Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 28)

Pohled z okna

Koukám z okna do sadu. Jabloně porůstají zelenkavým listím. Růžové pupence budoucích květů se nalévají. Rostou… Kvetou!

Sylvie tu a tam vezme plátno s paletou barev a maluje proměnu tohoto místa-štěpu v čase. Krása přírodního koloběhu uklidňuje. Před chvílí sněhové vločky, rampouchy. Teď kosáci, sýkorky, konipasi, drozdové, špačkové zobají loňská, nahnilá jablíčka. Šelmovité kočky v zástupech číhají pod keřem s vyplázlým, mlsně olizujícím jazykem. Ze strany na stranu. Mlask! Mlask! V noci při námluvách vrní, skučí, řvou pronikavým dětským pláčem. Když už toho máme dost, chceme v tichosti klidně spát, otevřeme rázně okno. Vykoukneme a přímo do jejich eroticky vzrušených očí hubujeme… Pchá! Nenechají se vyrušit, naopak vystrčí pohrdlivý jazýček a slastně mlasknou CO čumíš… Taky bys rád?! Pchhhh!…Mlask!! Přírodní suverenita, pohotovost… improvizace jako hrom. V každičkém stvoření, lístku, květu, stonku!

Připomíná mi to mé nedávné lektorování na brněnském Improtřesku 13. Jednalo se o největší celorepublikové setkání improvizátorů. Ty stovky sympatických lidiček mají dokonce Improligu, jako ve fotbale! Takže zcela přirozeně pořádají urputné mače. Jeden proti druhému. Pruhovaní rozhodčí pískají, peskují hráče v dresech, dávají karty za fauly, ofsajdy… Zhlédnul jsem dva kousky. Na druhém bylo víc jak dvě stě spontánních diváků. Fandovsky křičeli, dupali, zapojovali se. Jen mi přišlo trochu líto, že improvizátorům chybí řemeslo, ale od toho si pozvali nás. Takže třeba příště…

Drozd honí drozdici…To je tanečních možností, variací… Improliga pokračuje. Ocasní sukénka nahoru, hlavička prudce poskakuje vpřed. Krok sun krok. Křídla vějířovitě čepýří. Hlavička s otevřeným, klapajícím zobáčkem k nebesům. Klap, klap, klap. Couvavý koketní krůček. Krok sun krok… Popraskaná kůra stromovitých zákrsků vypráví… o létě, zimě… o květech měnících se v kypící jablíčka… o pádech nedozrálých dětiček-plodů … o žlutých, klikatých blescích, které ozařují vystrašené, v sílící větrné bouři, chvějící se končetiny… o krupobití, kdy sebelepší, seberychlejší úhybný manévr nepomáhá a něžné tělo schytává úder za úderem… Každou minutu je pohled nevyčerpatelně jiný. Proměna za proměnou.

Večer ležím ve vaně. Šplouchán sem, tam přitékající horkou lázní. Modravé moře. Dopouštím další vroucí vodu. Zavírám oči. Vařící kapky stékají a já je nohama rozkmitám do pomalého pohybu… Golfský proud mě omývá pod pažemi, nadzvedává obratle, krční páteř. Vlasy se jak medúza sasankovitě pohupují… Vanový Golfský proud svým šířením působí hojivě. Balzám! Kdyby se nedej bože zastavil, nastane, stejně jako v přírodě, doba ledová!… Ráno opět pohled z okenního rámu. Ano, je dobře, že je to jiné než výhled na dvůr činžáku, jako okno do dvora Alfreda Hitchcocka či bezedné okno opilcovo. Ale jak se chvějí jemné květy, myslím, ulétám… Kolikrát jsem v mládí s hrůzou zjistil, kdeže se ráno nacházím. Jak jsem se tam dostal? Co bylo předtím? Co potom?! Nedávno dávali kultovní film Billyho Wildera Ztracený víkend. Člověk při sledování přímo hmatatelně cítí sešup do třesem atakujících delirií tremens. Řev zoufalství v alkoholové svěrací kazajce. Květy nevydržely větrný nápor a místo sněhových vloček zasypávají záhony…

Zašel jsem na premiéru. Autora znám, neb jsem kdysi zkoušel jeho jinou komedii. Pravda, byla to zkušenost krásná, leč svíravě tristní, neb jsem skončil těsně před vrcholem – před premiérou. Trénovalo se v nedivadelním prostředí, což s poťouchlou hrou náramně souznělo. Lehce se nám tenkrát dýchalo za zdmi psychiatrie. Čistý vzduch. Kolem dusivá tíže tehdejších pořádků. Ostrov svobody, svobodných duchů, některých jen víc utržených ze řetězů… Radost procházet kolem smíchem, pláčem rozšklebených, hekajících parťáků! Víc to odpovídá nepřikrášlené pravdivé realitě. Společné, vzájemné spiklenectví vydrží dlouho. Téměř do finále. Pak se jednoho rána přede mne postaví celý soubor a oznámí:

Jiříku, my chceme dělat chudé divadlo, a ty pokukuješ po světě, po něčem lepším, po cestování…Viď?!… Zkrátka my ti jsme už málo, co? Chceš si začít Turbou, ne?! Nezapírej… Nebudeme ti bránit. Můžeš odejít ihned… Teď! Jednohlasně jsme se usnesli, že už s tebou zkoušet nechceme… Jsme chudé divadlo a tím chceme zůstat! Neprahneme po blyštivém úspěchu ciziny! Tvou roli převezme tady náš osvětlovací technik… Jsme a chceme být dál neokázalé divadlo prahnoucí po pravdě.

S očima dokořán lapám po vzduchu, jak právě vylovený utopenec. Nechápu zhola nic! Ze zamřížovaných oken vylézají boschovské grimasy. Spoluhercům se nafukují žabí tváře, vylézají zakřivené zuby… Proč? Vždyť už je téměř hotovo, vydrželi jsme celou cestu. Umím text hlavní postavy, spolunalézal její teatrální situace… vždyť… Koukají na mě. Kamarádi. Koukají. Špulí ústa. Cukají tělem. Vysvlékají mě s pohrdlivým úsměškem. Sám sis rozhodl. My nikam nepošilháváme! Poctivě žijeme!… Já ne?! Proč? Vždyť se dá, stihnou to i to. Takhle mě vyhodit z vratkého škuneru?! Proč? Proč!…Zmateně prchám, ze zdí chorých duchem, mezi šedivé zdi a další šílence. Toulám se městem a nic nechápu. Naučený text recituju osikám, skřivanům… a ti vyděšeně ulétají…

To bylo mé první setkání s burleskněfraškovitým autorem. Nevyšlo. Podruhé? Jak praví soused tesař Hlavně nemenovat! Nikoho nemenovat! Budu se držet jeho rady. Plné divadlo. Krásné kostýmy, omračující hudba, herci hrají zdravě expresívně. Nádhera! Báječné! Temná jarmareční groteska poodhrnuje oponku lidskému hemžení. Vše běží, jak má. Ale ve dvou třetinách to postupně počíná měnit úhel pohledu. Z frašky se stává operní drama… Ironický škleb se najednou mění ve vážně míněnou pravdu, které nemůžu uvěřit. Víra v celek se vytrácí. Proč? Možná příliš dlouhý romantický playback, kdy aktéři gesty dobarvují básnivost-živost, čímž zmrtví vše… v parodistické předstírání. Jako když loutkáři stíhají puštěnou nahrávku – jedinou emoci v jinak chcíplém kusu… Nebo závěrečné předlouhé umírání? Bylo mi úzko, líto, že se nebavím společně s ostatními. Krásná hra, ctihodné zpracování, a přece… Naftalín, nevím proč, ale cítil jsem ve finále odér naftalínu.

Pak velkolepý raut. Autorovy vize člověčího šklebu se přelévají i do foajé. Kulturní smetánka cupuje dobroty společně s představením. Den kobylek. Z přecpaných, napěchovaných talířů padají kousky. Boty po nich šlapou, hantají v nich. Jde se pro jiné pochutiny. Z jeviště se valí, jak přílivová vlna tsunami, lidská nenasytnost. Pokračuje obludný tanec.

Prchám, ale pronásledují mě zlé sny. Replika střídá repliku. Grimasa střídá grimasu. Hlava se téměř rozskočí bolestí z dotěrných, pitvorně nalíčených, masopustních masek… Není tohle vítězství zhlédnutého kousku? Asi ano! Chladný jsem nezůstal! Miluji černý humor, sžíravé taškařice, parodistické, ironické karikatury, hororové rakvičkárny… Tak proč ten odér naftalínu? Možná jsem jen po dlouhé zimě nevyvětral svou strůj! Hra ve mně rezonuje. Jeho způsob myšlení, uvažování je mi blízký… Chtěl jsem jásat, ale mám bolestí sevřený žaludek. S tímto tvůrcem už podruhé.

Roztahuji anglické květinové rolety. Barvy se mísí… Protější štít porůstá popínavý břečťan. V otevřeném bílém rámu se v lesknoucích sklech zrcadlí, opakují venkovní scenérie. Dá práci zjistit, kde přesně leží originál. Změna úhlu, posun viděného, mate. Železný plot mizí za živým, houstnoucím zelenkavým chmýřím. Slunce svými paprsky proniká do jabloňového listoví. Posekaná tráva se už tu a tam zvedá. Nezmar! Libeček s medvědím česnekem tancují třasák. Sazeničky kedlubnů, salátů, špenátů, ředkviček se prodírají ze zvlhlé půdy.

Mezi stébly vykukuje hejno hub. Beru nedávný narozeninový dárek Přehled hub střední Evropy a pročítám, listuji… Čirůvka, určitě čirůvka! Těch druhů!  To je panečku inspirativní bichle, román! Z ní by měl radost Sergej Machonin, Nikolaj Stankovič… Kolik hodin jsme společně vášnivě promudrovali o této voňavé vášni. Hodila by se i improvizátorům… Těch odrůd!…

Kůra na stromech má plno skvrn-map. Můžu cestovat, kam se mi zachce. Třeba do Země snivců. Právě čtu stejnojmennou knihu od Alfreda Kubina. Mě osobně potěšilo, že se nachází v horách kousek od Buchary, Samarkandu, kde jsem před třiceti lety klaunil s cirkusem Praga. Živě si umím představit středoasijské podnebí… Ale je to dost šedivá vyhlídka. Ve Snové říši se už jen představy lidských mozků stávají realitou! Například: dobře situovaný otec rodiny se ráno probudí s přesvědčením, že zchudl. Všichni mu ihned uvěří. Žena, děti, sousedé… pláčou, litují ho… a už přichází soudní vykonavatel, aby zabavil jeho majetek… Týž den se přistěhuje nový majitel, starý mizí i s rodinou do chudého, ubohého domku… Vše jen a jen kvůli ranní představě, kterou každý bere za realitu! UF!…

 Že by to byla přeci jenom tmavobělka obecná nebo šedobělá?… Ne, NE! Určitě čirůvka šedožemlová, tricholoma scalpturatum… a je jedlá!

Kos se přetahuje s žížalou a číhající kocour Mates v povzdálí slastně vrní…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 19. května 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 28)

1. Zlatka Klepalová

   

   Krásné časy!
   Zemi snivců jsem četla a zrovna ji chci půjčit jednomu studentovi. Moc jsem si to užívala.
   Díky za tvé psaní.

   19.05.2013 (21.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Dycky se těším, když Tě čtu.
   Chtěl bych něco přidat. Jenomže, to nejde. Tvoje pocitové vyprávění je rychlé a už nestačím. Holt nestihám věkem, věkem unaveným stářím, nebo vůbec. Ale čtu. I několikráte, že aby dojmologie došla až ke mně. I tak, díky.
   Zdeno

   20.05.2013 (21.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ