Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 51)

Za zavřenými okny se dějí děje. Stačí jen pozorovat a domýšlet detaily. Zapnu gramofon. S burácejícím Arvo Pärtem chvíli tančí obří sněhové vločky, pak sluneční paprsky pod klenbou vznikající duhy oblézají jabloně, jejich kmitající větve vrhají vibrující stíny a dešťové kapky se tříští o parapet. Cák cák cák…

Sýkorku honí kos, oba sleduje pruhovaný kocour. Šelmovským přikrčením vyčkává, až je let cik cak přivane blíž. Svaly se napnou ke skoku… FRNK! Vzdušné zastavení á la Baryšnikov. Ale ptáčkové prošli tréninkem džungle, a tak jejich dokonalé piruety střídá marné pas de chat, pas de cheval, pas de oiseau… Jakmile otevřu okenice, diamantová jehlice vyskočí z vinylové desky, Arvo Pärt utichne a konkrétní zvuk ulice zahubí intimní svět chambre separé. Člověk nevyjde z domu a zažije věcí… Připomíná mi to jeden starý vtip. Kamarádi vstoupí do místnosti přítele. Celá podlaha, knihovna, okna, skříně jsou přeplněné vypitými alkoholovými butilkami. On je vítá a oni s vytřeštěným zrakem prohodí Člověče, nevěděli jsme, žes toho už kolik prožil!?

Někdy se přesto vydáte na cesty a otisky přírody, lidských charakterů, setkání uvíznou a podpoří slovní košatost. Některé země jsou opravdu tak jiné. I když na fantazii nemají! Střední Asie, Japonsko, Egypt. Ten jsem stihl těsně před nepokoji. Vidět sloupy v Karnaku, objímat otesané obry trčící víc jak desítku metrů k nebi, cítit i po tisíciletí boha Amona, plavit se po Nilu do Luxoru, Théb, do údolí mrtvých králů. Vstoupit do hrobky faraona Tutanchamona, bloudit podzemím labyrintem spolu s jeho duší…Vylézt k zádušnímu chrámu Mentuhotepa II., k chrámu královny Hatšepsut Dér el-Bahrí. Z vršku pozorovat širokou řeku, zelené, úrodné břehy ohraničené žlutým pískem, kamením…Na krokodýly je tady bohužel voda Nilu studená. Museli bychom jižněji. Ona je skoro sedm tisíc kilometrů dlouhá! Až k Asuánské přehradě? Přesto nožku smáčím s pokorou, obezřetně. Co kdyby sem přeci jen nějaký aligátor zabloudil!? Káhira! Její špína, hemžení, muzeum s mumiemi – Nekoukej na ni! Nekoukej! Uhrane Tě! – Sfinga, obří Pyramidy a pod nimi se krčící toaleta v rozžhaveném plechovém voze. Jedna turecká díra, lepkavé papírky v koši, smrad, děs…

Vzpomínám na cirkus, na asiatské toalety! Přitom tady téměř každého poutníka postihne Faraon, tedy značná průtočnost střevní…Nebo v jiném městě záchodky označené jen arabsky. Proto omylem navštívím dámský a mám štěstí, že mě hned nezatknou, neodvedou v poutech a na pět let nezavřou či rovnou veřejně nepodříznou! Vždyť jsem mohl spatřit, zahlédnout posvátnou Jůlinku!…

Nespatřil! Divoši! NE! Ne! Nakupuju pomalovaný papyrus. Zaplatím zálohu, ale když zjistím, že se jedná o podvrh, nechci doplatit. Na ulici si mě najdou a s nožem v ruce pronásledují…Doplácím. Vedle desítky výrobců vůní, stovky dílen opracovávajících alabastr… Kolem lezou sami posvátní skarabeové, uctívaní jak bozi Slunce, symboly reinkarnace. Přitom hovniválové…

V moři se koupá jen do setmění, pak prý hrozí barakudy zahryzlé v noze, ruce… Raději barakudy nepokouším, nedráždím a za zvuků muezzina Oííí ohoooo…ojíííí ojoooo…, který z ochozu minaretu zpívá a svolává k modlitbě, se s mojí Sylvií propadáme k dávným příběhům Oííí ohoooo…ojíííí ojoooo…, k Mistrům ve vyprávění. Těm co v holých zdech, v prázdných prostorách, v tmavých koutech vykouzlí veškerenstvo. Oííí ohoooo…ojíííí ojoooo…

V tisíc a jedné noci vypráví Šahrazád králi příběh za příběhem, aby nebyla popravena. Každý nedokončený děj prodlužuje její život, až jí slova úplně vysvobodí. Dokázat to značí hlavu otevřenou, naplněnou fantazií, schopnou improvizace…

Skvělým vypravěčem je také jiný Ind, Salman Rushdie. V jeho baňatém románu Maurův poslední vzdech spoluprožíváme trampoty čtyř generací jedné famílie. A poslední Maur poutavě chrlí /na konci zjistíme, že také jako Šahrazád, z donucení…

Třeba
Věřit tomu, v co věří zamilovaní, že láska je sama o sobě lepší než jakákoli alternativa, ať je třeba neopětovaná, zklamaná nebo šílená… Představa lásky jako demokracie, vítězství Mnoha, z nichž nikdo není osamělým ostrovem a kteří umějí být ve dvou, nad čistými, podlými Jedinci vyznávajícími apartheid. V absenci lásky vidět aroganci, neboť kdo jiný než člověk bez lásky se může považovat za dokonalého, vševidoucího a vševědoucího? Milovat znamená ztratit všemohoucnost i vševědoucnost. Všichni propadáme lásce v nevědomosti, neboť se vskutku jedná o svého druhu pád. Zavíráme oči a skáčeme z toho útesu v naději na měkké přistání. Není také vždycky měkké, ale stejně, bez toho skoku se stejně nikdo nevzpamatuje k životu. Ten skok znamená zrození, byť může skončit smrtí…

To chce ale odvahu, sílu, rozhodnost k letu k lásce, s láskou… takový Oblomov trpící oblomovštinou, tedy pochybami, nerozhodností, odvahou k vzletu… to má těžké! Jak ho chápeme. Vždyť okolní svět je většinou možné zaspat a můžeme zůstat jen a jen v posteli, snít o dětství, o dni krásně prožitém s přáteli… Když spíme, neubližujeme, o nic nepřijdeme, naopak můžeme zaspat veškeré hrůzy světa… A když se nadechne jeho čistá duše k lásce?… Pochyby ji zaženou… Není schopen zaručit motor k uspokojení milované. V každém z nás je kus Oblomova, tu ho zaženeme, tu … Jímavé představení podle Gončarovova skvělého vyprávění připravila v Dlouhé Hanka Burešová… Zůstává dlouho uvízlé v úvahách o vlastním boji s oblomovštinou.

Jiným báječným mluvkou je Shakespeare! Jeho hra Zimní pohádka v Dejvickém divadle je opět plná nádherného textu, skvělých situací, nadhledu… Dodnes se radujeme ze slovních obratů, dvojsmyslů… První půlka je strhující tragikomedií, kdy se smějeme, trneme… Podléháme vyprávěnému! Druhá, odehrávající se v buranských Čechách, je o poznání komičtější. Vše se tu do vysvětluje a dotahuje do šťastného konce. Lid se baví, ale… Předem odhadujeme, co asi přijde, a jakmile se v závěru nekoná uvěřitelné, kouzelné z mrtvýchvstání sicilské královny, vrchol, katarze nepřichází. Škoda. Stačilo by končit první půlkou, skvělou hereckou smrští, kdy se láme smích s lidským zoufalstvím, a pak pokračování dohrát s pimprlovým divadlem jako pouliční komedianti…

Velevážení… Co myslíte, co přišlo po hrůzách dnů předešlých? Asi tohle!… Princ našel ztracenou princeznu! Dceru král Sicílie!… A ten se opět zkamarádil s přítelem z jinošských let, s králem z Čech!… A co mrtvá královna? Našli její sochu v životní velikosti? Našli, našli a ta… k překvapení všech…

Přírodě neporučíš. A tak mě nedávno jiná zimní pohádka, sněhová kalamita s popadanými stromy na železniční trati, uvěznila v Praze. Po dlouhém čekání na nádraží, po pomalé jízdě, nás vykopli na okraji velkoměsta. Vemte si domů taxi, dráhy to pak zpětně, zaplatí! Tedy…Když napřed pošlete SMS, na ústředí, ale bude to jistě teď přetížený, tak trpělivost, ale když vydržíte a oni vám to schválí schvalovacím kódem… Hodiny cestuji noční Prahou zpět. Na Balkán. Odtud jsem před pěti hodinami vyjel. Přespím u Hely a uvědomím si, jak je výhodné spát pod vlastní střechou. Můžete troubit na trumpetu, vyřvávat, dupat, řehtat si jak kůň… i se sprchovat po desátá večer! Žádným sousedům nevadíte, jen sami sobě!

Někdy si říkám, když tak drkotám tramvají, při pohledu na mladé, uhoněné, jak hnusný svět je čeká, plný manipulace, nelásky, dřiny, nejistoty, strachu. Až se otřesu, jak mnou projede mráz! Do jakého pelíšku rodíme naše potomky, vnuky… BRRR… Naštěstí oni to nevědí! A láska existuje! A zatím další vyprávění zažene mrazení, úlek…

Třeba o Alfredovi Radokovi. To byl panečku vypravěč. Píťa mě pozval do brněnského Národního, kde připravuje Otvírání studánek Alfreda Radoka. Scénář mladičkého Martina Sládečka je prodchnutý smíchem, steskem, láskou, něhou odžitého trmácení. Vedle špílců, gagů je velký bol. Velká touha po průzračné studánce. Po domovu. Domorodci mu ji ale značně zakalili… Dno nedohlédne… Až srdce puklá…

Zhasněte světla, promněte oči, vyčistěte uši… Jeho Laterna magika vypráví dál!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 25. března 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 51)

1. Jaroslav Kšána

   

   Jirko,
   prostřednictvím vlastního poznání jsi rozebral interno lidí a vyjádřil nejistotu pro další generace, tak jako to vyjadřovalo mnoho filosofů v různých epochách lidského žití. Vždy však lidstvo pokračuje v soužití na různém stupni vývoje, ovšem základy, formy a metody touhy některých lidí po moci a bohatství zůstávají stejné. Pokud lidstvo celosvětově jako takové nedosáhne patřičného uvědomění, bude láska jenom krátkodobé krásné prožití mimo realitu skutečného života.
   Lidé, jako je Tvoje rodina, když jste měli mnoho příležitostí mít moc i bohatství a vybrali jste si spokojený život v rámci Vašich možností a já velice lituji, že lidé jako Vy nejste bohužel v politice přední funkcionáři, protože dnešní politici by Vás zlikvidovali. Musíme jen doufat,že ta doba prozření lidstva přijde co nejdříve a Vy svým příkladem dáváte vzácný vzor pro mladé generace.

   Hodně zdraví a tvůrčích sil přeje
   Jaroslav Kšána

   30.03.2016 (11.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Milý Bilbo.
   Rád Tě čtu. Tvůj pohled na svět, na divadlo, je pohled životního fandy. „Všichni propadáme lásce v nevědomosti, neboť se vskutku jedná o svého druhu pád. Zavíráme oči a skáčeme z toho útesu v naději na měkké přistání.“ Je tam víra v lásku. „Do jakého pelíšku rodíme naše potomky, vnuky… BRRR… Naštěstí oni to nevědí! A láska existuje! A zatím další vyprávění zažene mrazení, úlek…“
   Protože jsem stár, trápí mne to samé. Chybí mi tolik víry v dobro. Tak si ji beru od Tebe

   03.04.2016 (11.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ