Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 34)

Byli jsme na Zlatých šedesátých v Divadle na zábradlí. Kromě loga, které ztratilo fárovskou originalitu, a maličko jiného odstínění pruhů pruhovaného sálu, stále stejně přívětivé místo.

Hledíme na bezmoc skvělého filmaře Pavla Juráčka, z jehož deníků se skládá výpověď celého představení. Knižní podobu jsem hned po vydání zhltnul. Mám tento druh zpovědí rád. Pod stromečkem Ježíšek pohodil další tisícistránkovou bichli – Otevřený deník od Jana Vladislava /dlouhodobá inspirace/… Zatím na zábradláckém jevišti dny plynou, jeden za druhým, jako v divadelní projekci elektrické slunce. Slečna, jedne z představitelek hlavní postavy, ho chytá do dlaní, ale ono jí jako prchající dny uniká, proklouzává mezi prsty. Znovu a znovu. Zbylá čtveřice protagonistů – Pavlů na scéně, tři pánové a dívka, jen vyřknou míjené datum: 15. března 1964… 23. května 1964… 26. září 1964… Hned se mi vybaví antikód Václava Havla – Můj životopis: 1936, 1937, 1938, 1939, 1940… Chladně tekoucí bezcitné cifry. Holý život protékající do propadla nicoty.

Z deníkové literatury mě nedávno maličko zklamal George Orwell. Stránka za stránkou a dovídám se – 15. srpna deset vajec… 18. září osmnáct vajec… 23. září šestnáct vajec… Vím, jak pracovaly slepice, co zahrádka, domácí zvěř, kdo se okotil, pošel… ale jak sepisuje svá veledíla, třeba fantastický román 1984… s hesly Válka je mír! Svoboda je otroctví! Nevědomost je síla! Velký bratr tě sleduje! Vaporizovat neposlušného člověka/odpařit jeho existenci/… NIC! Na druhé straně, jde vlastně také o jakýsi havlovský antikód plynoucího času. Tři vejce… osm vajec… patnáct vajec… Vše se propojuje do spojitých nádob.

Nedávno jsme se Sylvií podnikli nové dobrodružství s havlovskými Antikódy. Některé jsme už použili v roce 1997 v představení Débouchér na stejných prknech Divadla Na zábradlí, ale nyní jsme ještě pokročili. Koncept naznačený Václavem se dá dobře emotivně rozehrát a v improvizacích dává slovům fyzické tělo…

Ano… Ne… Ano… Ne… Ano!… Mír… Mír… Mír… Válka!… Já… Já… Já… Ty!… Pták… Pták… Pták… Čtyřicet tři ptáků!…

…a grafická schémata ožívají. Hravě se mění v symbol – bolu, lásky, soucitu, ironie, šílenství… Obdobně ve spektáklu Zlatých šedesátých. Symbolická zkratka textová, obrazová umocňuje, teatralizuje literární vzkaz. Třeba je-li řeč o milostných avantýrách, nebohý Pavel si honí podepsaná záda od milenky jako pes ocas. Vytváří tím tanec ne nepodobný tanci Jiřího Sováka z filmu Až přijde kocour. Sovák se otáčí, vývrtka za vývrtkou, jako chameleon střídá barvy / charaktery. Pirueta za piruetou. Ty se zrychlují, až tančí všem srozumitelný, symbolický modern dance – převlékačů kabátů…

Nebo veselá socrozhlasová rozcvička rádia po drátě. Pavel se pokouší plnit povely, ale alkoholem, barbituráty unavené tělo neposlouchá. Zaplétá se samo do sebe, padá, a ač se snaží sebevíc z ampliónu uposlechnout bodrého, veselého soccvičence, znovu padá. Všech pět Pavlů zmnožuje nemohoucnost jednotlivce. O chvíli později zpětinásobují bolest, osamocení, nemožnost dostát řádného otcovství… Známá zoufalost let šedesátých z rampy dýchá, zalézá za nehty a pro Sylvii se mění v žitou minulost. Na Hrádečku s Pavlem J. nejen tančila… především dětskýma kukadlama nasávala, sála. Vedle radosti, tvůrčí svobody i veškerá tehdejší bezpráví, strachy, mstivosti, ponížení… Veškerá tíseň dospělých se až do morku kostí navěky zažrala a teď opět ožívá. Smuteční vrba se šklebí, vesele tančí větvemi a vyšlehává nahé tělo. Plesk! Flák! Švih! Smuteční vana, naplněná po okraj, se opět vylévá a kropí beztak zmoklé slepice (nespočítané orwellovské slepice) šedivou rzí! I po tolika letech zebe a z jemné pokožky je v mžiku hrubozrnná husí kůže…

Silné představení. Jen je v dobrých hercích zbytečná vážnost, pompéznost – teď vám ukážem! Přirozenou hravost, živost herců přebíjí strohost, která vytrvá i na děkovačku. Mám raději, když se masky sundají.

Večer běží v televizi debata. V pravém rohu tlumočí do znakové řeči umný pán. Přestávám vnímat slova diskutérů a zírám na něho = mima, klauna. Gesto za gestem. Grimasa za grimasou. Sólový autorský kousek. Letmo propojuji gesta se slovy: řekne-li se – Hezký mladík, je to v gestu důstojný elegán s vypnutou hrudí, s pořádnými bicepsy. Obličej překladatele navíc podtrhuje jemnou negaci v textu, výrazným opovržením. Celé tělo se otřese a hraje– fuj, brrrr!… To je výdej energie! Důsledné tvoření, modelování, malování, vztahů ke slovům… NÁPAD – také se proměním v hravého tlumočníka, jen budu vyřčená slova parodovat. Svým jazykem přetvářet slyšené, od kterého se jen odrazím a ulétnu na křídlech fantazie… Například – Mluvčí hovoří o krásách světa, nutnosti práce, radosti z ní, o lásce k ní… a já tlumočím – maluji rukami velehory, potůčky, žhnoucí slunce, vanoucí větřík, bušící srdce, které rvu z útrob hrudi, ono stále tluče BUM! BUM! BUM!… Vzpomenu na slavné pantomimické číslo Chirurg. Maličko se rozjedu. Bodám, šiji, operuji… Pak škytající srdce vyhazuji do nebe a ono je malý obláček plující modravou oblohou, mimuji jeho tvar chrousta, potápky, hrocha, draka, ááá… vedle se rozvíjí kvetoucí květina. Ptám se – Je to růže? Karafiát? Fialka? Té vůně, kterou pozoruje dělník splavený tvrdou prací, má únavou splihlé svaly, prázdný zrak, zato VY… ženo v posluchačstvu! Vaše srdce tahle buší BUM! BUM! BUM!… Tu se měníte v krásnou striptérku, och jaký stud před vašimi obnaženými křivkami! To jsem nečekal! Stydlivost vybuchuje! Vše je nahé! Tady soused se bojí své ženy, tenhle psa, tomu ani chemie nepomůže, ten má v hlavě kluzké bláto… klouže po něm… ta se třese z kočky, ta svého ochočeného slona, ta ze své prázdné klícky… Mimuji, tančím free dance, respektuji jen rytmus mluvících hlav. Nádhera, to bude živobytíčko! Zkusím požádat o grant a pak tajně vstoupím do reálného světa šedivé politiky…

Snad se hluchoněmí přátelé, které mám rád za jejich přirozený průnik mezi nás, klauny, nebudou hněvat, když neporozumí užvaněným lidem na pódium. Zaručuji, že se budou bavit mnohem lépe. Smrt nudě! SMRT… a kruci!… někdo MĚ PŘEDBĚHL!… Ksakru!…Škoda, ale co se dá dělat? Při nedávném pochovávání světoznámého politika, mě kolega tlumočník trumfnul! Během obřadu parodoval, zesměšňoval světové řečníky. Představa, jak celá Země vysílá živě a on si užívá klaunského extempore, mrzí. Moc mrzí! Ani tam hluchoněmí ničemu nerozumí, znaky gest neznají. Ale on je středem zájmu, celosvětové miliardové publikum zírá, čubrní, směje se, naříká, nechápe, nadává, nevěřícně vrtí hlavou s cukajícími koutky… Skvělé načasování nebo geniální počin manažera?! Ne, ne. Jen mi „čmajzl“ nápad a díky široké publicitě může objíždět světový venkov… I bez městských, ministerských, unijních kas!

Kamarád Petr, učitel z Verneřic u Litoměřic, mě obdaroval krásnou knihou Henryho Millera Úsměv pod provazovým žebříkem. Zvláštní, že ve skvělé předmluvě k mé nové knize, kterou chystám ke svým šedesátinám a ponese název Luckyho třešničky (záznamy roků 2010… 11… 12… 13… 14…), použil další kamarád, spisovatel, cestovatel Lubomír Martínek citát z téže knihy. Zamýšlení se nad klaunským údělem je pro nás – přímé, očité svědky z pilinových manéží, občas k pousmání. Bývají zbytečně sentimentální, ždímající falešnou slzu patosu, hlubině filozofující e.t.c., ale krásně se to pozitivum tu a tam čte, i nám, kteří přičichli, ač raději vnímáme své dennodenní klopýtání přes surrealistické sklíčko, jež je k pravdě nejblíž, a Henry Miller má ke skutečnému prožitku paňáců blízko.

Radost je jako řeka – proudí bez ustání. Zdá se mi, že právě toto poselství se nám klaun pokouší sdělit: abychom se ponořili do neustálého toku a klokotání, abychom se nezdržovali přemýšlením, srovnáváním, analyzováním a přivlastňováním, ale proudili dál a dál, bez konce, jako hudba. Toto je dar poroby a klaun ho přináší symbolicky. Je na nás, abychom ho uskutečnili. Dosud nikdy v dějinách lidstva nebylo na světě více bolesti a úzkosti. Tu a tam se jistě setkáme s jedinci nedotčenými a neposkvrněnými obecným hořem. Nejsou to bezcitní jedinci, zdaleka ne! Jsou to bytosti osvobozené. Pro ně není svět tím, čím se nám zdá. Vidí ho jinýma očima. Říkáme, že zemřeli světu. Žijí pro okamžik, plně, a zář, kterou vyzařují, je nekonečnou písní radosti. Cirkus je malá uzavřená aréna zapomnění…

Takto uvažuje, dumá… Ano, ale aréna zapomnění něco stojí! V samotném příběhu puká dvěma klaunům srdce. Jednomu, že nebyl dostatečně dokonalý, druhému, ač mistr nad mistry, že chtěl dokráčet do výšin největších, výš, výš, po visacím žebříku, výš, výš, až k Měsíci, hvězdám, nekonečnu… Tvořit lépe a lépe… PLNĚ SE ODDAT, ZTRATIT SE… Najít sám sebe. Zrodit své opravdové JÁ!

Chtěl jsem, aby můj hrdina, August, zhasl jako světlo. Ale ne ve smrti! Chtěl jsem, aby jeho smrt osvěcovala cestu. Viděl jsem ji ne jako konec, ale jako začátek. Když se August stane sám sebou, začíná život – nejen Augustovi, ale celému lidstvu.

Ale neměl si dát raději před finále pauzu a hledání ukončit? Už velký Michelangelo svou Pietu nedotesal. Zůstalo jen torzo, které dodnes fascinuje svou nedodělaností. Sám věděl – Po řadě zkoušek, řadě dlouhých let před samou smrtí teprve umělec pochopí, pozná přec, jak vdechnout život tváři v drsné skále: takovou velkou věc objevíš pozdě – a pak zemřeš hned… a prodloužit si tak pobyt pod hvězdnou oblohou.

Ale August už nemohl čekat. Ne, Ne! Všechno v něm hořelo, vřelo…

Srdce puklo citlivostí, nasáváním světa bolů krytých smíchem, dojetím. Klauni jsou stále hravé dětmi. Prožívají vše znovu a naplno, ale přeci jenom mají menší sklerózu než děti skutečné. Robátka v dospělém těle! Když je něco trýzní, tak to zůstává, ulpívá déle a zvolna zanáší rozšířené komory. Rok za rokem se kal zvedá, milimetr za milimetrem, řetěz se napíná, pne… Velké oči polykají, objevují, ale nastřádané zkušenosti jsou občas jak kámen táhnoucí ke dnu, nedá se sundat, odhodit. Marná snaha… Smích, skopičiny… A křach! Ale myslím, že to patří k famílii slušných šašků. Mému otci také puklo. Paňácou nebyl, ale spojovala je něha k lidem, zvěři, přírodě… Uháněl v únorovém dopoledne na zahradu v sedle bicyklu, nakrmit králíky. Zrychloval, zrychloval, jako po žebříku, ke hvězdám. Dojel, polaskal se, naplnil misky. I se slabostí v prsou pozavíral veškerá vrátka a poprosil souseda. Je mi úzko. Cítím sevření tady nahoře… Motám se… Nemohl byste mě svézt domů? Už cestou mění řidič cíl. Míří k nemocnici. Hlava ale padá, nenávratně se vyvrací vzad. Poslední sval zvadne. Pumpa dopumpovala. Chvilku po šedesátce…

Proč odchází dobří, citliví, něžní… dřív? Proč? Asi cedí skrz tikající stroj vše, nenechají protéci ani sekundu bez prožitku a mašina se unaví, zadře… A klauni ji ustavičně zanášejí pískem, prachem celého vesmíru. Chtěli byste slyšet detonaci chlopní Leonida Jengibarova!?

…ÁÁÁÁÁ …Stejně provazový žebřík láká! …Nikdy nepřestane!

Měsíc!… Hvězdy!…

Přinejhorším křupne jedinečný sval a ozve se ticho pod žebrovým věncem…

Či spadnem do propadla!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 11. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 34)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ