Clown Bilbo bloguje (No. 4): Astronaut na Pleši
Počasí námi toto léto motá, fičí hlavou jak podzimní meluzína. Jakmile vyjde Slunce, užuž mizí pod přívalem černých oblak – vorvaňů… a blesk za bleskem s ohlušujícími rachotem… rekordy jejich počtů padají, kroupy lisují úrodu.
Snímek archiv
Nezbývá než prchnout do dálav. My kupříkladu na řeckou Krétu. Průsvitné moře, máváte nohama a lehoučce běžíte nad balvany v hlubinách. A panečku jak zeštíhlíte, jen se podíváte na svůj břich pod hladinou. Zázračný vodní lom! To je odtučňovací kúra! Slunce žhavě žhne. Krása. RÁJ. Divadlo přírody vítězí nad lidskou fantazií.
U nás dál mračna, smrště. Co je asi za tím chuchvalcem oblaků? Ano, z letadla něco zahlédnete, ale co je ještě dál?
29. července jsem měl možnost potkat někoho, kdo to ví. Za slavným pacientem Institutu Na Pleši Zdeňkem Milerem, s nímž jsem u příležitosti jeho devadesátin vedl nedávno rozhovor, přijel z Ameriky astronaut Andrew Feustel s rodinou. V rámci projektu Do kosmu s Krtkem, který má přiblížit dětem i nám ostatním, co se děje nad oblaky, si vzal jako talisman pro štěstí našeho slavného Krtečka. Po Písních kosmických Jana Nerudy, které vynesl na oběžnou dráhu při svém prvním letu s raketoplánem Atlantis v roce 2009, to byla druhá připomínka spojitosti s naší maličkou republikou. Jeho žena Indira má totiž české kořeny!
Před letem raketoplánu Endeavour v květnu tohoto roku řekl: Krteček, který s námi poletí do vesmíru, je plyšový a asi 6 centimetrů velký. Věřím, že během letu bude mít možnost podívat se z okna a že až poletí přes krásnou Českou republiku, tak se koukne a uvidí tu nádheru, která se nám astronautům z vesmíru naskýtá.
A po doletu: Krtek se většinu času spokojeně vznášel na Mezinárodní vesmírné stanici. Na zadečku má přišitý suchý zip, takže když bylo potřeba, přilepili jsme ho na stěnu. Ven se bohužel nedostal. Zatím totiž nikdo nevyrobil dostatečně malý skafandr. Patrně stačilo, že už tak musel být Krteček vyroben speciálně a pod přísným dohledem samotné NASA!
Ale jak stylově využít jedinečné možnosti osobního setkání s astronautem?
Popravdě musím přiznat, že je to již druhá schůzka s člověkem z kosmu. Poprvé jsem potkal kosmonauta Vladimíra Remka na střední průmyslové škole v Českých Budějovicích. Chvilku po svém slavném obletu Matičky Země navštívil náš ústav. Právě jsme v dílně dokončili opracovávání čtyřmetrové fošny. Otevřeme dveře, suneme ji přes rameno v dál, a tu narazíme… do slovutného ramene. Nejprv si myslí, že snad další zájemce prosí o autogram, ale hned se vyleká. Zabrzdíme těsně u jeho zářivě tuhnoucích zubů. To bylo křiku nadřízených, i silnější slůvko vylétlo, a my s dlouhým prknem pelášili. A lidé a klobouky padali. Jak v grotesce.
Jak tedy stylově využít druhé možnosti?
Kouknu na fotografii z kosmodromu a… že mě to nenapadlo už dřív. Nasadím bílou přilbu a usedám na slavnou Jawu 50, Pionýra, Pařeza… Tedy na jeho čínskou repliku. Z dvoutaktu je čtyřtakt, z plechu je plast. Ale kdekoli zastavím, tam se slétají – jak vosy na turecký med – pamětníci. Jé, na tohle jsem ulovil svou nebožku… Krásný, zachovalý… Co? Nový?… Kde ho vyrábí?… Můžu se projet, nastartovat?… On má i blikačky? Nádhera… Chci ho!… Jezdí celkem dobře. Jen asijské pneumatiky praskají a praskají, a tak se z romantických výletů stávají občas černé pěší tůry-tortůry. Dnes budu mít doufám štěstí.
Legendární Jawa 50 alias Pionýr, Pařez... Snímek archiv
Nahodím motor. Brum brum brum… Slunce konečně na chvíli svítí a já jako kosmický pilot dohrčím na plešský kopec. Sejmu helmici a společně s dalšími, obtěžkanými košíky hřibů, se začlením do špalíru v bílých uniformách. Netrpělivě očekáváme příjezd vesmírného cestovatele. Vítr odfukuje ubrousky z opulentních párty stolů. Řízečky voní a zalézají do chřípí. Vosy už ládují štrúdl. Hrozen novinářů s mikrofony, kamerami pozoruje poslední úpravy. Traktory vyvážejí odpadky, aby čpěl jen řízeček… Příjezd se oddaluje… V Mníšku je nehoda. Konečně se ale žurnalisti rozkmitají a drobný Andrew s Krtečkem a rodinou mávají, podávají ruce. Starosta spustí česky a žena Indira naváže dvěma naučenými souvětími svých předků. Vzpomenu na shakespearovského překladatele Martina Hilského, který nedávno řekl, že skoro každý dnes sice mluví anglicky, ale bohužel nemá co říci. Ale na Pleši nebylo zapotřebí dlouhých projevů. Šlo o pozitivní setkání s tvůrcem Krtečka, jehož jedna z knih nese název Krtek a raketa. Po letech se sen filmový a literární změnil v kosmickou realitu. Z předpokládané čtvrthodinky je víc jak jímavá hodinka. Pak před sanatoriem cvrkot medií, děkovný projev, beztížný projev, tužka lehoulince krouží autogram za autogramem. A tak i my přeci jen maličko nakouknem za oblaka.
Spokojený usedám na svůj pozemský stroj, i jej jako by zemská tíže měně tížila. Gravitace slábne a on letí. Za osm a půl minuty brzdím před našimi vraty. Dosaženým časem se blížím raketoplánu. Dočetl jsem se, že zhruba tolik času potřebuje k rychlosti 28.400 kilometrů v hodině! No a přitom já mám spotřebu jen něco málo přes dva litry benzínu na sto kilometrů, kdežto každý pomocný motor rakety pět tun paliva za sekundu! Uffff! Nedivím se, že byl let s Krtečkem jedním z posledních. Ale že to stihl náš hrdina v pravý čas! CO?! Na poslední chvíli!!!
Jistě ale vylétne po raketoplánech jiná nebeská loď. A my mu budeme opět tiše závidět a radostně mávat. Na jeho příští cestě… třeba… k Marsu. Když už se pro něj jednou vesmír otevřel, bylo by škoda toho nevyužít, ne?
Ovšem také je třeba poděkovat jeho předchůdkyni – průkopnici fence Lajce, jež chudák obětovala sama sebe – setkání s beztížným prostorem nepřežila… Ale Krteček žije dál a vesmírné nekonečno leží před ním jako výzva!
Díky pane Feustele!
Oblaka jsou sice v Čechách dál temná, ale paprsek blahodárného světla už pronikl.
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 4): Astronaut na Pleši
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
