Clown Bilbo bloguje (No. 19)
Plutí
Jedu opět z pod Pleše, z probarvujících se lesíků, příměstským autobusem na výuku commedie dell´arte do útrob pražské konzervy, pardon Konzervatoře.
Historická budova Pražské konzervatoře. FOTO archiv Pražské konzervatoře
Koukám na lidi okolo. Každý má ve tváři záznam svého plutí světem. Charakter střídá charakter. Začnu číst, ale pak pocítím chuť být jen a jen ve svém světě. Neuletět do jiného. Ale stejně do mě, skrz ostatní cestovatele, ten venkovní vstupuje. Útržky jejich pohledů, vzhledů, gest, chvějících se vrásek, nervních tiků, škubaní…
Co ta povadlá paní v rohu asi dělá? Co asi prožívá? Nad čím dumá? Nebo tenhle potetovaný výrostek, co má před sebou?
Naše životy se na chviličku dotknou. Ten má ale mozoly, ta dlaně panensky jemné. Tahle vykulená žena se culí jako šťastná pacientka po muzikoterapii. Má žena Sylvie totiž nedávno začala muzikoterapeutická setkávání na Onkologickém institutu na Pleši. Pokaždé po jeho ukončení přímo hmatatelně cítíte jasnou pozitivní odezvu zúčastněných. I samotné terapeutky. Vynaložená energie se vrací. Roste. Stejně jako když hrajeme v psychiatrických léčebnách nebo ve speciálních školách hendikepovaným dětem. Jistota otevřených, rozzářených očí. Tady Sylvie ladí rozladěné lidské duše k harmonii a ony na chvíli zapomínají na svou bolest…
Dívka na čtyřsedadle naproti
mi připomíná Lenku Machoninovou, mou dávnou klaunskou partnerku, tetičku De Bilbas… A hlavou letí: Jak nás ovlivňují naši rodiče? Jakou výbavou nás naplní nejen výchova, ale přirozená, neovlivnitelná genetika?
Lenka Machoninová v inscenaci Jihočeského divadla České Budějovice Josefína (1973). FOTO BOHUSLAVA MAŘÍKOVÁ
Lenka měla mámu Olgu z Balkánu a tátu Sergeje z Ruska. Jak se to v ní asi pralo? Jaké emoce v ní bouřily? Já mnohokrát zíral, sotva dech popadal. Třeba když jsem jednou přišel do bytečku v Dejvicích a paní Olga mě poctila bramborovou kaší s párkem. Spokojeně si pochutnávám, sousto střídá sousto, tu přiběhne Lenka s malým Ivánkem a dožaduje se dalšího párku.
Bohužel, ten poslední má na talíři Bilbo.
Lenka vytřeští modrá kukadla a začíná pomalu vytáčet svůj motůrek… Tak cizímu dáte a mě… vlastní dceři… ne?! Já můžu hlady pojít, a vy si toho ani nevšimnete, co?! To je rodina?! To zíráš, Ivánku?!
Nevyváděj… Vem si něco jiného. Párek prostě není.
Já chci ale párek! Těšila jsem se na něj celé dopoledne… Viď, Ivánku, že chceš páreček, co?!… Maličkej voňavej páreček, že jo?
Ano.
No vidíte?! Slyšíte?!… I to ubohé dítě připravíte o vysněnej žvanec… Chudák, chudáček… Když nedostane svůj párek… ani nevyroste!… Opravdu ho necháte takhle trpět? Chřadnout?
Vysoukám zbylý párek z úst a nabídnu ho…
…tady mám ještě kousek… pro Ivánka…
Od tebe nic nechci…Já chci od své rodiny! Matky!… Rodina se musí postarat o své děti, nebo NE?!
Nekřič tady. Bilbo dostal poslední a hotovo… Když máš chuť na párek, zajdi si ho koupit dolu k řezníkovi a my ti ho ohřejeme.
Proč nemusel Bilbo na nákup?! …a já, vlastní dcera? …Fuj! To jste příbuzní? Jedné krve?! Ne!… Cizáčci, cizí!… Odcházím! Pojď Ivánku, tady nás nechtějí! Ani obyčejný párek nám nedají!… Doprošovat se nebudeme!
Zelenám, modrám… Chci vyzvrátit požité… Útroby sebou trhají v křečích. Hůř už být nemůže! Tanec křiku, výhružných gest graduje po spirále. Letí výš a výš… Lenka bouchá dveřmi a hned se vrací s další sprškou slov… a další prásknutí… Bum! Snažím se urychlit pojídání, ale žaludek se točí a jícen se ne a ne otevřít. Záklopka je zaklaplá. Zamčená na stovky západů. Klíče v trapu… Prásk! Bum!… Soukám, tlačím dovnitř kousek po kousku… Krak! Žbuch!… Maličká štěrbinka se rozevírá… Prásk!… Uzavírá… Bitva o holý život. Pot ze mě stříká… Kraš!… Toužebně chci vyběhnout ven… na vzduch… Buch! Prásk!… Pryč od vzedmutých emocí… ŽUCH!… Konečně poslední sousto. Dobojováno!… UF! Pokouším se v obřím bytě najít rodinku, abych se poděkoval, rozloučil, ale slyším jen své rozfofrované srdce… Buch, buch, buch… Víc nic… V nenadálém tichu naježenou famílii nikde nevidím, neslyším. Co se stalo? Co mě čeká? Mínóův labyrint, z něhož není cesty ven, či nějaká léčka za rohem? Tu zaslechnu drobné pochichtávání z balkónu. Překvapivě tu sedí celá rodinka a popíjí přátelsky kávičku. Smějí se navzájem, líbají se, objetí střídá objetí…
Nedáš si Bilbíčku dortík s kávičkou?
Škrobeně se zaculím, otřu orosené čelo a mátožně odlétám do ulic. Konečně na vzduchu!… Snažím se pochopit, náhlý-prudký střih. U nás doma bychom se po takové bouřce dusili několik hodin. Tady tajfůn střídá čistá obloha s duhou… Na druhou stranu tyhle změny důvěrně znám z komedií, grotesek…
Ta dívenka naproti je jí podobná, ale originál je teď s Albertem Folettim s jejich maličkým cirkusem Girorldón kdesi v cizině. Vlastně teď mají jurtu a jezdí od Ruska po Francii.
///
Nedávno jsme v Elbančicích…
V roce 2002 vydal Josef Hrubý – Žluťák v nakladatelství Dauphin povídkovou knihu Ptáci od Jákoba.
…navštívili kamaráda, herce, spisovatele Josefa Žluťáka Hrubého, jinak manžela od další Machoninky Kateřiny Kláricové. Je už sedm let upoutaný na lůžko, ale klaun/šprýmař se v něm stejně nezapřel. S poťouchlým úsměvem nám ukazoval vymoženosti svého lůžko-ostrova. Během celého našeho tlachání vyjížděl, sjížděl, nahoru dolu, nahoru dolu, pak hrudníkem do sedu, lehu, sedu, lehu, pak nožka pravá, levá, pravá levá, opět celé tělo nahoru dolu, nahoru dolu… Vždy překvapivé načasování, vypointovaný gag… a k tomu vesele halekal Ano!… Ne! Když se unavil, pantomimicky si přejel přes hrdlo a syn Marcel nemusel překládat – Mám toho tak akorát!
Má stále komedii, sebeironii v krvi… Jednou v noci u něho kdosi zvonil. Otevřel, a na tmavé chodbě nikdo. Další zvonění. Opět jen černá chodba. Když se vše opakovalo asi pětkrát, rozzlobený Žluťák vyletěl ven, a tu někdo, do uzoučce nasvíceného místečka, vsunul maličké miminko v košíku s prosebnými slovy
Alespoň to dítě zachraňte! Alespoň to dítě…
Rozsvítil a vidí vzlykající Lenku ležící na zemi.
Alespoň to dítě zachraňte! Alespoň to dítě…
Vezme malého Ivánka, zvedne Lenku a vyptává se, co se stalo. Naplno spoluprožívá momentální tragedii…
Alespoň to dítě zachraňte! Alespoň to dítě…
Nalévá jí něco na uklidněnou a Lenka přes slzy, vzlyky pohlédne na novou skříň v rohu místnosti. Ihned rázně sekne
Ta tu včera nebyla! Tu jste sehnal kde, Žlůťo?!
Bláznivý střih střídá ještě potřeštěnější střih… Napětí, uvolnění…
///
Venku krajina přesvícená Sluncem
Zdeněk Svěrák s dětmi Ladislava Smoljaka, zleva Kateřina Smoljaková, Zdeněk Svěrák, David Smoljak a Filip Smoljak. FOTO Václav Vašků
Na Vltavě brázdí loďka za loďkou. Vše se mi mísí do surreálné koláže… Zavřu oči a… a jsem zpět na plachetnici Elišce. Kdysi ji koupil Láďa Smoljak. Dnes je jejím kapitánem jeho syn Filip. Jemnou dřevěnou kocábku z přístavu vyveze motor… brubrumbrum… Hovor se ztrácí pod jeho brumláním. Kormidluju a učím se za chodu pravidla plavby. Společně hulákáme Ahoj! Ahoj! Ahoj! na sousedy na hladině. Tu a tam někdo houkne
Jak dopadla Eliška v sobotu?
Famózně… nechala čtyři za sebou!
No jo, ona má výhodu! Je malá, lehká, přímo letí!
Zakotvíme. Poobědváme v hotýlku a pak už jen a jen čekáme na vítr. Chceme, aby plachetnice dostála svému jménu. Napjatě pozorujeme listí v břízovém háji. Když mírně zašustí, urychleně naskakujeme. Rozvineme plachtu… Bohužel funí málo. Čekáme! Čučíme a čekáme… Trpělivost, trpělivost, trpělivost… Konečně nás vánek žene vpřed.
Soutěžíme s jinými plachetnicemi. Je jich tu jak motýlů nad rozkvetlou loukou… Občas ale některá nevydrží nejistou plavbu a zažehne motor. Evidentní podvod!… My naopak tu a tam stočíme látku a skáčeme přes palubu. Smočíme horká, sluncem nasycená těla a po rozvinutí čekáme na další větrný poryv… Je to něžné, dobrodružné splynutí s přírodou… A když foukne trochu víc, Filip zkušeně manévruje. Tu ráhnem vpravo, kosatkou vlevo… pak obráceně. Křižujeme po slapské hladině jak lyžaři plužníci a čas náramně plyne… I hovor pluje poklidně, jen s doprovodem čeřené, šplouchající vody.
Blaženě otevřu oči
Punchinella is the helpless friend of Pantelone and is either portrayed, as a disfigured mute or an acrobatic gossip. Punch is his name for short as well as his conflict management tactic. The Punchinella 1 commedia mask is a combination of a crow and a chicken. FOTO Commedia Masks by Theatre-Maskas.com
Naproti už sedí jiná dívka. Mladičká středoškolačka směřující patrně za výukou. Hned si vzpomenu na jí podobnou na konzervě, kam jedu, která se mi nedávno pokoušela energicky namluvit, že svůj hlas má školený jen a jen na svůj přirozený hlas!
Pane, vy úplně měníte hlas! Pokaždé, když si vemete jinou masku, změníte i hlas!… To není nic pro nás! Nás učí, že by nám podobné zacházení zničilo hlasivky! Máme používat jen svůj přirozený hlas! Tedy pokud chceme zůstat zdraví! A my chceme! …Vy si hlasivky ničte, jak chcete! My máme hlasovou hygienu, a tohle prostě nesmíme! Máme to přímo zakázané!
Pantelone is the old miser of the Commedia. His loves in life are money, women, money, women, money, women…. pretty much in that order. He seems to be always loosing his money and never getting the women. Odd, as the guy at the top of the pecking order, that he seems to get pecked the most. The Pantelone 2 commedia mask combines the energies of the hawk, the codfish and the cock. FOTO Commedia Masks by Theatre-Maskas.com
Nejste maličko přihlouplí? …Jestli máte opravdu někoho, kdo vás učí, jak používat svůj hlas, a vy ho nakonec dobře ovládnete, pak můžete řvát, šeptat, mluvit fistulí, nahoře dole, jak vás napadne a vůbec ho neničíte! …Probůh, co by měli dělat loutkáři, ti mění hlas celý život, neustále…
Ne, ne… My nejsme žádní loutkáři! My chceme mít svůj hlas zdravý, jak nám říká paní profesorka!!! …Takhle skřehotat jako vy v masce Pantalona nemůžeme a ani nechceme! …Nebo jak jste ječel jako Punchinella… To byla hrůza! …To je karikatura hlasu… Degradace hlasu! …My jsme činoherní umělci! Hlasem se budeme živit. Ne jako vy…
No polejval mě nervní ďas… Cukalo to ve mně dlouho… předlouho.
Vstup do Pražské konzervatoře z ulice Na Rejdišti. FOTO OSKAR EXNER
Autobus brzdí. Jsme na konečné. Za chvíli další pokus s nabídkou stále živé, inspirativní commedie… Otvírám dveře/víko… konzerv…
///
P.S.
O chvíli později… v noci… telefon za telefonem a ráno přímá asistence u porodu dceřiných dvojčátek – Vojtěcha s Ondřejem! Emoční krása! Zázrak! Když vám do rukou dají malého drobečka, housenku, kukličku… od plodové vody běloučké tělíčko, jen kolíčkem zadělaný cípeček pupeční šňůrky… a on jemně zavrní, zakření se na vás, grimasa za grimasou, celá pidilebka se poddá vzedmutému impulsu, tepotu vlastního srdce, jež se zazrcadlí v celém tělíčku, a ono sebou jeho rytmem pulsuje… V obličeji předobraz svraštělého staříka… UF! Těžko slzy zadržovat… Jemné prstíky šmátrají po světě, po poznání, oční bulvičky se tu a tam pootevřou a plují sem, tam, sem, tam… Něha, křehkost… plují pod náporem nevyzpytatelného zemského větru.
Jiří Sopko: Hry (1987), akryl, plátno 130×105. Repro Galerie U zvonu Praha
Plachty napnuty!
Dobrou plavbu!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 19)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
