Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 46)

Nedávno jsem přečetl dvě knihy. Každá pojednávala o básníkovi.

První, Puškinův knoflík od Italky Sereny Vitale, je nejen o chybějícím knoflíku na zimním kabátě slavného poety. Zabývá se posledními roky před osudným soubojem s Georgesem d´Anthesem. Po zásahu kulky v bolestech umírá a trefeného protivníka údajně zachrání knoflík u šlí. Jsou to paradoxy! Alexandrovi jeden chybí a třeba je to ten, který zachrání soka, nepřítele!

Druhý spisek, Básník / Román o Ivanu Blatném od Martina Reinera líčí osud jiného psavce. Kdysi jsem dostal za článek do samizdatových Komunikací vázanou knihu psanou na stroji. Název? Básně. Byly v ní všechny sbírky Blatného vydané v Čechách plus jedna z Anglie, z roku 1979. Spis vrcholí doslovem Antonína Brouska. Z této strojopisné knihy čerpala Sylvie spřízněné texty k zhudebnění, k společnému šansonu. Měly jsme je rády. O to více mě zajímal zapeklitý příběh autora, který strávil podstatnou část dospělosti v anglických ústech.

Román připomíná slohovou práci, v níž se hledá a hledá, kutá a kutá… Hned v úvodu si vypravěč libuje v detailech, které pozvedají lidský život nad úroveň slovníkového hesla. Ano DETAILY! Knoflíky, tisíce popsaných papírů, sešitů v blázinci… Co s nimi? Nejprve ironický přístup k vlastním textům – Co uděláme s těmi papíry? Dejte je do pořádku Brousku…, protože jmenovaný projevoval svou redaktorskou svévoli. Až po… Mně je to jedno! Klidně je všechny spalte!, to když ho nutí předat autorská práva. Plynoucí čas…

Pláň se ti otvírá, když míjíš dlouhou zeď zelené zahrady, zeď mrtvých na Centrálce; vyplašený pták odlétá a mizí v dálce. Vyplašený pták odlétá oblohou, sleduješ jeho let, olovo na nohou. Sleduješ jeho let, jak lehounce tam pluje, jak jizva na nebi se zvolna zaceluje nad poli, lukami a kolébáním vod. Ta rýha stříbrná… ta rýžka… nit… a bod…

Plynoucí čas za zdí léčeben. Ony ho chrání, ony ho zachraňují, až k smíření: V Melancholických procházkách mám verše – zeď mrtvých na Centrálce, buš do ní zoufale a čekej odpověď… ale už se mi to nelíbí. Smrt není tak zlá. Navíc zjištění… Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda, co mi řekl Orten na plošině tramvaje, když vyjížděla z mostu Legií a zahýbala kolem Národního divadla. Řekl mi, že jen staří lidé mohou být skutečně šťastní…

Naše životy se skládají z miliard detailů. Sestavují mozaiku našeho úprku z kolébky do rakve. Šup tam! ŠUP! Někdy se vyjeví maličká drobnost, perla a jako zázrak se rozsvítí v nás. I po dlouhých letech. Jednou jí vyvolá obrázek, podruhé vůně, zvuk, vítr, zalechtání na plosce, barva oblaků…

Přitom jak bývá ošemetné vnímání drobností! Někdy se nafouknou do mnohonásobného rozměru. Třeba když vyprávíme někomu svůj zážitek z četby, filmu, divadla a on později čeká na naše vypozorované body, ale nenalézá je, neboť jsou pro něho jen prchavými momenty, mžiky. Zato jiné svižně otékají.

Detaily. Někdy jde při nich o život. Třeba, když zapadne do hrtanu kulaťoučký brambor. Naproti sedí ládující se spolustolovníci. Vy kulíte bulvy, šermujete rukami, měníte barvu… Ale nikdo nic nepozoruje. Nemůžete volat, vykřiknout, vstát… Lapáte po vzduchu. Ještě vás okřiknou – Chovej se u oběda slušně! Nemáš vychování? – Dokonce se začnou smát… Ty se vybarvuješ! Úplný chameleon! Tanečník… svatého Víta!… Naznačujete bouchanec do zad, prohýbáte se, škubete sebou, padáte… Až pak někdo přispěchá… Detail? Auto ve smyku proletí okolo statného dubu, vydechnete a jiný staletý volá: Zlom vaz! Zlom vaz! Zlom vaz!… A zláme ho. Detail? Sbíráte houby a připlete se jedna maličkatá, jedovatá… Detail? Detaily?… Jeden, dva zápisky milostných družek Johannese Nádherného v knize Bol lásky prodejné. Jen ty zůstávají jako zprávy o jejich existenci. Ale po víc jak třech stech jménech pomalu tonou, až mizí mezi bezejmenné. Detaily?…

Když jsem se po roce vrátil z turné s Cirkusem Praga ze Střední Asie a ukazoval Ctiborovi Turbovi nějaký nápad, smutně vykřikl: Ty jsi ztratil detail! Přišel jsi o smysl pro něj! A já až pak s hrůzou zjistil, o co mě manéž obklopená tisíci hulákajícími lidmi okradla. Hrál jsem čtyřistakrát pro víc jak tisíc diváků. Velkými gesty. Drobnokresba nebyla potřebná, vytratila se. Přitom v těch jemných odstínech, pidi-pohybech je hra nejkrásnější. Vůbec nevadí, že si toho mnozí nevšimnou. Je to jemný tlukot srdce pravidelně okysličující jevištního krev. Nebát se detailů, kterých netřeba!

Když jsme se před pár týdny procházeli ulicemi moderního Berlína, zavedl nás hostitel Tomáš Glanc mezi Braniborskou bránu a náměstí Potsdamer Platz do labyrintu holocaustu. Kdysi tu stály budovy Říšského kancléřství, odtud hřímal führer. Teď se tu topíme v šedivých, betonových kvádrech. Je jich skoro tři tisíce. Různě velikých, širokých… Z nekonečných rohů na nás vybafují neznámé tváře. Bu! HU!… Oů! Až máme pocit, že tu jsou i milióny vyvražděných. Velkorysý monument! V centru města!

Večer hraju kousek odtud fotbal s německými kluky a Eliasem. Chytám a i má náhodná hlavička pomáhá k jednoznačnému vítězství 3:0!!! Jsem za hrdinu! Smráká se. Kluci by pokračovali, ale z domu naproti zahuláká skřehotavou germánštinou německá matka a kolektiv je v mžiku rozprášen. Mrzí to! Mohlo být víc slávy! Nezbývá než hodiny tlachat, popíjet víno za vínem… ke krevetám v thajské omáčce, pelmeňům, olivám, oříškům… Detail nestřídá detail… a slina vytéká a mísí se miliónem čar z muzea v Martin-Gropius-Bau, ze sbírek z Tel Avivu, kde vedle Picassa, Chagalla či Kandinskeho v rodinném pokojíčku stékají barvy, kde vidíte geometrické obrazce z promítané tapiserie od Neveta Yitzhaka. Čas plyne Puškinovi, Blatnému, nám, vám… a splývá se starou hospůdkou u berlínského ZOO s deštěm bičujícím vodní kanály…

Volá Píťa, že zkouší Alenku v říši divů ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Škoda, přeškoda… velká chuť skočit za bílým králíčkem do hluboké nory za mluvícími zvířátky, živými kartami, kloboučníkovými hodinkami… Ale času je ukrutně málo a Slovácko daleko… Stíháme naši variaci zpěvohry Krále Lávry v Březnici, Dobříši… mosteckou komedii Lháři s Věrou Herajtovou… a v přesýpacích hodinách rychle, tiše ševelí… Tik! Ťak! Tik! Ťak! Tik! Ťak!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 10. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 46)

1. Kristian Ostřížek

   

   Ano,
   ony chvilky, ona nemožnost poskládat všechny dohromady, čas… ten zpropadený nomád sbírající detaily…
   Udivuje mě (stále) Tvá schopnost zkrotit svou karavanu na cestě.

   11.05.2015 (2.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ