Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

Clown Bilbo bloguje (No. 107)

Touha prožít společný čas během dobrodružné výpravy, protože tyto chvíle nic nepřekoná!, vedla k tomu, že naši mladí, Bára s Martinem, sehnali dům v Toskánsku a velký vůz pro nás se Sylvií a dva vnuky, Vojtu s Ondrou. Cesta do Toskánska mohla vypuknout.

Přes Německo, Rakousko, Alpy, Dolomity… Kolem Verony a Mantovy, Modeny… Tu náhle končí dálnice a pomalu se šineme padesátkou. Něco přes sto kilometrů má trvat víc jak tři hodiny. Třeba se navigace plete… Ne, ne… Polehoučku vystoupáme do hor a hodiny kroužíme nad propastí. Zatáčky se hadovitě kroutí sem a tam, tam a sem… Pokaždé o sto osmdesát stupňů. Vpravo, vlevo, vlevo, vpravo. Dech se úží a řidiči chválí posilovač volantu. My ostatní stihneme chválit krásy přírodní a výhledy úchvatných panoramat. Z kopce do kopce!

Vzpomenu na Mallorku, tam jsme také brousili obdobné veletoče, ale… Pchá! To nebylo nic! Bylo to jen jeden kopeček! Teď nekonečně stoupáme a klesáme. Nahoru, dolu. Nahoru, dolu. Jako v životě. Nakonec udatně přelezeme přes hory do Valle del Serchio, do náramných Alpi Apuane!…

Vítají nás bělostné zuby skal, zpívající cikády, huňaté, nepropustné lesy šumící a zářící kšticí listnatou, veškerých odstínů zeleně. Kromě řeky Serchio protékají strmými údolími vyschlé koryta. Tudy se patrně valí proudy v podzimních deštích, během jarního tání. Rozhodně zdejší pralesy suchem netrpí.

Ihned po příjezdu do malebného Cardosa a otevření nového příbytku nás znejistí tisíce pastí na hmyz. Okna utěsněná sítěmi, v každé zásuvce svítí elektrické odpuzovače, šuplík plné tablet do dalších strojů na vyhánění dotěrných vetřelců. Ano, jsme uprostřed divoké přírody. Obklopeni všepožírající pralesní matkou, kde se asi rádo sosá… Vše se potvrzuje, stvrzuje. Každé ráno si počítáme přibyvší pupence.

Mám jich patnáct!

To nic není. Koukej, já jich mám patnáct, šestnáct… dvacet šest!

Také tě tak svědí?

Jo a jak napuchají, celé stehno mám rudé…

Kousek nad naším domem objevíme dům Danta Alighieriho. Třeba tu kdysi procházel, přespal a pár cizopasníků i jemu zpříjemnilo pobyt. Je to jeho rodný kraj. Tady v těchto končinách mohl napsat i své Peklo…

Je místo v pekle, zlé žleby sluje, je barvy železné, ze skály holé jak celý ten kruh, jež je ovinuje a právě v středu toho zlého pole tam zívá studna hluboká a šírá… a prostor kruhu, který oko zírá, tož mezi studnou, břehem tvrdé skály, dno v deset polí rozdělené svírá… od skal paty srázy kolmé stojí a příkopy a pole protínají až k studni, která končí je a pojí…

Když se ráno napuchlý probudil, uviděl stejně jako my uhrančivé výhledy do údolí a při procházce se mu taktéž jistě zahryzávaly všudypřítomné plané růže do obnažené kůže… A peklo vládne dál. I on se ale mohl zhojit v přírodní vířivce, v řece Serchio, nebo si v jejím chladivém přítoku Torrente Turrite Cava vytvářet nová jezírka. Ihned má každý svou prohlubeň, svou tůňku, svou lázeň, jež konejší ztrápené tělo, ztrápenou duši… A může jako on v Očistci pět…

Mír Tvojí říše v naši přijdiž duši, jej bez Tebe nestihnem nikdy sami, ať duch se po něm pne a kruší. Jak andělé svou vůli nad hvězdami Ti obětují pějíce hosanna, kéž každý činí taktéž mezi námi!

A provoněný večer plný světlušek, které blikají kouzelně porostem, pěšinami se spojují s noční oblohou plnou hvězd… A je tu i Danteho Ráj…

A pění sladkých fléten v sluch nám sletlo, zpěv Múz i Sirén našich před ním bledne jak světlem prvním odražené světlo. Jak průhledný oblak stejně zvedne se oblaků dvé v stejných barev kráse, na služebnici svou když Juno vzhledne, že vnitřní kruh z vnějšího pozvedá se, jak hovor krásky té, ve lásky žáru jež mřela, jako páry v slunka jase… zří tu zářnou páru…

Vše stvrzuje i výprava k vodopádu. Ač pekelně pokousáni objevujeme vedle starého mlýna ztracený ráj. Kamenné torzo, z jehož střechy a oken prorůstají spletité haluze a kde pod kamenitou klenbou visí opuštěné lopatky. K čemu a kdy naposled sloužily?… Ze stěn křičí opuštěnost, tesknota otesánkově pojídána pralesem, jinou krásou. Tu zahlédnu vyhřívající se obří užovku. Je černozeleně pruhovaná a měří víc jak metr. Když mne narušitele zaslechne, pomalu se souká do škvíry skalní.

Dalším zjevením vystavěným ještě před vynuceným putováním vypovězeného Danta je obloukový, kamenný most v nedalekém městečku Borgo a Mozzano. Jeho tvar! Brontosaurus! Tady by se dal natočit famózní závěr romantického filmu. Dva zamilovaní běží proti sobě. Vidíme detail jednoho, druhého. Snad stihnou jeden druhému říci, po předlouhém svádění, odmítání, trampotách, jak je vše malicherné. Nejdůležitější je, mít se navzájem. Svou lásku, i když jí okolí nepřeje. Běží k sobě, ale nevidí se. Stihnou si vše vyříkat, než marnivě prchne jejich čas? Vbíhají na most. Detail střídá detail. Už by se mohli slyšet, ale tlukot jejich vášnivých srdcí, zrychlený dech, přehlušuje vše. Divák trpí, neboť ví, co oni ne. Oni, díky zaoblení mostu do poslední vteřiny nevidí, zda na druhé straně je jeho milý! Už nemůžou… Únavou padají. Plazí se… Vše je ztracené!?… Hudba vrcholí. Tu se nad dlážděním, v nejvyšším oblouku, objeví kadeře, hlava. Sípající milá konečně pozvedá znavené, plačící oči. Zahlédne ji?! Nalézají poslední špetky energie a na vrcholu mostní konstrukce se obejmou. Šmytce řádí nad kobylkou! Slzavé údolí se valí kinosálem… Most z jedenáctého století Ponte della Madalena je přezdíván Ďáblův. Satan prý slíbil pomoc při stavbě za příslib, že první duše, která po něm přejde, bude jeho. Stavitelé podepsali krví dohodu, ale přelstili ho, když na něj vyslali – zvíře.

O padesát kilometrů dále je Ligurské moře, jež houpe, jako,by Bůh vyprašoval své koberce zemské. Vyhazuje vše na břeh a na vrcholcích se v pěně vznášíme jak na divokém tobogánu. A okolní písek pokrývá vše a všude zalézá. Ideální pro Šťastné dny Samuela Becketta. I my se dobrovolně zasypáváme po krk… V hlavním městě provincie Lucca nás vítá Giacomo Puccini. I on se tu rád zastavil. Umřít… V katedrále San Michele in Foro nás překvapí tisíciletá mumie v oltáři! Už dlouho straší svou svatostí!

Jako správný šumavský horal vyšplhám do strmého kopce. Převýšení je po červené značce značné. Téměř dva kilometry kolmo po úzké soutěsce dlážděné bílými kameny. Vypadají jak bílý mramor, což není nemožné, neboť nedaleko odtud jej těží. Jeho bělost přímo září! Pot teče, srnky vyjeveně zírají, cikády popohánějí zpěvem oslavné písně, klíšťata se zavrtávají a ještěrky vyděšeně uskakují… Stružky potu stékají po těle, amazonský veletok… a kolem amazonský prales. Po výšlapu kráčím pod strmými, k nebi trčícími skalisky. Hlava se točí z výšky a z hlubinných propastí. Ano, tady v těch končinách se mohla zrodit Danteho Božská komedie… Při rozjímání mne vystraší zlověstně rachotící větve stromů! V přírodním chrámu mi připomínají mou maličkost, titěrnost vůči majestátnosti zdejších mohykánů. Mobil ukáže zdolání sto jedenácti pater!

Znaven uléhám. Za okny šustí rákos. I bzukot utichá. Usínám… Tu se z nočního ticha ozve ptačí pláč.  Probouzím se. Křik zesiluje, zeslabuje. Intenzita stoupá. Úpěnlivost, bolest graduje. Souboj? Chvíli se protivníci vzdálí, ale za malou chvíli opět udeří pod otevřenou okenicí. Můžu domýšlet, s kým kdo bojuje. Kdo koho porazí či dorazí. Kdo odnese mršinu… Hrůzný pláč se opět vzdaluje a příběh pokračuje…

Znovu se propadám ke snům… Ve snových mrákotách se mi vše propojuje s právě čteným cestopisem po Siamu z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Tam když umřete, třeba v podobném souboji, a jste chudí, čímž nemáte na oheň, který vás oslavně přenese do jiných sfér, tak vaši schránku předhodí lačným supům, hladovým psům. Oni jsou přímo vyzváni na hostinu, ale aby vše probíhalo dle řádu, aby rovnou nežrali, nehltali, je jedni zřízenci odhánějí od ležícího chudáka, druhý zřízenec ho porcuje, řeže, otvírá a holemi diriguje pojídání nebožtíka. Nejprve je dovoleno trhání supům, pak psům… A když nezbývá čas k obřadu? Zavřou nebožáka do krabice se dvěma vyhládlými psisky!… Ocitám se na obřadní dlažbě. Supy klapají špičatými, zakrvavenými zobáky… Zatím je tyčí zahání… Ale je málo času. Netrpělivé publikum odchází… Raději otevírají víko bedny s uvězněnými, vrčícími, zuřivými psy… Pro mne? Ale já žiju!… Orosen se vzbouzím. Venku šumí rákos a kdosi v lesích skuhrá…

Během další potulky mi táhne hlavou, kolika způsoby se dá jediná hora obkroužit… Buď přímo na vrchol či okolo v různých podlažích. Zdolat stoupání a kroužit… a setkat se třeba s cholerickým psem. Nebyl to ten ze snu? Brrr… Ten má paměť! Připravili ho o dobrotu… Naštěstí ho panička zkrotí a do nosních dírek se vtěsnává omamně výrazná vůně lesa! Všemožné byliny, jedlé kaštany, růže, přírodní koření… Vše se mísí do libého parfému.

Po úchvatné Pise, kde i my přidržíme padající, šikmou věž z bílého mramoru, pozdravíme vojevůdce Garibaldiho, astronoma Galileia, po malebném zdejším hřbitůvku, kde překvapivě vedle trpícího Krista na kříži či s křížem na bedrech je spousta malých, nadějeplných Jezulátek, radostných mladíků, kterým ještě nestihli navléknout trnovou korunu… Po vlnách prosoleného přítele, po všech dobrotách zdejší gastronomie. U mne vítězí rizoto s mořskou havětí!… mňam!… Se vytrácím na poslední meditaci pod vodopád.

Voda zurčí po skále obrostlé mechem. Nekonečno je přítomné! Porostlé, spletené kořeny mrtvých a nových stromů se snaží proklestit cestu za světlem, sluncem. Blažené ticho. Bez lidského šelestu. Jen pár gumových hadic odvádí životodárnou, chladnou vodu k jejich příbytkům… Panuje zde jiný čas. Jakmile dotěrný chodec projde a poruší pavučinec či poláme trnitou růži, která chce samozvanému vetřelci zabránit ve vstupu, svázat jej…, v ten ráz pavouk rozprostírá další pasti a růže brousí nové, ještě ostřejší trny. A hadi pod kameny? Zatím klidně odpočívají, něžně vrní, aby… Jen vážky, bzučivý hmyz a mloci v potoce narušují líný poklid.

Dolce far niente!

Propadám se a s nirvánou přírodního usebrání odlétám nad zdejší toskánské vrchy… Na nohách, rukou hnisající boláky od černých komárů… V těle peklo s očistcem… V duši ráj…

Pak před mým zrakem všecka světla stojí a sladce zpívají Regina coeli, že rozkoš ta je věčná v mysli mojí…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 7. srpna 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 107)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ