Clown Bilbo bloguje (No. 106)
Místo pochvaly si jdeme po krku. Kroužíme kolem sebe kol dokola jak žraloci kolem budoucí mňamky/oběti. Takový pocit tu a tam sílí. Přitom pohlazení je tak jednoduché, blahodárné. Neznamená to hladit po srsti, naopak provokace, popíchnutí může být jeho součásti. Ale od začátku…
Pro studentky sólového zpěvu, jež jsou součástí komorního sboru mé Sylvie, jsem napsal půlhodinovou hříčku Nebe plné hvězd. Sylvie zhudebnila a já zrežíroval. Jednalo se o letní shledání mladých dívek kdesi na mezi, vršku za vesnicí. Koukají snivě do hvězdné oblohy, a co jim naskakuje, i asociačně, si navzájem sdělují. Dostane se na písně o kometách, o vesmíru, i na Malého prince…
Je to prosté! Je to prosté! Správně vidíme jen srdcem!… Co je důležité, co je důležité… Je očím neviditelné!… Pro ten čas, pro ten čas, který věnuješ svému příteli, je tvůj přítel tak důležitý, tak důležitý!
Až po legendy/bajky, třeba indiánský lid Čirokíů, který vzpomíná jak zvířátka přinesla na svět sluneční světlo… Bylo to krásné setkání s lačným mládím…
Chvíli na to se myšlenkami procházím v souhvězdí Kozoroha, tělesně mezi šumnými, brdskými lučinami. A cinká telefon… Ahoj Bilbo, tady Ondřej Havelka, nepomohl bys nám s Komedianty ve Státní opeře? Rád přijímám a jen se omlouvám, že musím uspořádat pohřeb Hele Fuksové a doučit semestr na AMU… Já vím, četl jsem tvůj článek o Hele v divadelkách… Na mistra Fuksu rád vzpomínám!… Tak za týden…
Nedávno náš svět opustila žena Josefa Fuksy Hela (5. 8. 1928 Praha – 21. 3. 2023 Praha) /více zde/. Foto archiv autora
Dva dny na to se ocitáme na Olšanských hřbitovech. Zcela, do morku kosti rozptýlení, rozptylujeme Helu… /Hela Fuksová (5. 8. 1928 Praha – 21. 3. 2023 Praha) – pozn. red./ Snažím se pronést připravenou směsku vzpomínkových souvětí. Když mne pohltí dojetí, neb v kebuli se vše bolestivě zhmotňuje, předám žezlo Sylvii. Poté pokyneme zřízenci a ten pomalu, obřadně trousí popel na uhlazenou, učesanou trávu. Vytvoří umný čtverec podivné šedi. Dcera Barunka později na rušné ulici uvidí auto s obří horou podobné směsi a hrůzou se otřese – zří kamión plný Hely! Dlouho si nad novým čtyřúhelníkem povídáme, kdo a co pro každého z nás byla Hela. Do toho přichází sousedka z Helenina domu, že si spletla pohřeb a kytičku položila na jinou rozptylovou loučku! K jinému úhlednému čtverci… Smích…, dojetí… Léčí!
Sbor Státní opery v inscenaci Sedlák kavalír (režie Ondřej Havelka, premiéra 15. června 2023, Státní opera, Praha). Foto Jan Hromádko
Zkoušení s Ondrou jde náramně. Nabízím a ochotní pěvci rádi přijímají, co zmůžou. Při zkouškách s orchestrem člověka napadá známá věc, jak v opeře není jen jedinec, sólista zoufale opuštěný, ale své prožitky, šílenost, něhu, lásku, zradu vyzpívává s podporou celého orchestru! Takže to není jen vokál samotáře/solitéra, ale hlas,který spoluprožívá, podporuje stovka spřízněných lidí z orchestru. Společně do akordů stlačují, presují jeho i svou bolest, radost … V jednoduchosti textů je soustředěna čistá emoce! Jedině tady může ve stejně tónině jeden úpět – Neopouštěj mě! – a druhý pět – Neotravuj! Dueto protikladů v libozvučném souzvuku, souladu. Premiéra Komediantů a Sedláka kavalíra je srdečně přijatá. Děkujeme si navzájem…
Ochladí nás mohutná katedrála Panny Marie v mallorském hlavním městě Palma de Mallorca. Foto Sylva Krobová
Pár dnů poté prcháme oddychovat na slunnou Mallorcu. Za hotelovou stěnou slyšíme hlučící milence, bujaré lidské vášně a ihned jsme zpátky. U opery. Na jihu žijí její aktéři, hrdinové…
Ochladí nás mohutná katedrála Panny Marie v mallorském hlavním městě Palma de Mallorca. Je plná překvapení. Výzdoba je v každé kapli jiná, od jiného autora! Dokonce je tu i na kamenné stěny nalepená divadelní dekorace s rybami lapající starý čas… Krása!
Naproti hotelu remontují kolegu. Jeřáb po ránu dlouze zahouká a pak nám čučí do oken. Sbíječky chrastí jak nevyřádění kostlivci, kladívka tlučou… Buchy buch!… A hotelový duch se přičiní o zmizelé noční tričko! Ale je teplo k zalknutí!… Cestou přeplněným autobusem na jedné zastávce nevezmou mladého černocha a hned je v horku ještě větší dusno! Vášně stříkají! Vedle starý, belhající se pán vyzve osmiletého chlapečka, aby mu uvolnil sedadlo označené pro invalidy, a on ho seřve: Já chci sedět! Já tu byl první! Já jsem malé dítě! – A stojící matka ho křikem podporuje: Nevidíte, že je to malé, bezbranné dítě?!… Pán jen ukazuje na přilepený symbol invalidy, slepce…
Plstěné bobule různých velikostí vytvářejí na plochých březích mořský příboj z vymacerovaných cévních svazků listových pochev trávy zvané Posidonia oceanica. Foto Sylva Krobová
Na pláži se lidé koulují nejen gumovými míči, ale i s koulemi z mořské trávy. Plstěné bobule různých velikostí vytvářejí na plochých březích mořský příboj z vymacerovaných cévních svazků listových pochev trávy zvané Posidonia oceanica. Ta občas naši prohnilou civilizaci připomene, když usazená, vyvržená na břeh tu a tam hnije, zapáchá, což kvitujeme a bereme jako znamení zdravé ironie matičky přírody.
Ladislav Klíma: Cestuje do města D. (1932). Repro archiv
Nedá mi to a mrknu na internet, zda někdo nepochválil naší operu. Nalézám pozitiva /zde/, ale překvapivě i absolutní negace, nepochopení, výčitky a připomínky, kdy to kdo zpíval, hrál lépe… /zde/. Raději zhasínám virtuální svět a před spaním si listuji v Ladislavu Klímovi. Jeho kratičká črta Cestuje do města D. do mne zapadne jak malina a já zavřu víka.
Přijdou první sny a já úpím. Proč já večer četl toho Klímu?! O jeho klopotné cestě lesem… Tady veškeré křižovatky vedou k zbloudění… Spojuje, metamorfózuje se mi s nimi i kritik nového díla. Vše bylo… je předtím tak jasné, ale pak… Další houští, další křižovatka, další spílající, soptící kritik… Kroužící lační žraloci!… Po hodinách bloudění se málem utopíte v močálu, či vyjdete jako hrdina povídky sto metrů od počátku strastiplné poutě… Orosený se probouzím. Proč já toho Láďu četl?! Proč ne něco…
Další usínání zaháním vzpomínkou na nejlepší kritiky zažité naživo!…
Hrajeme se Sylvou ve vesnické sokolovně… Fotoa rchiv Jiřího Reidnigera
Hrajeme ve vesnické sokolovně složitý kousek Déboucher/Antikódy. Je plný absurdního Havla, Ionesca, Becketta, Puškina… Sál je překvapivě nacpaný. Tu se z výčepu ozývá křik, ryk. Jo, jo… sem se naše hra nehodí!, pomyslíme. Počínající hluk graduje, kulminuje. To bude zas hraní! Jedno velké utrpení… Náhle je ticho. Dveře se pomaličku, potichoučku zavírají a my radostně pokračujeme. Po odehrání se dovídáme od svalnatého tesaře s hrudníkem King Konga: No… Jak vy krásně hrajete a my koukáme, bavíme se… On najednou začal stupidně vřeštět, neuctivě hlučet, zašel jsem do pivnice a povídám mu – Hele, tam se hraje divadlo, budeš ticho? On, že si bude dělat co chce! – Tak ty nechápeš, že se vedle snaží, hrají pro nás a naše lidi, kteří si to chtějí v tichosti užít… – Ne, já jsem svobodný člověk! Budu si dělal co chci! – Tak ty nebudeš zticha? – Ne.- – Nebudeš? – NE! – NE?! – …BUM! PRÁSK!… Já mu takovou ubalil, že spad ze židle… Ani necekl a bylo ticho! Boží!
Nebo při jiném, podobném dovádění o vývoji lidského bláznovství – Smyčce. Vybíráme od vesničanů dobrovolně vstupné… Přijde malá desetiletá dívenka a do klobouku odpočítá přesně, aby jí v kapse zůstalo na zmrzlinu. Tady máte… Poté se během našeho skotačení baví tak pěkně, že po představení dosype zbylé drobné! S rošťáckým úsměvem obětuje i svou zmrzlinu!
Když máte takové zastánce/kritiky, tak se spinká dobře!
Ráno vše završí výlet do zdejších hor. A serpentinami do náramné lazůňky Cala La Colombara. Po řecké Matale další div světa! Ochladíme se, a lodí do Porta de Soller.
Jižanská divokost se nám ještě připomene dvěma zásahy policistů. Slunce, alkohol a krev pění ostošest. Poprvé na pláži pacifikují cyklistu, bezdomovce a podruhé v naší hotelové knajpě se čtyři poperou. Kopají do sebe, řvou… Vášně tlumí až pendreky. Stejně na sebe všichni čtyři štěkají dál ještě víc jak hodinu.
Zvláštní… Na obzoru je méně bílých plachet! Nahradily je černé, naduté černé plachty plachetnic… Jako by hejno obřích, nedočkavých žraloků kroužilo okolo pobřeží…
///
Více o Hele Fuksové na i-DN:
…
FB Jiřího Bilbo Reidingera: zde
…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 106)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
