Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 27)

Chcíplá ryba

Slunce vítězí nad zimní slotou. Alergeny duří sliznici. Ta roste, bobtná. Průdušnice se úží. Omámené tělo, bez dechu, vláčně pajdá nohama… i včely konečně opouštějí své úly. Obletují právě rozkvetlé zlaté deště, meruňky… Už se těším na nové medové orgie!

Ve  videokavárně Malostranské besedy pořádala Ladislava Petišková projekční přednášku o mých divadelních aktivitách. Srkám Šedivou Rulandu a prchám za svým ztraceným mládím. Je příjemné nepropotit kostým a jen se dívat na expresívního zoufalce, z něhož slanost přímo crčí.

Několik dní poté zajdeme do jedné malebné, brdské restaurace. Mají tam plápolající krb a obří akvárium s pestrou směsicí různobarevných ryb. Nejprve zornice sklouznou na neuchopitelně tančící plamen… jenž se rozvíjí jak oranžově-fialové poupátko. Žloutkové okraje se zmenšují, zvětšují… pak spontánně rozkvetou, a v zápětí nenávratně mizí. Chvíli na to opakují magický rituál… Jinde letí po bukovém polínku ohnivé jazýčky-ocasé komety… Ztrácí se v něm… Další roje vylétají a pomaloučku ožírají, oždibují dřevěný špalek… Fascinován uklidňujícím průběhem ohnivého živlu přelétnu na bublající, něžně plující tělíčka ve skleněném kvádru. Vedle rozvážně statných je spousta hbitě kmitajících trpaslíků. Peřovec ozdobný, andělský, sumeček průsvitný, anténovec dvojvousý, proužkovaný, čichavec medový, kančík hrbolatý, krunýřovec klaun /příbuzný?! /… neonka červená, parmička duhová, čtyřpruhá mechová, rypoun Petersův, skalára amazonská, tlamoun mosambický, demasoni, pyskatý, spící… závojnatka, živorodka ostrotlamá, jehlice sladkovodní… Pozorujeme se navzájem. Oční bulvy přilepené ke sklu… Hned vzpomenu na Monty Pythonův Smysl života. V něm se prohání v obdobné vodní lázni rybky s lidskou tváří a uštěpačně komentují, co se za průhlednou stěnou odehrává.

Co asi letí hlavou těmhle? Třeba tenhle má náramně vytvarovanou mordu. Podle ní by se dala vytesat maska vyžraného funkcionáře. Spokojený, černošsky povadlý pysk, vypouklé oko, žábry místo módního barokního límečku a u řitního otvoru přilepený dlouhatananánský cancour. Pohoda, ležérnost… žádný problém! Nač něco skrývat. Něco řešit. Může si vše dovolit! Tu si všimnu něčeho nezvyklého. Jeden z obrů leží naznak. Zvláštní. To jsem ještě neviděl. Plavat obráceně? Hlavou dolů? Nějaký speciální vodní druh? Artistický trik? Cirkusová magie? Fascinovaně čučím a očekávám jeho další kousek.

Koukej, ta ryba plave obráceně! To je co?!

No jo… zvláštní!

 Plavat břichem navrch… jak scíplotina… chachacha

No a co když je opravdu po ní?

To ne, tady by si to nedovolili. V restauraci? Lidi by ztratili apetit!

Já myslím, že to třeba ani neví… pane vrchní… Pane VRCHNÍ!

Prosím? Dáte si ještě jedno kvasnicové?

To taky, ale jen by nás zajímalo, kde se naučil ten krásně modrej plavec v nádrži, plavat břichem vzhůru… jako nebožtík!

Ano… ten je bohužel chcíplej… Už druhý den. Zítra snad přijde chovatel a vyloví ho… Co naděláte…C´est la vie! Za chvilku jsem tu s chmelovou lahůdkou!

Od toho momentu nemůžeme odtrhnout zrak od leklého artisty, leklé akvabely. Druhové, družky jí oždibují. Hrají s ní čutanou. Ragby. Přetahovanou. Jako by se ji pokoušeli rozplavat. Roztáhnou jí za ocas jak starý vůz, co má vybitou baterii. Ne a neškytne. Bublinku nevypustí. Svou duši… dávno. Co nás tak fascinuje na vzdutém těle bez života? Chuť k jídlu odvanula. Vedle se ale cpou. Když zvídavé dítě objeví, co my, hned se pochlubí. Oni ale dál náruživě koušou do hovězího, kuřátka, vepřového, rybičky… Sliny se jim zbíhají a k tomu klidně pozorují vznášející se lesklé, modré panděro! Místo utrpení a zažívacích potíží mají atrakci. Pokoukáníčko! …Dobrou chuť!

Leklá chcíplotinka se vzdouvá, pohupuje jak chrpový Zepelín… a jedlíci zasvěceně diskutují, polemizují:

To vepřové nemá chybu! Ta báječně křupavá kůrečka! Mňam!… Jak tam může být… ta ryba… dlouho? Den?… Dva?

No, má ještě lesklé tělo, jiskérku v očích, pevné ploutve a… koukej u ocasu!

Co má zázračného u ocasu? Jak ti, Pepo, vůbec chutná ten pstroužek?

Jo fajn… ještě, že ho umím vykostit! To mě kdysi naučil v Bretani jeden Francouz… No koukni, co má u zadku vzhůru nohama? Tedy ne nohama… čím vlastně? Ploutve má všude… No, co má u vlastní zadnice?… Má tam ještě svůj vlastní výkal! Svůj vlastní výměšek! A co to znamená?… Nemohla pojít moc dávno, jinak by… Sakra povídám, povídám a zapomenu kontrolovat kosti… přeci jenom nějaká! Tahle je jak jehlička… Nechceš ji, Marie, do šití?… A jak ti chutná dršťková z hlívy ústřičné?

Skvělá! Co by veganka ji přímo zbožňuji!… Ale ta ryba je dost nechutná, vystavovat před námi svou smrtelnost! Na veřejnosti! FUJ!

To jablečné pyré nemá chybu!

Třeba ho vymačkali z jiné mrtvolky!

Nebuď nefkusnej a nekaž mi potěšení. Myslíš, že bych to asi nepoznala? Mám vytrénovaný jazyk!

No nevím, nevím… Když se dobře okoření chachacha… Vůbec, myslíte, že se vaří i z pošlých zvířat?

Vodní přátelé modravé vzducholodi nemohou v akváriu poslouchat neuctivé tlachání a nebožačku se pokoušejí z dotěrných pohledů uklidit.

Hele oni ji žerou! Kanibalismus!… Kanibalismus!… Před naším zrakem! UF!… Příšerný!… Co ten hovězí biftek, byl dost krvavej?!

Jo jo, řádná prokrvenost… jen málo kořeněný! Oni ji ale nežerou, jen se s ní mazlí… Nekrofilie jak Brno! Není úžasný vidět perverzitu jiného stvoření na vlastní oči?! Jak to skončí? Budou se s ní ještě třít? Jikra za jikrou mlíčíííí… Koneckonců i mrtvý v Jarryho Nadsamci jezdí na bicyklu rychleji než živý… To jsou věci, co?! Jiřko, je dost suché to chardonney?

Pomněnkovitá leklinka je pomalu kamarády vtahována pod umělou skálu. Tu a tam jí bublinky vynesou či si chce opět někdo hrát s poddajným, poslušným tělíčkem. Nakonec vítězí silní, kteří na ni hrnou ploutví písek. Dokončují zápas o zbylou důstojnost modráska.

Přichází mladý sympatický soused. Pozveme ho ke stolu. Směje se, ale je zároveň zasmušilý.

Nazdárek… Dlouho jsme se neviděli. Slehla se po vás zem?

Byla nekonečná zima. Krčili jsme se jen víc u kamen. Jinak normálka. Hráli jsme, učili… Co ty?

Ale…umřela mi máma! Našli ji ve škarpě… po dvou dnech! Bylo jí sotva padesát! Bylo divné, že když jsem v televizi slyšel, že našli u Budějovic tělo v příkopu, povzdychl jsem… To bude určitě máma. Když pak přijeli policajti k nám, jen to potvrdili… Pak jsem se během dne třikrát epilepticky zhroutil. Ale od té doby dobrý… Zrovna jsem si s ní začal maličko rozumět… Po patnácti letech!

Srkáme pivo a padají do nás hrůzy jeho života. Rozvod, tátův pokus o sebevraždu skokem pod vlak. Následných šest let u prarodičů, než se otec uzdraví… ale vše je už tak jinak… definitivně jinak! Tělo se brání epileptickými záchvaty… drogou…Milý, sympatický kluk se z toho dostal, ale uvnitř je značně nakřáplý. Hrají si s námi. Hrají! Betla? Mariáš? Oko?… Prší? Vzpomenu na nedávný článek o Rudolfu Těsnohlídkovi, autoru slavné bajky o lišce Bystroušce. Hned od začátku se představil jako zasněný melancholik spjatý s dědictvím symbolismu, zaujatý motivy nemoci, zmaru a smrti. Možná proto, že se v mládí před jeho očima utopil kamarád. Pak se ale zamiloval do milovnice severské literatury. V květnu se vzali a za dva měsíce později odjeli na svatební cestu do Norska. Tady se při společné procházce mladá žena, nabíjející, povznášející láska, před jeho zraky zastřelí! Prý trpěla tuberkulózou, o čemž on nic nevěděl. Smrt na něj pohlédla podruhé! Dál po té hrůze psal, dokonce si našel novou lásku… A nakonec, o několik let později, si v brněnské redakci Lidových novin „prohnal kuli hlavou“. Ještě došel do druhé místnosti a kolegům řekl:

 Chlapci, já jsem se zastřelil.

Jeho novou ženu Olgu našli týž večer v koupelně naplněné svítiplynem.

Jeho poslední verše?

Mne blesk se dotekl a tak mne osud tížil,

že úder sekyry skon trpký osvětlí;

já rostl pro bolest a nikdy neublížil.

Kéž v svatém pokoji kmen poražený tlí!

Dál sloužit nemohu. Jsem unaven a zmučen

tou mračnou nízkostí, jež kořeny mé hroutí.

Jdu domů, do země. Je konec mojí pouti,

je konec modlitbám, jimž byl jsem leta učen.

Představa, jak se mi, citlivé duši, utopí dětský kamarád, pak před zraky zastřelí milovaná, zbožňovaná bytost… Společně kráčíte po skalnatém pobřeží. Koukáte do prosluněných fjordů, do zpěněných mořských vln. Šťastně se laskáte. Vyznáváte svou spřízněnost. Hubička střídá hubičku. Ještě že tě mám! Bez tebe nejsem nic! Není nic!… Miláčku, broučku!…

Tu se odpojí od vlhkých rtů. Vytáhne revolver a prásk. Padá k zemi. Mohutná přílivová vlna ztlumí výstřel… Hrůza hrůzoucí. Co všechno se dá přežít. Dá-li se… Pak asi nezbývá než se pokoušet dál unikat do jiných světů. Fantaskních? Literárních? Přírodních?… Jen a jen záchranná smyčka, co se neslyšně, osudově omotává kolem krku.

Radujeme se sípajíce…

…A modravá rybka pomalu odhodila tíži kamínků a míří opět vzhůru za liškou Bystrouškou, olovem trefenou přímo do srdce …

A hosté – jedlíci?

Mají o zábavu postaráno…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 26. dubna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 27)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ