Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 45)

Jarně seřezávám živý plot. Ostré pahýly tu a tam zajedou do teplých žil. Boj! Krůpěje krve. Souboj! Tu vybíhá z domečku Sylvie, předává mobilní přístroj: Volá Pitínský!

Na druhé straně se překvapivě ozve ženský hlas. Máte chvilku? Chtěl by s vámi mluvit pan režisér. Odložím elektrické nůžky a poslouchám vřelý, energický tok. …našel by sis pro nás chvilku? …půlden? …děláme Mein Švejk… Kdybys přijel, nahodil, předestřel, pročistil několik vtipných situací… Rád další den vstanu po čtvrté ranní a uháním na již pátou společnou práci. Na další srdečné setkání, tentokrát do Brna.

Dnešní Divadlo Husa na provázku je značně omlazené. Naposledy jsem tu pomáhal Vladimíru Morávkovi s Havlovým Prasetem. Je osvěžující sledovat energickou intenzitu zdejšího souboru. Oddanost tématu, hereckou pokoru, spontánní přístupnost ke každé lotrovině… To se pak předvádí… Nezastavitelná klaunská smršť… až po zjištění – k čemu všemu je dobrý klaun…

Píťa: No ukaž jim, Jiří, jak by se to dalo hrát, jak bys to hrál ty!

A tak lovíme, ochočujeme neviditelné mouchy, co vynáší praporek ladovských karikatur… Až ho jedna velesilná potvora odnese. Frnk!… Tančíme s imaginárním smetákem. Padá, klouže a nakonec poslouží k větší přítulnosti Švejka k paní Müllerové. Prostocviky lásky! Švejk si roluje fiktivního bimbase. Ale on se vykuluje do obřích rozměrů. Sem, tam. Roluje ho, stahuje, ale on se stále svobodně vzpěčuje. Zkrátka… po výkonu vykazuje mamutí rozměr! Hází si ho skrz trenky, podvlíkačky… až na rameno… Hostinský Palivec stříká fiktivní pěnou, gagujeme rezignované pití z láhve… S gustem kucháme pantátu z Holic a jeho nekonečná střeva motáme na loket… Tajný policista se samým služebním přičiněním během chůze zmenšuje. Ušoupává si své přičinlivé nožky. Ale aby nebyl při dialogu o hlavu kratší, sám sebe vytahá za pačesy do patřičných výšin. Bohužel stačí další krok a opět ho ubude. Jiný nutí Švejka k udání sebe sama, a přitom se mu na jeho vlastní botku přilepí vlastní udavačské slovo, které lepí, svědí, ne a ne se pustit. Až lomcuje celým tělem…

Zahraj mu to ještě!… Vidíš tu jeho nohu!… Ještě, Jiří!… Koukáš na ruce? Obličej?… Ještě jednou! Píťa vybízí, popohání. Jak bys jel ve vlaku?…Ukaž jim to!

Všichni stojí okolo praktikáblů/vlaku, který je odveze na jatka první světové, a já hraji pořád dokola nevyzpytatelný pohyb jedoucího pojezdu. Ještě jednou!… Ještě jednou! Ukazuji, jak má vypadat překvapivé rozlámání sesle. V drkavém pohybu si sedneš. Chvilku klid, jsi šťastný, že máš svůj kousek klidu… Tu dřevo puká, ty padáš, k tomu se přidává kmitání nerovných kolejí, škubání vagónu… Znovu padáš. Sedáš si… padáš. Snažíš se zoufale dát sedátko dohromady, ale ono po krátké soudržnosti opět puká… Je to v nohách, ostatek těla se přidává do mihotání… Kolega ti chce pomoci, ale oba letíte… Pak dáváte dohromady třísky… Připojí se poručík Dub. Sekunduji při jeho usazení na rozlámanou židličku. Padáme, kulíme se a publikum nás žene k vrcholkům burlesky… Při brutálním odhazování povolaných kadetů praskají prkna…

Učím mluvit zadnice. S těma se dá panečku vyjadřovat! Vzpomínáte na smutný zadek klauna ve Felliniho Sladkém životě? – No jo, to jde s kalhotou, ale my budeme mít zadky nahé! – To nevadí! – Vadí…koukej… Už je řiť obnažená. Smějící se bestie… No vidíš, i to chřípí mezi nohami hraje…Parádní knír!… Ne tak lascivně, jen jemně zapínej svaly, povol, zapni, pootoč… Nádhera! Utíká před baletní zrcadlo a dál vede dialog s vlastní řiťkou. Řada nahotinek pak do fiktivní latríny chrlí gejzíry, ohňostroje karet do tváře C. a K. potentáta… Jak se vůbec kadí na latríně? Jak fyzická bolest střev cloumá celým tělem? Omezuje slova? Řídí projev Vinceca Ságnera? Láry, koukej, jak mu tančí nohy! Jak mu mluva pracuje s křečí, povolením… Jiří, ještě jednou!

Mně to připadá až trapně přirozené, jednoduché, normální. Se samozřejmostí se odpíchnout od reálného impulsu, který mozek vyšle tělu. Ono se poddává, baví a hned nové inspirace vstřebává a v lavinovitých ozvěnách vrací hlavě… Výboj za výbojem… Až k surreální absurditě. Stačí jen podlehnout. Nechat se dadaisticky vézt. Letět.

Chvíli na to hmatatelně zhmotňujeme odér z alkoholu… Nebo šoupání nohou o pražce vyčuhující z drkotajícího vozu. Tu a tam narazí do většího kamene, tu a tam uklouznou a náhle zrychlená spodní část těla jen tak tak nevypadne… Dobíhání jedoucího vlaku, skoky do něho, z něho, brždění ujíždějících kol, balancování na úzké římse vozů. Já takhle přelézal během přejezdu vlakem do Střední Asie, kde pokračovalo turné našeho cirku. Jednou mě olízla sousedka – tygřice… Já se lekl!… Měla jazyk jak struhadlo! Ale chtěla mě jen pozdravit… Mňamku! E. T. C.

Byl to krásný den s vděčnými pozorovateli, kteří se nebojí čehokoli.

Mein Švejk bude o mrazivém smíchu tehdejších šílených dní. V inscenaci zazní i aforismus Ladislava Klímy coby potvrzení lidské zhovadilosti. Neměl o spoluobčanech přehnané mínění, přehnané ideály, přehnané očekávání… Bral je jako nadmuté jitrnice plné výkalů! Přitom je měl rád. Proto je nabádal, moralizoval… Zkrátka ho mrzelo, že se dobrovolně mění ve stádo naditých jitrnic.

Hanka Burešová v Divadle v Dlouhé skvěle podtrhla klímovský životní lom, vzestup, pád pěti maturantů v Lidské tragikomedii. Ironický vhled, škleb popohání, kroutí charaktery protagonistů a my se smějeme, tuhneme… čisťounce vypráví o nás lidech. My, jitrnice, prahneme po ideálech a ony nás převálcují, vymačkají… Člověk se lekne, spatří-li po letech lidi, kteří v jinošství vzbuzovali největší naděje… K temnu je lidstvo zrozeno… jako sova, netopýr, můra… Ke žraní a rvaní se mezi sebou, ke dření sebe a ke dření jiných… Světlo nepotřebuje, nechce, nesnese…

Naděje je v hledání vyššího, co nás přesahuje, ale zároveň… Vším opovrhovat, všemu se smát, se vším si hrát – toť jediná Výše a jediná k Výši cesta. Smát se všemu nejen lidskému, ale především božskému, Božímu!

Pro klauny náramná řeč!… Koukám z okna na sanatorium na Pleši. Pomalu se kopeček zelení. Jaro je tu! Tam před téměř devadesáti lety diktoval nemocný Klíma Lidskou tragikomedii. Koukal do stejných do lesů a luk jako já a myslel na jelita dole…

Živý plot brzo doroste. Skryje Švejky, Klímy, jelita…

Nezbývá než se všemu hlasitě smát! Osvobozující, radostný rykot překoná větvoví, pole, hory…!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 29. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 45)

1. Pavla Říhová

   

   Ahoj Jirko,
   moc ráda bych viděla obě představení. Pražské je dostupnější.
   To je bezva, že Tě tak těší divadlo.
   Pokusím se přijít v Nymburce 17.4. na vaše povídání.
   Pavla

   30.03.2015 (21.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Ahoj Jirko,
   píše Pavla Říhová……. Pro mne je Tvé vyprávění o zkouškách tak barvitě inspirativní, že ani nevim, jestli nestačí si to přečíst. Seš tam celej a to je dobře.
   Měj se!
   Zdeno

   31.03.2015 (21.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ