Clown Bilbo bloguje (No. 15)
…
Slasti
S teplem přišlo volání po vodě. Koupání, romantické pádlování v kolébající se slupce, lehoučké šupině…
Canoeing is the activity of paddling a canoe for the purpose of recreation (also called a float trip), sport, or transportation. It usually refers exclusively to using a paddle to propel a canoe with only human muscle power. A kayak is propelled using a paddle with two blades where the paddler sits with their legs mostly extended in front of them, whereas canoes are propelled using single- or double-bladed paddles where the paddler – a „canoeist“ or „canoer“- is kneeling or sitting on seat or thwart, with their knees bent and their legs more or less beneath them. FOTO Aquasports
Jako malý junák jsem se skupinkou usedal do pramice a na povel brázdil lipenskou nádrží. I několik dní! Kolem vrzavě tančila tisíce zelenopačesatých šumavských velikánů a občas zahrozila šumavská bouře, která vyvolala víc jak dvoumetrové vlnobití, a my vylévali ešus za ešusem, ztraceni uprostřed zpěněných chapadel… Už, už nás chtěly požrat… kousek od Černé v Pošumaví. Někdy jsme zamířili i do rychlejších vod pod Vyšším Brodem… Oj to byla svalová úleva!
Ale až jako pedagog AMU jsem usedl do laminátové kánoe!… a hned jako pomocný instruktor! Na prvním jezu jsme se s ženou převrhli. Já držel loď, aby snad neodplula v dál… Jak ona mě umně drtila, brousila tělo o kamenité dno… Chrzzzzžžžůůch… hotové struhadlo! Přitom jsem intenzivně myslel, sám sobě připomínal, že přesně to se nemá! Neboť právě to před malou chvílí zdůrazňoval kolega! Ale mně bylo té náhle opuštěné krásky tuze líto!
Sylvie na dalším jezu pouští pádlo… Já je kilometr honím v rozčepýřených peřejích… Studentům cukají koutky… Navíc klasické hádky ohledně rytmu pádlového záběru… Naštěstí má posedlost, zamilovanost jazzovým rytmem zjedná vysvobození. Důrazné jazzové scatování zachrání rodině krb!… Oheň plápolá! Křupe! Až jiskry létají!… a konec konců do vodní dřiny jsme se zbláznili.
Repro Jarin
Ale tak to chodí, ne?! Důkaz? Máme jednu oranžovou břichatici doma. Opřenou o kůlnu. Věřte, je to slast. Kdykoli vás popadne chuť, můžete vyrazit na nedalekou slapskou přehradu. Třebaže olej – klidnou, nehybnou hladinu – každý nezbožňuje. Na auto přikurtujeme gumicukem, který si půjčíme z naší komedie o Baronu Prášilovi, kde mě vysvléká z oblečení místo sílící vichřice… a můžeme vyrazit. Skály se vzpínají k obloze, slunce pere naše běloučká tělíčka… hnědnou víc a víc, špindíry, a my pádlujeme, vyrovnáváme, balancujeme… zastavujeme, plaveme na Adama, Evu… pijeme ledové pivko… Z civilizačních urvanců jsou rychlí spojenci přírody. Ze mne je v tu ránu Apačský náčelník Vinnetou a ze Sylvie jeho Ribanna z kmene Assinibonů. Štkáme táhlé melodie, zdravíme rybáře, lodníky, vodáky Ahoj!… ÁÁÁÁHHHHHÓÓÓÓÓÓJJJJJJJJJJJJJJJJJ! Báječná terapie. Nervy se obalují, zpevňují svou pružnost, života schopnost… Snad aby vydržely víc než prášilovské – tornádové gumicuky!
…a večer…
Jdeme navštívit v Lucerna music baru koncert Marcuse Millera…
Marcus Miller – legendární jazzový hudebník, skladatel, producent a multiinstrumentalista se proslavil především svým takřka exhibicionistickou, přesto velmi rytmickou hrou na baskytaru se silným groovem. Neomezuje se však jen na tento nástroj, hraje také na basklarinet, klávesy, saxofon i kytaru a příležitostně i zpívá. Během své hudební kariéry spolupracoval s trumpetistou Milesem Davisem, zpěvákem Lutherem Vandrossem, saxofonistou Davidem Sanbornem a mnoha dalšími. Ve středu 16. května vystoupil se svým Bandem v Lucerna Music Baru v Praze. Repro last.fm
Kdysi jsem ho zahlédl s Milesem Davisem v Paris… Jo, skoro před čtvrt stoletím! Ale dodnes patří tehdejší večírek nad Seinou k mým největším hudebním zážitkům!… Dnes mejdan nad Vltavou. Začátek nic moc. Po únavném čekání, kdy se nožní křečové žíly napínají a bolestně tepou, občas do nich surově vrazí sousedova stejně netrpělivá ploska. Jejich rytmus totiž stoupá úměrně s nervně plynoucím časem. Proklínáme všemožné manýry hvězd… Jistě nás pozorují špehýrkou a s cynickým úsměškem cintají – Jen je nechme nažhavit jak uhlíky, vyhecovat, napnout svalovinku… Až tam konečně vplujem, radostí, ti roztřesení králíci vystříknou, zaječí – Už vstupují!… už jsou TU! Naši krasavci! Hrdinové božští!
Marcus třímá jak milenku elektrickou baskytaru a svým celým tělem tančí (Marcus Miller & band at North Sea Jazz Festival ’07, Rotterdam). FOTO archiv
…Už, už má trpělivost přetéká…už, už… Přicházejí… Mimo bělošského kytaristy Adama Agatiho skvostný černošský band… spiklenců, mladíků, kteří si užívají volnosti svého zkušenějšího, jen věkem staršího lídra. Marcus třímá jak milenku elektrickou baskytaru a svým celým tělem tančí. Hlava mu poskakuje na krčku jak pingpongový míček na špičce vodotrysku a prsty kloužou po tenkém krku partnerky. Jedno tělo! Vroucí spojení = láska! Občas hněvivě plácne do strun, snad aby ji povzbudil, popohnal, laškovně s ní zašpásoval, a ona se místo odpovědi… eroticky… rozvibruje a sálem letí… jako ozvěna, vlnění… Saxofonista, klarinetista Alex Han vyjíždí nemožně dlouhé zákruty, hadovité serpentiny… kvílí, skuhrá, hladí, nadává,… Trumpeťák Maurice Brown si něžně pohrává s tóny, aby je v extázi naštvaně vystřelil k neskutečným výšinám… Vedou společný dialog… saxofon, basa, kytara, bicí / usměvavý culík Louis Cato/, klávesy /Kris Bowers/… Navzájem se přirozeně prostupují, provokují, nástroje jsou součástí jejich bytí, prodloužením vlastních paží… Radostný zvukový chuchvalec a nohy zatahují křečové výrůstky… a tančí. Celý sál křepčí, ječí, podupává, tleská, zpívá spolu s ním… Jak už psal před víc jak šedesáti léty v románu Na cestě Jack Kerouac o svém uhranutí špinavým jazzovým barem… zaplivaným koutem… s podlahou posypanou pilinama, s malým podiem poblíž záchodu…
On the Road is a novel by American writer Jack Kerouac, written in April 1951, and published by Vikiong Press in 1957. It is a largely autobiographical work based on the spontaneous cross-country adventures of Kerouac and his friends during the middle of the 20th century. It is often considered a defining work of the postwar Beat generation that was inspired by jazz, poetry, and drug experiences. Repro 1. vydání Wikipedia
…obrovskej černoch s býčí šíjí řádil na bubny opálený od vajglů a podle všeho měl jedinej zájem: ty škopky pořádně ztrestat, prásk, vrrrrr-bum, prásk… Tenor loudil se sága líbezně ječivou melodii, která se zřetelně a jasně nesla nad tou vřavou… podium se pod ním prohýbalo a kvílelo – Ijůůů! – Pianista mlátil široce roztaženýma prstama do kláves a vysekával jeden akord za druhým, zatímco ten senzační tenor nabíral dech na další nářez, čínský akordy, které otřásly piánem a rozechvívaly v něm každou třísku, břink, břink, poing!… trumpeťák vymáčkl z trupky táhlej, drsnej kvil, nadechnul se, zvedl trupku vysoko do vzduchu a vyhrával na všechny strany… Neal se dostal přímo před ústí sága, tleskal a pot z něj cákal na klapky. Chlap si ho všimnul a zasmál se; ze saxofonu se vydral rozechvělej šílenej smích a všichni se rozchechtali a vařili dál jak zběsilí; tenor se rozhodl jízdu zakončit, předklonil se, vytáhl ze sága vysoký cé a držel ho tak dlouho, že jsem myslel, že se každou chvíli musej dovnitř nahrnout poldové z nejbližšího okrsku… Basista se nahrbil nad basou a začal to tam sázet, pořád rychleji a rychleji, rychlejc a rychlejc, a do tý rychlosti začal sázet akordy; draly se z piána v tak úžasných přívalech, že se zdálo, že je nestihne seřadit. Valily se jak moře. Lidi na něj řvali:-Jeď! – a pot mu stékal za límec…
Ano, hudba se rodila a rodí tenkrát i nyní přímo před vámi, a tak neuvěřitelně přirozeně… Jen si mezi sebou povídají, předávají štafetu… Když se mašina rozjede, to je jízda! Fanky jízda!… Hřmotný kombajn, který drtí vše před sebou… do víru slasti… Točíme se a odlétáme mimo smutkem zavátý svět. V podbřišku, u bránice, to hřejivě lechtá, povznáší… Tančící mnohohlavý dav je zase jednou hrdý na lidskou šikovnost, lidský um!… Ať se našinci nezlobí, ale takhle živelně, svobodně by se měl hrát jazz! Bez sevřenosti not, bez jakéhokoli omezení… Jen přirozená virtuozita spolu-spiklenců… Nevadí klasické přelévání sól, vše drží pohromadě společná energie, úsměvy, nakažlivá spontanita… Úplná commedie dell´arte starých mistrů! Charaktery se doplňují v úchvatný celek – životodárný chorál… Je jich jen šest, přitom zní jako vele big band! Jistě i s dopomocí elektrického nazvučení se valí líp než kameny!
To by byl teprve vrchol venkovního festivalu, třeba rockového, nemainstreamového Trutnova… Neboť jejich mašina se řítí jak rockové torpédo, ale nezahlušené, nezahlcené. Každý zvuk je konkrétní… i kytara řeže rocková sóla, ale jen doplňuje emotivní vzlet celého bandu… Krása! Mnohonohý chumel, nově zrozený živočich přešlapuje, dupá, stepuje,… boky, ramena, hlava, kolena, předloktí, ruce, hýždě… Marcus nás vede a společně propadáme do magického vytržení… psychického blaha… Hudba s pohybem umocňuje spoluprožité – šamanské třeštění! V ráji?!…
Basista se nahrbil nad basou a začal to tam sázet, pořád rychleji a rychleji, rychlejc a rychlejc, a do tý rychlosti začal sázet akordy... FOTO ERINC SALOR
Vycházíme na ulici a kroky máme odlehčené moderním jazzem… Hypnoticky se vznášíme nad zemí, jen se od ní rytmicky odrážíme… Vzpomínám na hbité černoušky z třicátých let, na jejich kaskadérské kousky plné skluzů do provazů, akrobatických řad třeba na bláně obřího bubnu… Vše plyne ledabyle, v rytmu jazzového srdce… Přirozené souznění, sžití se s tóny… Ti kluci to mají holt v sobě, stihnou si dělat legraci, tančit v choreografii, hrát šílené variace… a nikdy se nevytratí nakažlivá náruživost!… V tom máme my, Středoevropané, smůlu. Najde se jen málo takových, s podobnou neumdlévající energií… Naštěstí ale jsou! Jinak by klaunerie, commedie, fyzické divadlo… jakékoli živočišné předvádění bylo bez pelu srdce, bez bacila života, tedy bez toho hlavního!… Přesnost? Úchvatnost stroje? Rakouskouherská sešněrovanost?… V Jazzu? Commedii?… Fuj!… Ale když ona tak snadno vítězí! I dnes! Už kolik desetiletí! Staletí…
Tupouň na nervním gumicuku. FOTO JAROSLAV TICHÝ
P. S.: Pro moudrost se kdysi stoupalo na vysokou horu, ke staříkovi. UF!… Jen co mrtvý muž-zub dobolel, ozval se osmičkový moudrák! Snad aby připomněl mou lidskou malost ke dlouhému, nekonečnému zdolávání hory bolesti za bájným staříkem?… Raději zůstat tupý! Nebohý! Bohem nepolíbený!…
Až ve snu se šklebí rozkohoutěná dentistka:
Ten chce ven! Já bych ho hned vylupla… Ale když on má kořen ukrutně špičatej… zahlej jak bůvolí roh přímo k dutině lebeční… Ten pukne hned, jak zaberu, dlátem se pak musí páčit, paličkou tesat… hola hou… v půli budete muset tramvají na chirurgii… Ne, Ne! To chce rovnou chirurgii… Oni to otevřou, rozbrousí… vypáčí jedna radost!
Jaké moudrosti nás moudrák učí?
To se ptá váš Tupouň na nervním gumicuku!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
František Dámec
Je skoro půl dvanáctý v noci, čtu tvoje Slasti, upijím fernet a je mi fajn.
Pozdravuj rodinku.
Fr.
06.06.2012 (23.15), , Trvalý odkaz komentáře,
Jana Koubková
Jo milý Bilbo, je to jak to píšeš. Marcus Miller a Kerouac a i my jsme na on the roud-
každý po té své klikaté cestě…zdraví Jana Koubková.
16.06.2012 (22.08), , Trvalý odkaz komentáře,