Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 33)

Sedím v autobusu cestou pod Pleš. K domovu. Po fyzicky náročném dni, plném akrobacie, běhání, vymýšlení, motivování, stíhání cinkajících tramvají… Konečně dřepím a drkotám k pelíšku.

 

Tělo je povolené, povadlé, ale stroječek unavené hlavy, je rozjetý, promazaný a ne a ne zvolnit. Jedny nápady překrývají jiné, ty zas jiné… Vybafují na mě ze všech koutů mozkových záhybů, spirál. Impuls za impulsem. Ohňostroj petard!… BUM! BÁC! Klid!

Dýchej zvolna. Nádech, výdech, nádech, výdech… Soustřeď se! Je třeba, abys napsal dvě nové komedie. Jednu o tučňákovi, druhou o labužníkovi, sommeliérovi… Dýchej pravidelně! Třeba by šlo, aby tučňák…

Témata se ale ihned utrhují ze řetězu. Navzájem se opět předhánějí, mučí, škrtí, kastrují. S rozkoší porcují, vytlačují jedno druhé. Hlava se točí, puká… Exploduje? Tučňák troubí místo Milese Davise na protahující se čumáček, minimálně dé tři!… Vždy nečekaně, v pravý čas… Píp, píp…

Kejklíř kulinář vzápětí vypouští vůně do publika a jako zkušený parfumerista testuje vytékající sliny potencionálních gurmánů… Píp, píp…

Aby nafukující hlava s velkým hlomozem nekřupla – Kraš! Směruju ji jinam… K dnešním pochůzkám Prahou… a znovu sháním zeměžluč na bolavý žaludek. Lítám sem, tam. Nikde nemají. Dost zvláštní ve zdejší království, plného žluče! Mrknu na oblohu a pozoruju svítící objekt. Pomalu se šine vpřed. Připomenu si maminku našeho nedávného moskevského taxikáře Saši. Psycholožku, která před startem raket do vesmíru čistí duši psům, opičkám, kosmonautům… Lajko, jak jsi na tom? Nepíchá tě u srdce? Nemáš depku? Dej pacinku. Dej!… Nelízej! To není lízátko! Fuj!… Koukni na Jurije! Ten tady spořádaně sedí! Nefuní, neštěká, neolizuje… paničku!…

Ale zvířecí instinkt tuší o návratu své. Nozdry se rozšiřují, třesou, úží, povolená kůže se protahuje, letí zpět tlakem překonávající veškerou zemskou tíži a vytřeštěné oční bulvy se noří do šedé hmoty… Dej pacinku, dej…Buď hodná! Mysli pozitivně! Mysli…

Před pár dny odletěl na docela jiném korábu noblesní fanda klaunů – Honza Kratochvíl. Přes třicet let jsem v jeho očích viděl spiklenecké zrcadlo svého mládí, alotrií v plné síle. Jemu jsem nemusel nic vysvětlovat – co, kdy, kde…

Au! Píchne mě v zádech! Jo, jo hlásí se vykroucený obratel z barokního divadla v Českém Krumlově. Coby Capitáno jsem během souboje s Harlekýnem podskočil přemet vzat, flik- flak a RUP! Jdu k skvělému fyzioterapeutovi Petru Bitnarovi… už znovu jemně tančí svými prsty na mých zádech… a mé svaly se proměňují ve zdatnou partnerku. Vede je. Na povel se zapínají, posouvají, vytlačují, třesou… a on ještě stačí vyprávět o hadí ženě, která ho nedávno navštívila.

Bědovala, plakala… za dvě hodiny má prý vystoupení, pro zbohatlíky… za spoustu peněz… a ono jí bolí v zádech! Pomozte! Prosím!… A co děláte? No já vám to ukážu: otevřu kufr, vykloubím si ramena, kolena, kyčle… Takhle!… Vše zatáhnu do sebe, tím zmenším tělesný objem… a vsunu se do kufru! Auuuu… Vidíte, já se tam nevejdu! Nemůžu! Bolí to. Tady vzadu mě to najednou zatlačí a nepustí mě to dál… Vše by šlo… a opět ukazuje, jak její elastické klouby povolují, vyklouzávají z důlků… Ale tam vzadu se to najednou stáhne, a je konec! Za chvíli mám lézt do kufru za velký prachy… Pomozte! Prosím!… No, tak jsem jí pomohl. Pozorovav její nemožně zkroucenou postavu, její přesvědčivé dovednosti, říkám jí: Víte co, milá slečno – Kupte si větší kufr!

Tlak v bedrech sílí. Abych ho maličko umenšil, musím se posunout dopředu. Kolenem šťouchnu do přední sedačky. Omluvně se usměju na vypasenou sousedku. Ona opětuje. Co většího bych si měl koupit já?! A co ona? Při té představě se usmívám jako idiot a pingvín zavřeští, zatroubí jako pominutý příbuzný… Zapínám rádio v mobilu. Snad s éterem odlétnu a stanu se éterickým?

Mám štěstí. Právě začíná inscenace hry Adolfa Muschga Proces s kontryhelem z roku 1970 . Na nemocničním lůžku vypráví soudce Ehrismann /Karel Höger/ pacientovi Toblerovi o zvláštním soudním procesu. V něm se naivní pan Beer zaplétá do jiného světa a logicky pociťuje střet rozdílně postavených generací. Hlasy z nemocnice se mísí s hlasy ze soudní síně.

Stál jsem po kotníky v kontryhelu a čekal. / Ano, ano…čekal jste v kontryhelu. Udal jste do protokolu, byl krásný den koncem května. Stál jste na krásné luční stezce na kraji města a nedovedl jste vysvětlit, jak jste se tam dostal…Co jste tam pohledával, Beere? / Pranic, pane předsedo. / S vaším způsobem vyjadřováním si soud nevěděl rady. Nebyl jste neuctivý, to ne, jak bych to řekl, kladl jste jen jinak důraz a vaše logika byla jako po mrtvici…Co například má s vaším případem kontryhel? / Vystydne vám čaj, pane Ehrismanne!

Projíždějící automobil vyvolá změnu vlnění. V rádiu zašumí, hvízne a tučňák využije skulinky a nepříčetně vyfoukne… pííííp, pííííp… a chuťový mág se vlísává: Nedali byste si tapas neboli skleničku s pokličkou? Nechápete?! No, přeci něco lahodného, přikrytého kupříkladu sušenou šunkou… nebo dáte přednost slávce na víně se sekanou petrželkou?… Tu do sluchátek za skřípavého chrapotu vlétne…

Béere… Pak jste viděl, jak od lesa přijíždí auto. Stříbrný vůz táhnoucí za sebou oblak stříbrného prachu, tak jste to říkal… Divil jste se zářivosti toho jevu. Pokročil jste si, abyste si prohlédl obličej subjektu, sedícího v té záři… Jak dlouho jste chodil do školy, Bére? / Osm let pane předsedo. / A do které třídy jste to dotáhl? / Do sedmé, jenže pak mi do toho něco přišlo…  Lidé v síni se smějí. Co vám do toho přišlo, nám povíte někdy jindy! Jak jste věděl, že plevel, v němž jste stál, se jmenuje kontryhel? / Rozhlížel jsem se po světě… pane předsedo… a kromě toho tam rostl také šalvěj, hvozdík, sléz a potměchuť. / To jste ještě stihl ve škole? / Ne, pane předsedo, ty mě naučil znát život. / Den byl modrý, jak jste říkal, nebyl to náhodou pondělek? / Den byl modrý sám od sebe, pane předsedo.

Kouknu ven na ubíhající krajinu. Sommeliér se na mě ukloní ze skla autobusu, v odrazu mě samého, a zahuláká, až poskočím: Jo, panáčku, pít se musí umět, a když nemáte po ruce italské Pinot grigio Borgo Tesis, je to holt jiná chuť na jazyku, jiné vnímání světa.

…paba dubí pap páááp…

Soudní síň nebyla plná, zúčastněným bylo trapné, že se soud vůbec koná. Bylo to nejkurióznější provinění, jaké jsem zažil za celoživotní praxi. Vtip pro oběť a lidská tragedie pro viníka! / Stopoval jsem ho zdviženým palcem. Nezastavil, a tak jsem si zapamatoval číslo auta. Nebylo to jednoduché… mračna prachu, i kontryhel zaprášil! / K čemu jste chtěl číslo použít? / No, chtěl jsem mluvit s tím subjektem a optat se ho proč mi nezastavil? / Domníval jste se, že je povinen vám z toho skládat účty? / Bylo mi divné, že by neměl jiný obličej… Obličej, který měl v autě, mě neuspokojoval. Chtěl jsem se ho zeptat, jak to s ním vydrží… Ale dotazovaný subjekt se měl za měsíc stát státním návladním, a raději ujel…

Signál se ztrácí ve vlnové záplavě bratříčků: Novou myčku od Siemence naleznete…Neváhejte! / Mám jednu ruku dlouhou… tu ruku nám dej a odpočívej v pokoji! / You say you want a revolution Well you know…

Trubač ze severu dál kvílí, honí se s lachtanem o právě ulovenou rybu. Hody, hody doprovody… Groteska s řízným ragtimem… Dubi dubi dub… Dubi dubi dub…

Vybaví se mi nedávná návštěva v Hřensku… u Marečka se Zdenkou. Kamenný hrad v nedalekém Německu, ze kterého koukáme na skalní amfiteátr a vzpomínáme na jemu podobný ve Sloupu v Čechách, kde měla úspěch naše opera dell´arte Tržiště plné kejklířů… Ale především! Lodní jízda zdejší soutěskou po říčce Kamenici. To zvláštní ticho! Jen voda v ozvěnách tajemně šplouchá a její ševelení se znovu a znovu odráží od skalních obrů!… a zahlédneme i skutečné lososy, jak se třou! Oni se po letech, po strastiplné, tisícikilometrové cestě vracejí… domů! Hned vidím šílenou cestu špinavými moři, řekami… tisíceré nástrahy… Někteří únavou zdechnou, ale ta čestná, náročná pouť je jejich osud, který si nenechají ničím zkazit, pošramotit, pošpinit… Ani metálem Za zásluhy od Zemana na hradě… Píp, píp taba duba důůůů… taba dádýýýý…

Sklenku Merlota?… Klid! Soustřeď se na jedno! Nádech, výdech…

Po čase si Beer našel subjekt v automobilu. Přelezl plot… …krásná čtvercová louka a kontryhel kvetl tak zeleně, že se v něm ztrácel i dům, který byl také zelený… …a nečesaný se objevil za jeho oknem. S rukama za zády, ve kterých držel čerstvě natrhaný svazeček kontryhele. Běžte k čertu! volal obličej za oknem. Ale vždyť řádný čert není, špitl nesměle Beer. Co držím v rukách?… / Hádejte… Pravá, nebo levá? Tvář za oknem se lekla a vystřelila!… Přitom jsem mu chtěl jen ukázat, co zázračného roste u něho na zahrádce.

Píp! Píp!… Duba duba důůů…

Máte slinu na losůska na liškách?…LOSOS? LOSOS!!!???… Ticho! TICHO v soutěskách! TICHO v SOUTĚSKÁCH!… He…pPP…čí…ÍÍkkkk! Společně s kapesníkem vytáhnu pomačkanou vstupenku do Studia Hrdinů na Pomocníka Walsera v režii Honzy Nebeského. Robert Walser! Nedávno mě uchvátila jeho jemňoučká novela / báseň v próze – Procházka. Hned jsem v ní objevil geniálního spřízněnce, outsidera, se svérázným pohledem na šílený svět. Těšil jsem se na Hrdiny a viděl dobré divadlo. Ale přeci jen… V rozlehlých útrobách Studia Hrdinů koukám na vyšinutého pomatence, ne básníka solitéra. Publikum se řehtá jen a jen JEHO POŠETILOSTI… pošetilosti koktavého klauna ničeného unifikovaným okolím, který s přehledem vítězí. Chápu to. Jemnost na pranýři. Jinakost se nevyplácí. Kdo se liší, je sviňák…e.t.c…

Vzpomenu na norského malíře Larse Hertevinga, hrdinu románu Jona Fosseho Melancholie I. Přepadal mě smutek, beznaděj, sklíčenost, když jsem četl, jak ve zdích blázince, ač s geniálním mozkem, jedinečnou imaginací, malířským citem, poslouchá tupé dozorce, kteří jediní dávají směr jeho zmateným krokům… Walser byl také jistě pro všechny v širém světě směšný zoufalec, ale jeho něžnost, pro kterou vyhledávám jeho knihy, byla najednou, v tomto dramatickém kuse, pryč. Vystavěnou divadelní situaci chápu, ale myslím, že lidé autora neznalí vůbec nenapadne (k jejich škodě) utíkat do knihkupectví, shánět něhu, která tu tak chybí. Výborní herci v teatrálním stylu, který mám rád… ale mrzí, že nacházím tak jímavou osobnost až v programu. Možná nikdy nerozprostřu větve a nevyženu haluze. Jednoho dne se z mého bytí a jednání uvolní vůně, proměním se v květinu a budu docela málo, jen jakoby pro vlastní potěšení, a pak svěsím hlavu… Paže a nohy mi jaksi podivně ochabnou, duch, hrdost a charakter, všechno, všechno se zlomí a povadne a já budu mrtvý, ne doopravdy, ale jistým způsobem, ale pak budu možná šedesát let tahle živořit a umírat.

…Nakonec ho osvobodili. Proč? Protože ho Beer provokoval… Provokace kontryhelem!… Ale státním návladním se nestal. Za pět let umřel. Ještě jsem ho viděl zešedivět… / Někomu není dovoleno ani zešedivět. Ve větru jim vlasy vlály, šedin se však nedočkali…  Společník v nemocnici umírá na operačním sále, ale hlasem ho život dál pošťuchuje… Střílejte! Musíte střílet, pane Ehrismanne… Už se k vám blíží něco velikého… / Jídlo, pane Ehrismanne! pointuje zdravotní sestra.

Osvobozuji ušní dírky. I přes nervydrásající zmatek, krása! Pro možnost vlastní imaginace miluji rozhlasové hry. Už jako kluk jsem ležel u chrčícího aparátu a propadal se k hrdinům v krabičce. Jak se tam všichni vejdou?

Sssss!…

Dveře autobusu za mými zády zasyčí a chladný vzduch občerství a rozplete zauzlovanou hlavu. Příjemný chlad! Od úst stoupá jemný kouř – zhmotnělý výdech. Obláček za obláčkem. Lebka ve švech nepukla! Nezešílela! Může dál lovit v kufru napěchovaném voňavým kontryhelem, z kterého se tu a tam vynoří hlava pingvína, sommeliéra, hadí ženy, Roberta Walsera, či…

Hlavně se při takto štědrém dni neutopit, nezmagořit, nezcvoknout…

…a POZOR!

…Štědrý den se blíží…

 

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 24. listopadu 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 33)

1. Zdeňka Ždímalová

   

   Panejo,
   to je dobrý.

   07.12.2013 (17.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Chlubnová

   

   POHLAZENÍ

   25.12.2013 (9.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ