Clown Bilbo bloguje (No. 13)
…
Zuby
Oj, tam za běloučkou sklovinou to bolí, bolí… Projíždím okolo barrandovských skal a myslím na trilobity uvězněné uvnitř. Tedy těch je mí líto, přečkali sice do našich dnů jako zkameněliny, torza oslavných soch, ale co je do zašlé slávy, když vedle existují živí tvorové? Jak čiperně komíhali nožkami v pařížském muzeu africké kultury! Vedle majestátně vydlabaných totemů, kuší, oštěpů a spousty různobarevných ryb všech velikostí najednou zíráme na něžné pravěké potvůrky. Úplně jak ze Zemanových filmů… Ale žádná animace! Dodnes nám nikdo nevěří… Raději oslavují kamenné chcíplotiny bez srdce…
Zkamenělina trilobita z Národního muzea v Praze. Foto Wikimedia
Ale když bolí zuby, je i myšlenka na dávná překvapení zhola nicotná. Nepomáhá nic, neb je to jedno z nejhorších utrpení. Zjistili mi mrtvou stoličku. Hned mám pocit, že jeden zub v ozubeném kolečku mé tělesné schránky vypadl, a tím se asi komplikovaný strojek se skřípotem brzo zastaví… Nebo bude jen následovat další drobný nebožtík?… Efekt domino? Zuby vhodily impuls?!… Frrrr… UF! Bolest přichází a odchází, zub se zavře, tvář oteče, zub se otevře, tvář splaskne… vše jak příliv, odliv, jak vlna, co vypění, něžně odteče, aby vzápětí smetla… Tu se mi vybavují věci, obrazné spojitosti… Znáte film Maratónec? Fašistický doktor tam v podání Laurence Oliviera intenzivně brousí, pak pomaloučku vrtá do zdravého předního zubu Dustina Hoffmana. K tomu se něžně, úlisně, jak jen to sadisté umějí, stále dokola táže
Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?
Úplný obřad. Po důkladné přípravě, dezinfekci, bílých rukavičkách na ruce, brýlích proti vyhřezlé krvi… Hned se pozná profesionál, který nechce zavléci do pacientovy otevřené rány infekci… Nejprve zajíždí a obrušuje sklovinu malou kulatou bruskou. Nebožák sebou škube a my diváci s ním.
Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?
On neví, k čemu se připletl, a po pravdě neví, co odvětit, co chce zvrhlý dentista slyšet… a tak do zdravého, obroušeného zubu polehoučku vjíždí ostrá špička vrtáčku… otevírá nerv a do jeho živé hmoty klouže malý, tenký vibrující červík… ĎÁBLÍK!
Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?
Publikum se nevolností ošívá, tuhne, odvrací zrak… a kliďas „Mengele“ maličko potřísněný od nebožákových tekutých výměšků, stále jako kolovrátek,slizce špitá
Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?
Pravda, i jemu stékají po tváři drobné kapičky potu. Teror dá fušku?! Natož, když kýžený výsledek nepřichází…
Fíííí….
Stolička… Foto Wikipedia
Jak já tenkrát spolu-trpěl! Chvíli před tím mi totiž začalo cosi kvasit pod zlatou korunkou. Na stejném zubu jako Dustina! To byly torturové tance! Kolem pevného bodu se bolestně roztáčel celý vesmír… Uvolnění přišlo až s vrtákem mistra zubaře. Ta úleva… ale ordinace se naplnila nepěkným odérem. Pak zašmátral drátkem a namotal nějaké cucky a škubl… Oj!… Nerv to nebyl, ale já měl pocit, že konečně vidím jeho zhmotnění. Tak takhle vypadá, tahle housenka trne, třese sebou – mnou! Provádí různá akrobatická alotria, když se říká, polochtám mu nerv, zabrnkám na nervy… Jak je narovnat, když jsou pocuchané?… Joj… Jen kolik je komedií z předsálí a ze samotného zubařského křesílka… To ze strachu si děláme třeskutou legraci… Kupříkladu – JÁ chtěl hrát divadlo, ale přední řezák byl, jak už jsem naznačil, pokryt zlatem, takže s velkým studem jsem hovořil nejen s dívkou, s kamarády… snad aby nebyli oslněni třpytem mého bohatství… Počal jsem si tedy s pantomimou, kde se ústa… kvůli artikulaci… nemusí tolik otvírat. Na hudbu Alice Coopera jsem nazkoušel patnáctiminutový skeč o pacientovi a dentistovi. Jak jinak, ne?… Byl to veliký úspěch, každý se s cizím utrpením ihned sžije… Dívky mrkaly, chlapci žárlivě prskali, neb nenašli podobnou odvahu!… Zubní bol… Ostatně, jen se koukněte na matku přírodu. Vždyť i huňatý medvěd při něm zlostně řve a vy se před ním krčíte, málem duši vypustíte, ale jakmile poznáte, co ho sužuje, v tu ránu máte soucit a pomůžete! On vás za odměnu nejen nesežere, ale hýčká, hladí, rozmazluje… dokonce vás nesobecky podrbe! Jste jeho přítelem, on váš dlužník – pohádková idylka! Skutečnost?… Co je do ní, ne? Pro bolest je pochopení vždy! Basta! Nebo ji musí něco přemoci…
Já bych chtěl dlouhý život… – Já taky! – Teď krátký… – Můžu setnout hlavičku? Jako vy?… Ještě jednu… K Roku růže jsme vytvořili s naší Bilbo compagnií komedii Vokův pes Vilém. V ní legendární Petr Vok, poslední pán z Růže, společně s loutkou věrného psa Viléma komediantskou formou rozjímá nad svým životaběhem… Snímek VLADIMÍR ZIKMUND
Další den jedeme hrát naší malou komedii Vokův pes Vilém do Speciální školy Nad Primaskou. Vstoupíte, stavíte, a přestože místní žáky znám, vím o jejich různých tělesných handicapech, přesto maličko zaváhám… Když nakukují nebo zvoní zvonek, jímž prosí o pomoc s potřebou nejnutnější… i já pocítím, přes svůj zubní handicap, ztrátu vnitřní síly a nepatrně se obávám, zda příběh o posledním z Rožmberků vůbec přijmou. Bolesti se protnou, a bude po radosti… Můj vlastní handicap násobí jejich… Naštěstí začneme a oni reagují s čistou, průzračnou radostí. Jakmile je fyzicky kontaktujeme, cítíme jejich zájem, který s přibývajícími minutami roste… Na konci po nás šmátrají, hladí nás, svírají, drží, líbají… Nechtějí pustit z křečí sevřených dlaní. Když je vyzvu k tanci, u zdravých to vždy chvíli trvá, tady?… Zvedají se jeden přes druhého. Jejich ruce divoce, nadšeně máchají nad šťastně hulákající hlavou. Točíme se jak čamrdy, a i když akordeon přestane hrát, oni dál ječí, dupou, piští blahem… Z těch sevřených, ustrašených, vykulených dětí, mnohdy na vozíku, je tlupa něžných hipíků na mejdanu… Dokonce se nestrkají, neperou, když jdou vyzkoušet jízdu života – malého kovového penízku v kořenech vítkovských růží. Jedna dráha je dlouhá, druhá krátká – obě končí stejně, v hrobce Petra Voka.
Já bych chtěl dlouhý život… – Já taky! – Teď krátký… – Můžu setnout hlavičku? Jako vy?… Ještě jednu… a už se v dalším kanálku prohání dřevěné kuličky/hlavičky. Během představení se totiž na můj dotaz coby smrtihlava Je tu nějaký dobrovolník na setnutí hlavičky?… vždy zvedají lačné ruce… Já! Já! Já! a já pak vbíhám s loutkou smrťáka, co neustále okázale vyvaluje své vnitřnosti, a kramářsky prodávám Máte krátké kalhoty? Či vás bolí nožka, zdá se vám moc dlouhá? Křivá?… Přistupte!… S dostatečně ostrou čepelí, řádnou desinfekcí… šmik a je po problému!… Co holčičko, tady mám šmiknout? Nebo tady? Opět se hlásí, jeden přes druhého. Já je lechtám po ručkách, nožkách, krčcích… Slastně hýkají!… A teď si to mohou ozkoušet v mé roli… Smrťák je velkou atrakcí! Oči mají vykulené obdivem, údivem… a mě nebolí zub!…
Jazz Dock, Janáčkovo nábřeží 2, Praha 5. Foto Mladiladijazz.cz
Večer na koncertu v Jazz Docku kapela Marka Novotného také odvane nepříjemnost z ústní dutiny. Škoda jen, že skvěle prokomponovaná hudba je pro hráče tak komplikovaná, že začínáme i my trpět, zda vše stihnou, zahrají, provážou… Ale ozvuky teskných severských nordů, indický kvapík a všeobjímající zpěvnost, harmoničnost melodií zní i v pozdějším nočním snu. Snové postavy zpívají stejné noty… Jako když zůstane na jazyku buket z dobrého vína. Oj… Zase se hlásí zub…To snad neskončí! A k tomu svět okolo taky na klidu nepřidá… Lidskost? Sounáležitost? Solidarita? Krize nekrize. Spíš mám pocit, že se stále řítíme k větší sobecké sebe-záhubě. U benzínové pumpy přiběhne pán
Prosím vás, já do nádrže na sedmdesát litrů načepoval devadesát… Je to v pořádku?
JO pane, to já nevím, leda zítra zajeďte za panem šéfem.
…Lákají na nejlevnější benzín a číselný tachometr lení mnohem rychleji, než přitékající esence. Hned máme i my pocit okradených. Jenže máme smůlu. Brali jsme méně, než pojme naše nádrž!… Co dělat? Už sem nejezdit! UF. Jinde zoufalá situace dožene starého pána k škudlivému chytání kapek. Jen si představte – Přijdete na návštěvu.
Hele kape vám voda!
To schválně!… Zjistil jsem totiž, že to měřidla nezaznamenají.
Co s ní pak děláte?
No čekám, až nakape hrnec, ten přeliju, a až se kýbl naplní, mám na spláchnutí!… Víš, kolik ušetřím?
Splááááááách! Foto Netroof.eu
Už vidím sebe, neurotického, s nervíky – zkrabatělými žížalami, jak si čtu, píšu a vedle kape – kap, kap, kap, kap, kap… do zešílení kapka za kapkou… V mozku každé kap rezonuje, sílí, nabírá hodnotu desítek, stovek decibelů… kap, kap, kap, kap, kap… Nemůžu se soustředit,fantazie je v rozletu přibita, přitlučena padajícími kapkami… kap, kap, kap, kap, kap… ale mám na spláchnutí!
V ústech začíná opět škubat…
…kap, kap, kap, kap, kap… zub, zub, zub, zub… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… kap, kap, kap, kap, kap… zub, zub, zub, zub… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… kap, kap, kap, kap, kap … zub, zub, zub, zub… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné? …kap, kap, kap, kap, kap… zub, zub, zub, zub… kap, kap, kap, kap, kap… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?… Je to bezpečné?…
Splááááááách!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
