Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 32)

Východ = protiklad vstupu?… Východ k odchodu?

Běžíme s Pavlem a Sváťou z Blues sklepu v Liliové. K zaparkovanému autu. Po „rodinném“ koncertu se prohýbáme, obtěžkáni hudebním náčiním. Nejvíc dá zabrat elektrické piano. Běžíme, letíme… Jak štafetový kolík si přehazujeme přetěžkou chcíplotinku. Má mrtvé, statné tělo, které se ne a nezpevní jako to baletčino… a tak hekáme a s důvěrou uháníme… Už, už… za rohem, za dalším… Smějeme se tomu kvapíku. Řehtáme se úlevně.

Před chvilkou naše těla poslouchala srdceryvné šansony, v pauzách probírala svůj věk, jeho limity – srdce puká jak pukavec. Nedávno skvělému kamarádovi, výtvarníkovi (třeba cyklus tapisérií o Cirkusu Alfred!) Petrovi Říhů… Ani ne šedesát a RUP!…

Pelášíme, pot z nás lije, tep pumpu nestíhá… snad se nezadře. Prošedivělé ochlupení vlaje noční Prahou. Očistné slzy smíchu stékají po našich lících. Máváme si navzájem a těšíme se na další běh… Třeba na lahodný košt vín Pascuala Tosiho z Mendozy! Ve zdech starobylého kláštera podlévají mladé jehňátko…

Nebo na film Futurologický kongres Ariho Folmana. Po Valčíku z Balšírem další neutěšený pohled na naši civilizaci. Navíc téma osobně se mně dotýkající – živí herci jsou zde naskenováni. V novém světě jich nebude potřeba. Musí podepsat smlouvu, že už nebudou nikdy hrát! Konkurovat počítači! Střih. Po dvaceti letech díky psychochemické droze můžou i oni přejíždět do animovaného světa, kde žijí společně se svými druhy/lidmi. Z mega pláten hřímá jejich mladé, všehoschopné, naskenované tělo… Navíc chtějí ve finále halucinogenního kongresu uvítat další fázi hereckého vzestupu. Musíš podepsat nový kontrakt!, aby mohli případní zájemci jen popít tvou esenci, a v tu ránu můžou prožívat to co TY! Ve TVÉM těle! Ve TVÉ mysli! Ve TVÉM… Absolutní degradace, vše je dovoleno. Ale za jakou cenu? Není už naděje, všichni čekají na smrt. Buď v barevné, či šedivé realitě. Námět povídky Stanislawa Lema se rozrůstá a využívá moderní techniky, od živých herců k psychedelické animaci jich samotných. Jak je viděné daleko od naší reálné/surreální budoucnosti?

No, nebyl to pěkný vhled a následná chůze po pražských ulicích postrádala jakoukoli snesitelnou lehkost bytí… K mému překvapení několik dní na to koukám na ČT-Art a film bratrů Dardenneových Kluk na kole. Společně s dánským Lepším světem
/režie Susanne Bierová/ jsou přes velkou nálož trýzně a zoufání plné naděje. Vše se vyjasní, vykoupí, rozřeší, a i mně, klauna-skeptika, to hladí, těší, dojímá…

A teď…

Znovu VÝCHOD – východní štace

Opět Ruská federace. Festival Lufparád věnovaný hudebníkovi, divadelníkovi Viktoru Luferovi. Stačilo, aby nás v červnu uviděl v Božanově u Broumova chudožnik Kolja Jakimov a…  Musíte hrát na festivalu v Moskvě!

Bereme to především jako podporu zdejšího svobodného ducha. Vždyť, neboť či právě proto, že holky z Pussy Riot jsou v ťurmě, že v novinách čtu o ruském vesnickém učiteli Iljovi Farberovi. Jak umělec/romantik naletěl… Odešel se ženou a třemi dětmi z Moskvy na ves Mošenka v Tverské oblasti. Nikdo mu nevěřil, že odchodem chce zkusit něco čistého, opravdového, smysluplného. Nejprve se stal učitelem kreslení, literatury a hudby. Všechny šokoval, co za pár měsíců z malotřídky udělal. Organizoval koncerty, obnovoval tradiční zvyky. Po roce se stal ředitelem zdejšího Domu kultury. Začal s jeho opravou. Za své kupoval materiál, sám se s dalšími nadšenci zapojil do rekonstrukčních prací. Najatá stavební firma mu slibovala vrátit vložené peníze, ale pořád se vymlouvala a vymlouvala, až došla Iljovi trpělivost. Řekl, že dá vše k soudu. Přemlouvali ho. Nechoď. Dohodneme se jako přátelé, ne?! Kamaráde náš milený! Uvěřil, a oni hned pelášili – udat jeho. Při další návštěvě ho zatkli s tím, že od firmy přijal úplatek několika set tisíc rublů. Hrozí mu sedm let v trestanecké kolonii se zostřeným dohledem. Prokurátor na závěr procesu s pohrdlivým, antisemickým úsměškem řekl: Copak člověk s příjmením Farber mohl chtít pomáhat vesnici s čistými úmysly? A klidně ho poslal na sedm let mezi násilníky, vrahy, lupiče… Jen potvrdil, že někteří dnes v Rusku chápou soud jako páku výkonné moci!

Jistě chápete, že musíme letět, že každá podpora svobodomyslnosti je tímto víc a víc potřebná! Navrch… Chvíli před moskevským hostováním sedíme v Knihovně Václava Havla na večeru věnovanému Varlamu Tichonoviči Šarlamovovi. Třicet pět vědců/šalamovců se sjelo z celého světa na mezinárodní konferenci o něm (viz: Varlam Šalamov – Levý břeh). Křtila se kniha Levý břeh, což je druhý svazek z Kolymských povídek (bude jich celkem šest!). S překladem začal Sergej Machonin a teď slíbil dokončení jeho syn Honza, který vede diskusi. Vědci se dohadují. Dadaisticky ulétají od načrtnutého tématu. Postarší americký překladatel (první debatér v angličtině) se emotivně dojímá, máchá obřími dlaněmi. Honza položí otázku a odpověď košatí, plachtí do jiných zátočin, močálů, stepi… Přidávají se další odborníci, dědicové autorských práv a zpěvná azbuka se prorůstá do neprostupné džungle. Nevadí! Se Sylvií mládneme. Ona je opět u své ruské babičky, ruské rodiny, a já na dálném Východu, pod cirkusovým šapitó, pod asijsko/sovětskou oblohou. Džungle nás pohlcuje, požírá… příjemně svírá…

Nět eto něpravda… on ne trockista… no kaněšno, kagda Stalin žil v malenkom dome, on ob etom… ja chaču sprasiť, kak, gde možno naiskať… choťá v jego razkaze padajut kamně, vy možetě uslyšať ich rytm…

Vrcholem je blonďatá vědkyně, která fistulí přednáší o literární stavbě mistrných povídek. Přímo pro toto sympozium vyšla brožůrka – Zákon o odporu rozkladu: zvláštnosti prózy a poezie Varlama Šalamova a jejich vnímání na počátku 21. století: Mnohokrát mě se vší přesvědčivostí napadalo, že intelektuální vzdálenost mezi takzvaným „obyčejným člověkem“ a řekněme Kantem je mnohonásobně větší než mezi „obyčejným člověkem“ a jeho valachem… Proč lágrové téma? Lágrové téma v nejširším slova smyslu, ve svém principiálním významu, je základní, hlavní otázkou našich dní. Cožpak likvidace člověka s pomocí státu není hlavní otázkou naší doby, naší morálky, otázkou, která se stala součástí psychologie každé rodiny? Je to otázka daleko důležitější než téma války. Válka tu do určité míry hraje roli psychologické kamufláže (dějiny ukazují, že v době války se tyran sbližuje s lidem)… Literatura nic nesmí skrývat. Člověk se ve 20. století ukázal jako daleko horší, než si o něm mysleli ruští humanisté… a nejenom ruští… Právě o tom hovoří mé povídky. Podmínky? Ale podmínky se mohou zopakovat, až kriminálnická infekce zachvátí společnost, v níž bude mravní klima dovedeno do patřičného, ideálního stavu… Každá civilizace se může rozpadnout v prach během tří týdnů, a před člověkem se zjeví divoch. Hůř než divoch… V zahraničí to ovšem nikoho moc nezajímá. Dávají přednost literárněvědnému bádání jako naši historici… Jak odvodit zákonitosti rozkladu? Zákonitosti vzdorování rozkladu? Kdo umírá jako první? Vinní, nebo nevinní? Jak vysvětlit, že člověk je člověku vlkem a kdy to nastává? Kde je bod, za kterým mizí všechno lidské?…

Je jasné proč na východ! Podpořit úděl skvělých, spontánních diváků! Objevit společný bod, kde je vše lidské!

Hned cestou na pražské letišti volá Honza Machonin, naše pojistka, záchranná brzda, kdyby nastaly jakékoli problémy s místní organizací. Že prý je poslední slunečně teplý, podzimní víkend a on mizí do tajgy, lesa, na daču… A tak opuštěni, zcela sami, společně s jinými pasažéry dosedáme na Šeremetěvovo letiště. Hned nás vítá mladší dcera Viktora Luferova Alja společně s inženýrem kosmonautiky Alexandrem-Sašou (dávným přítelem Viktora a pro festival neúnavným dopravcem).

Už první otázka vyvolá tření. Co děvče z Pussy Riot? Je stále po šestnáctihodinových šichtách a následné hladovce v nemocnici?… Saša: Ty dury! Já tak rád koukal na znovuobnovenou katedrálu Krista Spasitele. A teď?!… Přitom jak on má pohnutou historii! Oni ho v třicátém zbourali, chtěli tam Palác sovětů, rok a půl ho odstřelovali! Nešlo to, nešlo!… Pak přišla válka… až v té díře udělali městský bazén… I já tam chodil plavat! Koncem šedesátých let ho napadala sekta věřících, která nesouhlasila s plavci a topila je… No za nohy je tahala!… Pochytali je, pochytali… No, a teď ho konečně znovu obnovili, v jeho celistvé kráse… a ony, ty dury, ho takhle poničí. Přejíždím řeku Moskvu, a když na tu nádheru pohlédnu, místo ní vidím zakuklené, křepčící zoufalkyně, co zpívají – „Bohorodičko vyžeň Putina!“ – Fuj!… Dury!… Na co si ona ve vězení stěžuje? Že prý má málo rublů… No když nepracuje, stávkuje, revoltuje, tak nemá… ale mohla by mít! Koukejte, Kreml a naproti… Fuj!… Už je zase vidím, jak zpívají tu svou protiputinovskou… Následuje problematika krize západu… I na maminku, psycholožku dojde. Pracovala profesně nejen se všemi kosmonauty, ale také se zvířaty, která opouštěla v raketách naši Zemi! Tedy i s Lajkou! Tím se dostaneme k Durovovi a jeho geniální drezúře vepřů, psů… a jeho klaunským, živým obrazům, které komentovaly jako karikatury tehdejší životaběh…

Po moskevské okružní jízdě, snad aby se Saša mohl mnohokrát vyděsit onoho chrámu, dojedeme konečně do klubu Živoj ugolog. Je to podzemní, členitý prostor na Serpuchovskom vale, kousek od stanice metra Tulskaja. Muzikant střídá muzikanta neb jde především o vzpomínku na Divadlo písně Perekrestok /Křižovatka/, které vedl, založil Viktor Luferov. Začínalo tady a uplatnilo se moře písničkářů. To by čubrněli naši borci. Tady je jich! Stovky, tisíce. A vesměs velmi dobrých! Emoce srší, slova díků letí vzhůru a poetickými texty zdraví do nebe nedávno odletivšího gurua. Druhý den po Klaunovi Bilbovi, kam náš sympatický dopravce – Saša přivede i svou vnučku a pak pláče Já v sobě opět objevil dítě! Spasiba Irží!… je výborný etno koncert Sergeje Starostina. Když zpívá Vyletěl sokol vysoko, vysoko, převysoko… ale moje láska je ještě výš, mnohem výš… srdéčko plesá, neb je slyšet opravdového halekajícího mužíka kdesi v zapadlé, hlubinné tajze. Alikvotní zpěv, zvláštní nástroje a uhrančivý Rom za všemožnými chrastily, bubínky… Paráda!… Ráno nás naše hostitelka Ira, u které nocujeme, rozesměje informací o správné dámské kabelce: Ta pravá, ruská musí pojmout minimálně tři kilogramy brambor! Jinak není dámská!

Proguljajen Arbatskou třídu, oči oblažíme na rynku – těch barev, národů, produktů, vůní, vše se navzájem mísí… kraby, raci všech velikostí se tísní v malých akváriích, perou se, skáčou, vedle různí jeseteři zápasí o svůj holý životní prostůrek… Stejně jako v tehdejším Divadle Perekrestok, kde se přirozeně prolínala hudba s divadlem, výtvarným či akčním uměním…

Při Smrti komedie se lidé dobře baví a i mně samotného převtělování/metamorfózy do mých předků z commedie dell´arte víc a víc fascinují. Té báječné volnosti = improvizačně očistný proces!… Performeři z Ameriky obalují diváky do igelitu, malují rudě kabáty, hrají na všemožné nástroje /mixery, myčky nádobí, vrtačky, brusky…/ a písničkáři pějí a pějí. Jeden se stydí, tím je sympatický a blíž k textu, druhý je umný kytarový virtuóz, ale svou suverenitou ubijí niternou výpověď… Na toaletce je potřeba k míse přidělat přívod vody = vyrve se dlaždice a už se může instalovat, propojovat a všichni vidí až do střevních vnitřností budovy, nic se nezakrývá! Překvapivě nikdo není opilý, asi proto, že je tady neskutečně drahé pivo, víno, vodka… Mnohem dráž než v Paris! Nemluvně o Praze!… Po našem kabaretu Stín/L´Ombre… hurónský aplaus a všichni: Musíte znovu přijet naučit nás vaše iskustvo… Takové spojení s autorskou písní u nás nět!… Žena s akordeonem?… Co vy děláte, já ještě v životě neviděla!… Tady adresa… budeme si psát a až… Kdykoli přijeďte, naše dveře jsou pro vás navždy otevřené!… Víte, že na Altaji jsem potkala…

A kytaristi brnkají, brnkají… Občas někdo přitvrdí a uletí jinam, jako avantgardní German Vinogradov, ale jinak jeden za druhým… v pjerjot! Dál a dál…

Zemdleni únavou jedeme do bytečku taxíkem. Šofér se dusí kašlem, na první pohled je nastuzený, špatně naložený… a naší hlavou smýká – Ten nás jistě natáhne, vždyť rublovou částku, kterou má mít až na konci, má na ciferníku už na začátku!… Ale nakonec nám, obdobně kašlajícím, dá vycucat citrónové bonbóny a cucajíce chápeme, že je jen jako my… značně unavený.

Nemůžeme usnout. V azbuce si kladu otázky k sobě samému. Jednu za druhou. A když se pokouším o změnu, třeba o otázku ve franštině, nejde to… To asi ta záplava, tsunami poetických textů! Stohy básní v písních… i recitovaných… Vlna za vlnou… Když konečně propadám temnotou… i sny mluví rusky! Zkrátka nás ty jejich bukvice ovládají. Totální paralýza!

Ráno je maličký mráz. Se Sašou míříme opět na Šeremetěvovo… a diskuse nad údělem nás „zápaďáků“ pokračuje:  Tohle žádná zima není! To když bylo okolo čtyřicítky mínus, a my nemuseli do školy! Jak já to miloval… tu zimu… Pamatujte na mě, za půl roku u vás bude krize jako v USA ve třicátém… Chyťte se drápkem tady u nás a pracujte zde, jen tak přežijete!… Hele schválně, kdo vyhrál druhou světovou válku?… No kdo?… Snad ne Američané? Chacha… Když jsem se optal na dovolené v Chorvatsku, suverénně mi řekli – „Přece Tito!“ – Hrůza, co?!… Na všechno se zapomíná, děravé hlavičky, cedníčky… Je to dva dny, co podřízli na jižním předměstí nějakého ruského chlapce, pravděpodobně to udělal imigrant z východu, a naši demonstrují! Hulákají! Situace houstne… Přitom před více jak čtyřmi sty lety porazil Evžen Savojský Turky! Za obrovských obětí! Hrdina!… A teď je svobodně necháme rozlézat se… jako tarakány! Všude se rozpínají, roztahují… Ach jo… Chudák princ, Malý abbé… Kdyby to viděl! Za co proléval krev?!… Bože, opět ten chrám… Já ho zase zahlédl… Krista Spasitele… Bohorodičko! Bohorodičko!…Rychle na západ…

Ano na západ… přirozeně, jako když Slunko putuje od východu k západu… K nám…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 21. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 32)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ