Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 31)

Po všech setkáních, štacích, třeba na zahradní slavnosti na Hrádečku, kde jsme řádili v horkem zalité stodole…

Štěnice

Jedeme z festivalu Letní bláznění v Chebu, kde s podporou saratovské garmošky učím mnohočetný sbor ruskému šansonu, pak scela amorálně flákáme stovky porcelánových Talířů, abychom nakonec křísili své předky z commedie dell´arte, a zamíříme ke kamarádům do Teplé. U piva, vína si vyprávíme o parazitech všeho druhu… i o štěnicích, které zanechávají na kůži výrazné stopy, tři tečky. Poťouchle se smějeme vzpomínce na fotograficky zvěčněné postižené – orazítkované morseovým S. Jak oni se chlubili, z různých stran své napadené tělo ukazovali, vystavovali… S vedle S… Přihodím ještě informaci o další, novější fotografii. Tentokrát zaznamenali vyhřezlou zlatou žílu čili píštěl… Detail střídal detail! UF!

Oči smíchy slzí, až má Sylvie pocit, že jí zapadlo melounové semínko do… hrtanu?… hltanu?… průdušnice?… Fičíme dál a neživý cizáček píchá, tlačí, dráždí…

Zkus jíst chlebovou kůrku, ta to vytlačí!

Kloktej si! Kloktej!

Pořádně si zapij a propláchni trubice!

Nic nepomáhá. Rentgeny, hadičky do krčku… Psychika kolísá úměrně k nenalezenému vetřelci. Nakonec spolkne kameru. Ta se pomalu souká, jak periskop, k cíli, aby vše vyloučila. Ale znáte ten film o nenalezeném mimozemském tvoru, který má místo krve kyselinu… Hudba graduje, sílí… tram tram tram ta ta taááá… a vy jen čekáte, kde, kdy…

Bolševník

Tu přichází zpráva od Zlatky z Teplé. Jejího Martina, který konečně sehnal práci – jako nezaměstnaného ho zaměstnali k likvidaci bolševníků, zasáhl žíravou šťávou jeden z majestátních obrů.

Kyselina zaútočila tram ta ta taááá maličko jinde! V příloze objevuji fotky, které nejsou štěnicově pitoreskní, mají spíš blíže k hrůzostrašné zlatavé žíle. Naštěstí je poloha fotografovaného objektu mnohem příznivější. Okolo zduřeného kolene je několik nažloutlých boulí. Velebublin! Horrorově zdeformovaná noha vyvolává otázky: Co hravé, nepoučené děti?

Běhají poli, loukou… Uvidí velikány a lezou, skotačí až v pětimetrových výšinách, laskají se s půlmetrových květem, a šplích! Oči vypálené, těla nabotnalá. Navíc duté lodyhy mohou svádět k dalším hrám, například výrobě dalekohledů, foukaček, což může vést k znetvoření obličeje. Ke všemu dochází k viditelnému poškození až po mnoha radostně prožitých hodinách!

Představa, jak si hrají na vydlabanou flétničku, druhý je pozoruje fokusem bolševníkové kamery, třetí olizuje bolšmikrofon, čtvrtý buší bolšpaličkami, které se třepí, pukají… je děsivá. Přijdou domů, a po několika hodinách jsou k nepoznání! Reakce organismu připomíná reakci po napadení yperitem!

Bolševník velkolepý je invazivní druh, který sem, do zámeckého parku v Kynžvartu, zavlekl roku 1862 jako okrasnou květinu kníže Metternich. Vděční poddaní skandovali Hurá! Hurá! Hurá! a šťáva z lodyh a listů na denním světle jim působila těžká poleptání.

Strategie bolševníku je mazaná! Využívá faktu, že jeho semena vyklíčí velmi brzy na jaře, rychle přerostou většinu rostlin a vytvoří zákryv, který pohltí sluneční záření a zcela znemožní růst ostatním rostlinám. Jeho likvidace musí být velepečlivá. Jakákoli polovičatost hrozí další kalamitou!

Jak příznačný jev pro názvoslovně příbuzné bolševiky! Je jasné, odkud se inspirovali. Nezmar k nezmarům sedá! To, že napadají hravé děti a Martina-antikomunistu je tedy víc než logické. Hravost, lidská svoboda musí zhynout! Nezbývá než – učit se, učit se, učit se, jak je hubit, hubit, hubit! Prosím, i s kořeny!!!

Kde jsou hranice anarchie?

O pár dní později přicházím klaunit na Letní Letnou. Zpozoruji smutného bublináře Vaška: Dnes to bylo strašný! Děti nebyly k utišení. Vrhaly se na pódium, braly věci, šťouchaly do mě, provokovaly, plazily jazyky, opičky dělaly… Občas do mě strčily tak, že sem se jen taktak udržel na nohách! Nakonec mi malí Rusáčci sebrali nádobíčko na výrobu bublin a utíkali k rodičům a nadšeně křičeli – to je moje, to je moje! Chci! Chci!… Křik, řev… Já tam stál zoufale… v bílém oblečení, slova neschopen… Dokonce je rodiče ponoukají, podporují ke vstupu na jeviště! Běž, klidně běž… Já si tě vyfotím se šaškem! Běž, neboj se… Ještě blíž, až k němu… Jsi hvězda!!! Super stár!

Jo. Jo… Mě už taky mlátily, schválně braly rekvizity jako škodolibou hru – Mám to! A nedám! Co ty?… Chceš?… Nedám! – Vyprovokují tě k honbě, přetahování. Kdo bude silnější…

A rodiče?!

Místo aby zakročili, baví se tím, co klaun dokáže, ukáže, jak to zvládne… Má silné nervy?…

Vzpomínáš na francouzský film Hračka? Tam kupují na obveselení spratečka živého Pierra Richarda! Až domů!

Já podobné zažíval, když jsem hrával na narozeninových oslavách dětiček francouzských profesorů. Také jsem byl jejich zakoupená hračka. Hráli si se mnou, svlékali si mně a já se jen horko těžko bránil… Přitom jsem ten poslední, kdo by chtěl spořádané, tiché publikum. Mě baví spontánní ratolesti, jejich živelné reakce…

Ale kde má hranici spontánnost a kde začíná čirá anarchie?

Je to těžké. Navíc my klauni přirozeně přestupujeme zákaz za zákazem, takřka vše je možné…

ALE! Jsou určité mantinely!

Jsou. Musíš umět rozpoznat, kdo je schopen jistého zesměšnění, poznat míru hry na jeho účet, míru obtěžování, třebaže okolí se tak rádo baví na cizí účet. Aby si člověk ještě užíval probouzející se příval energie, třeštěním rodící se trans, je dobré umět střihnout, energii podetít, vystoupit ven, znát míru, mít patřičnou citlivost…

Ale umí to dnešní děti? Se svým liberálním vychováním? Kdy potomek je víc než jiné dítě, jiný dospělý, než rodiče… Snad víc než Bůh!…

Vzpomínám na jedny Italy. Ti podle mne překračovali veškeré bariéry. I morální. Proslavili se tím, že vtrhnou do cizího bytu a z oken zoufalých majitelů vyhazují funkční předměty – televizi, rádio, počítač, nábytek, knihy, rodinná alba… Fotografie se rozletují ulicí jak podzimní listí. Uliční galerky tleskají a hysteričtí domácí, protože opravdu nic nevědí, vytvářejí potřebnou autentičnost. Pláčou, hubují, hřímají, perou se, přivolávají sousedy, policii, hasiče… Nakonec se vše odhalí, vysvětlí. Rodící se skandál utichá a spokojený pořadatel zaplatí vzniklou škodu. Už se jen a jen vzpomíná na adrenalinový happening.

Mě málem puklo srdce! Infarkt! Kdyby nám to řekli dřív, tak… ale tohle bylo šílený! Oni k nám vtrhli, demolovali, ničili… Strašný! Já myslel, že je konec světa, že lidi zešíleli, začala třetí světová!… Prý nám vymalují, vše nahradí… CháÁÁ… Nakonec na tom vyděláme!…

…a vzhůru do dalšího, neznalého města!

Vždy se najde dostatek lačných organizátorů, které tyhle provokace fascinují. Protože žíznivá, uliční masa, která je náhle vytržena ze svých šedivých životů, kdy nuda je pryč a něco se děje a já jsem u toho… se vždy shromáždí v nebývalém počtu! Vele-úspěch zaručen!…

Kdysi jsem s Píťou zkoušel v Divadle Na zábradlí hru Divadelník od Thomase Bernharda. Pomáhal jsem s pohybem a hrál syna Ferruccia. Do programu se vsunula autorova črta, která nic nevyvrací, naopak potvrzuje, že svět se až tak nemění. Poslouchej: …Pohádková hra… Děti… tři sta dětí je na straně mladého páru, oblečeného do pestrobarevných kostýmů… v tom přichází herec, hraje zlého čaroděje… celý vězí v ovčím kožichu a v páru bot, které ho tlačí… Je mu těžko, je zbrocený potem… ale to nikdo nezpozoruje a on hraje pro děti tak rád… nejvděčnějším publikem! Děti se ale vyděsí… chtějí jen a jen barevné hrdiny, které ke všemu – probůh! – promění ve zvířátka!… Ale v pohádkách musí být přeci zlá postava, která ničí ono dobré, přehledné, nebo je přinejmenším zesměšňuje… Děti nejsou ale k udržení. Vrhají se ze židlí na jeviště, zdá se, že jich nejsou tři stovky, ale násobky toho počtu, a ačkoli herec pod maskou pláče, úpěnlivě je prosí, chce zadržet jejich kopance a rány, které mu zasazují tvrdými předměty… ony se ale nedají ovlivnit. Bijí ho tak dlouho, dokud se nepřestane hýbat a jeho bledé, zmrzačené ruce neklesnou k zemi… Když spěšně přiběhnou ostatní herci a zjistí, že je spoluherec mrtev… rozesmějí se všechny děti příšerným smíchem, který je tak mohutný, že v něm ztratí rozum úplně všichni…

Tos dopadl ještě dobře, ne?!

Čert to vem. Rozhýbám ztuhlé svaly a vzhůru do boje… Ti usmrkánci báječní, za to stojí!… Hola láááá… Už jsem tu… Váš klaun Bilbo… Ty jsi Emil, ty Jiřinka…?

Slzy

Chvíli poté mě nadchne film Woodyho Allena Jasmíniny slzy /Blue Jasmine/ o nalhávání sám sobě, o zavírání očí před realitou, o smutku z rozpadu lidského soužití, nedorozumění za nedorozuměním, o neschopnosti pochopení jeden druhého…

Jdu z kina. Slzy mi stékají, protože se mi vše propojuje s blízkými přáteli, kteří právě prožívají rodinný kolotoč. Rodinnou centrifugu! Všechny souvislé propletence milujících se lidí dál bodají, dusí, škrábou a vyvolávají noční míry…

Slivovice, ročník 1960

Jaké štěstí, že druhý den potkáváme léčitele úzkostí sevřených duší! A on nám k zahnání či rozptýlení jakékoli chandry nabízí láhev slivovice s vročením 23. duben 1960, kterou dostal od vděčného pacienta.

Shodnem se, že nikdo z nás nic tak letitého nepil. Co ta průsvitná, těkavá, viskózní hmota asi pamatuje? Kolik toho slyšela, viděla, nasála, spolykala? Je starší než my! Jak se mohla vůbec uchovat? Kde? Pod drnem v plechové krabici?

Svrchu je butilka křišťálově čirá… Otevřít? Neotevřít?… Otevřít? Neotevřít?… Jak ta vzácnost bude chutnat?… Olaláááá… Jemně sametově! Opravdový sen zmoudřelého alkokmeta!

Ale pozor i Velkolepý bolševník vypouští jed, jenž působí až po chvíli…

Zatím dobré!… Výborné! Dokonce přiletí něžná dvojice otakárků fenyklových až k nám na zahradu! Jsou to jistě ti, kteří si mně okoukávali už na kamenitém mořském pobřeží, kde nebojácně, ochotně usedali na rozpálené tělo, vykonali jemnou masáž a následně odtančili za doprovodu cikád. Vzájemná sympatie nezná hranic!… Nebo mám delirium tremens? Ne, ne! Rodinka Fenyklových je tu! Sosají! Tím je to jasné, průkazné!

Slivka pochází z dávných dob – bolševických/bolševníkových – ale jisto jistě ji přejemný, lidský, humánní chlapík…
…destiloval s nebývalou láskou k bližnímu!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 9. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 31)

1. Zdeněk Říha

   

   Ach jo, Bilbo.
   Všechno, mimo štěnic znám. My máme na chalupě Sametku podzimní (neviditelnou, ale kousavou), ve školkách „dětičky“ mňam, chápu Strýčka Jedličku. Už jsem se mu mnohokrát v duchu omluvil. S bolševníky bojuji na zahradě kosou… Jo, a moje žena polkla vosu. Doktor ji nenašel (tu vosu), krk otekl… Léto budiž po…. Kde jsou motýlci a slivovice? U Tebe. Jsi dítě Štěstěny.
   Jinak dobrý.
   Zdeněk

   09.09.2013 (16.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Martin Zavadil

   

   Výborné, výborné.
   Přesně k deštivému a pracovnímu a nedělnímu ránu.

   15.09.2013 (9.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ