Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 37)

Do revue Taneční zóna jsem na přání redakce napsal článek Proč nejsem mim (vyjde v TZ 2/2014 v červnu – pozn. red.). Po zklamané reakci z tábora milovníků pohybového umění se mi celou noc zdá sen o mém pronásledování bratry v mimickém triku. Nakonec mě v podloubí, pod mostním obloukem dostihnou a na dlažebních kostkách zneškodní. Kopanci, tyčemi, pěstmi.

Text demonstrativně pálí na mém povadlém mrtvém těle a chvíli na to mě vynášejí na dřevěných márách na světlo Boží. Jak dánského prince! Utvoří dlouhatánský zástup smutečních hostů a začnou štkát. Tak nám odešel náš milý mim, klaun… NÁŠ Bilbík… Orosen studeným potem na horečnatém těle otevírám slepené oko. UF! Je to pryč! Když se ale opět propadám do snů, hon pokračuje… Od začátku… Ale já chtěl jen a jen osvětlit, proč nejsem čistě jen mim…

Druhý den je Divadlo Gočár od Miloše Orsona Štědroně v Divadle Na zábradlí očistná lázeň, radost. Chlapík, architekt se v úvodu vyválí – ve stylu připomínajícím break dance – po špinavé zemi. Snad aby vyčistil stůl? Rýsovací prkno? A hudební feérie začíná. Největší architekti dvacátého století Josef Gočár, Pavel Janák, Jože Plečnik při hledání nových tvarů, nových výrazových prostředků tančí, zpívají, rapují, deklamují. A my diváci se osvobodivě řehtáme. President Masaryk z obrazovky plazí dlouhatánský trikolórový jazyk a žena ČSR z pódia zpívá androšsky …Kde kostel můj, kde oratoř má, domy rostou na lučinách, stromy kácí na planinách… Skvěle pointovaná, spontánní parodie, dojemná ironie. Myslím, že i stavitelé či hradní pán by se dobře bavili při Plečnikově kontratenorovém protestsongu – Kdyby závist hořela, nikdy není v noci tma, kdyby závist hořela, nikdy není v noci tma… Nebo při sporu – Zase nové spáleniště stavíš?… Centrální vytápění nepatří do kostela! / Myslíš krematoria?… Kostel se musí přizpůsobit potřebám moderního člověka. Či se dojímali při kánonu – Kdyby věž končila hranolem, mohla by růst do nekonečna.

A když ČSR zhasne TV, tedy promítaný obraz tatíčka T.G.M. – ODEŠEL NÁM NAVŽDY!, všichni sborově zapějí – Člověk musí mít pána, on to také chce. Člověk roste jako tráva, dnes je a zítra ne.

Zvlhlé oči krůpějemi štěstěny od znovu nalezeného klukovského dovádění. I ve vzpomínce na jejich učitele je vtip -„Kotě, Kotě, Kotě, Kotě Kotěra!!!“, láska, úcta… I on je součástí jejich spiklenectví! Radostný návrat k prvotní hravosti, která je nám dána při zrodu a postupně se vytrácí v… DOSPĚLOST.

Krásný večer plný ztřeštěných nápadů, dechberoucí hudby – Hodinka strhující divadelně hudební poezie!

O pár dní později…

Chtěli opravdového klauna, hlavně „pořádně cirkusovou divočinu!“ Žadonili… A tak v Semilech, v obřím sále kulturního domu ze socrealismu, skotačím dle instrukcí. Pot ze mě lije, dětičky dupají, křičí… Některá, pravda, nejsou moc vychované. Samy od sebe lezou po desítkách na jeviště s požadavky o pozornost stůj co stůj a jejich vychovatelky trpělivě čekají, co paňáca na to? Jak se s toho vylíže? Škoda. Neužijí si komedie, hry. Ale nemůžou za to. Kdyby zdravě rostly v rodině, ve škole, tak by věděly o hranách. Děti bez mantinelů nepoznají, kdy se boří, čímž si onu „pozitivní destrukci“ logicky moc neužijí. Mladší při druhém spektáklu jsou překvapivě více hraví = méně zkažení.

To vše znám a čekám to. I ten maják po představení. Maják? Pohled Klauna Bilba za oknem našeho automobilu. Rozdávám ho vždy na konci dovádění… A teď zírám na sebe sama zavěšeného pod stěračem. Vytáhnu ho a čtu: Vážený pane! Učím 28 let a něco tak strašného jsem ještě neviděla. Možná to byla ta s černým přelivem, co jsem jí nutil zvonit, zpívat s obřím kravským zvoncem pod krkem… hrát krávu. S křečovitě nataženou rukou mi bouřila u mého ušního boltce a křičela Dobrý! Dobrý! Dobrý! a já Ne, ne, dobrý, dobrý, dobrý…Vy dostatečně nechápete. Musíte najít uvnitř svého těla ten nejhlubší tón. Teprve pak se k tomu zvířeti maličko přiblížíte. Chápete? / Dobrý! Dobrý! Dobrý! / Ne, vůbec ne dobrý, měla byste, jako tady dívka v druhé řadě, hledat intenzivní, trochu ležérní Bůůůů…Spodní, hlubinné… Bůůůů…Dejte do toho vše…Máte obrovský talent! / Dobrý! Dobrý! Dobrý! a dál hystericky tepe kovovým zvonkovým srdéčkem do mého sluchovodu. Bubínek se otřásá při bušení kladívka na kovadlinku a zoufalý třmínek… ANO. To vše už znám, ale je mi jí znovu líto. Veškerého jejího pedagogického snažení.

Mají se mnou problém. Už letitý. Ony se snaží vyprovokovat v ratolestech kázeň a pořádek, já jim to anarchisticky kazím. Asi se budu muset umravnit, zalézt do slušivého oblečku, a hned si budeme rozumět. Víc se milovat. Víc přispívat k mnohem hlučnějšímu stádnímu rykotu, který je, vychovatelky-nevy/chovatelky smete ze scény a rozřehtá se strašlivým, zlověstným, bernhardovským smíchem krvelačných robátek, při kterém ztratí rozum úplně všichni.

Utíkám si spravit slinu do Divadla v Dlouhé – William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic. Režíruje skvělá Hanka Burešová. Koutky cukají, přichází dojetí, očekávání očekávaného, jarryovský tupouň policista, dobří herci/ komedianti, láskyplné zápletky, shakespearovské vtipy, moudra, bonmoty, živá hudba… Ale proč mi to, k mé lítosti, nestačí? Dobrý! Dobrý! Dobrý! Sám sobě hlučně zvoním u boltce. Dobrý! Dobrý! Dobrý! Prober se! Odhoď jarní únavu! Dobrý! Dobrý! Dobrý! Proč mě komedie nespolkne, nepohltí. Dobrý! Dobrý! Dobrý! Jistě to bude divácký hit!

O dům dál, v Divadle Na zábradlí, dávají další opus Orsoně Š., tentokrát Velvet Havel. Nemůžu se dočkat. V hudebním hávu se odkrývají osudy nám dobře známé. Opět se bavíme, jak se v potřebné kabaretní jednoduchosti postupně odlupuje směšnost/lidskost Václava s Olgou. Třeba když oba přehlušují krásnou Múzu, aby se nakonec sešli nad rozepínáním knoflíčků její podprsenky. Uštěpačná Olga pomůže neobratnému mužovi. Když ale vstoupí Univerzál jako Hans Kaspar a další detaily z curriculum vitae… taškařice maličko zatuchne bulvárem. Přitom v kabaretně ulítlých situacích se mohl zrodit portrét blízký jeho absurdnímu myšlení. Jako se to povedlo v Gočárovi. Tady místo mnohoznačných – Kdyby věž končila hranolem, mohla by růst do nekonečna působí povrchně, zploštěně – Pravda a láska, jen když se chlastá, kvalitní chlast… Což nevyvolává odzbrojující poťouchlost ani hlubiny jako u předešlé komedie. Možná jsem měl jen příliš velké očekávání, které se nenaplnilo. Jinak nadprůměrná podívaná! Všichni SKVĚLÍ. Hudba, herci…

Dočetl jsem Otevřený deník Jana Vladislava. Tázání, odpovědi, záznamy, úvahy… Zprávy šťastného Sisyfa z jeho útrpného života v české kotlině, která ho vypudila jako podebranou, nežádoucí, zbakteriovanou, hnijící třísku. Navazoval na milovaného Alberta Camuse a jeho Mýtus o Sisyfovi. Sestoupí-li člověk až dostatečně hluboko, pak může být už je veselý a radostný. Sisyfovské úsilí směřuje k vrcholům, k úsilí, které stačí naplnit lidské srdce. Pak stálé nové a nové zavalení nepůsobí trýzeň. Naopak! Sisyfos je šťastný. Deník = balvan ho také stále zavaloval, ale on při psaní pociťoval tvůrčí rozkoš. Poslední báseň těsně před vynucenou emigrací v prosinci 1980:

Tvůj rok je kruh. Jdeš úzkou stezkou
a nevidíš, že po obou stranách
(která má z jedné i druhé strany)
máš propasti. Protože nejen zlo,
ale i dobro je smrtelná propast
jakmile začneš hledat její dno:
můžeš jít (žít) pouze po jedné straně slunce,
ta druhá strana patří tvému stínu.

O tři dny později pokračoval:

Každý tvůj další čin (úkrok) může být poslední,
první však ne.

Odejel do Francie. A odtamtud k nám přijeli Pascal se Sylvií. Té spálené energie při hodinových debatách. Smíchu, dojetí… Třeba když Pascal vypráví, jak mu doktor oznamuje, že něco našel v jeho plicích: Můžete trpět, požere vás to, rozloží vás to, dech se může krátit… Můžete omdlévat, ztratit orientaci, balanci… Vidění se může rozostřovat, barevnost vytrácet. Můžete vidět dvojmo, trojmo… Při ozařování můžete shořet, vzplát! Můžou vám vypálit do hrudníku díru!… Ale mladíku… Vlastně o nic nejde. Žádné strachy! Nebojte se předem! Bude to dobré! Bez komplikací… O nic nejde! Hlavu vzhůru! A ve vedlejších dveřích? Starší žena v bílém plášti, na očích tlusté brýle s dvaceti dioptriemi, naříká. Musíme přesně zaměřit ono místo, abychom nepálili zdravou tkáň! Přesnost to je to hlavní, chlapče! V ruce inkoustovou tužku, plastový metr a slepé oči zakreslují křížek. Tady, tam, támhle… Milovnice pointilismu!

Hned po odjezdu frankofonních přátel pořádáme v našem malém domečku narozeninový koncert. Bohužel na zahradě tančí ledoví mužíci, a tak se tísní třicet kamarádů u kamen. Ve dvacetimetrové místnosti. Sardinky. Tělo na tělo.

Ani to nestačí! Na okenní parapet přilétnou zkřehlé sýkorky, kosáci, vrabci a také pozorně naslouchají. Tu a tam mrknou na tváře uvnitř. Vidí…

…tlupu šťastných Sisyfů.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 11. května 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 37)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ