Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 112)

Jako pták vyletět do oblak a pozorovat z jiné perspektivy své okolí. Vyplnit oblíbenou, skeptickou píseň Milana Lasici a Jaroslava Filipa:

Vyletel vták hore nad oblaky
a ja pod ním stojím ako taký
úbožiak

…chcel by som byť ako vták…

lietať neviem lebo nemám krídel
vták bez krídel kto to kedy videl
Bože či som úbožiak…

Zkusím nebýt lidský ubožák, ale svobodný pták. Rozběhnu se. Roztáhnu ruce. Zamávám nahoru dolu, nahoru dolu, nahoru dolu… Nic, jen se vzduch chvěje, tetelí. Musím rychleji, svižněji, s větší intenzitou! Komíhám pažemi sem a tam. Pobíhám, vyskakuji… Za chvíli je mi zahrada malá. Dokráčím na široké pole za tratí. Potkám souseda. Řehtá se mým smělým pokusům. Leč na posměšky nedám, neb:

Márnu nádej stále chovám v duchu
raz sa možno udržím vo vzduchu
potom budem lietať…Ako vták…

Tělesná schránka ale dál vzdoruje zemské tíži. Přibývá modřin, boulí, ale já nepolevuju a statečně bojuju z danou skutečností. Máchám stále zběsileji budoucími křídly. Slétávají se okřídlení kolegové. Se zájmem mne sledují, hlavou cukají, zobáky klapají…

Krá krá… pípí… kuku… šíííůůůš… voááá… Krák… kráááá… Chá chá chá…

Patrně se dohadují o mé pomatenosti.

Proč tolik nedůvěry? Chci být jen a jen jako oni. Místo aby mi poradili, podpořili mé pokusy, sami před mým zrakem posměšně, pohrdlivě víří prach, když předvádějí akrobatické pády, kamikadze, jež těsně nad zemí vyberou, aby o pár okamžiků později dovedně ukázali číslo ještě mnohem krkolomnější.

Krá krá… pípí… kuku… šíííůůůš… volááá… kráááá… Chá chá chí….

Nicméně nehledím na své možnosti/nemožnosti. Soustředím se jen a jen na svou víru v proměnu letícího tvora. Zběsile. Ještě zběsileji, třesu pažemi… Už je ani nevidím. Stávám se kolibříkem? Pot se ze mě řine…

Ale… náhle se nohy odlepují od suché trávy a já… letím! Konečně! Tu a tam zavadím o výčnělek, o drn, o krtčí kopeček, ale pomalu stoupám a fascinován saju vznikající neskutečno… Perutě zkoprnělých druhů mě doprovázejí do oblak.

Krása! Nádhera! Já se doopravdy vznáším!

Snad se mi to mohlo podařit i proto, že se ve vsi vyčistil vzduch, zastavil provoz. Že nejezdí  žádná auta…

Na sedm měsíců zavřeli silnici kvůli její opravě. To ticho! Letím nad prázdným asfaltem a nořím se do znovuzrozeného zeleného pole, luk, lesů, které jsou najednou plné života. Nic jim nebrání, nic je neohrožuje, neděsí. Opět se na opuštěné silnici dají hrát karty, kopaná. Jako kdysi… Spoluspiklenci v povětří nadšením zpívají. Já s nimi! V remízku řvou srnci. Kanci s rozvětvenou rodinou pochodují po opuštěném šedém povrchu a hrají panáka. Vítr volně ševelí, natřásá mladým listím… Jako by se čas vrátil hodně dozadu. O desetiletí, kdy aut bylo pomálu, kdy život plynul potichu, polehoučku… Blaženě kroužím nad osiřelým údolím… Užívám si daru z nebes! Je to sen, ze kterého se nechci probudit.

Nořím se jako větroň do teplého proudu. Stoupám výš a výš! Nechávám se odvát na jih, do Novohradských hor. I s ptačí perspektivy poznávám zdejší krajinu. Jako junák jsem u Černého potoka tábořil. Zde jsme podnikali desítky výprav do Slepičích hor, tedy na Kohouta, Slepici! Tamhle se tyčí a stále kykyryká! A hned pod ním je malebná víska Kondrač, německy Neudorf. Kdysi to byla velká ves plná Němců. Dnes spadá pod Kamennou a poštu má v Trhových Svinech.

Vzrušením se propadnu o desítky metrů. Tamhle, na dohled Kraví, Kuní hoře, přímo pod Kohoutem, je náš nový dům! Druhý domov! Snad dvě stě let tu okrašluje kraj. Možná víc. Co nás v něm čeká ? Zklidňuju ruce. Mávají lehce, jemně. Plachtím…

Jaký byl náš první pocit, první vůně? Opět bloumáme v předzahrádce a hlavou se honí: Je na zvonku vepsaná naše jmenovka?

Nervozitu nezažene – bude, co má být. Naštěstí paní před námi moc chce, ale my víc… Vždyť už desetiletí si pohráváme s myšlenkou vrátit se do rodného kraje. Mít kousek jižní půdy k potěše, duševnímu obohacení. Už nám nikdo nevěřil…

Lehounce máchnu. Další kruh, obkroužení… Co za poklady objeví naše zjitřené vědomí, když překročíme poprvé práh? Třeba skvělou whisky Talisker! A těch různorodých vín! Asi původní majitele pálila žáha… přestali popíjet? Ideální pro zdejší klenutý sklep, ve kterém už polehává obří, kulatý kámen. Snad stokilový.

Celý dům je kamenný, z podobných obrů, vždyť obvodní zdi mají přes metr! I dílnu plnou fantasticky poskládaných šroubů, matiček, všemožných přístrojů k broušení, řezání, vrtání, hoblování a kdoví čemu. I soustruh můžu roztočit! Tato místnost byla jistě středobodem kutilství pana majitele! Tři pokoje pod jeho dlaněmi září teplým dřevem, broučkovskou vlídností. Srdce jásá!

A těch nových setkání! Sousedé Smolíkovi nás zvou na oběd, skvělý koláč od Zuzky či potvrzení našeho správného, neukvapeného rozhodnutí bodrého chlapíka odnaproti. Tady odtud, z té nádhery, mně odnesou až nohama napřed!…

Lůno přírodní v němž to vůně jinak ráno, jinak večer… Světlušky, netopýři, smíšené lesy, kopce, košíky hřibů, žlutých lišek a hejna syrovinek! Ty už jsem desetiletí nenačapal! Mňam! Jejich chuť nic nepřekoná! S každým soustem omládnu. Až do radostného kluka! My je s tátou pekli přímo na rozžhavených kamnech!… Vrním spokojeně křídly. Pode mnou se vlní březové háje, keře vřesu… Je mému srdci bližší Šumava, či Novohradské hory? Pchá! Vždyť jde o propojené vrchy. Je to jen v názvu. A i za domem je Pohoří na Šumavě !!! Pohoří na Šumavě, jaký nonsens kopce na kopcích!

ŠOU…ŠOU… svištím povětřím… Vidím z výšky jezera, hluboké lesy s rozlehlými loukami plných bylin, na nichž se pasou krávy, lační býci, tmavohnědé potoky, chladivé peřeje, kostel za kostelem a všude prameny dobré vody. I nám z kohoutku teče jiskrná voda z nedalekých Konratic! Kroužím nad malebnou, znovu přivlastněnou krajinou. Sem a tam. Nemohu se vynadívat. Nasytit.

Tu přichází bouře. Blesky, dunění hromu, poryvy větrné smrště, kroupa tu a tam roztáhne prsty na nohách, dlaních a žene mne to rychle letní oblohou. Západním směrem…

Až se vznáším nad Teplou, nad zdejšími vrchy. Zahlédnu i nejmladší sopku v České kotlině, Podhorní vrch! Dnes by mohl vrhat oslavnou lávu, neboť dole na louce si bere naše Týnka svého Adama!!! Dokonce si Adam bere i její a mé příjmení za své! Z Dvořáka je rázem Reidinger! Dojetím mi vystřikují slzy namísto soptícího kopce! Rod se rozšiřuje o dobrý genetický vzorek! Čarokrásná, nevlídná, zapomenutá, sudetská krajina, kde navzdory pojmenování většinou zima zalézá za nehty a kterou měl rád Franz Kafka, je najednou prosluněná, voňavá, plná radostného křiku. V obřím, třicetilitrovém hrnci z Popovic vaříme patnáct litrů indické pochoutky, peču šest francouzských koláčů, každý v jiném formě.

Máchnu pažemi. Zkusím veletoč… Už mi to celkem jde! Přiblížím se na doslech…

Vedu Týnku špalírem. Spokojeně mručím a kynu víc jak osmdesátihlavému, svéhlavému stromořadí spřízněných lidských bytostí. Ruce, větve mávají, tleskají, plesají a tělesné kmeny tančí v rytmu svobodných, oduševněných avatarů. Pluji nad rozlehlou loukou s náramným výhledem, ve společnosti magických, šímovských mraků. Všichni, nahoře i dole, jsme pohlceni přátelskou náručí a přírodní hlubinou, v níž se zpívá, hraje a vosy bodají do obnažených těl, které se chladí ve zdejších rybnících. Je s podivem, že bazénová kultura vytlačila tyhle přirozené skvosty.

Fuj!… Co kdyby mě kapr, štika, sumec žmoulali ve své hubě?!

Usednu na větev vysokého javoru. Den svatební se pomalu proměňuje ve velkolepý svátek oslavy života, sdílené společné radosti. Oheň se chvěje s poryvy větru. Světelné koule se mihotají, pohupují v korunách stromů a společně s uvězněnými ve štíhlých láhvích ozařují tmavnoucí zahradu. Stává se přízračnější, tajemnější… Se stíny je tu hned víc a víc postav a radost se násobí… Tváře se mění v tlupu šťastných Sisyfů!

Vesele letím dál. Nechce se mi přistávat, vždyť prožívám zázračné léto plné překvapení.

Zkušeně mávám křídly, uctivě mě zdraví čáp, orel, volavka a celá česká kotlina ubíhá pode námi.

Áno! Ja sa… udržím vo vzduchu!
Možem lietať… ako vták… môžem!!!

1. srpna 2024

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 1. srpna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 112)

1. Eva Grüsserová

   

   Milý Jirko.
   Právě jsem sdílela s tebou ten nádherný splněný letecký sen. Začal jsi ho v naší milé Nové Vsi, dříve na starých mapách zvané Neudorf, kde na dohled od sebe bydlíme.
   Nedivila bych se ani, kdybych tě tu viděla kolem letět, třeba na nějakém prastarém létacím stroji. Když jezdíš po vsi na železném koni z vašeho představení o baronu Münchhausenovi, když ve chvílích radosti hraješ běžně a něžně na trubku, ač hudebník samouk, když dovedeš všelijaké kejkle se svým ohebným tělem klauna ….
   Ovšem snový let to byl úžasný. Tolik přání se ti splnilo, ano naše vds ztichla, jak jsme si přáli.
   A odtud přímo na Kondrač, vysněné útočiště milovníka tiché přírody, herce, spisovatele s básnickým duchem, který tak potřebuje cítit ovzduší klidu, nedotčené přírody. Další splněný sen. Jen ta kutilská dílna mi tam nezapadá. Ale co není, může být.
   Svůj snový let splněných přání končíš v městečku Teplá, obklopen svými přáteli a rodinou tu vdáváš dceru. A předáváš své jméno jako štafetu svým mladým. Další možná nevyslovené splněně přání. Do třetice všeho dobrého.
   Jak je snadné létat nad tím lidským pinožením, když to umíš.
   Taky někdy létám, bohužel má přání se plní málokdy. Ovšem létám jen ve snu a ono je to tak lehké….. Zamáváš rukama, opřeš se do vzduchového proudu a letíš.
   Přeju ti, abys stejně jako letošní léto dokázal letět dál.
   A přistání ať jsou hladká bezbolestná.
   Letům zdar.
   Eva

   01.08.2024 (17.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Pilecký

   

   hezky Bilbo 🙂

   01.08.2024 (21.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Henrieta

   

   Sen o snu a ve snu.
   Ten, kdo letí nestojí. Ten, kdo letí nesedí. Závidí mu stojící i sedící.
   pá pá užívej léto

   02.08.2024 (15.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Evžen Navrátil

   

   Jíro,
   takhle nějak to je! S tím krajem, se sněním, létáním. „Vždyť přece létat je snadné“.
   Tak to je i s těma syrovinkama (s těmi syrovinkami). A jasně, přímo na plotně. Ta pak dlouho ještě voněla po jejich šťávě.
   „Haj hou“. Do lesa!

   03.08.2024 (17.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Petra Štěpová

   

   Milý Bilbo,
   moc přeji, ať si vesele lítáš dál. Však můžeš! A stejně jako ty prožívám zázračné léto plné překvapení. S díky za sdílení tvých snů a reality a s těšením se na povídání u vás s Tebou a Sylvinkou. Obří kabu posílám vám oběma.
   Petra

   05.08.2024 (14.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ