Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 22)

Prasečkov

Krize… úspory, úspory… škrty, škrty… kompromis střídá kompromis… v životě i na divadle… přišlo to i do Národního divadla. Mění se dramaturgický program, plány berou za své…

Hanka Burešová mě poprosila o pohybovou spolupráci na Molièrově Pánu z Prasečkova. Komedie-balet v próze, kde by vše mělo volně procházet, splynout v jeden celek… hudba, pohyb, text! Máme se léta rádi. O Létavého lékaře přes Prostopášníka, Opici a ženicha až po miláčka Thomase Bernharda a jeho Síle zvyku v Městském divadle v Brně. Nemůžu zapomenout na ředitele cirkusu Garibaldiho, který léta cvičí dokonalost souboru na kvintetu Pstruh, po desetiletí tvrdé práce se dostanou k druhému taktu, ale nevzdávají to… vždyť –

Všechno, co se děje, děje se s odporem… Pravda je, že cello nemiluju. Jsou to pro mne muka, ale hrát se musí… Má vnučka violu nemiluje, ale na violu se hrát musí… Šprýmař kontrabas nemiluje, ale hrát se na něj musí… Krotitel klavír nemiluje, ale hrát se na něj musí… Život nechceme, ale život se žít musí… Kvintet Pstruh nenávidíme ale hrát se musí… smyčcem se prosmýkat do smrti… dokonalost!… Zítra v Augšpurku…

Krása! Úsporné řešení vzala naší další spolupráci vniveč. Po zhlédnutí premiéry ve Stavovském divadle, kde jsem se před léty proháněl jako kocour Begemot či inženýr v Donu Pasqaulovi či šílený doktor v Slzách Alexandra Velkého, to je… škoda…

Pokaždé, když usednu na zdejší vypolstrovanou židličku, v hlavě vytane, jak se tady báječně hrálo… Jo, tady mě také něčemu přiučili… tady jsem se také něco dozvěděl o velkém tyátru… kupříkladu – otočili-li jsme se k publiku zády, v popředí se cosi děje, a my měli být živou mlhovinou v pozadí, tak většina místních bardů pohrdavě, výsměšně brblá Děláme Dibarboru…, tedy mocně planě diskutovat, metat zplaněná, formální gesta = prostě žít jen na oko… Dalo to víc práce, sebralo víc energie, než přirozeně chvíli prožít v pozadí… Ale oni tím dávali najevo svá dlouhá léta strávená, prožitá v divadelním provozu… Jinak by přece zešíleli! Stejně jako manéžoví dělníci v cirkusu… při třísté repríze… natřou medvědům motocyklovou pneumatiku kolomazí a čekají vysvobozující pád. Kňučící míšové se válejí v pilinách a oni mají opět pro co žít, na co vzpomínat… onen večer. Nebo klaunovi natřou dudlík tygřím exkrementem… a culí se, plácají do stehen. Změna je život! Život nechceme, ale život se žít musí!…

Neotravuj!

Tady v mozartovském svatostánku jsem se také od parťáka dověděl, když ho kontaktuji přátelským pohledem, tedy jakousi spikleneckou spřízněností patřící k roli… otočí ostentativně, prudce hlavou k portálu, do kulis…- Neotravuj! S blízkým kontaktem… tady je velký divadlo! Na to tady nehrajeme!… Provoz! Nač se unavovat detaily, které nikdo neuvidí… Někteří už myslí na vypadnutí do rekvizitárny fandit  fotbalistům Dali už gól?!… a tak ženou, hřímají text, tu a tam s gestem… ale nijaká fyzická angažovanost… K čemu, zítra bude opět plno a máme tolik dalších povinností… Lenka Machoninová mi jednou vyprávěla, jak jí v obdobném kamenném divadle po láskyplném vyznání, kdy ronila slzy, láskou se tetelila a snažila se o co nejpůsobivější, nejupřímnější odpověď … Její „zamilovaný“ kolega sice naslouchal, ale místo hubiček do ouška špital –  Nepřeháněj… Vidělas včera hokej?… Co máš za nemožnej svetr?… Co máš pod ním?… Smrdí mi z huby, co?… Já se tak těším na konec!…  A fabrika umění… cirkus… dusá dál… Ti herci činoherní mají občas výhodu… Naučená slova, gesta, intonace, a hlavně skvělý text je podrží… Nás klauny? Kdysi mi Jana Kremanová nadšeně vyprávěla, jak bylo skvělé, když Rudolf Hrušínský divákovi fascinovanému jeho hereckým koncertem s úsměvem bonviána odvětil:  Jo, jo… Shakespeare to napsal krásně… a já když pronáším ta báječná slova, co lidi dojímají k slzám… No, na co myslíte, že myslím?… Na pěknou plzničku… s našlehanou pěnovou čepicí… natočenou naproti v hospůdce…OCH!… ta dává těm slovům správný říz!… To v našem případě moc neplatí, tam žádného  Shakespeara nemáme… Máme jen svá těla, svůj hlas, svůj text, který popohání a pointuje situace. Jen občas nám vypomůže Goldoni, Moliére… Vše, na co myslíme, co nás napadá je hned vidět. Jsme tak obnažení… hotoví nudisté! Nedovedu si představit, jak myslím na sklenku lahodného vína, kterou za chviličku usosnu někde v zákulisí… a zároveň hraju Harlekýna, který musí okrást nebohého Pulchinellu o poslední skývu žvance, a přitom to navléknout jako jeho vítězství… On se směje, ač mu ukrutně kručí v břichu, a já si utírám mastnou hubu jeho ubrouskem… Tam musím být přítomný cele… Slova podepřená tělem hravě zvládají emotivnější hráči… To měl jistě i Rudolf H.!, ale navíc mohl myslet i na tu plzničku! Jo, potěcha vyvolených!…

Zpět do Paříže…

Text Prasečkova je jednoduchý. Vychází ze situací commedie dell´arte. V jednoduchosti situací je krása umocněná šílenými nápady absurdity. Pána z venkova ženou jak švanou zvěř z jedné šílenosti do druhé, aby vítězili Pařížané/měšťané. Napálit chudáka hlupáka nedá až takovou práci… a škodolibostí je tu… jedna střídá druhou… Mlýn nebožáka mele a mele… ale chápeme to, je to tak lidské… starý si myslel domýšlivě na mladou…

V programu zmiňují, že se děj blíží rituálu lidové spravedlnosti, z níž bylo nejznámější charivari – což je podle anglické definice „veřejné zhanobení“. Hanebná balada, zpívaná ozbrojenou tlupou pod oknem starce, jenž se den předtím oženil s mladou dívkou, na posměch jim oběma. Byla většinou doprovázená „hrubou hudbou“ – tlučení do hrnců a pánví… – prostě výsměšná serenáda.

Ano. Jeden druhého tak rádi honíme, natož slaboduchého, tak rádi doženeme nebožáka až k sebevraždě. Cuká nám v koutku, mrazivý pot smíchu stéká po rozpálených zádech…Krutost frašky, burlesky… Ale tu v této komedii-baletu zeslabují sladké mezihry a jako v komických operách /zmiňovaný Don P./, kdy se pod tisícem not ztrácí humor, bezprostřednost, se v hudbě Lully/Zouhar a formálních ornamentech starého divadla vytrácí živelnost, expresivita, která pro mě dodnes tak báječně funguje. Forma planých gest zdržuje, nacukrované mezihry dravou náladu textu nepodtrhnou… Jen naznačená operetní operace – když klystýr, tak klystýr, tisíce klystýrů… střeva létají, přeťaté tepny stříkají… místo visícího prasete v soudní síni cukající se oběšenec… hlava vyděšeného pána na špalek, a už se seká… Nejen broušení čepele, ale neustálé ohrožení krčku… jeho masáž, stříhání límečku… krutá příprava, jde z ruky do ruky… a on se hroutí… žonglování s údy, oprátky visí všude okolo, chňapají po zoufalci… tisíce žen- žádostivých ženušek mu jde po krku… Publikum se směje, neb bolest druhých tak těší! Ke komediím tohle patří a rychlost směšněmrazivých scén se zrychluje ve smrtící kvapík… smyčka se utahuje, oči se vyvalují, ohryzek puká, nohy cukají a všichni se řehtají… a společně tahají za prosící, škubající se tělo… Každý chce být u toho… pak by vyšlo fantasticky finále – Závěrečné veselé, vítězné balábile – Dobrá věc se vydařila, pána z Prasečkova vypudila! – v kontrastu zoufalého, poraženého, opuštěného pána z Prasečkova, který mizí do hloubi jeviště… až otevře dveře a vystoupí na téměř tmou zalitý, liduprázdný Ovocný trh… Už teď je scéna smutně tristní, ale kdyby byla předešlá ztřeštěnost větší, ne divadelně přesná, akademicky čisťounká, byl by kontrast mnohem silnější, působivější.

Nebo krásná scéna doktorská. Je jen v textu, kdy se zahustila v situační akci, ve které je pacient navíc smýkán, brutálně usazován… Mezi hry s dětmi víc surreálně přitvrdil, myslím, že to takovýmhle commediím sluší.

Zkrátka nebyly využity všechny možnosti možných v commediích, kde může být vše přeťápnuté, k zalknutí přemrštěné…

Třeba hledání vějíře pánem s Prasečkova v ženském převleku… Drbe se s ním pod umělými prsy, víc, víc až zajede do korzetu a on se ztratí… loví ho… zajede do rukávu, honí ho dole, nahoře… sem a tam… už ho má… už… zase nejde vyndat… tu a tam vyčouhne… ne, to je korzet… to je kostice… ták už je to… vždyť to je jiný vějíř… zastrčí ho zpět pod šaty a honí dál…

Komedie bude jistě úspěšná, Hanka s herci odvedla skvělou práci. Je jen škoda, z mého čistě subjektivního lítostivého pohledu, že jí krize přiškrtila maličko tipec = pustila žilou. A tak ač super pestrobarevná v kostýmech, scéně… chudokrevná srandy bledule – víc plnokrevnosti by jí slušelo!

Naopak Agon orchestra v La Fabrice o několik dní později… To byl nářez! Hráli kreslené partitury a strhli nás – krize ne krize – do svého víru! Topili jsme se v bláznivém rytmu, lapali po dechu… a rádi! Byla to stejná potěcha… životabudič… jako nedávná návštěva našich dvou vnuků – Ondřeje s Vojtou. Kočárek se nevešel do auta, a tak zapřáhnu sám sebe do oje našeho dřevěného cirkusového vozítka a frčíme vsí, loukou, lesy…

Připomíná mi to, jak jsem kdysi vozil na bicyklu své dvě dcery. Na ramenou jedna, druhá na řídítkách, a vítr ve vlasech nás hnal medúzovitě vpřed. Mohlo mrznout, sněžit, pršet, a my balancovali radostně v dál… Vesničané se culili, ošklíbali –

To je pako, nezodpovědný otec! Dětívrah!

I si někteří odplivli… Dnes nás už znají, a tak

Komediant se nezapře, vždy, za každou cenu… originál, co?

Ne, jen nemáme kočárek – z nouze ctnost!

Odměnou je nám první skutečný, vědomý úsměv obou kluků. Sám samolibě žasnu – Na mě konkrétně se culí! Mě patří jeho první smích, zkrabatělý dolíček… Asi mě poznal?!…Něco pro něho znamenám!?

To jste hned naměko… sentiment nesentiment. Hřeje to, i když venku fičí meluzína!…

Život občas nechceme, ale život se žít musí

Kvintet Pstruh nenávidíme, ale hrát se musí

Kluci se na vás usmějí, a tím rozlechtají celé vaše tělo!

Hned se žije líp i s přidušeným Prasečkovem!

Ale zítra… Augšpurk!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 6. prosince 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 22)

1. Petr Pavlovský

   

   Viděl jsem II. premiéru,
   byl to nesporný úspěch, potlesky na otevřené scéně, Hanka prostě barokní divadlo umí, to prokázala už mnohdy, jednou dokone i v Kapliče (Zázračný mág).
   Jistě, jsou tu rezervy, rád bych např. viděl daleko víc tanečků a slyšel víc muziky, slyšel ITALSKÝ ZPĚV, prostě ještě víc té antirrealistické stylizace, ale i tak: kdo jiný u nás tohle kdy předvedl? Říkává se přece, že ne my, ale Slováci dovedou Moliéra (viz. Misantrop v Činoherním klubu).
   Kdyby nic jiného: jen pro ten Postráneckého nonverbální výstup s vějířem bych toho večera nelitoval!
   Co do „křoví v pozadí“ v představeních v ND: I já je dělal, jakkoli neumělec. Statoval jsem v ND v letech 1968-74 (dobrý přivýdělek studenta, 50 Kč za večer – 2,5% tehdejší průměrné mzdy).
   Byly ale i náročnější inscenace, do kterých se dělal konkurs. Takovou byl i Macháčkův Jindřich V., kde „pozadím“ byly šermy a rvačky. Vybrali nás 4, bývalé úpolové sportovce: judista Michal Lázňovský (dnes redaktor ČRo), karatista Pepík Novotný (dnes MUDr.) a dva volnostylaři, Josef Sršeň (bantamová) a já (lehká, II.ligu řecko-římského jsem si „střihnul“ ještě po VŠ, v roce 1978 za Lokomotivu Vršovice, to mi bylo už 34 let! Jedno mé utkání – s Mladou Boleslaví – bylo i v Branky, body, sekundy.)
   Byla to vydařená inscenace. Luděk Munzar hrál Jindru jako z partesů, Jana Březinová byla k zulíbání, Josef Kemr rozesmával, Bohuš Záhorský byl Vypravěčem… A hlavně: 120 Kč za večer, tedy přes 5% dobové průměrné čisté měsíční mzdy. Který student to tehdy měl?

   07.12.2012 (0.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeňka Ždímalová

   

   Milý Bilbo,
   ty jsi básník – a máš pro kluky perfektní vozidlo!
   Díky za blog
   Zd

   13.12.2012 (7.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ