Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 21)

Zvířátka cizáčci

aneb

Sosy sos…sosy sos…sosy sos…

Cizopasní příživníci, parazité, kteří se přiživují na úkor jiné tělesné schránky… Zvířátka cizáčci.Těch je, co? Mění kabáty, masky, saka a vůbec jim přitom nevadí, že se mnohdy vůbec dál nevyvíjejí, dokonce, že se jejich tělesná podoba mění…

Odpadávají končetiny, přebytečné orgány… Nač by jim taky byly, když mají guru-hostitele. Tasemnice kupříkladu ztrácí zažívací ústrojí a vyživuje se ze šťáv svých hostitelů povrchem celého svého dlouhého těla! Jaká radost, potěcha! Čvachty čvacht…

Představuji si paparazzi. Místo hlavy fotoaparát srostlý s oční bulvou, totální prorůst, žilky napájející clonu = oční zornici, závěrka výhružně cvaká jak gilotina… a stíná hlavičku za hlavičkou… cvaky cvak… Nebo pojišťovací agenti. Místo těla obří brašnu/kufřík, do něhož nohou, rukou hrnou vše a portmonka místo hlavy slastně mlaská…mlasky mlask… Nebo politiků bezedné, nekonečné koryto místo úst, vzájemně srostlé jak nekonečný pás/okap… Jen živě těkající vypoulené oči pozorují plující šťavnaté otruby…Chrochty chrocht…

Nemluvme už o lidských cizáčcích, těch by bylo. Pro jejich chameleonské mimikry je už ani nepoznáme! Vraťme se raději k animální říši.

Jsou cizáčci zevní – blecha, veš, čmelík, štěnice, komár, pijavice, klíště… Jiní do těla vnikají – tedy niterní = tasemnice, motolice, hlísti oblí…těm většinou nestačí jen jeden hostitel. V mládí napadnou, třeba kamaráda-prase, a z něho doputují až do našich útrob… To je pak radosti!

Máte s některými z nich nějaké zkušenosti? Víte, jak jsou ne-příjemní? Ba ne-bezpeční? Já kupříkladu z klíštěte brdského dostal boreliózu! Sosnul si jen kratičko, sotva sosáček zasunul… a já maličko zesinal. Sotva jsem pletl nohama. Pryč byla hyperaktivní energie expresivně laděného tvora, excentrika. Navíc se mrška vrací! Je napořád zakódovaná v mém těle, tiše spinká a občas…UF! Soused včelař zase chytil, z jiného klíštěte mozkovou encefalitidu. Křeče, ztuhlost, malátnost až katatonie… totální nehybnost.

S tímhle malebným slůvkem jsem se poprvé potkal v představení Deklaunizace. Strašil nás s ním deklaunizátor /člověk, který chce klauny od-klaunit, tedy proměnit svobodomyslné anarchisty ve slušné spoluobčany!/ Milan Štaindler. Já kupříkladu tajně snědl bonbón určený pro asistenta, což byla jasná past na naivního šaška, a deklaunizátor, když poslal s prázdným obalem asistenta pryč, se škodolibě rozřechtal a začal svůj úskok jízlivě popisovat, blaženě hýkat.

To jsme ho vypekli!…Chacha…

Chacha… Čím jsme ho vlastně vypekli?

No ten bonbón je otrávený!

Otrávený?

Jak malajský šíp!

 Celý?

 Od začátku až do konce!

A papírek?

 Ten není otrávený!

To je sympatické!… Ale bonbón…

Celičký! Každičký milimetr!… Když on ten bonbón sní a on ho jistě sní… bude se hned kroutit v křečích… vlasy mu vypadají z hlavy, ruce se spirálovitě plazí k nebi, oči vylézají z důlků, tělo tančí z posledních sil tarantelu… pády střídají pády… neustálé smýkání, smrtelné křeče… jeho hrůza končí v katatonii. Nakonec neschopen pohybu vidí, svou vlastní strnulou panenkou, že je odepsaný, zničený… mrtvý!

Já dle návodu prožívám upřímně vše ve slovech obsažené. Publikum se baví. Ryčí!… Vesele poskakuje na židličkách!… Prosím je o protijed… mléko, krávu, pírko… Tlemí se víc a víc… Odevzdaně klesám k zemi.

Jsem odepsaný, zničený…mrtvý!

Náhodou tady mám protijed! šeptne deklaunizátor.

Má protijed… chacha…Má protijed!!! Sem s ním!

Kopřivu do kalhot!… Jak zpráskaný pes lezu ke stolečku k dalším zkroceným volnomyšlenkářům. V kalhotách pálí, ale kakofonie je pryč a z klauna… větší klaun! Soused včelař také z klíštěcí kakofonie vybruslil, a stáčí mnohem lepší med! Ale stálo to útrpné vykoupení za to?

Pojďme dál…

Kdysi jsem musel místo studijní praxe dva týdny pracovat ve Sfinxu. Kontroluju kastrol za kastrolem, jak zajíždí a vyjíždí do rozžhavené pece. Tu a tam zaběhnu, když mám pocit, že jedna poklička není, jak má být, i do tisíce stupňů proteplené místnosti. Hotová kremace!… Celé tělo hoří, dýmá! Pořádná tělesná dezinfekce! A té je potřeba! Je nutná! Večer totiž přespávám v ubytovně, a tam, když se zhasne…To je najednou živo, hemžení! Rozsvítíte a černá podlaha se před vámi rozestupuje jak moře před otroky. Zhasnete, a už si to šustí k oslavnému uctívání vašeho těla… Hrůza!

Nebo když jsem nedávno režíroval svou Commedia dell´Ponte v mosteckém Divadle rozmanitostí. Pobývám v paneláčku-divadelní rezidenci a neustále si lámu hlavu, odkud se bere nepříjemný zápach. Pochopím, až když mé oko padne na nástěnku, na upozornění o dalším postřiku na dotěrný hmyz. Večer se nedá dýchat! Chápu kamarády, že na návštěvu nechtějí!…

Někdy cizopasník, tím, že se pase na cizím, působí přímo psychický teror. Například naše známá nám u sklenky lahodného vína začne vyprávět o čtyřměsíčním šílenství z potěru štěnic. Horor začne ustavičným svěděním a červenými štípanci. Asi komár, ovád… Ale když se to zhoršuje, běží k odborníkům. Ukazuje, demonstruje, obnažuje červené pupence…Pokývají hlavou, podrbají se ve skráních… Je to alergie!… Ne svrab!… Ale probůh to nepoznáte neštovice?!… Až po měsíci někdo koukne a… No vždyť to má tři kousance pod sebou…To je štěnice! Ona se přisaje, je vyrušena, a tak se zahryzne kousek vedle a hned si saje dál! Zase ji něco vyruší, a tak jen vytáhne sosáček a hup o milimetr vpravo další pích… Typická znaménka pro smečku štěnic! Jako důkaz ukazuje fotografie svého otečkovaného těla. Vídíte červené tři tečky vedle tří teček… Kousek dál další tři tečky a vedle jiné tři tečky!…

Čučím a raduji se, společně se mnou jistě i Francouz Céline!…

Všude samé tečky… Tři tečky… Tak rád jimi ženu texty kupředu… Hyperaktivní rytmus klaunských emocí… klaunských střihů… klaunského zkratkovitého vidění… náznak, nedořečenost…Používám je přirozeně, od mládí… jako hnací motor, bič, paličku od bubnu… Občas mi je korektoři škrtají, že je jich zbytečně moc… PCHÁ!… A když jsem nedávno objevil Célina, jásám!… Někdo další stejně puntíkuje a nešetří!…

Tady máme místo papíru otečkované celé tělo!… Hýžď, stehna, ruce, předloktí, záloktí, ňadra… Samá trojtečka… Och! Jupí!… Jaká výzva!… Stačí jen dopsat chybějící slova!… Fantazii se meze nekladou!!!… Ulétám!… Ona mezitím zajíkavě vypráví, jakému šílenství propadala. Neustálý strach z dalších kousanců, nekonečné svědění… pocit špindíry… Konečně přijeli specialisté na hubení hmyzu. Okouknou a vysvětlí, co a jak…

To víte, ti vydrží bez jídla dlouho. Třeba i několik měsícům se můžou postit… a čekat! Vaše nepřítomnost je nevyžene!… Musíme na to jináč! Rám postele se potře jedem, pak si lehnete a jako volavka budete lákat svého pichlavého miláčka. Jinak to nejde!

Opouštím tečky a představuju si… Čekáte na první bodnutí… AÚ!… Je to už ono?… Ne, jen komár!… Další bodnutí… Ne, to jen pocit bodnul do slabin…

Čekaje vzpomínám na jedno své hubení vos – nastříkám sajrajt pod střechu kuchyně, odkud po desítkách létají a padají do jídla… Tu se jedna probudí a přiotrávená zabodne žihadlo přímo do mé ruky. Můj chemický jed se spojí s jejím a… Je to slast!… Ruka v mžiku nebývale nepuchne a ze mě je jednoruký svalovec-kulturista…

Teď dál čekáme na bodnutí nakažené štěnice, jaká bude reakce tentokrát? Místo teček kola?… olympijské kruhy? Deratizéři nabádají k trpělivosti, klidu, pokoře… Klid! Čekejte! Čekejte! Čekáte a čekáte. Probdělá noc…Dnes nepřišli…Snad zítra…Nakonec jste úspěšní, ale jistí si vítězstvím? NIKDY! Ale žádný stres! Ošklíbaní se!

Obdobně to dělají i v hotelech. Když zjistí nezvané hosty, nastříkají rámy postele a ubytují další hosty. Ti, pravda nečekají, alespoň vědomě. Šťastně ulehnou do voňavého prostěradla… noc je mladá, krásná… jen je tu a tam… při milování… AÚ!… něco píchne… AÚ!… a o patro níž chemici se zaťatou pěstí hřímají a slaví Viktoria!… a trojteček / césur- výzev přibývá…

Ostatně tato hrůzná invaze může být pro nás komedianty výzva, pobídka. Než podlehnout šílenství, raději se proměnit v jejich krotitele a podmanit si je ve slavnou drezúru.  Oni na váš povel pochodují, do jiných těl své sosáčky zabydlují. Jaká úleva, která může být i pomstou! Ne nadarmo máme v našem rodinném cirkusu Chauve vešku Svědbilku, blechu Násosbilu… Jaké ony dělají na můj pokyn skopičiny! Salto mortale? Jedno? Pchá! Stovky, tisíce za sebou, pod sebou, přes sebe… Akrobatické řady, pyramidy… Nebo jejich bleskové rozlišení krevní skupiny – ona si totiž jen tak něco, jen tak z někoho nesosne! Zjistí skupinu a… je pohotovější než kdejaký felčař! Zdravotnictví by se o ně mělo zajímat, využít = ušetřit! A jakou sílu ony mají! To jsou souboje, žádní trapní psi nebo kohoutové, ale veška s veškou, blecha s blechou a pak nakonec domýšlivý homo sapiens s vítězem Pediculusem capitis či Siphonapterou. Komedie je dokonána hrdinným zvoláním vešky, blechy nad vyvráceným ramenem nebožáka na lopatkách. On vyskuhrá Uznávám svou porážku! Společně zatleskáme protivníkovi, dnešní suverénce! a ona na chviličku podlehne světské slávě… a hned je rozdrcena mezi dlaněmi, vytleskávající její úspěch. Neunesla svou slávu… Její vlastní úspěch ji zahubil… Maličko zplacatil!

No nestojí to za zkoušku, vážení? Cizáčků bude vedle vás víc a víc! Pravda, jsou to jen a jen animální tváře… Někdy se spiknou, a to vám je pak každý kout malý. Každý bič krátký! Tělo v jednom ohni, svědění, škrábání… Povelům se smějí… Voláte chemiky… Nekonečný boj s přírodou!…Milióny trojteček… teček… V utrpení myslíte na text, který pohladí, zaplaší, povzbudí, něžně pohoupe… či rozškrábá, póry otevře, sůl vysype…

Příroda si nás vezme zpět

…Ani báječný, jedinečný mozek, který nám byl dán k potěše, rozvoji, třídění… nepomůže… Sosáčky sajou jeho šedou hmotu… sosy sos… sosy sos… sosy sos…

…SOS…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 18. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 21)

1. Zdeněk Říha

   

   Ty Bilbo,
   co takhle varování? Číst naložen v dezinfekci, na nose kyslík, nebo si nechat předčítat… Ale to bych se okradl. Vám klaunům se to žije. Pokousáni osudem, ale veselí a zmoudřelí (zdánlivou) nepřízní chvíle. Tak jo.
   A dík!
   Zdeno

   18.11.2012 (16.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Jana Koubková

   

   Zdárek Jirko,
   během čtení jsem se začla ošívat, drbat, škrábat, pak sprchovat, převlékat i přezouvat… Mimochodem jsi mně připomněl většinu českých jazzmanů, kteří při hraní použijí ohromnou spoustu not na úkor vyjádření. Takovej Count Basie hrál hodně málo not, ale bylo to super.
   sosy sos sosy sos kdesi kdos spustil cos na Tvůj nos sosy sos…
   Zdraví
   Jana Koubková

   18.11.2012 (22.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Petr Blažíček

   

   Taky mám po přečtení pocit,
   že po mně něco leze – ale mýt se rozhodně nebudu, mám svoje zásady.

   19.11.2012 (17.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ