarovaných rámečků můžou děti dokreslit svou originální představu. Vznikla krásná kniha s ilustracemi Saši Švolíkové.

A hned přišla další výzva: vymyslet obdobnou knihu pro staroušky.

Slza udělá malý veletoč, dalo by se říci salto mortale. Ji ale, na rozdíl od nás, nic nezabolí, nikde nepíchne… a z dálky uslyší.

Pro staroušky? Co? Nešlo by…

Když si člověk připadá tu a tam osamělý, stačí popadnout obyčejnou dřevěnou hůlku a přivinout ji k sobě jako nejbližšího partnera. Ostatně solitérní klauni, komedianti, to takhle mají už pěkně dlouhou dobu. Vymysli si její obličej, vytvaruj dlouhé tělo a pak si spolu vykračujte, špacírujte, tančete podle libosti.

Oj! Ta je dnes panečku obzvláště přítulná!

Nebo… S lidmi je to jako s víny! Čím starší tím…

Pozor na ocet! Kyselost! Naopak kal není na závadu! Hlavně vychutnejte jeho plnou chuť! Ať je kulatá s bohatou strukturou, s dobrých charakterem, s příjemnou tříslovinou, s výraznou sladkostí a tóny kávy, skořice, hořké čokolády, vanilky, malin, ostružin!

Jakou bys chtěl ty? A jakou máš? Jaký buket?…

A když pohlédnete do zrcadla, co vidíte?…

Jednou své mládí, jednou rozvrkočený samorost, jednou svého tátu, mámu, dceru, vnuka…

Koho jsi zahlédl ty?

Ostatně – člověk je v jistém věku odpovědný za svou tvář, nebo ne?

A co letokruhy na pařezu? Není to i tvá tvář?

Jako děti jsme počítaly kruhy na pařezu – Jak byl asi starý? Kdy měl těžké roky? Kdy zažil zimu, vichřici? Kdy léto lásky? Něhy?…

U vás, přátelé, můžeme počítat, rovnou číst v nádherně zvrásněném kraji – obličeji. Tolik si toho pamatuje! Oči, bezedné tůně, toho už spolykaly…

Namaluj svůj letokruh. Svou studánku oční…

Obohacená slza dál klouže střemhlavým svistem. Tu a tam se protočí, aby uviděla, co se kolem děje. Zpozorní, když zaslechne podmanivé tóny písně Podzimní. Nejen, že se zaposlouchá, ale emotivně ji zasáhne i dojemný, obrazový příběh. Ano, ANO! Pomyslí si.

S podzimem něco končí. Něco definitivně odchází, aby se opět obrodilo. V mlžných plískanicích si radostně všichni předáváme dušičkovou štafetu. Každý je tu opravdu jen a jen na chvíli. Pár vteřin, hodinku protíráme vyjevené, udivené oči, pak se rozhlédneme, nasajeme a… Frnk!... Netřeba smutnit! Ne, NE! Každý radostně, pln optimismu uletí, zamíří k mračnému nebi. Jako ty balónky / duše v klipu k šansonu Podzimní.

Slza se málem rozpůlí srdceryvným zaržáním. Roztáhne křídla a plachtí jak rogalo. Poryv silného kýchance zrychlí její klesání. Dotkne se límce košile, ale neztratí na hmotnosti. Tu jí ve vláčném, tekoucím těle vytane jemná tíseň. Tíseň po ztrácející se společné rodinné tlupě. Je tak sama! Proč? Kde zůstali ostatní? Co si ve své osamělosti počnou?

Úzkost stoupá. Pryč je počátek, kdy ponejvíc cítila právě zrozenou rodinku, společenství. Kdy jsou všichni na sobě přirozeně závislí. Kdy jeden bez druhého nemůže dýchat. Kdy se vše děje jen společně, vše se spoluprožívá. Kdy zážitky rostou, kynou, bobtnají. Jaká škoda, že se to prvotní už nikdy nezopakuje.

Nic nezmění ani další štěpení, kdy se rozrůstáme o vnuky, vnučky… To vznikají jiné samostatné planety/molekuly, nové prvotní tlupy… Ale prvotní tlupa je prvotní tlupa. V ní se vše vytváří poprvé! S věkem se cosi přirozeně mění. Musí. Ale stesk po zrodu zůstává!

Rosolovitě se zachvěje, zatřese. Co je, co bude s mými ztracenými sestrami, bratry, rodiči? Do jakého prostředí, místa zapadnou, ukápnou?

Jsme opravdu slaní? Kouskem moře? Co mé příbuzenstvo zažije? Přežije? Jací bohové větru, oblak, vod s nimi za-smýkají?…

A co krutější živel, který jednou jistojistě zaútočí!…

Vodopád úvah se valí průhledným mozečkem.

Svět se rozpadá do molekul. Roztržené rodiny blízkých odstředivou silou letí bůhví kam. Každý jednotlivec na jinou stranu! Molekula se mění v osamělé atomy! Jak je krásné udržet dva spřízněné atomy pospolu! Bůh času Chronos je láskyplně mění v prorostlé, nedělitelné samorosty!… Atomy sloučené v molekule… Mají štěstí!

Slza přivře oči. Šťastně, slastně bláhová se dál kulí vzduchem.

Voda se v přírodě vyskytuje ve třech skupenstvích. Led, tekutina, pára… Vybavuju si její termální přítelkyni z maďarských lázních v Hévízu. Tam lze taktéž najít veškeré její podoby.

Nad přírodním jezerem, které zvládá samočistící fígl, kdy silný ozdravný pramen každých sedmdesát dva hodin zcela vymění čtyřicet metrů hlubokou tůň, se vznáší mlžný opar nad hladinou. Kusy ledu pokrývají les opodál, děti se koulují sněhovými bambulemi a tělo ponořené v horké lázni zapomíná na svou tělesnost. Ochlazené bublinky klesají, teplé vybublávají k povrchu. Neustálý pohyb, koloběh masíruje zemdlenou schránku. Voda je v zimě teplá víc jak dvacet šest stupňů, uvnitř pod střechou třicet šest. Je modravá, průhledná díky bohatosti přítomných minerálů. Draslík, sodík, amoniak, vápník, flór, chlór, brom, jód, síra, radon… Nadnáší kupu pohupujících se leknínů. Rudých, fialových… Dlouho, předlouho veškeré oblečení, kůže, vlasy ozdravně páchnou! Smrdutá krása!

Kapka otvírá zorničky. Cítí v prochladlém prostředí sirný odér… Dál uvolněně klesá a svůj tvar udržuje díky dostatečnému povrchovému napětí. Zkušeně držené tělo. Tělo tanečníka, akrobata…

Kolik toho musela vyplavit, vyčistit. Sloužila, sloužila. Co si vysloužila?

Volný pád.

Světlo ji obarvuje. Chvíli je diamantem, chvíli perlou. Chvíli je zlatavá, chvíli namodralá, nažloutlá, duhová…

Zemská přitažlivost je ale nemilosrdná. Kolik myšlenek, mžiků, záchvěvů mohla ještě polapit…

Deset centimetrů… Sedm… Pět. Kam dopadne?

Tři... Má možnost?

Dva… Vůli změnit, vybrat si místo dopadu?

Jedna...

Ještě jí rychle bleskne hlavou…

Při kolmém dopadu na hladinu louže vytvořím zpětný výtrysk, královskou korunku. To bych ráda. Završení mé majestátní plavby…

Ale co při dopadu na suchý povrch…? Zploštím se, nalepím a přilnu… Přijme mne šedivý asfalt, anebo se po nárazu roztříštím na malé kousky, které se odrazí, rozstříknou… Kdo po mně bude šlapat? Kdo mě vyzunkne? Co ze mne vyroste? Koho zavlažím? Zavlažím něco vůbec?

PLESK!

Další otázky nepřichází, nebudou. Neboť na černé, cizácké podrážce se krčí torzo spanilé slzy… mlasky mlask čvachty, čvacht…

A jiné její mikročástice čekají na svou novou cestu.

Bon voyage!

P.S. – PF 23... Bilbo compagnie a všichni Chýrové se svobodomyslným čírem přejí šťastný let rokem 2023!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 10. prosince 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 102)

1. Eva Grüsserová

   

   Jirko,
   slzy radosti, štěstí i bolu. Vzpomínky. Minulost. Současnost. Budoucnost. To je zdroj všech slz. Nikdo neví tak dobře jako klaun, že slz je potřeba, vítají radost a odplouvá na nich smutek.
   Ať žijí slzy, protože v nich je skutečný člověk.
   Přeju ještě moc a moc radostných slz s klauny v nemocnici a radostných slz s rodinou.
   Hezký vánoční čas!!!

   15.12.2022 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ