Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 48)

Slyšel jsem vtip, že továrna budoucnosti bude zaměstnávat jen dva živé tvory: člověka a psa. Člověk má za úkol krmit psa a pes hlídat, aby člověk v továrně na nic nesahal. Smutný konec snílků veškerenstva! Hrajeme, hrajeme a zdá se…

Ocitám se v cizím, neznámém městě. Za chvíli mám vystoupit, ale zjišťuji, že není nikdo, koho bych se optal na plac. Běhám sem tam s kufrem s rekvizitami a trumpetou v ruce. Ruka se natahuje pod tíhou komických předmětů. Šoupu o dlažební kostky. Hekám, supím… Kam mám jít? Třeba je to na druhé straně a já se vzdaluji. Třeba… Po chvíli zjišťuji, že je jedna ruka prázdná, že jsem někde odložil stříbrnou trubku. Kruci… Za okamžik mám hrát! Ztratit trumpetu, nevědět kde…

V tom někdo zatroubí na můj pikolo kornet. Rozběhnu se za zvukem Vy jste ho našel? Už běžím…hned si ho vyzvednu a vy mi poradíte…Nevyznám se v uličkách…Pane…haló… Jenže i on se vzdaluje. Zastavím. Chvíli zahrčí zleva Tutu!, hned zase zprava Tutu! Doběhnu k rohu. Nikdo. Tutu!… Tutu!… Tutu! z jiného koutu. Honíme se. Pot crčí …a i kufr je lehčí, i z rekvizit ubylo! Saratovská harmoška cinká za plotem, a směje se svou roztaženou, roztlemenou držkou Hééé héééé! Přelezu plaňky, ale nikdo nikde. Tamburína chrastí, burácí v zeleném parku, ale kde nic tu nic. Tutu!… Tutu!… Tutu! Z okna vyleze pán a huláká Jsi nemožný! Chtěli jsme jen, abys zahrál, a ty tu dělaš takový brajgl! Fuj! To si máš schovat až na představení, a ne otravovat naše soukromí! Nemehlo, ani pracovní náčiní si neohlídá!… Troubo!… Styď se! Zabouchne okenici a opět Cink! / Tutu!… Tutu!… Tutu!… / Trrrrr… Trrrr… / Jsi nemožný! / Cink! / Tutu!… Tutu!… Tutu!… / Trrrrr… Trrrr… / Jsi nemožný! Neotravuj! Probudím se. Peláším ke koženému kufru. Povoluji přezky a s úlevou si oddychnu – Svůj obsah uhlídal! Přesto mrknu do diáře, co kdy, kde…

V Dalmácii se prohřálo tělo, duše a jen soukmenovci z naší kotlinky opět nadávali na mraky, na déšť, na vítr, na Slunce, že moc hřeje, že málo hřeje… A já mezitím pozoroval rybáře, jak se na vratké bárce houpá a mocně gestikuluje. Šíleně máchá pažemi. Jako expresivní dirigent. Jaký orchestr řídí? Kousla ho snad tarantule? Vysílá někomu na břeh vzkaz morseovkou? Nebo se jedná o mima, excentrika nacvičujícího nové numero? Či jižan propadl jižanské samomluvě a nadává, spílá… sobě, rodině, nasyceným, nechyceným rybkám, mrakům, červánkům, měsíci, že málo svítí, že moc svítí, proč reflektor ozařuje výseč vlnícího se moře a v ní… jeho? Chce přece být sám, v anonymitě! Spolknutý černočernou tlamou noci! Tanec vystřelujících paží pokračuje. Tu a tam i noha cukne, koleno, kotník vyletí vzhůru. Do toho skořepina loďky vyjíždí dva metry nahoru, dolu, s rytmem moře.

Až do serpentin nad Omiší mi volá Píťa, zdali bych nepřijel do Zlína pomoci s Prodanou nevěstou. Tím do mě hned zkraje léta uvrtá pichlavé žihadélko, které svědí, dráždí… Během ponorů do slaných vod, během cest, pohody. Neustále popichuje. Prázdniny opuchlé Smetanou, Sabinou.

Když konečně s koncem léta dorazím na východ, do Baťova, poslouchám z radia v mobilu, na osamoceném, hostitelském pokoji, dvě patra nad jevištěm, burácejícího Janáčka. Tududůů tráá tráá důůůů… Hoboje, housle zpívají, vržou a stolní lampa silnou žárovkou ozařuje smutný pokoj, každičký osamělý roh, kout… Další, další, další… Detail střídá detail a filharmonie pod taktovkou vášnivého rybáře potrhuje prázdnotu.

Několik dní zkoušení s nereptajícími herci, kteří se dobrovolně poddávají akrobatickým řadám, pádům, vylomeninám… i saltu mortale!… Prozatím tu nejsem za mučitele, jak mě nedávno pojmenovali v jiném divadle Á… už přijel náš trýznitel, náš tělesný mučitel!, když jsem se objevil ve dveřích. Možná příště.

Další, další, další roh bělounce svítí. Sauna ve zlínských lázních! Rozžhaven ležím na balkóně pod odlétajícími mraky, odlétá s nimi únava, bolesti… Večer volá Píťa, aby to celé mělo příběh, nadstavbu… A tak jak piju z láhve dobré víno a zírám na další, další, další roh, přemítám. Klasicky je v Prodance u komediantů medvěd v druhém plánu, aby nakonec jeho kůže zesměšnila koktavého Vaška. Naopak! Bude otloukánkem, nemotorou, hlavním klaunem celého balábile a ve finále odlétne do provaziště – utrhnuvše se ze řetězu! Ale znám divadlo, vše je stále ve vývinu, vše se proměňuje… zbude chlupatá kůže?

Roh, roh, roh… a před pátou ranní zapne uklízečka maxilux. Po chvilce slyším vrznout dveře vedlejšího pokoje. Píťa huláká Haló, haló… Paní haló… Haló… Haló Paní haló!… Co to děláte?… Paní!… Haló! Tady spí deset lidí! Po dlouhém souboji s luxérkou… co jen zahartusí… Já luxuju, co bych dělala…JÁ nespím! JÁ luxuju! Nakonec přístroj vypne a Píťa se skřípěním dveří, zubů, sykne No je to možný? V pět ráno… Vždyť tu spí lidé! a další roh, roh, roh…prosvítil zorničky.

S přáteli vydáváme novelku pro všechny tlustokožce Klaunovi vnuci, hurá na procházku!, aby opět objevili svého dětského klauna. A vychází kniha o Divadelní pouti. Bohužel není čas zúčastnit se křtu, a tím pádem k návratu na Střelecký ostrov, neboť právě v těch dnech v Madridu slaví čtyři sta let od vydání Cervantesova Dona Quijote. Díky zdejšímu českému centru hrajeme se Sylvií a s naší Bilbo compagnií nejen na Cervatesově institutu, ale i na Francouzském, Finském a Goetheho.

Připravili jsme malou commedii dell´arte Don Quijote svádí/seduce a Dulcinea. Na začátku se civilně začtu do románu, propadnu rytířskému snu a proměním se v něj. Svádím dámy v publiku a pak zahlédnu vysněnou Dulcineu s akordeonem na hrudi. Dokazuji jí svou přízeň, oddanost. A když vášeň vrcholí, strhne mi masku, pod kterou vše páchám. Probuzení. Smíření a společný duet. Sen se mění v realitu.

Po příletu do hostelu Dominguez spíme v malém pokoji, v malé posteli. Španělé jsou asi trpasličího vzrůstu. Vše prosakue vůní mořských potvor. Dole je totiž restaurace Marisqueria, kde servírují obří dorty z krevet, krabů! A hned se nás zmocňuje madridské tornádo. Roztáčí se pozvolna okolo centrálního oka v ulici Santa Brigita, ve čtvrti Chueca, proslavené gayskou komunitou. Fíííí…

Náš picolo pokojíček je jen jeden z mnoha. Původně velký byt rozporcovali tenkými příčkami do víc jak dvanácti chambre separe. Fííííí… Není divu, že každá noc je divoká. Hodinový hotel? Vedle buší pelest postele v rytmu orgie, z jiného koutu se ozývá hekání tu altové, tu sopránové, jen se mění vykřikovaná jména. Zavřu oči a zahlédnu sbor hekálistů, které vášnivě, ironicky diriguje Felliniho Casanova.

Vy vpravo víc vášně! Silněji!
Ach áááach… áááááchhhhhh….
Stop… Teď vlevo!
Oj oj hááááůůůů Gonzále… Juane… aááááách
Vpravo kurážně…
Jóóó… jóóóooooo… uj uj… Fernando! Fernando!

Fíííí… Bar vedle baru. Třeba u Manuely mezi hovorem slyšíme opakující se bečení. Bééé…bééé… Nepřehání to s čerstvým masem? Kde ho mají? Kde ho chovají? Bééé…bééé… Ne! To jen znělé hlasy Španělů se začátkem a koncem vět vyluzují táhlé Bééé…bééé…Tu ve vyšší, tu v nižší tónině. Smějeme se lidskému ovčínu. Fíííí…

Hraje se krásně. Poznáváme, že kromě eroticky jedovaté španělské mušky, španělské botky útrpného práva, objevitelů mořeplavců… existují zde i divocí, hraví jedinci, co se chtějí bavit. Fííí… Běháme z placu na plac! Nic se neztrácí!… A přicházejí nabídky na další hostování, především od ředitele francouzského ústavu. Příští rok vás chceme ve velkém divadle a uděláte s našimi herci nový cirkus!

V Cervatesově institutu vystupujeme mezi desítkami filmových plakátů Dona Quijota, mezi stovkami knih, překladů Dona Quijota, neboť on opravdu dobyl místo větrných mlýnů celou zeměkouli. Není to stejné? Čtou ho dodnes všude, což dokládá i obrazovka opodál. Střídají se v ní obličeje, ústa, která přednáší stejný úryvek, ale pokaždé v jiné mateřštině. I my malinko přispěli!

Sí, yo, don Quijote de la Mancha, destinado a las más nobles hazañas, seré consciencia de todo!… Ano, já don Quijote de la Mancha, povolaný k velkým a vznešeným úkolům budu svědomím veškerenstva!

Fíííí… Z další rybího baru, kam nás pozvou Gonzálezovi a kde můj jazyk opět žasne nad slávkami, sépiemi, krevetami, lososy… se jdeme poklonit Cervantesově pomníku na Plaza de España. Sedí si na vršku a hlídá své obří románové hrdiny z bronzu. Fííí… Plaza de Sol, tady zkamenělý medvěd ze znaku města okusuje jahodový strom – planiku obecnou… Fííí…V muzeu Pradu ční ze záplavy umění Zahrada pozemských rozkoší Hieronyma Bosche a Triumf smrti od Pietera Brueghela. Fííí… Hluk do ranních hodin přecpaných ulic, co po siestě hýří a hýří. Fííí… Monstr bleší trh…Tapas za tapasem… Standa Škoda s Andrejem, Alenka, Iveta, Pepe… Senegálská restaurace… Botanické parky s vodopády, jezery… Paella… Stadión Realu… Sušená šumka Jamón serrano… Živá korida!… A tržnice-Mardaco de San Miguel!… Fííí… Koktejl vůní, chutí, proplétajících se jazyků… Fííí… Neustálá záplava, proud, tok lidí, piva, vína, vermutu, smažené zeleniny, kalmarů… Fííí… Až i nás vířivé oko vcucává a my stoupáme výš a výš…

Fííí… Pod křídly Boeingu zahlédneme ještě Pyreneje, zasněžené Alpy… Ztraceného člověka… Psa Ruslana vyjícího na měsíc… Sí, yo, don Quijote de la Pleš!… Seré consciencia de todo!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 25. října 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 48)

1. Jana Koubková

   

   Ahoj Jiří,
   z Tvého článku sálá spousta šťastné energie z poznávání i z práce, které se daří a za hranicemi asi víc než u nás doma. Taky děkuju za přání k 71 a taky pořád vymejšlim a těším se na nové CD a vůbec na všechno, co bude a do čeho se ještě pustím.
   Doufám, že na sebe někde narazíme a dáme suché bílé. Apropó – taky Tě trápí octomilky? Mě milujou.
   Srdečně zdraví Jana Koubková

   25.10.2015 (15.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ