Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 41)

Noci

Riziko podnikání je jen na kejklířích. Půl roku se připravuje série představení, domlouvá, organizuje, telefonuje, mailuje, fotí… aby pět dní před konáním, před vrcholkem, zavolali, že není dostatečný zájem, a tak se vše ruší.

Dnešní praxe kulturních zaměstnanců. Sami pod smlouvou organizují hraní beze smluv, bez jištění. Oni tratit nemohou, my můžeme. Náš Klaun Pingu si své diváky najde, ale myslím to obecně, jako nešvar dnešních poměrů. Premiéra je za námi. I potlesk byl, a jakmile nějaké dítě v publiku špitne Jakou řečí Pingu mluví? Je cizinec?“ více posilujeme, pro porozumění abstraktní řeči malého pingvína, překlad jeho matky. Jako u batolat, kterým většinou rozumí jen vlastní rodiče, a cizáci potřebují pomocnou ruku, aby nad jejich esperantským žvatláním a úpěnlivě vytřeštěnými očkama netápali. Jistě, každá klaunerie roste s reprízami. Těšíme se, až se ohraje…

Po roce opět Moskva. Lufparád 2 aneb pokračování oživování odkazu Viktora Luferova. Já dokonce jako „kurátor“ divadelní straníce. Se Sylvií vezeme Števa Capka, neboť jeden večer věnujeme klaunům /fragmenty z amorální klaunerie Talíře plus jiné kousky/ a druhý Kabaretu L´Ombre/Stín i s některými Antikódy Václava Havla.

Tentokrát se hraje přímo v centru, kousek od Kremelské zdi. Spěcháme z metra, ze stanice Bibliotěka V. I. Lenina do Old Town baru v ulici Starovagaňkovskij pereulok 19. Už otevírací parodie na Hamleta, kdy například Polonia, hraje medvěd, vypravěč v epilogu vše předznamená: …že to bylo maličko jinak? Nevadí! My nepotřebujeme skutečného Shakespeara. K čemu je nám Rusům nějaký Shakespeare? K čemu je nám nějaký západ? Obejdeme se bez něho!… Ale kam dojdeme?!

V písních, básních je, oproti loňsku, cítit větší vzrušenost, revoluční náladu, otisk ukrajinské krize, která vstupuje i do letitých přátelství. Občas musí naše hostitelka Ira ztišit hlas. Skvělý člověk, ale o tom s ním vůbec mluvit nemůžu. Nedávno jsme demonstrovali a říkali si, že je nás naštěstí víc než osm jako v roce 1968, kdy protestovala ona hrstka statečných proti okupaci u vás! Ale převládá smutek…Většina věří nastolenému směru, raději si utáhnou opasky. Když se optám, budete rádi, když váš syn půjde bojovat na frontu? Do války? Sklopí rozpačitě hlavu, ale že se vrátí sankcemi vyprázdněné obchody – to jim nevadí, to se musí vydržet pro blaho vnuků… Tady v Moskvě je nás víc, horší to mají na oblasti. Třeba Saša z Čeljabinska je na to úplně sám. Nemá si s kým popovídat, s kým se podělit… Západní produkty se na Bělorusku tajně přelepují, ale stejně do týdne nebude oblíbená paštika, sýry z Německa, Francie, Holandska. Nic… Ale to se musí vydržet… Hrůza! Na facebooku je už trestně postižitelné cokoli podpořit, k něčemu se přihlásit, něco lajknout… Pod záminkou hygienických důvodů zavřou McDonalda, přitom při jeho otevírání stála fronta přes celé Rudé náměstí a míchala se s frontou u Mauzolea! Je to smutné. Má dcera pracuje pro Taganku a neustále vypráví o ohrožení, stísněnosti při práci na skvělých inscenacích, třeba 1968. Novyj mir složené z dokumentů osudového roku. Většině Rusů by nevadilo, kdyby se zavřely hranice – My vás nepotřebujeme!…

Co my to připomíná? Ano. Ihned se mi vybaví Sorokinův Den opričníka, kde na západní hranici také staví mohutnou zeď a obyvatelé si vůbec nepřipadají nikterak ponížení. Berou to jako nutnost. Opričníci/ochránci pak mohou beztrestně zabíjet, znásilňovat – děti, ženy…

V krásné počínající noci se rozhodneme odehrát Talíře a jiné skeče venku. Na velkém dvoře pod hvězdami, pod rozzářeným Měsícem. Jelikož jsme letěli letadlem a nemohli vše přivézt, museli jsme sehnat neglazované talíře domácí. Podařilo se!… Po celodenní pouti, asi tři sta kilometrů od Moskvy. Představte si – po útrpné cestě plné probek /zácp/ vám je předají v úhledných kartonových balíčcích. V každé krabičce je přežahlý kousek zvlášť zabalen do slušivého, hnědavého papíru. Dokonale, aby se náhodou nepolámal! Pečlivě je rozbalujeme. Jeden po druhém, abychom je chvíli na to s gustem a rozkoší rozmydlili o… pobořené zdi, neboť scénografie předevčírem zdemolované verandy nám ohromně nahrává.

Tři sta metrů od Rudého náměstí, kousek o chrámu Krista Spasitele, od Manéžního náměstí (pociťuji dojetí starého cirkusáka!), od červeného Kremlu flákáme porcelánem do obdobně cihlově červené zdi. BUM! BÁC!… BUM! BÁC! S každým puklým, rozstříknutým běloučkým kouskem pociťujeme společně s publikem uvolnění, svobodu, ale tady euforie stoupá ještě víc… BUM! BÁC! Za Ukrajinu! BUM! BÁC! Za respekt k menšinám! BUM! BÁC! Za toleranci, svobodu, radost! BUM! BÁC! Za zpřetrhání všech ostnatých drátů! BUM! BÁC! Za skvělé literáty, muzikanty, novináře, filmaře! BUM! BÁC! Místo výstřelů kulek výstřely drcených střepů, které pozitivně masírují místní ohlodané nervy. Ruští přátelé, kterým rozdáme zbylé kousky, se s vervou přidávají BUM! BÁC! BUM! BÁC! BUM! BÁC!… A frustrace odlétá… Děkuji, že jste tady! Na tři dny jsem zapomněla na politiku, na Ukrajinu…Spasibo!

I druhý den, krásná noc. I po Kabaretu nás objímají. Jejich nejistoty se mění v jistoty. Václava Havla v azbuce dobře chápou a vše se propojuje se Sylvinými drásavými písněmi a obří, vyděšenou hlavou pana L´Ombra… Vůbec nechápeme, že hodně spoluobčanů považuje naší cestu na východ za podporu imperiálního systému. Zapomněli, že tam žijí stovky skvělých lidí, literátů, hudebníků, divadelníků?
Magické noci počal čas… a další přijdou.

Má Sylvie skládá, píše písně jako zvukové malby, obrazy, kde vše do sebe zapadá, navzájem se posiluje – siamská dvojčata, trojčata. Jiná Sylvie – Germain píše také v poetických obratech. Ve fantazijní slovní artistice sestupuje do nížin či stoupá do výšin lidského vnímání. V Knize nocí /! / si při jedné takové procházce zapíše:
…Když slovo růže zaplane přílišnou touhou a začne nabývat těla, rozvine se a promění v úžeh. A tohle slovo se pak pod náporem jiných hlásek poplaší, smrští se a zaostří ve sloveso užít.
Úžeh. Užít růže, daru růže.
…Když se slovo růže tahle utrhne a rozvíří, promění se v rej. Slovo růže se pak rozdrásá o své vlastní trny a začne krvácet. Někdy se krev růže zbarví světlem dne a září jako jasná slina smíchu. Jindy ji zakalí noc, a tehdy se do ní vmísí hořký, temný pot… Tabla nocí!

Další večer jedu autobusem s koleny, kotníky připomínajícími odskákané akrobatické řady. Když se při hodině akrobacie rozehřejí, zapomínají. Přihlásí se, jakmile usednu Jsme tady! Plné artrózy! Opatruj nás! Masíruj! Otáčím s nimi a pokouším se číst skvělou knihu Sebastiana Vassalliho Noc komety. Opět noc, co mnohé zakryje, zotevírá, probudí… Je o italském básníkovi Dinu Campanovi, o jeho útrpné cestě z „obecního blbce“ v „obecní celebritu“. Čtu plný pochopení pro zrod bláznovství, pro pochybnosti z nepochopení okolí… Tu na mě přes celý autobus kdosi vysokou fistulí volá. Bilbo…BILBO!… Jsi to ty? Bilbo! Chci pokračovat v cestě do blázince, nenechat se rušit. Asi neomalený divák, student, dítě známého…? Už mi ťuká na rameno. Zvednu oči. Je to kamarádka. Známá vyhublá hudebnice s šedivými, splihlými vlasy. Místo pozdravu: Proč jste to udělali? Takovou ohavnost!?… Jak jste mohli! Nevím, o čem je řeč. No na té vaší desce jste ukradli moji skladbu. Ona se tvojí ženě vždycky líbila, ale nemá dovolení ji používat, natož krást! Můj muž ji měl jen doprovázet, měl zakázáno mě vykrádat! Je to skvělá mollová píseň, melodie! Já to vím, já jí složila. Já to vím. Jsem geniální! Jsem třetí převtělení, reinkarnace Nirvanavišky… Jen já mám na mollové melodie právo! Jsem proto plná sebevědomí, sebe uspokojení. Mám jistotu ve své umění, které mi nikdo nebude brát!… Ani Vy NE! Odběhne, zmateně se zahledím za ní, pak do knihy. Za chvíli je zpět. Všichni mě okrádají, chápu to, nemají dar od bohů jako já, nejsou geniové… Mám pochopení, velké, ale přesto se to nesmí. Já to nedovolím!… I můj muž je jen interpret, já jsem stvořitel! Třetí převtělení, reinkarnace Nirvanavišky! Odběhne. Vlasy jí vlají a dlouhé urousané chapadla výhružně ovívají spolucestující. Nechápu nic. Ještě dvakrát se vrací s vyvalenými kukadly. Gestikuluje, sípá, funí… Já to nedovolím! Já jsem vyvolená! Jen já mám právo skládat je, slyšet je… proto jsou ty mollové skladby tak podmanivé, i v Americe je hrají, ale tady my je všichni kradou… Celé desky jsou jich plné a ani zmínka o mně! Jak můžou být oni autoři? Já jsem je složila! Já je slyšela! To nedopustím! Hanebnost! I vy jste zloději! Obyčejní zloději! Musíte pochopit, že to jen já, třetí převtělení, reinkarnace, mám právo požívat dar… Vystoupí. S jízdou busu se zmenšuje, zmenšuje… Mizí.

Rozpačitě, se smutkem koukám po tvářích okolo a pokračuji do literárního blázince. Cesta je někdy dlouhá, někdy se klikatí. Někdy je s kopce, jindy do kopce… Ale cíl je stejný. Ústav pro choromyslné. Cesta do hlubin noci. Všichni tam spěcháme. Pravda. Některý nedojde…

Magické noci počal čas… BUM! BÁC!… BUM! BÁC!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 26. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 41)

1. Nataša

   

   Jirko a Sylvo!
   dekujem za Vaseho Klauna Pingu v sobotu na Kampe!
   Byl to zazitek divadelni, akrobaticky, hudebni… rozhodne s Miskem, ktery byl v sobotu nemocny, jedeme 7.12. na reprizu do Revnic a vsem doporucujem videt!!!
   Srdecne zdravi, Nataša
   P. S. Budou Taniere k videni i v dohlednu v Cechach?

   27.10.2014 (20.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Kristian Ostřížek

   

   Děkuji
   ze všechny „písanky“ uběhlé, je mi jich plná duše smutná a slzy se míhají na krajíčku v možnostech dosud nevykonaných.
   K.

   30.10.2014 (0.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Zdeněk Říha

   

   Čau OBA!
   Neumim krásně jako Kristian, ještě tak BUM! už BÁC! je asi moc. Věkem se to jen horší. Přeju Vám oběma tu krásnou bolest zážitků. I my z toho něco dostaneme.
   Tak díky!
   Zdeno

   03.11.2014 (21.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ