Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 38)

Z bojových cest: Na výletě v penziónu Racek nemůžeme spát hlukem z kuchyňské místnosti pod námi. Už jen posunutí židlí, stolů v obřím, poloprázdném sálu zesíleně rezonuje a burácí k nám navrch. Šoupy šou, vrzy vrz, křáchchch!… a smích Cha!Cha!Cha!!! v echových trylcích… A ráno v pět? Prcháme. Smrtící pach smažené cibule. Proč je jí česká kuchyně plná?

Pár dní nato hotel v Lounech. Přistýlka – pro naši dospělou dceru – měřící sto padesát centimetrů. Když si stěžuji na recepci, slečna máchne rukou: Prosím vás, ani dvoumetrovým basketbalistům to minulý týden nevadilo, tak co? Ne? Se uskromní… Habáni patrně z koše vylovili flanděru whisky… Při relaxaci v sauně s gustem vypráví nahatá paní, jak uklouzla při mytí kuchyně a do levého oka si vrazila násadu koštěte. Lidi, já ho nemohla vůbec vyndat. Strašně to bolelo a já nevěděla, zda to mám nechat na místě, či vystrčit… Jak se ale budu pohybovat? Veme mě taxík na oční i s trčící násadou?… No hrůza. Víte, taková banalita… Já jen uklouzla aáááá takhle si ho tam vrazila, několik centimetrů hluboko… Horror! Když mi ho konečně vyndali a dali obklad, říkali – možná už neuvidíte, ale třeba jo… Uvidíme… No já se děsila… Bolelo to bolelo. Pořád se mi vracelo, jak kloužu a násada zajíždí pod lebeční oblouk… Fuj!… Jak se to mohlo vůbec stát? Doma, při mytí? Ale když fáč konečně sundali, tak jsem… viděla! Maličko v mlhách, ale viděla!… Jen si představte… Prchám do ledového bazénku. Už jen představa bolí!

Jaká naděje do budoucna! Je tolik knih, které ještě mohu nalézt. Další pozdní objev jsou Náměsíčníci od Hermanna Brocha. Při čtení v mysli komíhají rozmlžené obrazy /i bez násady v bulvě/. Stejně jako se chvěje prostor nad žhaveným předmětem, nad kapotou automobilu vystavenému slunci, nebo nad plamenem svíce, petrolejky… Vše se třese do rozpitých, mázlých tvarů. Co je skutečnost? Co představa? Jedno se vpíjí do druhého. Obličej budoucí ženy mizí během hovoru v krajině za ní a on se pak kdykoli děsí, že se to zopakuje, že ona není ona, ale část krajiny. Teplý milenec vyznává lásku: Člověk miluje jen jednou. Láska je velká cizota. Teprve v nejstrašlivějším vystupňování cizoty, teprve když se cizota takříkajíc přežene do nekonečna, může vykvést to, co lze považovat za nedostižný cíl lásky, a co ji utváří: mystérium jednoty… Před další várkou z jatek první světové války žertují doktoři nad chirurgickým stolem: Znáte ten příběh o odsouzenci, který spolykal rybí kosti a kterého operovali, aby ho mohli druhý den pověsit? To je asi tak náš obor. Hlínou zasypaný dělník po probuzení skládá své vlastní já z mnohých dřívějších já, které nezná, kterým nerozumí… Pojítkem hlavních postav je vražda, skutečná či symbolická. Jako jediný akt „dorozumění“ mezi odcizenými lidmi. Hned se mi připomene Nápravníkova báseň – …přichází prvý. Zpívá. Přichází druhý a vraždí prvého. Zpívá. Přichází třetí a vraždí druhého, jenž vraždí prvého. Zpívá. Přichází prvý a vraždí třetího, jenž vraždí druhého, jenž vraždí jeho samého. Zpívá…

Postupná devalvace hodnot. Přemítání nad tím, až se hlava točí… rozskočí. Proč je vše tak komplikované. Kdo to zkomplikoval? Zánik je neodvratný, tak k čemu pitva do morku kostí… Pro někoho sebe stravující nutnost. Náměsíčnost, somnambulismus vyvolává potlačovaná emoce, stres, úzkost či psychické trauma.

Jedinec konce devatenáctého a začátku dvacátého století mohl mít bezvýrazný, strnulý obličej, nereagoval na snahu okolí stav nějak ovlivnit nebo navázat komunikaci a mohl být probuzen jen se značnými obtížemi. Obrana? Aby vše přečkal? PCH! Jak by reagovali hrdinové románu v dalším průběhu dvacátého století, kdy se už vše vymklo z klubů a šílenství propadli téměř všichni? Svoboda? Bratrství? Velkorysost? Něha k bližnímu? Hodnoty?

Ale jsou!

Ladislava Petišková mě pozvala do Krytového divadla Orfeus na literární večer, věnovaný jejímu manželovi, doktoru básníkovi Františku Petiškovi/Vinantovi. Tento rok by se dožil osmdesátin, ale srdce –  jako tolika něhyplným lidem – puklo příliš brzy. Před třiceti čtyřmi lety!

Sestupuji do sklepních prostor, za obří, železná vrata a vítá mě olivrejovaný stařík, milá slečna, swingová hudba… Stařík mě uvede do minikavárničky, ranou do činelu. Víno, zelňačka, chléb se škvarky… Domácí atmosféra, která se prolne do dalšího sálu – divadelního. Přichází principál Radim Vašinka. Pomalým, šouravým krokem. Opírá se o berlu. Když usedá, opře ji o stůl, a ona dotvoří scénu pro Vinantovy básně. Třesoucí rukou svírá papír za papírem a čte, přednáší… velmi blízký pohled na zdejší lidské hemžení. Neznámá tvář se během náhodného setkání rozjasňuje, až přichází do sálu mezi nás. Je přátelská svou jemností, humorem, smutkem, tesknotou, pozorováním… Vše se propojuje. On miloval, kamarádil se s básníky, které my obdivujeme. On hrál. V nám dobře známém prostředí, v divadle Járy Cimrmana, kde hraje tchán Andrej i můj bratr Petr. Miloni Čepelkovi, který vychvaloval na vlnách Vltavy můj knižní Cirkus Chauve, věnoval verše

Luč se luč
Co nejdéle to jde
i když se loučíš jsi ještě tady
od dveří se vrať a ještě polib
od vrátek volej a hrej
žes cosi zapomněl Zase se vrať
a udivenou
líbej a líbej
Brána ráje se otvírá jedenkrát za věčnost
Neví se kdy
Jen že to bude na chvilenku Nic
nebude nám prominuto
A tak se luč
s úpornou poctivostí bláznů
A nikdy
neodejdi docela

Krásný večer plný pláten blízké duchovní krajiny. Při loučení poplácám starého barda Vašinku a jako spolubojovník/komediant/nomád/kočovník popřeju …Tak brzo na další štaci! I s berlemi v podpaží! Usměje se. Ovíněný, omotán poezií kráčím k východu. Lehký jak pírko. Kolenem vrazím do tmou zakrytých ocelových dveří protiatomového krytu. Zaúpím a rázem se vracím na zem. Kulhaje mizím v bouřkou nabité noci…

Hodinku na to ležím v horkém podkroví. Je tu stále plno slunečních paprsků, i když dávno nezáří. Nemůžu zamhouřit oči, sestoupit do spánku. Je dusno k zalknutí. Otáčím se sem tam, sem tam… tam sem. Venku začíná konečně pršet. Leje! O střechu burácí kapka za kapkou. Jejich hustota i objem stoupá. Mění se i v malé kroupy. Ohlušující rachot bez konce. Střešní okna musím zavřít, jinak by voda zaplavila vše. Jako by obloha plakala, naříkala… i nad Hrabětem, Pištorou, Vinantem. Odešli mladí. Příliš mladí. Spojovala je něha, cit, pohled na svět. Pohled na citelný zmar. Přesto nalézali lidskost, krásu okamžiku. Proto jsou nám blízko.

Chtěl bych se s přibývajícím smutkem, tesknotou po všech, co nás tak rychle opouštějí, schoulit pod peřinu. Do úkrytu. Ale po minutě musím opět vyvalit opocené tělo. Tak rádo by se skrylo do postelového lůna, ale je vedro. Musí zůstat obnažené, vystavené nekonečnému světu. Pravda, pod dekou bych byl ve stejné samotě, ale přeci jen chráněn tenkým obalem. Obdobně se v bezpečí cítí děti. Pod voňavou poduškou je tma tmoucí nepožere. Nožku, ručku neukousne.

Pláč nebe pokračuje. Křik. Burácení. Skuhrání antény… Teskný večer se prolíná s nemožným spánkem. Převalování z boku na bok nemá konce… Navíc mám strach, že až konečně zaberu, probudím se jako náměsíčník…

S náměsíčnou jistotou kráčím po tenkém laně. Sebejistě balancuji nad propastí nicoty tam dole. Tu mě odtud někdo zavolá. Probouzím se. Ztratí svou suverenitu a nezadržitelně padám do hlubin. Ale i Broch roku 1944, kdy opět objevil naději v prostém lidském srdci, v matematické rovnici napsal: Po každém pádu následuje období rostoucí humanity.

A po pálených taškách dál crčí hektolitry vody.  Jen co se rozjasní nebe, přichází na terasu Pražského hradu hvězda mého mládí, vitální stařík Jeff Beck se skupinou. Do kvílivé kytary, při které tančí i chrám Svatého Víta, přemítám… Dá to ještě řádnou fušku, než se všechny hodnoty světa zcela rozpadnou!

 

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 8. června 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 38)

1. Jana Koubková

   

   Milý Bilbo,
   svět se radikálně změnil a ani já nemám chuť číst dlouhé články, byť zajímavé. A u Tebe jsou ty zprávy bezesporu přívětivě a informující. Ale ta základní komunikace vázne. Žijeme čím dál víc ve virtuálním světě, a to mě fakt nebaví! I když se s tím taky musím popasovat.
   A tak mě vyšla knížka Básně z jazzové dásně – a udělala jsem si radost, a nejen sobě… Máš ji u mě…
   Srdečně zdraví Jana Koubková

   08.06.2014 (22.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ