Clown Bilbo bloguje (No. 14)
…
Komule Davidova (Buddleia Davidii) neboli Motýlí keř. FOTO Butterfly Bush
///
Ptačí cínová srdéčka
Byl jsem požádán o úvodník do dvacátého třetího pokračování přibyslavských novin Výčepní list.
Na vysvětlenou – kousek od Náchoda se nachází malá víska Přibyslav a tam se během roku už víc jak dvanáct let konají kulturní setkání. Přes zimu v malém sále soukromého výčepu a vždy první víkend v červenci na obří zahrádce, kde mají i malé kino pro sedm diváků, takže o diváky není nikdy nouze a hraje se pokaždé! O této spiklenecké snaze, o radosti z radosti jiných, podobných, jsem tedy něco napsal do privátního, ale oficiálně zařazeného periodika Výčepní list – všeobecné periodikum příležitostné pod registrační značkou MK ČR E 13 670 /patrně ministerstvo kultury!!!/. Vychází dvakrát do roka v červenci a prosinci. Znáte ale, jak je neúprosné grafikovo počítání, sčítání, násobení… Kolik znaků musí mít, aby správně zalomil do daného tvaru, do daného chlívečku… a teď já, psavec urvaný ze řetězu… Takže se muselo řezat, tříbit, šmykat, brousit… až po „třpytivý diamant“… Tady vám ale předkládám v přírodní podobě, jak ho domorodec našel pod vrstvou zeminy! Před ukázkou jen upozornění, že vydavatel Petr Rýgr se svou ženou Evou vyrábí cínové postavičky všeho druhu…
Trutnovský rodák Petr Rýgr, zakladatel Výčepního listu, si v červenci 2010 na X. Dni Výčepního listu na zahradě svého Rodinného výčepu v Přibyslavi zahrál v inscenaci Havlovy Zahradní slavnosti režiséra Andreje Kroba a Divadla na tahu postavu Petra. FOTO HYNEK ŠNAJDAR (Trutnovinky)
Koukám na zapadající slunce
a na okenním parapetu zahlédnu maličkou siluetu. Drobný pár se objímá a třímá, místo zdravice půllitr piva. Vždyť to je Petr s Evou a vítají nás do svého Rodinného výčepu. Přijďte, spočiňte a radujte se ve spolku… Všude vystrkují hlavičky, ručičky, tělíčka cínoví panáčci, panenky… Jsou pestrobarevní jak jarní zahrádka v plném květu. Je jich nepočítaně, řadí se do zástupů, jak čínští, Čchinovi bojovníci z terakoty, čítající 8000 lučišníků, pěšáků, kušníků, vozatajů, jezdců a generálů sestavených do geometricky přesných regimentů. Snad aby ohlídali čistotu, něhu, vůni, rozlet přibyslavského vršku? Náhorní plošiny, z které je vidět do takových dálav? Aby se neztratil úchvatný panoramatický rozhled?… Vyrůstají společně s houbami po dešti… Těch charakterů, třeba tamhleten vojáček připomíná slavného Andersenova! No toho, co byl ulit ze staré lžíce, a protože na něj už mnoho cínu nezbylo, svůj osud balancoval na jedné noze. Kolik on toho zakusil! Ke všemu se bláznivě zamiloval do papírové tanečnice, kterou mu ale čertík z tabatěrky nepřál, a tak přivolal pohromu. Skončil v plamenech, ale protože miloval vroucně, upřímně, ráno vyhrabali z popela blýskavé cínové srdíčko. Domnívám se, ba jsem o tom přesvědčen, že kdyby se u Rýgrů prohrábl krb a všechna další okolní ohniště, nebe by nebylo jen tam na vrchu, nad námi, ale rozzářilo by se tisíci cínovými srdci i tady dole. Concerto grosso! Úplná symfonie cinků, hotová zvonkohra… když jak znovuzrození Fénixové dopadají srdéčka z popela do lopatek… Cink…Břink…Cink!… Břink!… jeden za druhým… Cink…Břink…Cink!… Břink!… Jistě, aby byly za okamžik vráceny do maličkých hrudí dalších statečných panáčků, panenek. A ti hned vyrážejí z Hunčovských hor do světa… a dál…
Výčepní list fotí a s Výčepním listem se fotí i BOHDAN HOLOMÍČEK
A vrací se zpět, neb tady je všeho vrchovatě! Třeba chutí! Každý soused přinese svou trošku a vůně se mísí, proplétají a vy zobete, ochutnáváte a hodujete a hodujete. Kolem vane vlahý vánek, létají ptáčci, motýli… Jednou jsem v Paříži navštívil pavilón motýlů. Jak něžně šustili tisíci různobarevných křídel… Komíhali vzduchem, posedávali na zelených listech… Zavřel jsem oči a přivolával sen, ve kterém celé tělo zakryjí stovky těchto něžných bytostí. Jaký zvláštní požitek. Oči jsem po chvíli znovu otevřel a sen pokračoval!… To by byl striptýz! Ve třicátých letech schovávaly dámské vnady tři rajky, teď by to byl chumel motýlků… Motýlí šaty! Krása! NE?!… I proto, když jsem se později doslechl, že existuje motýlí strom Budlea, ihned zdobil naši zahradu. A já přitisknut na skleněnou tabulku zíral na…
Skupina monarchů stěhovavých (Danaus plexippus)... FOTO archiv
jejich chvění, sání sosáčky, které rolují sem a tam jak sloní choboty… Motýlího mámení. Jako tady v Rodinném výčepu. Dohraje divadlo, hudba… vy se natáhnete na loučku a v tu ránu jste zavaleni masážní četou bělásků, baboček admirálů, pavích oček, modrásků, okáčků, žluťásků,ohniváčků, strakáčků… Duchovno protnuto nadpozemskou slastí!
Výčepní list odbíral i Václav Havel. FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
Á, už voní káva… Stejně skvělá jako při prohánění Itálií! Vzpomínám, když jsem pendloval od jednoho pobřeží k druhému, mezi Římem a Pescarou, pod mohutnými strmě vytyčenými, špičatými horami, že každé zastavení i v prach obyčejné benzínové pumpě, skrýval nebývalou rozkoš z malého presíčka. To byla síla vypuštěná do hrtanu. Jako když gilotina prudce padá Fíííííííůůů… Žďuch! A je jinak!… Lahoda. Stejně jako tady nad Metují. Tu uslyším pisklavý, jasně řezaný zvuk Píííí uiiiijjíííí… Hledám, točím sebou… Znovu, znovu Píííí uiiiijjííí… Někoho mi připomíná… Ano, dávný zážitek z jedné kavárny… Píííí uiiiijjííííííííí… Tam to také tak pískalo… Nejprve jsem se tenkrát domníval, že dveře na toaletu jsou kontrolovány elektrickým čidlem. K čemu to mají?… Počítají snad zákazníky? Nebo tu něco činí moderní robot?… Koukal jsem, co se kdy zapne, vypne, rozsvítí, zahrčí, vystříkne… Nic. Zapomenul… Ale za chvílí opět ten pisklavý, jasně řezaný zvuk Píííí uiiiijjííííííííí… Hledám… K čemu? Proč? Za jakým účelem? Znovu, znovu Píííí uiiiijjííííííííí… Píííí uiiiijjííííííííí… Pak jsem vypozoroval, že se melodie proměňuje. Tedy to jsou vymoženosti! Náhle někdo hlubokým, znělým hlasem křikl ČAU!… To bude asi operní pěvec… ČAU!… Tomu, to krásně rezonuje… ČAU!… Píííí uiiiijjííííííííí… Píííí uiiiijjííííííííí… Tu jsem zahlédnul v kleci krasavce loskutáka posvátného neboli Pepína…
ČAU!… Na papírku na kleci byla popiska s pokyny, co má rád – společnost, učení zenových výrazů, čerstvé ovoce přímo z ruky, pravidelné venčení, nízký průlet kavárnou, koupání a stříkání vody po lidech, vyplivování potravy mimo klec… Znovu Píííí uiiiijjííííííííí… Přímo za mými zády Píííí uiiiijjííííííííí… Píííí uiiiijjííííííííí… Rozhlednu se a on sedí kousek ode mne, úplně stejný, třeba jim frnknul… ČAU!… Ahoj, zkouším a on odvětí Ahoj… Zanotuji Toreadora z Carmen, a on ji hned čistě vypíská… Hází po mně kousky, šplíchá, vrací se k melodii, pokřikům …ČAU!… Ahoj!… Neznáme se odněkud? Není to vzdálený příbuzný?… ANO! Jen se podle Darwinovy teorie vývojově odklonil. Jinak stejný = klaun anarchista. Je to středně veliký špaček divoce žijící v Indii a jihovýchodní Asii, ale i jinde! Proč by nemohl žít v Přibyslavi? Poznáte ho nejen podle již popsaného, ale také podle chůze! Nechodí jako jiní špačkové, ale po větvích poskakuje. Až ho uvidíte, připravte si fíky, které má nejraději, ale nepohrdne semeny …a rád pije nektar! Rozdělte se!… Už ho vidíte? Slyšíte?… Rozhlédněte se pořádně! ……ČAU!…Ahoj!… Támhle a v zobáku si hraje s cínovým srdíčkem…
Vášnivým čtenářem Výčepního listu byl i básník Ivan Magor Jirous. FOTO BOHDAN HOLOMÍČEK
Jen to dopíšu, soused Pepa přichází s historkou o mluvícím papouškovi… …No chlap pracoval na Kubě a domorodci ho měli rádi, tak mu ho z vděčnosti věnovali. Jenže netušil, jak učenlivého kamaráda získal, který navíc lapal především hanlivá, vulgární slovíčka. Takže kamkoli se usadil, hned začal s celosvětovými nadávkami. Po chvilce nasál dostatečnou slovní zásobu dané země a spustil… Kamarád se musel neustále stěhovat z místa na místo. Někteří sousedé si mysleli, že se hádá se ženou, že jí ponižuje, trýzní… a přitom vše zinscenoval papouch sám. Převtěloval se, měnil charaktery… Ještě slovo a jednu ti plácnu… Chááá… Kreténe! Idiote! Kornůto! Impotente!… Merde! Escalope! Krávo! Putain!… Kriminálníku! Že mě nepodřízneš?! Imbecile!!!… Už si brousím mačetu! Ludro! Slepice zježená!Vovce vytlemená!… Hrůza! Nemohl ho ani prodat Pane je sice krásnej, chytrej, ale jak odejdete, hned začne být příšerně sprostej a uráží zákazníky…Tržby jdou dolů… Proč jste ho naučil jen tohle, asi jste sám pěknej poděs, co?!… Vemte si ho zpátky domů! Jste zvyklej!…
…a já domýšlím – Jak někde na samotě u lesa společně dotrpěli… Možná ho i přežil, neboť se dožívají víc jak padesáti let… Jak pak asi radostně ztrpčoval život funebrákům, když zatloukali víko rakve, prodejcům nemovitosti, když přišli s dalším a dalším kupcem…
Chcete ještě nášup na ptačí téma? Mám jej! To je asi tak, s čím si jednou začnete, to vás všude pronásleduje… Dva dny po kanárovi jedeme ke kamarádům do Teplé. Martin je nadšený ornitolog, a tak nás za odměnu zavede do nedalekého lesíka. Pod zavěšenou budkou zaťuká do kmene stromu a na nás hned vykoukne, něžně vybafne… jak na cirkusový povel… přátelská tetka = Sýc Rousný, tedy spíš Sýcice Rousná, zahřívající vajíčka své budoucí rodinky.
Sýc rousný (Aegolius funereus). FOTO VÁCLAV PŘIBÁŇ
Co chcete? Máte nějaké otázky… tak rychle, ať mi vejce nevychladnou!… No tak… sem s ní!
Zatáhne hlavičku, aby zkontrolovala běloučké oválky, a opět ji vysune No tak… jste snad němí?… Nemám jen vás!… Tak příště neotravujte! Usmějeme se a máme hřejivý pocit výjimečného. Zázrak, a my u toho! Tak málo jich u nás žije, jen okolo dvou tisíc párů! A my čučíme přímo do očí… Sovích očí!… Panečku! Ty hlubinné studnice… A duhovky pronikavě, jasně žluté! V hlavách nás provází a dál a dál… Její hlas se v tichu noci nese do daleka. Připomíná hlasové projevy dudka chocholatého a někdy se také říká, že vzdálené houkání vlaku… A my ujíždíme za supící lokálkou… Hůů Hůůůů… a Hitchcockovi ptáci někde v závětří čekají na svou chvilku… Na náš nepatrný, prudký pohyb… Kráá… Krááááá Kráááá…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
