Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 44)

Březí katatonie

Zima už dá pokoj, ale bylo zvláštní znovu ji pocítit. Začátkem února jsme zajeli na Hrádeček a zastihly nás silné mrazy se sněhovými přeháňkami. Když jsem nad Mladými Buky uháněl na běžkách a koukal na Černou horu, svítilo slunce. Pět minut na to s větrem přifičel šedivý mrak s obřími sněhovými vločkami. V nich zmizely i špičky lyží!

Poryvy vichřice cloumaly mým hubertusem, sotva jsem stál. Brýle oblepené, ruce omrzlé… Jen se neztratit! Nedopadnout jako Vrbata a Hanč! Tamhle vykoukla alej cesty k Vlčicům! Rovně! Drž se rovně! Smrtonosná horská proměna. Na hřebeni s cílem v nedohlednu… Neusnout! Neusnout! Vrbata, Hanč! Malátnost těla, místo krve krystalky ledu… Neusnout jako oni… Tělo tuhne. Hlásí se katatonie čili neschopnost hýbat se, hovořit. V Krkonoších se nečas naštěstí přehnal, ale pár dní později se kata přihlásila, a hned v několika podobách. Náhoda?

Nejprve mi kamarádka, která by v letokruzích vykroužila skoro devadesát soustředných kružnic, vypráví, jak jí po ránu postihuje obdobný pocit. Nemůže vstát z postele. Mysl, oči, vědomí by chtěly, ale svaly odmítají poslušnost. Když konečně přemůže nemohoucí bicepsy, děsí se příštího rána. Uvědom si… Znavená rozestelu, přikryji se, na chvilku si schrupnu… Ale představa dalšího rána, kdy civím do stropu a nejsem schopná pohnout nohou, rukou, kdy zapínám vše, a ono to vyvolá malou odezvu… Je noční můra. Děs! Žádný medikament nepomůže! Prožívám hrozné noci!… Pak se stane, že bez potíží vstanu, ale uvolnění trvá jen do chvíle opětného ulehnutí… Co přinese zítřejší ráno?

O co jde? Stáří? Jistě… nebo může jít – jako u některých živočichů – o snížení metabolismu, tělesné teploty, o hibernaci, kdy buňky mačkají zpětný chod stárnutí? No jo, ale to by pak násobila hororová jitra! FUJ! Útrpná věc Makropulos! Nebo jde o nechuť k pohybu? Vše jsem viděla, nikam nechci! Ne, ne! Ona by přeci tak ráda vstala! Cítím k ní velkou empatii a jako milovník fyzického divadla přijímám výzvu k experimentu! Dokud mám ještě sílu k ovládnutí svalových provazců. Dokud mě poslouchají jako orchestr svého dirigenta.

Ulehám před nedočkavé publikum, jež pozoruje… mé povadlé, obnažené tělo. Ležím. Tu na stolečku zvoní, vibruje telefon. Dva metry od lůžka. Nejsem schopen pohybu, jen vyvalené oči hladí poskakující přístroj. Po úmorné patnáctiminutové dřině rozhýbám prsty levé ruky, pravé ruky. Levé koleno cukne, pravé koleno cukne… Hrudník se vztyčí o dva, tři, pět centimetrů… Mobil dobzučí. Hlásí se měchýř… Svěrače svírají. Nohy škubou. Z čela stříká pot. Mobilní melodie opět vyhrává. Nezmar! Hrudník se vztyčí o deset centimetrů! Sláva! Kolena rozhoupou chodidla, a ty smotávají prostěradlo. Měchýř se nafukuje. Bobtná. Pukne?… Ne, to nevydržím!… Musím! Třes těla zarachotí železnou konstrukcí. Už, už! Škub! Škub!… Ale mozkové povely končí v půli. Vůle vrní tělem jako poskakujícím mobilem. Už to neudržím! Ne! Ne! Volající na druhé straně vypnul. Vypnuté tělo se nehýbá. Klid! Chvíli si odpočiň… Ale pak spodní částí břicha projede palčivá bolest… Musím! Musím!… Souboj pokračuje. Tělesná schránka vibruje, chrčí, syčí a jednotlivé klouby vystřelují k chtěnému směru pohybu. Oči se zalévají slzou zoufalství, ponížení, marnosti… Konečně sedím! Po víc jak hodině! Nohy se učí chodit… Ale nové křeče vyvolává už jen pohled na rozčepýřené lůžko. Obdobně prázdná židle, sedadlo v divadelním sále = Usedneš? Nezvedneš se! Usedneš? Nezvedneš se! Usedneš? Nezvedneš se!… Srdce tepe, mozek vnímá, jak lidé tleskají pravdivému fyzickému vypětí, autentickému ztvárnění beznaděje, existenciálnímu utrpení… Dnes dostanu Thalii, zítra poslední pomazání.

Pár dní poté poslouchám starou vinylovou desku Milese Davise – You´re Under Arrest /Ve vazbě/ a poslední píseň Then There Were None mi připomene dávné představení Pštros, které jsem koncem osmdesátých let chystal s malířem Honzou Bačkovským pro Branické divadlo pantomimy. Námětem byla povídka Doupě Franze Kafky. Idea – lidského sólistu obtěžuje víc a víc člověčí pospolitost, vlastní viditelnost, zářivost. Protiví se mu! Zakrývá ji víc a víc před veřejností. Maskuje ji barevnými fleky postupně rostoucími jako pollockovské cákance na světlém pozadí. Až zaniká v barevné paletě a vše katatonicky zmrtví… Jen aby ho nikdo nezahlédl, nepoznal, nenašel! Honza bohužel dva týdny před premiérou prchl do Tater. Patrně v bílé bundě, aby se také chameleonsky ztratil v zasněžené krajině… A nahozenou hru zastihla fáze sólisty. Vytratila se. Zůstal jen zvukový pásek, který vrcholí devisovským songem. Tup dup… tup dup… tup dup…

Abych alespoň na čas zahnal čas, bojuji proti totálnímu strnutí dopsáním brožurky pro rodiče s dětmi – Klaunovi vnuci, hurá na procházku! Je to příruční novelka určená všem tlustokožcům aneb Jak se zbavit svého kožního tlusta. Věnoval jsem ji jako poděkování vnukům a všem dětem za jejich hravost, bezprostřednost, za to, jací jsou! Z přáním – neztraťte svého originálního, osobitého klauna, čistého jak ranní rosa, jinak ho budete pracně hledat zbytek životaběhu! A neustále ho vtírejte pod kůži „tlustokožců“! Neboť každý ho cestou k dospělosti pošpiní a ztratí prvotní čistotu naivity, bezbrannosti, hravosti…

Říká se, že dětské smysly jsou citlivé jako fotografické desky: každá barva, každý záchvěv dojetí v nich zůstane otištěn s neuvěřitelnou hloubkou a přesností. O návratu k nim, o okysličení vlastní pokožky vypráví onen spisek. Vychází z letního pobytu v přírodním parku Poluška, z ranních procházek lesem, kdy hry byly záchranou nejen k utlumení vzkypělé energie malých kluků. Jakmile se zbavíte ranní ochablosti /katatonie/, vyrazte na promenádu, jinak přijdete o skvostné zahnání prvotního strachu prvotním slovem.

Vojta se zastaví. Strne s roztaženými dlaněmi k nebesům. Oči vytřeštěné.
Hodnej kaun… ojel vakem… Domu.
Kdo odjel domů?… Klaun? Vždyť já jsem tady…
Hodnej kaun… ojel vakem… Domu.
Myslíš toho velkého, vyřezávaného z dřevotřísky? Jak ses ho maličko bál?
Hodnej kaun…o jel vakem… Domu.
No, ten je moc hodný, toho už se nebojíš, ne? Ten leží doma opřený o zeď, a jen když zataháš za provázek, hýbe nohou. Takhle rytmicky… jak vyhrává na trumpetu s kytarou… pum pum pum… pum pum pum…
Hodnej kaun… ojel vakem… Domu… Neojím… Není… Hodnej kaun ojel vakem… Ojel domu… NENÍ!
Ondra se připojí a oba s velikým, zamyšleným výrazem a patřičným gestem…
Hodnej kaun… Není. Ojel vakem… Není…
Hodnej kaun… ojel vakem… Domu… Neojím… Není… Hodnej kaun ojel vakem… NENÍ… Ojel domu.
Neojím!… Není! Ojel vakem… Ojel domu.
Dva kroky. Pauza. Mudrlanti mudrují. Dva kroky. Pauza. Mudrlanti mudrují.

Alou na procházku, jinak vás březí katatonie pohltí a vy zjistíte, že nebyla jalová!

P. S. Koncem února na pařížském hřbitově Père Lachaise naposledy pomazali jednu z vůní našeho života, skvělého chlapa, muzikanta Pascala Burge.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 8. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 44)

1. Zlatka Klepalová

   

   Teda ty mi dáváš…
   Čirej děs – ta nemohoucnost, nezvednu se… uf… noční můra… velmi přesvědčivý, dneska neusnu.
   Klauní procházky – čistá krása.
   Moc se těším na knížku.
   Vydrž!
   Zvedej se!
   Měj se fajn!

   08.03.2015 (19.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Hanka

   

   Ahoj Jirko!!!
   Opravdu dost dobrý, moc pěkně, humorně napsaný.
   Nyní již při čtení jsem se zasmála, ale vzpomenu-li na to, jaké bylo počasí, smekám před Tebou.

   Zdravím
   Hanka z Hrádečku

   09.03.2015 (14.00), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Pavel Herot

   

   Jiří,
   pěkné. Děkuji za zasílání. Moooc zdravím !!!!!

   09.03.2015 (17.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

4. Pavla Říhová

   

   Jirko, ahoj!
   Krásně si čtu, představuji si, jak Ti hraje Unavené tělo. Kniha o vnucích už vyšla?
   Děkuji za horské sněhy a všechna psaní.

   13.03.2015 (18.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

5. Zdeňka Ždímalová

   

   Ahoj, Bilbo,
   je to zase paráda.
   Nebezpečí, osud, bezmoc a snad i naděje…
   Těším se na další knihu.
   Zd

   14.03.2015 (6.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ