Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 105)

Každému se jednou zavřou oči a tělo se definitivně oddělí od duše. Fyzično si pak musí několik dní poležet v chladné světničce. Chudák!

Zato osvobozená duše se ihned odpoutává a frnkne neznámo kam. Pevně doufáme, že do líbezných končin, kde se setká se všemi drahými, které již řadu let postrádala. Hlavně, že je volná. Utrápená, stárnoucí, přidělená schránka se pomalu, už za živého propojení, vytrácela, scvrkávala, vysoušela… A oba to bolelo víc a víc! Teď je každý zvlášť.

Můžeme osvobozenou duši zavolat, přivolat? Polaskat se s ní i my, na něž platí stále zemská tíž? Zkouším to přes malý předmět, který kdysi patřil právě uprchlému uprchlíkovi. Částečně to, při zdravé fantazii, lze. Laskám v dlani dřevěnou ženskou nahotinu a zkouším být konkrétní.

Hela Fuksová

Nedávno náš svět opustila žena Josefa Fuksy Hela. Mistrovi jsem v dětském cirkusovém učilišti začátkem osmdesátých let dělal asistenta. Od těch dob jsme se navštěvovali a postupně se mezi námi vytvořilo – i přes značný věkový rozdíl – vřelé, trvalé přátelství. Josef po dvouletém boji odletěl do jiných vesmírů v roce 1997.

Hela zůstala sama. Měla několik vrstevníků, se kterými udržovala kontakt, ale bylo znát, jak vždy při každotýdenním setkání s námi pookřála. Mluvidla nabrala sílu a ona hned zapomněla na pasivní únavu. Hovor vlil do povadlých tváří a ochablým svalů energii a za chvíli bylo pro co dál žít, proč bojovat, vzdorovat. Kvitovala vzájemné poklábosení, důvěru při objasňování nevysvětlitelného světa kolem.

Já už tady dávno neměla být! Už sem nepatřím… Tohle už není můj svět. Pro mne je už nepochopitelný!

Vzpomínka střídala vzpomínku. Na maminku, kterou komunisti zavřeli v padesátých letech na osm let. Vrátila se s cirhózou jater a za několik let, po boji… Na cirkusy, varieté, bary, které s Josefem procestovali. Na všemožné excentrické poťouchlosti, akrobacii, tanec. Nebo na své stepování na špičkách svých bot. Jindy na politiku první republiky, ale mluvili jsme i o té současné. Překvapivě se orientovala velmi dobře.

Teď odletěla… Po zlomeném krčku, úspěšné operaci, nákaze covidem a téměř čtyřech týdnech cestování z lůžka na lůžko. To už nebylo pěkné turné!

Bože! Bože… Proč mne trestáš? Co jsem komu udělal, že musím tohle zakoušet? Byla jsem vždycky hodná! Na všechny!… A ty sny?!… Já tu křičím ze spaní. Sousedky nemůžou vůbec spát… To já nikdy neměla… Teď volám mámu. Hystericky křičím, ať už si mne vezme k sobě… Pak se probudím a vedle mne leží Pepa. Zatřesu s ním a on je mrtvej!… Křičím, volám: „Mami, maminko!“… Hrůza! To já nikdy neměla! Covid jí zahnal hlas do hlubin, a tak se chraplavým basem chrčivě omlouvala spolunocležníkům.

V roce 1995 jsem o nich napsal knihu Šmouhy akrobatického tance aneb Šum sem tralala. O jejich statečném stáří, o děravé paměti, o radostech a lásce z komediantského řádění… Část vyšla v knize Když bolí úsměv v roce 2008 na AMU.

Šup sem tralala, říkávala Hela, když jsem se ptal, co bude k jídlu. No… Nic složitého. Udělám jen šum sem tralala… Tedy rychlovku, která chutnala báječně!

V ruce dál hnětu krásně vyřezanou nahotinku. Její nahnědlé tělo tvoří most, oblouk, bogen, který býval součástí špacírky, tedy hůlky k procházce. Vyřezal jej tatínek Hely pro jejího budoucího muže. Což byla v jejich rodině tradice. Každý mužský, který odvádí z rodiny dívku, dostane originální dárek. Ručně vyrobenou špacírku!

Zavřu oči, a jak prsty kloužou po výčnělcích ztepilého těla, propadám se opět za touhle dvojicí.

///

Josephine Baker

– S Josefínou Bakerovou jsem se na jevišti nesetkal, jen jsem pro ni hrál v Roland Betribe v Hamburku. Sálem se neslo, že je tady, a já povídám Išce – Nezapomeň, hodím tě pod její stůl!… – to je to, jak píše Hrabal, že Fuksa s Košťálovou tancujou i pod stolem! Zvedl sem ji a ani jsem nemusel odstupovat, byl to dlouhý parket. Hodil jsem ji a ona letěla ve špagátu přes celou jeho šíři. A sklouzla po noze pod její stůl. Bakerová se odsunula a začala tleskat. Já pro ni přišel, omlouvám se, a ona nás pozvala ke stolu. Francouzsky jsem tehdá moc neuměl, ale já se nebál, nestyděl. Bavili jsme se krásně… Říkal jsem si, čím hůř budu mluvit, tím víc si budou říkat, no jo, to jsou ti Středoevropani, to jsou ti cikáni! Nevědí a neumějí, ale dovedou! Chacha…

V té chvíli přiběhne z kuchyně Hela: Pojďte se podívat, leží na břichu a kaká! Jak se může vykadit, když leží na břichu, to mi povídejte?! Pan Fuksa se pomalu zvedne a houpavě se doklopýtá ke kanapi, kde leží maličkatá Baruška. Chvilku to škvrně pozoruje a pak pronese: No tak to je zvláštní, tohle jsem ještě nevyzkoušel! A tváří se zklamaně, snad, že na to nepřišel jako první…

– Co já všechno prožil! Každý město, který jsem opustil, Američani bombardovali. Měli snad nějaký cink, že když dohraje Fuksa s Košťálovou, sbalí se a odjedou, pak to teprv můžou spustit! Což bylo hrozný!

///

Ferenc Futurista

– Když začal Ferenc Futurista bláznit, zavřel se na záchodě a maloval po stěnách. Pak nám volali, že nevědí co s ním. Poradili jsme jim, ať ho vezmou k nám, že potřebujeme od něho něco zkouknout, a mezitím ať se připraví lidi z blázince. Harden… Znáš ho, ne? Ten zvedl na perži dvě ženský na čele, ale až později. Když dělal u mě, ještě nic neuměl, ale už blbnul… Zvednul ženskou nad hlavu, sedl si s ní na židli a začal číst noviny!

– To bylo mimo představení?

– Jo, jasně! Jinak bych mu to nedovolil. Kdyby tam měl někdo dělat něco takovýho, tak bych to musel být já, ne?. Chá!… Ale vraťme se k Futuristovi… Maluje na tom záchodě a ředitel Sedláček poslal nejprve pro tajemníka. A když nic nesvedli, tak jsme přijeli my. Tři chlapi, sekáči, svalovci…

– On měl záchvat? – dožaduje se i za mě Hela.

– Začalo to tím malováním, pak blábolil z cesty, ale za čas se uzdravil a ještě hrál…

– Kolik mu bylo? Byl už starší?

– Vůbec né, tak padesát. Zemřel pak na rakovinu hrtanu…

///

Rok 1995

– V Jugoslávii stačilo otevřít okno nebo dveře na balkón a koukali jste k sousedům přes ulici, jak si krásně žijou… No a teď se tam bojuje! /citát je z roku 1995, pozn. aut./ Lidi jsou blázni a neuměj se domluvit a přitom ta jejich řeč je tak příbuzná! Mohli by se krásně dohodnout, ale oni nechtějí! Neřeknu, kdyby to byly Japonci s Francouzema, ale takhle… Jenom hrobník má pravdu, aniž bys mu musel rozumět Chachacha… No řekni nemám recht?

///

Zmizení z jeviště

– Jednou na mně chtěli, aby zmizel herec z jeviště tím, že skočí do opony. Vzpomněl jsem si na starý operetní trik. V určitém místě se vystřihne otvor, který se zadělá třásněma ze stejný látky, a pak jak půjde opona přes sebe, on skočí a zmizí. Jim se to nelíbilo, že je to moc varietní, že se to k té vážnosti nehodí… Tak jsem si pomyslel, on si s tím pan režisér jistě poradí. A poradil: zhasli světlo!…

///

Vycepované nohy

Zvedne na židli nohu a jemně jí začne třít, masírovat.

– Ráno byla skoro ochrnutá, nemohl jsem s ní vůbec hejbat, ale koukám, že ji pěkně rozchodím.

Postaví se k židli. Opře se o opěradlo a nohama drobně stepuje.

– Když jsem šel minule k doktorovi a povídám mu o té ochrnuté noze, tak on… „Ale pane Fuksa, vždyť jste sem došel jako rybička.“ A já, „no jo, ale to je jen tím, že mám ty nohy vydrezírovaný, vycepovaný jako koně v manéži, vysoká jízda! Kráčím k tramvaji pam pam pam a zase tram pam pam pam… Je to síla zvyku! Ale ráno cítím, že ochrnujou. A nikdo mi to nevěří, protože jsem předtím stepoval valčík takhle… ta ta ta dáááá ta ta ta dááá.

Dál u židle předvádí krokové variace a nohy se probouzejí ve zvolněném rytmu… tram ta ta ta… Bačkory padají, ponožky se svlékají tram ta ta ta…

Když se konečně posadí, vytáhne velmi starou fotografii. Je na ní matně čitelná skupina deseti sokolů, kteří budou vrhat oštěpem.

– Tady jsem patrně já! Tady je Franta, co ho popravili za války. Schovávám si ji jako relikvii, která už ztratila na jasnosti, ale pro mě má obrovskou cenu!

Oči jásají, nohy a ruce jsou opět v plné síle!

///

Střípky z nekonečných setkávání

– Že vyprávím nudně? Tak moment, to teda ne! Něco si raději přimyslím, anebo si vzpomenu, jak to bylo doopravdy! A hned to má grády!

Hela si utírá bradu… Chce nabídnout další historku…

– Jak se jmenoval ten chlap, co mu lev ukousl nohu?

– Mě zajímá jiný detail… Sežral mu ji, nebo ji vyplivl?

Hela po něm hodí ubrousek a rozřehtá se.

– To je pitomec…cha cha…

K bílé kávičce přinese štrúdl. Mně dá pocukrovaný a Fuksovi bez cukru. On se na mě smutně podívá…

– Napiš, že celej život bláznil, žil šíleně a ve stáří se musí hlídat a odpírat si radosti… kouřit nemůžu, pít jen skromně, cukrovat vůbec… Zůstala mi jen chuť, ale abych ji neustále krotil…

…

– To je fousatý! To už dělali dva černoši v Paříži. A v Alžíru chlap s ženskou…

Pro upřesnění, doplnění zavolá na Helu.

– Kdy to bylo, jak se jmenoval?

Hela přiběhne s pokličkou v ruce.

– Nevím, to bylo ještě před válkou s Iškou…

– Helo…, udělej blbou!

Rychlá proměna, výraz k popukání a opět zmizí v kuchyni, kde už cosi náramně voní…

…

Když něco nechápeme, zavelí

– Helo!

Ta se ihned vzpřímí a mezi plnými talíři počne cvičit.

– Ty držíš jednu nohu, ty druhou, točíte se a ona jen přendavá, ťapká rukama… no jako gymnasta na dřevěným koni, což snad znáte, ne?

Když pochopíme, usedneme, a ona pokračuje se dál ve stolování. A bramborový knedlíček s nadívanou krůtou klouže do útrob…

…

Živelně hraju, vypravím, třeštím oči, gestikuluju… Hela mě zpraží – Nehraj to na mě! Jsi kluk, ale tohle nedělej. Nehraj to na mě!…

…

– Proč jste neměli děti ?

– Do toho šílenýho světa?! Nikdy!

– Pepo, ty už by dneska byly takhle velký!

A ukáže vysoko nad svou šedou hlavu…

…

V nemocnici se optá rehabilitační sestry

– Znáte step?

– No už jsem o něm slyšela… –

– No to je málo, to nestačí, musíte se ho naučit. Všem tady okolo by to náramně pomohlo na jejich nervy v nohách. Třeba tady ten krok… sun krok ra ta ta tam tam…

Bouchá nohama do železné konstrukce, jmenovka s diagnózou se natřásá. Hela ho napomíná

– Pepo zmačkáš prostěradlo!

A sestřička odcházejíc a kroutíc hlavou

– Ale pane Fuksa, vždyť oni nemůžou ani chodit!

Když se dveře zavřou, mávne rukou.

– Rehabilitační sestra, a nemá ponětí o stepu! To je ztracený. Za týden bych jí dal základní kurs, ale ona, že prej tihle lidi chodit nemůžou… MOHLI BY!!!

///

Poslední rozloučení

Dřevěná nahotinka klouže v prstech. Je zalitá potem a horká vnitřním žárem…

Josef Fuksa se dožil téměř devadesáti tří, Hela téměř devadesáti pěti. Takže to nebylo žádné ŠUP SEM TRALALA… Ale stejně to nakonec nějak rychle uběhlo. I když se vše prožije naplno, beze zbytku, přesto se vše v jeden ráz mění ve šmouhu… v rychlovlak ŠUP SEM TRALALA!

Na přání Hely se bude konat poslední rozloučení 23. května na louce, kde se loučil i Josef. Bude to stejné, jako tehdy? A vzpomenu na ony pitoreskní chvíle…

Přicházíme na rozptylovou louku. Hrobařský zřízenec nasadí masku, šedé rukavice z plastu a spustí…

– Vítám smuteční hosty, kteří se přišli rozloučit s drahou zesnulou…

Hrkne ve mně… Snad poslední fór mistra?!… Jemně ho opravím.

– …s drahým zesnulým…

On, aniž cukne svalem v obličeji, pokračuje:

– S drahým zesnulým…

Po chvíli dá povel k ústupu o několik kroků zpět… Když se optám, proč, odpoví:

– Mohli byste být potřísněni! Pošpiněni!

Vzdoruju…

– Vždyť od toho tu jsme… Chceme být potřísněni, poznamenáni prachem…

– Ustupte!

Neodstoupili jsme ani o krok! Chtěli jsme být součástí jeho prachových částí letících povětřím!

Stane se to i nyní, když podnikem stejný rituál?!

Spolu s námi tu budou naštěstí stále! Především přetrvává ona radost a láska z komediantského plutí! Tou byli přeplněni! Tou i nás nakazili!

Děkujeme za nákazu, za společné chvíle. A jdeme se pokusit o kulinářskou rychlovku, která chutná a voní.

ŠUP SEM TRALALA!!!

///

Více na i-DN:

Zemřela Helena Fuksová

…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 13. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 105)

1. Hana Nováková

   

   ❤ děkuji !!!

   15.05.2023 (7.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Grüsserová

   

   Moc krásné vzpomínky.
   Hela byla krásná a žila móc dlouho.
   Znám jí jen z tvých příběhů a vím, co jste pro ní v posledních mnoha letech dělali.
   Určitě jste jí prodloužili život.
   Určitě nad tebou, Jirko, drží pomyslnou ochrannou ruku.
   Zasloužíš si to.

   15.06.2023 (5.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ