Clown Bilbo bloguje (No. 110)
Ulehnu do voňavých peřin. Konečně! Už abych usnul. Modlím se. Prosím o dřímotu… Dnešek byl pře-naditý událostmi a emoce stále žhnou. Mašina pod klenbou lebeční se ne a ne zastavit.. Už aby přišel úlevný odpočinek…
Jiří Bilbo Reidinger. Foto archiv autora
Den začal skvěle. Dopolední procházkou s vnuky, během níž jsme vyrušili stádo kanců. Dlouhé minuty je pak pozorovali. Dvanáct malých chundelatých děťátek uhání za matkou, ochranitelkou. Pak jsme si uvařili v lesní kuchyňce obligátní polévku s moučníkem a odehráli vášnivý zápas na vesnickém hřišti. Poté vyrazili za nákupy…
V tom zvonil telefon. Volala vedoucí katedry, že nám – po stížnosti žáků – bere jeden první ročník akrobacie. Petr Pachl je prý na výuku starý a já na ně moc sahám. Prásk! Blesk z čistého nebe.
Pravda, Petr není žádný mladík, ale svou práci vykonává fantasticky, věku navzdory. Ale místo uznání, úcty… A já? Mnohdy jim svými dlaněmi zachraňuji holé životy. Rameno od nekonečného vzpírání doteď bolí a mnohé úrazy (zlomená očnice, výrony palců, žeberních svalů, natažených šlach, monoklů…) od vystrašených studentů dokládají, že si to moc neužívám natož zneužívám…
Pryč! Zapomeň! Nemysli na to! Zavři očka své…
Já vždy bral výuku jako službu, velkorysé podělení se o nabyté zkušenosti s budoucími kolegy. A teď nesmyslné osočení…
Nech toho! Zaber! Chřupej už!… Starej, starej…
Mě přece učil mistr Josef Fuksa skoro od svých osmdesátin do devadesátin, a stálo to za to!…
Spi! Zavři oči!…
Je problém v nastavení dnešního světa? V rozebírání veškerenstva? V anarchii svobodné vůle? Když je vše povoleno a do všeho má každý právo mluvit, vytrácí se stará hierarchie hodnot? Chybí pokora?…
Nech toho… Usni! Počítej ovečky! Jeden, dva, tři…
No jo, ale když přes třicet let spokojeně pomáháš, tak… Nevidíš to moc černě? Nebuď pesimista! Oživ optimistu!…
Vlastně to začalo před rokem Ukrajinkou z FAMU. Ta si po dvou měsících zpětně stěžovala, ne mně, ale školní ombudsmance, že jí na hodině pohybového divadla (byla jen na prvních třech lekcích) tahám za vlasy, že jí to bolí, že už na hodiny chodit nechce… Navrhoval jsem konfrontaci, aby ukázala, kdy a kde jsem jí za kštici tahal, ale nic takového se nastalo… A teď opět pomluva, která ulpívá, a žádné osobní setkání, vysvětlení, obyčejná lidská empatie se nekoná…
Uklidni se! Zažeň proud asociací! Mysli na kruhy na vodě… Jeden za druhým.
Oči klesají níž a níž…
Zaslechl jsem o jednom profesorovi, který stěžující si studentku zažaloval. Ať ona dokazuje! Asi správná cesta. Ale vzájemný respekt, úcta, součinnost, partnerství je narušeno!…
Klid… Nech toho! Nerozjížděj to! Pět, šest, sedm…
I anglické gymnastky přestávají vyhrávat… Foto Andre Ouellet /zde/
I anglické gymnastky přestávají vyhrávat. Proč? Protože se jim změnil trénink. Trenér je už nesmí k ničemu nutit. Ony přijdou a… Dámy, slečny, normálně bychom měli dnes dělat to a to, ale záleží jen a jen na vás, co vlastně budete zkoušet. Jak se vám bude chtít. Na co budete mít chuť…
Kam se vše ztratilo? Ztrácí? Kam se vše řítí? Vzájemný respekt?! Sounáležitost?…
Stop! Stop! Soustřeď vnitřní pohled do jednoho bodu… Počítej… Jedna, dvě, tři, čtyři…
Je jasné, že když někdo někoho zneužívá, ponižuje, týrá, musí být potrestán! Ale nařknout jen tak z rozmaru?…
Už dost! Spát! Klid! Nepřeháněj!… Dýchej pomalu, dlouze… Počítej od začátku bílé ovečky! Jeden, dva, tři…
Ale vždyť i v mateřských školkách děti mlátí učitelky. A rodiče žalují učitelky. Svou vinu, neschopnost, selhání ve výchově házejí na ně…
Spi! Pět, šest, sedm…
Matky, otcové se omlouvají svým malým dětem, že nejsou dostatečně dobří. I pedagogové se mají omlouvat?…
Devět, deset, jedenáct…
Už Basilio v Lazebníkovi zpívával: Pomluva je tichá jak vánek, připraví tě o klidný spánek, žádné rány, žádné střely, jen tak tiše zaševelí… Ale ona pomaloučku sílí, roste… Až… Pomluva je jako bouře, vždyť bez ohně není kouře!… A ten chudák leží v blátě, černý od hlavy až k patě!
Klid! ZAČNI znovu… Jedna, dvě, tři…
Konečně zaberu. Propadám se do hlubinných koutů, pralesů. Neočekávám žádný cauchemar, ve kterém černá můra roztahuje potemnělá křídla a třepetá, třepetá… třepetá… Pralesní ptáci skřehotají, mohutné baobaby vržou, liány sviští vzduchem…
Jé vy jste starej… Nešmatejte na mě!… Co to děláte? Mě to bolí! Proč nám ukazujete tohle? My víme lépe, co nás budete a máte učit!… Jak se to na nás díváte? Co od nás chcete?… Smrdíte!… Nic neumíte!… My máme za sebou stovky workshopů! Kam nám saháte?… Semhle!… Nemáte nárok! My máme hodiny improvizace! Toho byste nebyl schopen! My klidně vydržíme hodiny mlít pantem! Bez zastavení!…
Ale bez pravidelné výuky se akrobatickou techniku nenaučíte! Ani na hudební nástroj se bez každotýdenní snahy…
My klidně improvizujeme bez znalostí. Jedině tak se docílí absolutní čistoty. Moc zkušeností škodí! Svazuje!
Ničí, poznamenává nepopsaný bílý papír…
Ale improvizovat se dá, až když znáte techniku, ovládáte ji. Až pak se vznesete nad dané téma! Jako v jazzu…
Ne, vůbec ne! To je staré! Dávno překonané! Nemačkejte mi rameno! Prasáku! Bolí! Moc bolí!… Vy mě držíte nějak divně…
Ale já už přeci přes třicet dva let takto zachraňuju a nikdy si nikdo…
Bolí! Za krkem mě píchlo, je to vaše chyba. Jak teď budu hrát divadlo? Vy mi závidíte, že ho hraju! Že jsem mladá!… Vaše konkurence!…
Možná jste jen moc choulostivá. Během rozcvičky se málo protahujete, a pak…
Musím pít! Pít! Pít! Nemůžu dýchat!…
Snad máte nějakou výdrž. Nemusíte pít každých pět minut…
Musíme, my chceme! Nic, zhola nic nechápete! Poslechněte si mé srdce… Nemám klidné srdce! Nemám! Jak ho můžu mít, když vás vidím? Váš zkrabacený, nechutný obličej! Vy za to můžete! Za naše frustrace! Bolesti! Jak můžete učit nás mladé? Máte přece šediny! Mladí mladým!… To bolí!… Smrdíte!… Vy za to můžete!… Mladí mladým!… Před soud s váma! Pořádně si to odskáčete! Chlípníku starej!… Prasáku!… Smrdíte! Jste měkký cíl! Trefa!… Bum! Měkký! Měkký! Měkký!… Bum! BUM!BUM!!!
Orosený se probouzím. Tíseň zůstává. Prohlubuje se. Ležím v blátě, černý od hlavy až k patě! Musím ukončit své samaritánství! Dost bylo rozdávání! Na řadě jsou jiní.
Klaun Bilbo (2014). Foto archiv autora
Ale nebojte…
Je to hořké, ale klaun/solitér se vždy zvedne, otřepe a znovuzrozen tančí dál a mizí do šumavských hvozdů.
To jsou paradoxy…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 110)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Renáta Kubišová
Važme si zkušeností starších lidí.
Jsou pokladnicí znalostí a moudrosti a máme se co od nich učit. Nesouhlasím s tím, aby studenti měli právo vyhodit ze školy své pedagogy bez diskuze a bez opravdového vážného důvodu.
18.02.2024 (12.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jiří,
přemejšlím o Tvém textu, co jsem si jej přečetl.
Udivuje mě jednání vedení HAMU, stejně jako mě udivuje chování studentů*studentek. Kvalita školy se odvíjí od kvality a náročnosti vyučujících, a nebude-li je škola mít, zajde na úbytě. Ani studenti*studentky se na ni nebudou hlásit, respektive nebude zájem o její absolventy*absolventky.
Není naší – mám na mysli Tebe a všechny starší, řekněme zkušené/renomované umělce*umělkyně, resp. pedagogy*pedagožky (sám nyní učím matiku na střední škole a mám občas podobné problémy s nezájmem a různými výmluvami žáků*žákyň, škola mě však zatím vždy podržela) – povinností se komukoli vnucovat, být „trpěným“ pedagogem. To lze možná na základním stupni ZŠ, kdy jsou žáci*žákyně nezletilí, neznalí, nevědoucí, co od vzdělání chtít, kam své životy směřovat. Kdo jde na VŠ, musí vědět, co a proč chce. Dle toho si školu vybírá a očekávává od ní kvalitní výuku vybraného oboru. A škola by mu ji měla nabízet a při neodůvodněných výhradách se postavit za své pedagogy, případně vyvolat setkání a veřejné řízení.
Možná by ses měl obrátit na ombudsmana*ombudsmanku, kterého/kterou snad AMU má. Nepochybuju, že Ty i prof. Pachl vhodnými pedagogy jste, nic protietického neděláte a výuku a náročnost hodnou VŠ přinášíte. Pokud se HAMU řídí nejasnými stížnostmi studentů*studentek a zbavuje se na jejich základě kvalitních pedagogů*pedagožek, je to špatná škola a vedení by mělo odstoupit. Směřuje ji totiž do záhuby.
Anebo by mělo jasně deklarovat, co přesně mu na Tvé výuce nevyhovuje a proč. Zbavuje se předmětu akrobacie? Omezuje jeho objem? Proč? Má jiné, vhodnější pedagogy? I to je samozřejmě možné.
A Tobě navrhuju založit si vlastní studio, kde budeš akrobacii a klaunství soukromě vyučovat. Místo a prostor – i studenty*studentky – jistě najdeš.
18.02.2024 (17.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Svatopluk Ždímal
Ahoj Bilbo,
při dnešním čtení mě zamrazilo, ale zároveň jsem myslel na téma doteku, dotýkání, které je pro mne hodně důležité. Zajímavé je, že jsem si tu důležitost a zároveň vzácnost doteku začal uvědomovat až ve druhé polovině svého 67letého života. Měla na to vliv změna mého vztahování se k lidem a ke světu a velmi zásadně i setkávání s inspirativními lidmi. Hodně symbolické bylo moje první účinkování na jevišti před osmi lety. Bylo to v představení Lessons of Touch, skupiny Tantehorse. I teď ještě chodím na různé pohybové hodiny a mám to štěstí, že mohu přijímat i poskytovat dotek i podobně mladým lidem, o kterých píšeš. Asi mám výhodu, že nejsem v roli vyučujícího, ale vlastně na stejné rovině s ostatními, ať už jde o jednorázový workshop nebo pravidelné hodiny.
Dotek z mé zkušenosti, a dík za ni mnoha inspirativním lidem, je vlastně navázání vztahu. Dotek probouzí tělo, inspiruje, podporuje i chrání a je to něco, bez čeho není život úplný. Vlastně nedávno o doteku napsal krásnou úvahu i můj známý, křesťanský duchovní Lukáš Bujna: https://www.mysterion.info/l/nedotykat-se/
Prosím, dotýkejme se, pěstujme dobré vzájemné vztahy!
19.02.2024 (10.51), , Trvalý odkaz komentáře,
David Bolech
Bilbo, tohle mě moc mrzí!
Snad do toho mám co mluvit, jakožto student, který teprve před čtyřmi lety prošel Tvojí výukou…
Osobně zastávám názor, že student má právo do výuky zasahovat a upravovat ji podle svých potřeb. Přijde mi správné, že mohou studenti AMU poskytovat svým pedagogům zpětnou vazbu, protože na rozdíl od středních a základních škol, tady osnovy a učební postupy nikdo nekontroluje.
Ale v tomto případě očividně vázne férová komunikace. Chybí zde jakákoliv diskuze, někdo prostě rozhodl za Tebe, bez poskytnutí prostoru pro obhajobu. Že někdo zvedne telefon a jen tak oznámí dlouholetému pedagogovi, že mu bere část úvazku? To je vyloženě nešťastné. Ano, Petr Pachl už má svoje léta a ani mně jeho učební metody vždy nevyhovovaly, ale rozhodně nepodporuji takovéto projevy neúcty vůči někomu, pod jehož vedením prošly generace umělců.
Doufám, že tímto není celá věc uzavřená a vše se rozumně objasní.
Držím palce.
19.02.2024 (12.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Zdeněk Pavlíček
Zoufalá bezmoc
mě jímá při čtení Bilba Reidingera. Měl jsem kdysi čest jej poznat, nechal mě s dalšími nakouknout do „kuchyně“, objevovat tvorbu pohybem. Vzpomínám na výuku milovaných, vysoce ctěných a vážených profesorů Jarmily Kröschlové, Petr Pachla, Daniely Fischerové a mnoha dalších, na spolupráci s nimi, na sebeobjevování, vnímání pocitů při cíleném doteku se spolužákem, spolužačkou, inspirace pro tvorbu vzešlá z těchto pocitů a vjemů a mnoho dalšího, co nám tito titáni svých oborů na škole nabízeli k poznání. Ano i špatně skrývané zděšení, když mi noblesní dáma v letech, skvělá profesorka hlasové výchovy Libuše Válková při první individuální hodině vzala ruku a mou dlaň si položila pod svou hruď, abych ucítil, co dělá její bránice při dechovém cvičení. Věděla, co dělá, a já, ač netušící, jsem jí důvěřoval, ač mi to, optikou dnešních studentů vyjádřeno, vůbec nebylo příjemné. Jenže záhy jsem pochopil a z toho, co mě naučila, žiji dodnes.
Je to přes třicet let, byla jiná doba, a my i celá společnost byla jiná, tak to cítím. Je něco shnilého ve státě Dánském, dere se mi na mysl Hamlet a musím dát Shakespearovi za pravdu. Obdobné zážitky se spolužactvem mi z AMU před pár lety k mému velkému smutku přinášela dcera, ač nestudovala umělecký obor. Už tehdy jsem přemýšlel o příčině. Proč jsou tak strašně jiní v tom přístupu ke všemu. Můžu za to já svou výchovou, nebo čím to je? Nevím. Uklidňuji se tím, že moje výchova snad nebude jedinou příčinou, spíše těch důvodů, které nedokážu ovlivnit, bude mnohem víc. Některé zmiňuje Bilbo, jiné níže Vl. Hulec a mnohé další asi každý, kdo se nad Bilbovým blogem zamyslí. Asi se shodneme, že to není dobře. Ale jak z toho ven?
Na svou alma mater musím však odeslat důrazný vzkaz, že její postup, jsem přesvědčen, není správnou cestou. Spíše vidím dlouhé dláždění z dobrých úmyslů. Nebo slabošství?
Na svou alma mater musím však odeslat důrazný vzkaz, že její postup, jsem přesvědčen, není správnou cestou. Spíše vidím dlouhé dláždění z dobrých úmyslů. Nebo slabošství?
Věřím a doufám ve stálou platnost jistoty, že August, ač ponížen, zesměšněn a zbit, vždy znovu vstane a hrdě kráčí vstříc příštímu.
Bilbo, s velkou úctou, držím palce.
21.02.2024 (13.56), , Trvalý odkaz komentáře,
Juraj Benčík
Ahoj, Bilbo.
Dodnes si vrelo a vrúcne spomínam na Tvoj fenomenálny, inšpiratívny, obetavý a mimoriadne virtuózny workshop, ktorí si nám, mne a mojim študentom, poskytol niekedy okolo roku 2008 v Bratislavskom Štúdiu pantomímy pri Divadle a-ha. Bola to smršť fascinujúcej energie, trikov, grifov, rutiny a exkluzívnych nápadov. Bol to odrazový mostík k tréningu a dokonalá práca metodika, pedagóga, skúseného umelca i citlivého učiteľa. Tvoja celodenná práca s nami pomohla aj mne, odhodlať sa vstúpiť do služieb Cirque du Soleil, ako prvý slovenský umelec.
Od tých čias si sa Ty určite vo všetkom len zlepšil a zdokonalil, pretože si nás už vtedy presvedčil o svojom neutíchajúcom nadšení pre zdokonaľovanie svoje i svojich žiakov a študentov. Verím, že vedenie HAMU a katedier pre ktoré pracuješ, situáciu a komunikáciu dôkladne zvážia a svoje profesionálne postoje k celej situácii adekvátne prehodnotia.
Držím palce Tvojim dnešným i budúcim študentom, aby od Teba mohli získať všetko, čo im dokážeš poskytnúť.
21.02.2024 (22.17), , Trvalý odkaz komentáře,
Anastasiia Nedoruba (EVA)
Jsem studentka z Ukrajiny
a studuji na FAMU. V minulém semestru jsem navštěvovala kurz pohybového divadla. Tento kurz se mi velmi líbil. Byl velmi zajímavý a zábavný. O situaci s ukrajinskou studentkou jsem nevěděla a je mi moc líto, že se to stalo. Jsem panu Jiřímu moc vděčná za to, že mě učil! Snažila jsem se nevynechat jedinou hodinu a někdy jsem přišla i sama. Ale vůbec toho nelituji. Protože hodiny pohybového divadla mám opravdu ráda a chci, aby pokračovaly! Doufám, že o tom budu moci dát vědět ombudsmanovi.
Pane Jiří,
už čtu vaši knihu a moc se mi líbí! Chci Vám za ni ještě jednou poděkovat. Pevně doufám, že se ještě někdy setkáme a budete mi ji moci podepsat.
21.02.2024 (22.30), , Trvalý odkaz komentáře,
Antonie Rašilovová
Ahoj Bilbo,
strašně mě to mrzí. Jsem smutná z toho, že by Vás měl někdo hanit a vy byste z toho měli být smutní. Akrobacie s tebou a panem Pachlem je stále i po 5ti letech studia na DAMU jedním z mých nejoblíbenějších předmětů. Asi je to o síle ducha, jestli člověk dokáže a rád někoho respektuje.
Lituju ty, kteří to nedokážou. Lituju je za to, že nemají v životě lepší zábavu než se rochnit ve vlastní šťávě. Naštěstí (snad) dospějou.
Hawk tobě i panu Pachlovi.
21.02.2024 (22.43), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Milý a vážený Bilbo,
je mi to moc líto. Tohle se děje jaksi obecně, ale já vím, jak to nebrat osobně. Kam ten svět spěje, ptáte se stejně jako já a mnozí další. Podle mého tam, kde ho noví spravedliví všeho znalí a o své pravdě přesvědčení chtějí mít a chtějí z něj něco mít. Většinou mladí, ale ne jen oni, a i mezi nimi znám dost takových, kterým to vadí, a jsou víc nešťastní než my staří, protože v pořádcích, s nimiž nesouhlasí, budou žít mnohem déle než my. Je mi z toho smutno jako vám, a štve mi to. A stydím se za ty, kteří by měli takové tlaky usměrňovat a nejspíš ze strachu jim ustupují. Ale aby se vyhazovali kantoři na popud mladých svazáků, to tu ovšem bylo naposledy před nějakým půlstoletím… Inu pro správnou věc se smí udělat všechno!! Odhaduji, že ve vašem případě ombudsman*ombudsmanka (napsali by ti, kteří chtějí držet s vývojem krok) stanoví komisi, která rozhodne o moderní spravedlivé bezkontaktní pohybové výuce, nejlépe online.
22.02.2024 (11.01), , Trvalý odkaz komentáře,
Kateřina Kloubová (Votočková)
Bilbo,
je mi to moc líto! Vzpomínám na hodiny akrobacie s úsměvem na tváři. A za to vděčím i Vám! Jste hlavně velmi lidský a to je myslím pro studenty a vůbec mezi lidmi krásné a cenné. Doufám, že brzy tyto trable odezní a zbudou hezké vzpomínky, které dají spát.
(Kolombina z videa 🙂 )
22.02.2024 (13.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Jiří Bilbo Reidinger
Moc prosím o zklidnění vzniklé situace.
Dnes jsem pochoval svou maminku, zkusme uspat i roztančené vášně…
Nepsal jsem, že nás s Petrem Pachlem vyhazují, že jsme dostali výpověď. Vůbec ne! Výpověď jsem podal já osobně, po své svobodné, dobrovolné volbě. Zmíněný telefon byla jen poslední malá třešnička. Po letním semestru budu dávat radost jinde… Nic víc! Celý článeček/fejeton měl být jen a jen povzdech nad obrazem dnešních dní, dnešního světa, kde není možné říkat slepému, že je slepý, ale jen dočasně nevidoucí e.t.c… Byla to jen literární reakce, zlý sen, ve kterém je možné použit nadsázku. Nikdo nás nevyhazuje a není třeba nikoho vyhazovat, ale kam se celičká zeměkoule řítí? Ví jistě každý sám. Užívejte si své svobody, radosti k obohacení ostatních a hned bude na planetě mnohem lépe! Všem děkuji za upřímnou přízeň a zpětnou odezvu na třicet dva krásných let! Moc si jí vážím! I mně bylo s vámi fajn!
Váš empatický, přecitlivělý clown Bilbo, který, tudíž logicky, musí mít tu a tam cauchemar!
22.02.2024 (21.55), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Jiří,
upřímnou soustrast s úmrtím maminky. Psals mi v textu, který vyšel v Dn 3, že jste s ní celá rodina měli společný oběd na Štěpána loni o Vánocích. A poslals i fotografii. Tato část ani snímek se pak do vydání nedostaly, příliš se vymykaly. Ale bylo z ní patrné, že jste se takto s maminkou vlastně loučili.
Jak píšeš v tomto svém blogu: Je to hořké, ale klaun/solitér se vždy zvedne, otřepe a znovuzrozen tančí dál a mizí do šumavských hvozdů…
23.02.2024 (1.14), , Trvalý odkaz komentáře,
Ivana Alferiová
Milý Bilbo,
děkuji ti za vše, co jsem se od tebe mohla v Rozmáňu naučit. Mrzí mě, že generace dotykových tabletů a telefonů nedokáže pochopit důležitost dotyku mezi živými lidmi. Všimla jsem si, že se úcastníš projektu Loutky v nemocnici a považuji za fantastické, že svou energii a své umění budeš předávat dál těm, kteří to ocení. Ivana
23.02.2024 (14.22), , Trvalý odkaz komentáře,
Marie Kratochvílová
Milý Bilbo,
dobře rozumím Tvému neklidu… A taky si dobře pamatuju, že ses mě statečně zastal a ocenil naši spolupráci, když jsem odcházela z AMU. Posílám Ti sílu a přátelský žďuchanec – časem to všechno přebolí, uvidíš, něco skončí a něco novýho začne. A my se můžem dál dotýkat a objímat, protože to jsou projevy přátelství, blízkosti – a to znamená moc! Tak se drž (nebo přidrž!!!)
Marie Kratochvílová
02.03.2024 (0.34), , Trvalý odkaz komentáře,