Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 113)

Chtěl bych, aby prožité zážitky vystupovaly jako záblesky, mžiky, kterými se stejně za pár dní stanou. Jako bublinky bublající z močálu. Z tlející rašeliny se uvolní vzduch a ten si pak pomalu stoupá ke hladině. Co my víme, co blata pozřela?

Mě na Šumavě mnohokrát málem slupla. Naštěstí to vždy odnesla jen a jen gumová obuv. Nebohou Jiřinu Švorcovou spolkla v Králi Šumavy celou. Koukněte tamhle se zvedá jedna průhledná koule a v ní  vystupuje její tvář! Tentokrát sedí v sálu Na Chmelnici. Je to už drahně let…

Přišla okouknout naší klaunerii Deklaunizace. Já tam žongluji jako kraftman se třemi těžkými, černými koulemi. Pravda, jedna je lehčí, gumová, ale divák nesmí nic poznat, jinak bych s kolegy přišel o jejich jekot. Nejprve tu kaučukovou vyhodím na svou kebuli. Jakmile se dotkne šešule, třísknu zbylými dřevěnými… Prásk!… Odhodím dřevěné na prkennou podlahu… Prásk!… Chytnu gumovou a hraji s podlamujícími se nohami mé brzké omdlení. To byla rána! Hlava se točí! Sálem se nese zdravý, škodolibý smích… Dotčeně vykřiknu Čemu se řehtáš, stará rašple! a lupnu zbylou kuli na hlavu divákovu. Úlek/gag je dokonán.

Vím, kde sedí Jiřina. Dostanu upozornění – Tam to probůh neházej! Před hodem se tedy otočím na druhou stranu a vypustím projektil. Už letí! Už se blíží ke svému cíli!!! V tom spatřím Jiřinu! Vždyť říkali, že bude… Její vyjukaný obličej. Prásk! Přímo do rozvrkočené papule! Všichni se řehtají… A ona?!… Ona se naštěstí přidává… UF!… Bublinka praská.

Bum!

Objevuje se ještě jedna bublina. V ní Jiřina vypouští další bubliny…

Bum! Bum! Bum!

Také by se mohly prožitky zjevovat v díře v prostěradle. Osvětlím. V široce vyprávěném románu Salmana Rashdieho Děti půlnoci se indická dívka nesmí nikomu ukázat, dokud je neposkvrněnou pannou. Aby jí mohl vyšetřit lékař, drží před ní dvě služky prostěradlo a doktor v malém otvoru zkoumá bolavý kotník, ručku, koleno… Vidí ji po částech a jeho touha, fantazie maluje celek.

Je známo, že postupný striptýz udělá větší rotyku než šup sem tralalá. Tedy rychlovka. Vzpomínám na pana Fuksu a jeho vyprávěnky o pařížském obnažování ve třicátých letech. To bylo celé, hotové číslo! Umění! Ne sprostota! Třeba tři cvičené hrdličky zakrývající intimní partaje. Při pohybu se rozletí, aby hned zase usedly a vše zakryly. Nebo nafukovací balón a nahá dívka s ním tančí. Nadržený divák jen, na mikrovteřinu, spatří cosi, co ho vyrajcuje k ještě bedlivějšímu pozorování! Nebo má místo deky loutku Giacoma Casanovy a dovádí s ním, aby udržela, co nejdéle, svá tajemství...

Tedy – prostěradlová dírka! Vykoukne kousek, pak jiný… Je jasné, že se to i pro lékaře stalo neúnosné. I jeho dychtivost stoupala a stoupala… Až jí pojal za ženu… a poznal celek.

Co se dnes objeví v otvoru? Jaká bublinka než práskne, něco vypoví?

Plátno prosím řádně napnout. Otvorem prostupuje světlo. Camera obscura! Co zachytí?… Usednu na vyvýšený mechový pahorek, neboť dole od hladinou už vyfukují první dech…

V nafouklé, rosolovité kouli spatřím… Neutěšené Slovensko! Kamarády, co bojují s kulturními, negramotnými zoufalci, s blonďatou tupostí na zakázku… S arogantními politiky, kteří se vysmívají všemu selsky pochopitelnému… Je cítit východní směr! V hotelu se optám – Můžeme použit klimošku? Je nebývale horko! Potem promáčený recepční vzdychne: Cháá… Už osm let je mi pane teplo! Když se musím přehřívat já, proč ne vy? – A víno máte? – Ne, ne… Ještě to tak, abych musel něco prodávat! Koukat na opilce… – A snídaně bude? – Né, kuchyň už léta nefunguje !… Náhle se děj posune a se skvělým rakouským vínkem na nedaleké terase ulétají starosti, smutek, stísněnost. Náhle to jde!… Završuje se dlouhá nomádská cesta. Během dvaceti čtyř hodin, kdy žaludek pozřel smaženou nivu v Teplé, v Nymburce housku se salámem, nyní v Malackách vše splachuje, završuje rakouské víno… Naplněný den!…

Prásk!

V díře v prostěradle se objevují dva vršky Slepičích hor. Po padesáti pěti letech jsem opět pokořil Slepici s Kohoutem. Kdysi jako junák, dnes děda s vnuky! Ale radost zůstává! A kolik zvířecích vrchů tu ještě zbývá…Jelení, Kuní, Kraví, Kobylí…

Tu se noří nová bublina z tmavého lůna, obrazy se propojují. Spatřím rašelinové rybníky. Mlýnský a Zlatá Ktiš s náramně hnědou vodu, v níž mizí nahé tělo a duch se vznáší opodál. Vedle zapomenuté kapličky, zaniklé usedlosti. Vítr komíhá zdravými stromy. Ticho. Jen ty stromy vržou, ptáci zpívají a vítr čechrá vlasy

Bum!

V dírce zahlédnu kostel Nejsvětější Trojice z Kondrače a v bublině kostelík Svatého Vavřince ve Klení. V obou jsou mše jednou ročně! O to větší sláva! Jen nezapomenout!

Prásk!

Vedle už stoupá jiná a v ní výstup z trajektu na řeckém ostrově Skopelos, v antice Peparethos. Sleduji úchvatné číslo sehraných námořníků a pobřežních dělníků. Hodinový, švýcarský strojek. Vše zapadá přesně na své místo, do své jamky. Jako když se bourá v citrusové manéži kytr, což je ochranná bariéra před dravou zvěří! Hudba hraje a kvapík je hudebněfyzický…

Prásk!

Kouknu výš. V otvoru sedíme se Sylvou na pohupujícím se, dřevěném molu. Zavřeme oči a jedeme, i když stojíme. Natřásáme se zadarmo! Moře nikdy nenaplní, nepřeplní celou duši. Můžete sát a sát. Dlouho, předlouho. Upíjím , upíjím… ale stále je prostor k dalším lokům!

V malé bulce zahlédnu grilovanou chobotnici. Jednu, dvě… celkem osm. Znovu je pomalu porcuji. Každé sousto vychutnávám. Mé tělesné nadšení a chuťová posedlost zvětšuje každým večerem mou porci na talíři. Poprvé jedna. Podruhé jedna a půl… Nakonec spásám víc jak dva chobotnatce! A nadšení číšníci aplaudují mému apetitu!… Krása! Na jazyku propečenou chobotnici, a když jí vítr promíchává, smísí se slzou mořskou… Mňam! Bravo! Dokonalé spojení servisu s chybějící solničkou! Hermetické propojení!

Mezitím v prostěradle – božské zelené pralesy obřích borovic a pinií a okolo nich dusají písně z filmové Mama Mia. Ta místa byla poskvrněna zdejším natáčením. Na vysoké skále postavený kostelík Agios Ioannis je turisticky přejmenovaný na Mama Mia Chapel. Naštěstí lodě s hřmotnou, popovou hudbou jen prosviští kolem a je opět ticho k zalknutí!

V nafukující se bublině obeplouvám skály ve Stafylosu. Kousek odtud byly vykopány nejstarší kousky, asi 1 600 let před naším letopočtem, odkazující na mykénský vliv. Opět se koupáme na úchvatné pláži Parivoliou připomínající Nový Zéland s porostlými hobitími vršky. Hned vedle nejsevernějšího místa, majáku, ke kterému vede klikatá cesta nad strmými srázy. Mám majáky rád. Varují před ztroskotáním. Ukazují směr…

Prásk!

V otvoru se rýsuje klášter Sotiros spojený s proměnou Spasitele v krásu, v úctu k přírodě, v tradici. Jemný, fousatý pop, který odradí americkou fotografku, nás vpustí do malého chrámu plného ikon, umně řezaného dřeva, jehož kupoli podpírají přestaré, oblé sloupy ze 16. století. Kupuji Sylvii k ochraně malý modrý křížek, neboť…

Ano v bublině už vyjíždí automobil z půjčovny. Bleděmodrý křížek se moc hodí, vůz je jistý vrahoun… Volant se otáčí doprava, ale kola jedou vlevo. Spojka nespojuje, v motoru chrčí, burácí, hřmí, funí, řve a uvnitř vzduchotechnika místo chladu topí! O brzdě raději pomlčím, ve zdejších nekonečných zatáčkách… Hospodine pomoz! Pomohla výměna u veselých chlapíků v hlavním městě… Kroutili hlavou a jen mávli. No, co se divíte, je to staré auto! Vrahoun jeden!

Prásk!

V otvoru slaví hned několik oslavenců své osmdesátiny!!! Zahlédnu Ctibora, Janu Koubkovou a na nebi Magora…

V další bublině znovu stoupáme do malebné Chóry města Skopelos. Sedíme pod obřím platanem a svět se zdá, na chvíli, k unesení…

BUM!

V bílé díře trčí skály z bouřící se mořské tlamy… To obří krakenův chřtán požírá nebohého delfína a jeho polyká ještě větší ještěr… Vše je strnulé jak v Pompejích.

V jiné kouli Smolíček pacholíček i s Kryštofem uhánějí mezi motolskými postelemi… Je to jízda spanilá a bezzubé bezinky nemají nárok. Jelen se zlatým parožím je jeho zdatný ochranitel!

Bum!

V běloučkém prostěradle se objevuje nová kniha Sylvininých básní Duše… Sedám ke stolu a píši keramickým perem… Poděkování čekatelům

Pozoruji, stejně jako Olga Tokarczuková, že je svět přelidněn unavenými osobami, které kdesi zapomněly svou duši a tuto ztrátu maskují famózní fasádou, k uzoufání křečovitým úsměvem, falešným, jepičím štěstím… ale tam hluboko uvnitř jejich fyzického těla je otevřená nekonečná černá díra požírající jemnost, soucit, sounáležitost, pokoru! Výkonná mašina funí, jede závratnou rychlostí, noří se do tunelu, ale lidská něha prchá i s duší. Naštěstí jsou stále mezi námi jedinci, kteří se umí zastavit, počkat na zpomalenou, romanticky zatoulanou, zasněnou duši, a pak společně kráčejí s očima a srdcem otevřeným. Jedno tělo! Spásná záchrana tohoto šílenstvím posedlého světa. Sylvie s Pavlem Černým jsou příkladní čekatelé!

S díky Bilbo Odysseus ze Skopelosu

Dole v bublině se otevírají ústa Sylvie…

Zůstalo ve dřevě
vřes a netýkavka
mlha nad Kondračí
jezírko Zlatá Ktiš uprostřed nahé tělo rozráží vodu směle
na cestách bolavé nohy
uprostřed louky ulehám
ticho
jen datel proráží kůru stromu
jestli ta zdivočelost vrátí mě zpět do víru shonu

NECHCE SE !

větrem Vratič voní tomu vzdoru…

Prásk!…

V otvoru ještě zahlédnu siluetu budoucí Zatoulané duše, naší nové  komedie. Už se vybarvuje její podoba a na jaře příštího roku… v Divadle Dobeška…

Prostěradlo padá.

Poslední průhledná oblina puká.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 5. října 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 113)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ