Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 111)

Jaro fičí a my ve větrné smršti letíme s ním. Točíme spirály, veletoče. Nic nepostojí. Vše mizí v povětří…

K Mezinárodnímu dni Romů nás pozvala sympatická organizace Pojď ven.Av avri na pouť na sídlišti v Janově. Vyhlášená lokalita! Slunce žhne a víc jak dvě stě živelných spoluobčanů se raduje ze společného setkání. Spontánní zmatek, autentický křik… Jedna postarší divačka huláká: Čověče vždyť říkali, že to má být představení pro děti!… Proč se směju i já? Cha cha!? Vedle se přidá mužík s prošedivělým plnovousem. Reaguje na mé Kuty mamlas! a radostně naváže. Ó ano, mamlas, mamlas… tyty tuty… mamlas, mamlas! Pane klaune! Podejte mi tu vaši pohlednici! Já si váš obrázek zarámuju a pověsím vedle panenky Márie! Vy ste mi dal! Tuty… mamlas, mamlas!… Tuty mamlas!

A jiný plnoštíhlý, jehož jsem poprosil o dozor: Pane, pane… já hlídal jak blázen! Když někdo na něco sáhnul, já ho hned hnal, po pazouře švihnul!

Objímám jeho kypré tělo a vřele děkuji. Jsou mi blízcí a Sylvie to ztvrdí: Ty nevíš, proč tě přijímají? Vždyť si jeden z nich! Nespoutaný jako oni!

Ten jekot během finále zvonečků! I fanynky Beatles by záviděly neproniknutelnou clonu dravých, ulicí školených hlasivek!!!

Jinak ale smutek z letité situace s „mafií“, která sosá a zneužívá sociálních bydlení, jež dofinancovává státní kasa svými dávkami, a zdejší obyvatelé se nemohou vymanit ze zažitého, uzavřeného kruhu! Pro děti je panelákové opiddum se zeleným prostranstvím ještě dobré, ale v dospívání, kdy si chtějí plnit sny, následuje prudký pád dolů… Drogy, vyloučení…

Tulakóna

Vzpomenu, jak jsme kdysi s Lenkou Machoninovou natáčeli s režisérkou Janou Ševčíkovou film Tulakóna na motivy romské pohádky Čavargoš – Tulák. Strastiplný, dojemný příběh vyprávěný psem Tulákem, jehož během cestovatelského dobrodružství unesou i k cirkusu, kde právě vystupujeme s tetičkou De Bilbas. Jana byla tak nadšená, že natočila na šestnáctimilimetrový film celé vystoupení. Do výsledného snímku se dostal jen útržek, ale mít takové vstřícné publikum, které vás žene až do nebes, je trvalka!

Nebo mnohá jiná hraní pro jejich otevřené duše. Třeba vyprodaná Chmelnice… Mladí, staří reagují dětskýma očima na klaunské, naivní špílce: Pane, vždyť to máte obráceně… Je to možný?! On je snad blbej?! Není blbej! Jen neví!… Pane, to není možné! Máte je dole, dole… Vždyť to máte dnem nahoru! Pane Bože…!

Naštěstí jejich násilná centralizace, přestěhování, nezpůsobily změny v jejich radostném plutí a vhledu na svět kolem. Baví se královsky. Tenkrát. Dnes!

Bylo krásně a cestou zpět nahradila bublavý ruch oáza v hotelu Pod Sluncem v jádru obce Třebíz. Celek centra představuje výjimečně dochovanou tradiční zástavbu: obdélná náves s kostelíkem a kaplí, s rybníčkem a zvoničkou v rozsoše (lidově zvané zouvák)…

Nádherný šok z prudké změny. Švihnutí kouzelného proutku z rockové vřavy do absolutní tišiny, kterou narušuje jen koncert ptáčků schovaných v keřích, jež se pnou po zdejším vysokém plotě. Přiblížíš se, utichnou. Vzdálíš-li se, popadnou své nástroje a concerto grosso pokračuje. Orchestr minimalisticky preluduje a čeká na své opeřené sólisty… To ani nejlepší filharmonie nepřekoná!

Rozezvučet zvon lásky naplno

A hlavou letí nedávno přelouskaná kniha Muž a žena indického básníka Rabíndranátha Thákury. Sedm novel o lásce a manželství, o vzájemných vztazích, o příkoří, touze, údělu, vášni… Krásné vyprávění, ale zůstává i smutek, že mnohdy je důležitější cesta k osobnímu úspěchu, kariéře, než společná láska… Co ale má nenaplněný milenec ze získané svobody? Ze své práce? Radost…? Ano, jistě, ale vyjde, po celodenní osamělé šichtě, na verandu a zdá se mu, že pták sice vyletěl z klece, ale na nohou mu zůstává kousek řetízku. Kdykoli se pohne, zazvoní… Není lepší rozezvučet zvon lásky naplno? Bim! Bam! Bim! Bam! Ruku v ruce burácet, zamilovaně tahat za provaz místo zvoníka? Bim! Bam! Bim! Bam! Nebude tímto propojením více naplněno i životní poslání? Bim! Bam! Bim! Bam!

Cvrdliky cvrdliky… čimčará, čim… čim… čim…

Další solista převzal otěže harmonického celku.

Vše se zrychluje, šílí. Tento rok rozkvetla poupata v jeden ráz. Během několika dní! A svět byl paralyzován letícím pylem, saharským pískem, a kdoví čím ještě… I mně ochrnul hlas, ucho se zacpalo. Omezený, pokřivený zvuk přichází do suchovodu z jiných směrů než obvykle, čímž je narušen i orientační bod. Tělesná stabilita mizí! Hlava se motá!… Obrázek dnešních dnů?

Cvrdliky cvrdliky… čimčará, čim… čim… čim!

Je báječné mít doma kousek táty

V tom ustavičném štěbetání jakoby bych zaslechl hlas jednoho samotáře… Jaké štěstí měl kamarád, rodinný grafik Pavel Černý, když mu doma ležely sešity tatínkových deníků. Od začátku jsem mu fandil k jejich zveřejnění. Léta prchala. Prchala. Ale najednou je to tu! Zápisky osamělého mládence od Ladislava Josefa Krušiny Černého! Novodobý samizdat! Fantasticky vytištěný. Úhledně svázaný do tvrdé, ruční vazby. I se záložkovou stužkou! Neuvěřitelné! Deset kousků, jako kdysi tlačených přes kopírák! To je luxus!

Jedná se o velmi zajímavý vhled na čtyřicátá léta dvacátého století. Do osamělého žití násilně odstřiženého od rodiny či dosud známého kouta. Z pařížské Sorbonny do anglického Oxfordu až po libanonský Bejrút. Úvahy o dětství, vězení v okupované Francii, dokonce koncentrační tábor Damigni u Alençonu.

Tu a tam se i já vracím do ulic francouzských měst, kde jsem kdysi hrával. V Alençonu asi týden! Tady jsem se naučil jíst slávky. Jedna otevírá druhou a francouzský loutkář Jean Pierre je skvělý učitel.

Kniha plná oprávněných pochyb. Píše se tam i o heydrichiádě: Evropský kat Heydrich dal zatknout nových 256 objetí a včera dal popravit dalších 59 našich lidí, mezi nimi též profesora brněnské univerzity Vladimíra Groha. To mnou nejen otřáslo, ale znovu vyburcovalo mé svědomí. V jak hříšném bezpečí a zločinné lhostejnosti a nečinnosti já si zde žiju!!!

Bojí se o své blízké, které roky neviděl, neslyšel, a ani zprávičku nemůže zaslat, aby je neohrozil… Zákonitě se mu zdá kupa chmurných, apokalyptických snů, které si sám vykládá.

Dojde i na vášeň: Ano, vím, kdo mne vyléčí! Jediná dobrá, milá, sympatická dívka, která by měla dosti dobré srdce, aby byla ochotna se zabývat červotočem narcismu prožraným starým mládencem…

V padesátých letech ji najde. A tady nacházím i Pavla… Je báječné mít doma kousek vázaného táty, kousek minulosti, který můžu kdykoli otevřít, nasát. Napít se ze studně zapomnění a tím ho maličko oživit.

Můžu jen tiše závidět. Tak rád bych našel zápisky i svého otce, kdybych věděl, že byl obdařen potřebnou energií, chutí… Nebyl. Zůstalo jen pár dopisů… Mé dcery, vnuci to budou mít jiné… Mají štěstí!

Cvrdliky cvrdliky… čimčará, čim… čim… čim!

Soprán švitoří v koloraturních výšinách. V pauzách se přidá tenor buffo. Přechází maličko do lyriky… Úžasné!

Sen

Zvláštní… I mně se jako samotářskému studentu zdál podivný sen. Vyvolal ho báječný film Wima Wenderse Dokonalé dny / Perfect days a jeho hlavní hrdina tokijský uklízeč toalet. Má celou existenci usazenou do neuvěřitelného řádu. Kolem rychlovlak moderní civilizace a on se raduje z každého rána, z každého zachvění, zašustění listoví, obřích kamarádů, stromů. Na starý, analogový fotoaparát se den co den pokouší sisyfovsky zaznamenat jejich chvění, mihotání. Čte si, pouští z kazet staré rockové pecky a je šťastný. Každou noc se mu chvějí i sny.

A teď se i já pod vlivem vstřebaných impulsů propadám do vibrujících temnot. Celou noc se převaluji, chvěji, komíhám… Jakási dívka trhá a svazuje štíhlé, dlouhé lístky jeden k druhému. Pugét. Každý zelený hubeňour má kouzelnou moc, je naplněn úchvatným příběhem.

Chci si vše zachovat! Udržet rozměr něžnosti, krásy, chvějivého bezčasí. Všemu rozumím. Musím si to zítra ráno zapsat, abych tu moudrost sdělení, poselství mohl dál vyprávět…

Ale po probuzení…? Je každičký detail pryč… Zůstává smějící se japonský filmový hrdina a Nina Simone se svým závěrečným Feeling Good…

…čimčará, čim… čim… čimčará, čim…čim…. čimčará, čim… čim…

Srdce svírající duet dvou zamilovaných „hrdliček“. Do očí se dere slaná slza dojetí, která připomene…, že…

Moc prosím o zklidnění vzniklé situace

Po uveřejnění mé minulé úvahy o těžkém snu ohledně působení na AMU /zde/ se spustila přívalová vlna. Vedoucí katedry volá, že jí od rána drnčí telefon, přistávají maily. Mail za mailem. Prosí o zklidnění situace. Ta se ovšem nezadržitelně, nekontrolovaně valí dál. Povodeň! Mně také píší, vášnivě volají bývalí, současní studenti, pedagogové a všem je líto vzniklého problému. Ihned přidávají svůj příběh s obdobnou zkušeností. Mám pocit, že třímám, že jsem zdvihl hluboko zasutý prapor, že se konečně někdo odhodlal vzít ho do dlaní…

Hned mě vidí na barikádě…?! Dožadují se dlouhých rozhovorů, chtějí podcasty do sociálních sítí… Pějí chválu a psaní o mém cauchemaru, tisíckrát jej sdílejí, znovu a znovu ho čtou, píšou komentáře…

Já ovšem nechci mávat revolučním fáborem, plamenně pitvat klacky na cestách… Jen jsem si smutně povzdechl. Pár dní na to mám osobní schůzku s vedoucí, že ji prosí akademické vedení o urychlené ztišení z kloubů vymknuté události… Vždyť na HAMU vznikla spontánně petice Help Bilbo, v divadle Disk se jeden večer poprali studenti činohry s alternou jen díky slovům v DN… Vře to, vře! Tělo je maličko ochrnuté, pod dekou, ale letní semestr sviští a i podporu je cítit. Každý vstup do sokolovny slyším: Dobrý den, Bilbo!…, Pane Bilbo, prosím o záchranu!… Bilbo, tamto je jen a jen hlasitá menšina!

Pro uklidnění jsem byl poprosen o pár slov pod onu předešlou úvahu. Těžko se soustředím, neboť je to navíc den strnulého smutku, den pohřební. Mámu nepochováváte dvakrát za život… Ale její odchod byl vykoupením pro ni samotnou. Fyzicky i duševně utíkala rychle pryč. Za hranu zdejší reality. Na Štěpána si užila poslední rodinnou krůtu. V dubnu tohoto roku bychom s ní oslavili její 85tiny!

Moc prosím o zklidnění vzniklé situace. Dnes jsem pochoval svou maminku, zkusme uspat i roztančené vášně… Nepsal jsem, že nás s Petrem Pachlem vyhazují, že jsme dostali výpověď. Vůbec ne! Výpověď jsem podal já, po své svobodné, dobrovolné volbě. Zmíněný telefon byla jen poslední malá třešnička. Po letním semestru budu dávat radost jinde… Nic víc! Celý článeček/fejeton měl být jen a jen povzdech nad obrazem dnešních dní, dnešního světa, kde není možné říkat slepému, že je slepý, ale jen dočasně nevidoucí e.t.c… Byla to jen literární reakce, zlý sen, ve kterém je možné použit nadsázku. Nikdo nás nevyhazuje a není třeba nikoho vyhazovat. Kam se celičká zeměkoule řítí, ví jistě každý sám. Užívejte si své svobody, radosti k obohacení ostatních a hned bude na planetě mnohem lépe! Všem děkuji za upřímnou přízeň a zpětnou odezvu třiceti dvou krásných let! Moc si jí vážím! I mně bylo s vámi fajn! Váš empatický, přecitlivělý clown Bilbo, který tudíž logicky musí mít tu a tam cauchemar!

Cvrdliky cvrdliky… čimčará, čim… čim… čimčará, čim… čim…

Najednou je klid. I zpěváčci utichnou. Odjíždí modrý vůz… Abych je nerušil, odstupuji kousek dál. Bedlivě naslouchám… A oni, nezatíženi lidskou přítomností, dál neúnavně pějí v hustých keřích nenasytné přírody.

…čimčará, čim… čim… ČIM!

///

Více na iDN:

Clown Bilbo bloguje (No. 110)

…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 28. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 111)

1. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Jirko,
   vidím, že tvůj neustále barevný život plný zážitků proložených chvílemi zklidnění se ubírá k další etapě. Po ukončení práce ve škole vidíš, že o něco přicházíš, a zároveň ti začíná možnost něco změnit.
   Jak se říká, změna je jediná konstanta v životě.
   Nejsem umělec, ale práce každého člověka je tak trochu umění, a můžu říct, že jsem stála v životě před podobnými situacemi jako teď ty. Když jsem se rozhodla z nějaké práce odejít, vždy to bylo tak, že jsem odmítla za stávajících okolností pokračovat v boji s větrnými mlýny. A musím říct, že jsem udělala vždycky dobře. Ta možnost začít něco úplně jiného opravdu není špatná.
   Přeju ti, abys nikdy nelitoval svých rozhodnutí a šel a myslel, jak hlásal i Václav Havel… DOPŘEDU.

   29.04.2024 (8.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ