Clown Bilbo bloguje (No. 11)
Zlámané berle
Živý plot musí zůstat živý! Při jeho úpravě se držím hesla, seč můžu. Z počátku mám energie na rozdávání a zakusí to i keře. Postupně se ale síla svalů vytrácí a šlahouny závratně rostou víc a víc. Navíc se úpravě zpěčují a protivně komíhají ve větru sem a tam. Výhružně mávají ostrými, ořízlými pařáto-pahýly, které krutě řežou do zápěstí, předloktí, stehen… až krev stříká. Snad tím bez kompromisů chtějí naplnit svůj život, život živého plotu. Ano! Každý keř je teď jiný! Každičký má svůj charakter, svou identitu.
Živý plot musí zůstat živý… Foto archiv
Safra… Ještě musím prostřihnout, pročísnout kštice zakrslých jabloní a meruňky! Minule mi Sparťanka vykloubila koleno… Obezřetně! Pomalu!… A jaro může vstoupit. Polehoučku. Jako kdysi muška do ucha naší dcery Báry! To ale nebyl nejpříjemnější posel jara. No schválně… Zkuste zalehnout s jarní únavou do voňavých peřin. Už už odlétáte do snových dálav a tu vás začne něco rušit ve sluchovodu. Jemně to vrní, ševelí, vrže, šustí, škrábe, lechtá… Bubínek a jeho membrána zesiluje zvukový přenos, až za chvíli máte v dutině lebeční pocit nefalšovaného punkového vřískotu. Ve své představě, fantazii hned spatříte uvězněnou pravěkou vážku. Minimálně metrovou! S dvojnásobným rozpětím křídel!
Ve své představě hned spatříte pravěkou vážku. Minimálně metrovou! (šídlo modré / Aeshna Cyanea, Müller 1764 – letovka) Foto BOB
Bzzz… ssíííísss… krrrr… ššššppíssss…
Hrůzou začnete křičet, halekat, nervně sebou smýkat. NE? Přiznejme si, že ANO! Když přiběhneme k dceřině lůžku, utišujeme, chlácholíme: Uklidni se drahoušku… Nic tam nemáš… Nic ti z ucha nekouká! Ani pod lupou!… To byl jen zlý sen – košmar! Zažeň ho a… je klid… Co?! Samozřejmě nevěříme na živého tvorečka tam uvnitř a ona uvěří našim přívětivým slovům. Opět uléhá. Po několika minutách se vše opakuje.
Bzzz… ssíííísss… krrrr… ššššppíssss…
Hysterie graduje.
Bzzz… ssíííísss… krrrr… ššššppíssss…
– Leze to tam… leze to… bzučí to… Teď to zašustilo… Teď to bzuklo!… Ne, já to nechci!… Proč mi to tam vlezlo!… Proč… Ven! Ven!…
Není k utišení… Nezbývá, než odjet na pohotovost. I tam se smějí jejímu rozechvělému, zesilujícímu křiku.
– Zase to tam leze! Leze to tam… Dejte to pryč… Vleze mi to do mozku… Dejte to pryč… Leze, leze… už to mám až… Já nechci… Já to nechci… Bzučí, bzučí… Aáááá… Leze… Točí se to pořád dokola…
Není k zastavení a mě napadá, možná kdyby pozřela jako Jiřík kouzelného úhoře, rozuměla by bzukotu uvnitř a třeba by se smála jeho ostrovtipnosti… Mezitím doktorka nabídne ušní klystýr, proplach. K překvapení všech, se do bílé misky vyplaví malá muška – posel jara! Ufff!! Přitom já mám celoživotní strach ze škvorů v uchu! Teď tohle! Možná s přibývajícím časem, teplotou porostou i ušní vetřelci! V létě ovádi, na podzim koňadry a v zimě sloni?… Fuj!…
David Vávra – 55. Foto archiv
Druhý den i s rozdrásaným tělem po souboji s přírodou jdeme slavit na Dobešku. David Vávra má 55 a my mu k tomu hrajeme. Také mu chci dokázat, že přes pokročilou artrózu veškerých kloubů, na které se před produkcí společně shodneme, tělo stále poslouchá a dá se přimět či přemluvit k akrobatickým skokům… Pravda, nedávno jsem i já byl na kontrole kotníků, kolene a po zhlédnutí všetečných, vševědoucích, puntičkářských rentgenových snímků doktor prohlásil: Asi sotva chodíte, co?!… Co jste, člověče dělal, vždyť vy to máte skrz na skrz atrofované… Můžete se hýbat – minimálně!… Na sto procent! Za to vám ručím svým diplomem!
– No zatím stále učím akrobacii, hraju fyzické divadlo… skáču akrobatické řady… No, zaklepu to! Zatím to drží, jen občas pobolívá…
– To není možné, vždyť je to celé zničené…Podívejte!
…Usmívám se, ale od té chvíle čekám, že se to všechno najednou! Konečně! Definitivně! Nenávratně!… zhroutí… Sylvie dozpívá svůj teskný song a David rozjařeně: To musí být tatínek Andrej pyšný, co?!… Jako když Jarda Róna uslyšel hrát neznámou dívku na kytaru a zahořekoval… Proč jen tahle není má dcera? Proč jen takhle nehraje? Jemně nedrnká?!…Proč?!
Vlasta Chramostová ve filmovém Odcházení Václava Havla. Foto archiv
Vlasta Chramostová to vzala ještě dál. Po skončení Čekání na Godota, kde jako zlatá niť provazovala Sylvie svými šansony děj, na celý sál Divadla Na zábradlí s opravdovým patosem křikla: To musí být matka, která tohle porodila… To musí být matka, z které vypadl takový hlas!
Hluboce nakřáplý smích, modrá kukadla, vůně Becherovky, věčně elegantní žongláž žhavé cigaretky mezi prsty... Foto BOHDAN HOLOMÍČEK
Pár dní nato v Piešťanech otevíráme výstavu dvacet let nadace Dobré vůle Olgy Havlové. Známé fotografie a na nich Olga. Hlavou se honí vzpomínky na její hluboce nakřáplý smích, modrá kukadla, vůně Becherovky, věčně elegantní žongláž žhavé cigaretky mezi prsty, taneční improvizace, neskutečné variace se zavřenými víčky… Chybí, chybí… Následný koncert v Jazz klubu Kursalon, jehož vnitřnosti připomínají dávnou slávu lázeňství, uletí jak voda ve Váhu a spláchne ho doušek skvělého bílého Děvínu, zpod nedalekých malokarpatských vinic. Bohužel kuchař odešel před koncem a tak nezbývá než jen vzpomínat… Na to, jak během produkce posluchači mlaskali, polykali, cinkali, slintali- vychutnávali… a jako módní milovníci vesmírné energie – PRÁMY, musíme vystačit jen a jen s pohledem, zvukem, který protekl skrz oční, čichový kanál… A břicho je v tu ránu plné, ač ukrutně prázdné!
Ján Vozár: Z cyklu Bratislava – 3. cena na výstavě 24 hodin ze života Bratislavy (červen 2011). Foto JÁN VOZÁR
Druhý den s fotografem Jánom Vozárem, zdejším rodákem, procházíme ostrov s léčebnými pavilóny. U vchodu nás vítá zdejší maskot – lazar, co láme berlu a pak, patrně radostí bez sebe, utíká, co mu síly stačí. Slunko svítí. Je těsně nad bodem mrazu, ale v jezírkách z nichž stoupá pára, zázračně plavou rybičky, želvičky… Mají tu ozdravné bahno a všemožně mi je doporučují.
Deset minut si poležíte, víc ani nevydržíte, a pak po hodinovém odpočinku v křesílku jako znovuzrozený odtančíte v dál!
Artróza se ztratí jak pára nad hrncem?!… Och!… Zatím blaženě čučím do velkých nádrží, kde skladují tuny bahnitého pokladu. Ty pak posílají lazarům s berlou a oni je lámou, lámou, lámou… Ochutnávám smrdutý sirný výtrysk a ptám se, jak je možné, že se podařilo, zrovna na ostrov, soustředit všechny prameny najednou?… A tu, hned za ramenem řeky, uzřím rezavou rouru a i z ní vytéká další sirný, kouřem obalený pramínek… V budoucnu jej jistě také podchytí, využijí, ne? Byznys je byznys… Jinak uklidňující pohoda předjaří… Cizinci /kdysi především Arabové/ s berlou ještě nedorazili…
Ruiny, totálna schátralosť, napriek všemožným prísľubom ukončenia rekonštrukcie do konca r. 1994. Majiteľ? Slovenské liečebné kúpele Piešťany. Foto (a info): Pravda.sk
Vracíme se kolem chátrajícího lázeňského skvostu – domu Slovan. Proč je tak polámaný? Hůř než berle ve znaku? Nabízí se jistá možnost. Přesně tady měl chlapec, náš průvodce, tehdy jinoch, Ján školní koncert na akordeon! Patrně to znělo tak příšerně, tak otřesně, že stěny se od základů otřásly a dodnes pukají. Omítka padá. Místo oken? Igelitové pytle… Stejně jako u nás, podnikatel koupil a… Vzpomínáte na českou Kyselku u Karlových Varů? Totální destrukce družstva Destrukta!
Popice (pův. Popovice, německy Poppitz) – jihomoravská vesnice, dnes část okresního města Znojma, od kterého se nacházejí asi 5 km jihozápadně v Národním parku Podyjí. Jsou rodištěm spisovatele Charlese Sealsfielda, jemuž bylo na nedalekém kopci zasvěceno místo zvané Sealsfieldův kámen. Foto archiv
A už frčíme do Popic u Znojma za vínem. Sudetská, zdevastovaná vesnice se začíná probouzet a víno pana Jebáčka klouže po patře. Pravda, když jsme mu poprvé volali a on se představil, cukly nám koutky a kamarádi varovali, aby vás… Ne! Ukázal nám krásně prostorné, dlouhé podzemní sklepy, které několik rakouskouherských generací škrábalo do pískovce přes víc jak dvě stovky let… Vyryté nápisy prozrazují dávný život – utrpení?
1787 Marie / 1826 Klaus / 1895 Judita / 1914 Johan
…a já srkám skvělý Tramín červený a Jebáček povídá… O lásce… k révě, k vínu, k ženě, k dítěti… Cestou zpátky posloucháme Nicka Cavea a hlavou letí jeho pražský koncert ve Veletržním paláci, jeho andělsko-ďábelské zjevení ve filmu Nebe nad Berlínem… a další koncertní zážitky… Miles Davis in Paris…
Miles Davis in Paris – Recorded live on November 15, 1973 at Palais des Sports, Paris. Repro (obal LP) archiv
Tom Waits v odpudivém pražském Pakulu… Svým bytím ho přebil jako piešťanské bahno veškerou artrózu, jako prudká koupel jarní mušku …
Jaro láme svou berli a zima pádí k severu…
Další zima přečkaná…
Krása…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
