Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 53)

Na drátu sedí vlaštovky a žvaní, hudrují. Zobák se jim nezastaví. Píp puááá píp puááá… komentují cvrkot dole. Kočičí marnivé skoky, prosebné mňoukání, výhružné chrochtání, syčení. Bříška se jim nadouvají. Píp puááá píp puááá… mají neskonalou výdrž!

Na anténě – bidýlku od rozbřesku tančí stoj, dřep, stoj, dřep kos a mohutně popěvuje. Okno přivírám, neb rozproudí silný hudební proud.  Občas maličko odlétne sosnout žížalu, polknout sudovou dešťovku a rychle zpět na koncertní stojan.

Píúúú pííí ááá píííí jůůůů áááá…

Vykouknu a pozoruju, jak se pod ním kupí obří hora TRUSU. Pravda i jemu dá fušku správně pracovat s bránicí, s vydutým pupkem, z kterého vytlačí vzduchový válec k hlasivce a spouští Píúúú pííí ááá píííí jůůůů áááá… a s vytlačením G3 logicky vytlačí i trochu… Pak další žížala, larvička… Tlak střídá tlak a z Krkonoš jsou Alpy… Asi omrknu operní domy!

Píúúú pííí ááá píííí jůůůů áááá…

Vytrubuje i povzbudivou novinku z Teplé. Milí, orel mořský hnízdí na Podhoře!... Píúúú pííí ááá píííí…  V hustých smrkových lesích dneska kroužkovali dvouměsíční mládě! Hnízdo našel Pavel Olbert… Píúúú pííí ááá píííí… Kdy budou kroužkovat mě?… Půůůp? Mohl jsem jen radostně odvětit: Píp píp… Když nemáme moře, máme alespoň orla mořského!!! Píp půůp…

Rozžvaní se i o knize, která mi vypadne z dlaní. Skepse, a.s. od Bo Fowlera. I jeho těší, i jemu připomíná jiného oblíbence Kurta Vonneguta, Jr., jehož spisky jsem kdysi hltal a dokonce některé motivy z Grotesky začlenil do představení Přepadne-li brabence nuda, které jsme s Grglem hrávali v Branickém divadle pantomimy. Osobně jsem ho i potkal na autogramiádě a na Chmelnici! Teď se mi během čtení Skepse vluzuje dávná vůně… A v záložce to docvakne. Je i jeho oblíbenec! Díky němu se stal spisovatelem!… Píp půůůáá…

Do žánru fantasy/sci-fi se vejde jak ironie, sarkasmus, humor, tak kritika světaběhu. Místo Kurtových Haj hou, používá Aloha a všeříkající odpověď Kdo ví? Edgar Malroy vymyslí společnost, kde se může sázet na metafyzické věci. Hlavní heslo zní Vaše metafyzika si zaslouží vaše peníze! A tak celý svět propadne šílenství. Miliony sází i papežové. Na to, že BŮH je velký, že jedině Ježíš je jeho poslem na Zemi, na jeho existenci… Miliony sem tam, až se hroutí veškerá náboženství a šéf Skepse se směje AHÚÚÚÚ. AHÚÚÚÚ nad biblickým –  Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili. Celý svět miluje jeho TV Kdo ví?… Otazník, znak společnosti, vydělává i po velké mánii, během níž zaútočí elektrické spotřebiče.

…Budíky utloukly k smrti své spící majitele. Stereopřehrávače se rozeřvaly tak nahlas, že prorážely ušní bubínky všech osob v dosahu. Myčky nádobí vrhaly svůj obsah jako instruktoři bojových umění po všem, co se hýbalo. Elektrické holicí strojky podřezávaly hrdla svým uživatelům. Vířivé koupele se změnily v jámy smrti. Elektricky ovládané postele se staly skřipci. Televizory explodovaly divákům do tváří. Svítidla odpalovala žárovky s takovou brizancí, že výsledek připomínal výbuchy ručních granátů, ledničky pohřbívaly každého, kdo měl tu smůlu, že se přiblížil, řezbářské nože vytvářely svá mistrovská díla a hnětače s mixéry dělaly věci, pro které se nedostává slov. Plynové sporáky vybuchovaly a šíleně se přitom chechtaly. Kočárky vraždily kojence. Sušičky na prádlo chňapaly a uhryzávaly lidem nohy…zubní kartáčky páchaly masové vraždy…

Hotové peklo, ve kterém otvírač konzerv otvírá místo konzerv lidské lebky. E.t.c…. Šílenství sázek dál roste, a tak se církve konečně spojí. K zničení šálivě vábivého centra Skepse použijí obří bombu a košík vypravěč je raději rychle vystřelen do vesmíru, odkud vysílá tuto zprávu. Zábavné počteníčko.

A z antény si stěžuje píp…páááůůůíp… kos. Všechno řekne za mě! Já bych to vyprávěl líp!… skuhrá, šos se mu vzrušením chvěje a pokračuje… Píp víte, že v sokolovně pod Pleší se Sommelierem oslavil své padesáté páté narozeniny?… pí půůů… Měl skoro sto diváků, gratulantů a sbor Sylviiných Krobáků. Zakrákal její Moře, a slzy tekly všem! Píp…páááůůůíp…Radííímmmpíp… Jo, jo… Na zámku v Roztokách o několik dní později křtili knihu vzpomínek na Honzu Kratochvíla – Básník okamžiku. Pozval je synátor Radim. Píp píííí… I on přispěl. Jo, jo…

Mimo jiné:

…Přes třicet let jsem v jeho očích viděl spiklenecké zrcadlení svého mládí, alotrií v plné síle, jemu jsem nemusel nic vysvětlovat – co, kdy, kde… On byl u Divadelní poutě, kde mu z vypulírovaných bot čouhala sláma, jemný detail špinavého, prostého světa… Detaily měl rád! Byl u hraní Alfred spol. v Tabarin baru, kdy se v pražských nočních podnicích měla obměnit zábava. Vedle nás v Tatran baru zahajoval Jiří Suchý. Ctibor učil v zahraničí, a tak jsme zkoušeli, tvořili sami. Jak se Honzovi tehdy z PKS při předváděčkách ulevilo. Plácal našim vylomeninám a poskakoval na židli „Lidi to je krásný! Teď už to můžu říct, já se strašně bál, že to bez Ctibora nezvládnete. Ale jak jste mě překvapili, příjemně překvapili! Nádhera! Je to krásně bláznivé!“ Dokonce nás pozval z baru do Branického divadla, kde uváděl svůj pořad Promimte. Měl vždycky až děsivou radost z pokleslého žánru, popíku a z jejich mísení. Jasnovidkyni s amatérským mimem, trpaslíka s Karlem Černochem… až po naši divočinu. Lidi deset minut plácali a my se pokorně vrátili do sklepa, baru. Dokonce jsem ho předčil. Měl stejně jako já rád starého excentrického tanečníka Josefa Fuksu a jeho Helu. Chtěl o nich napsat knihu, potatit se. Ale asi byl moc jemný, ohleduplný či co, že jen a jen zapisoval … kniha nikde. Já vyzpovídal starého mistra a napsal knihu o stáří, vadnoucí paměti, ale napěchovanou něhou, touhou, láskou k milovanému řemeslu. Velké ovace ze strany zpovídaných se ale nekonaly. Přeci jen chtěli jímavé vyprávění o cestě od Uránie a přes bary k cirkusu. Věřili, že by to Honza napsal, jako Bass… Kdyby… Miloval kromě mistrovských dovedností i pokleslou šmíru… Mixoval je, dával k sobě, snad aby přirozené lidství víc vyniklo.

Honzu jsem občas léta neviděl, ale když jsme se potkali, bylo čím dál tím podstatnější, že JEMU nemusím nic dokazovat, vysvětlovat. Spiklenecky se usmál. Věděl, kam patříme, který světadíl nás naštěstí přijal – jako Friga, Chaplina, Laurela s Hardym, Crocka,

…a jsme mu za to vděční! Za spuštěný provazový žebřík!

Jistě mu i radili: Ocylindrovaný Max Linder s doutníčkem sedí na obláčku a popichuje: „Pomalu Honzo! Zvolna Honzíku!… Nožkou na první příčku, ručku na pátou příčkou… Tak je to dobře! Nožkou na druhou příčku, ručku na šestou příčkou… Vidíš, jak ti to jde! I tvářičky se probarvují! Nožkou na třetí příčku, ručku na sedmou příčkou…Skvělé!… Až ke hvězdám…

Píp… páááůůůíp…

Uklidni se!… tiším jeho vzrůstající neurózu, když pročítám Honzova slova o režírování mimů.

…je důležité vytvořit herci jakési pocitové zrcadlo odrážející dojem, který mim v divákovi přibližně vyvolává. Tanečník může kontrolovat do jisté míry svůj pohyb – jelikož ho technicky zčásti v zrcadle vidí. Mim nemůže hrát před skutečným zrcadlem – vznikla by bezděky etuda „Před zrcadlem“.

Píp píp…píůůů… ale i vášnivý zpěv kosa mi připomene nedávnou situaci. Na akademii vidím mladé adepty, jak před baletním zrcadlem zkouší gesta. Aby byla přesná, krásná, dokonalá… Vyděsím se.

To musíte na sebe koukat do zrcadla?

Ano, jinak nebudeme přesní… Musíme přece vidět, co děláme!

Ale to musíte vidět ve svém srdci, ne v zrcadle. V sobě samých, jedině tak to bude nejpřesnější!

Ne, vy nerozumíte pantomimě, pro nás je to tahle nezbytné, nutné…

Ale když nevidíte vnitřním zrakem, co hrajete, proč a jak …zůstane jen dokonalá forma!

My to takhle chcem a budem dělat! Jde nám o absolutní čistotu, dokonalost!

Píp… páááůůůíp… I kosák vytřese pérko a to smutně padá na střechu, ze střechy do rozkvetlých kytek a mně dochází, proč mě poslední dobou němohra nezasahuje. Má sice občas i bravurní techniku, ale o čem vypráví? Mnohokrát je to jen prázdná forma. Pocítil jsem hrůzu z chybějících vnitřních očí. I Fialka zakazoval mimování před svým odrazem. Vše se dnes natáčí, digitalizuje a po obrázcích studuje nebo zrcadlí v zrcadle. Ztratil se cit pro prostor? …Kdo ví? Pro obraz sebe sama v něm? …Kdo ví? Vlastní představivost, fantazie? …Kdo ví? Píp… páááůůůíp…  A neúnavní zpěváčci dál žvaní a žvaní a zpívají a hromada trusu roste, bobtná, kvasí…

Píúúú pííí ááá píííí

A z Alp jsou Himaláje

Aloha!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 5. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 53)

1. Sváťa Ždímal

   

   Jirko,
   kam na to chodíš? To je krásný! I s tím trusem…

   Zdraví Sváťa

   07.06.2016 (9.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ