Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 56)

S podzimní chandrou se pěkně vzpomíná…

Rodný jih. Novohradsko, Slepičí hory s Kohoutem, Slepicí…

Ubytujeme se naproti středověké tvrzi v Žumberku. Kdysi ji obýval i Petr Vok, dnes famózně malované skříně. Pod hradbami je rybník, a tak do něho skočím. Z protějšího břehu mě velkými nozdrami ucítí světle hnědý labrador. Hupsne do peřejí a čubičkou radostně připlave. Cáká po mně, krouží okolo. Kruhy se zmenšují. Já ho rukou popostrčím a on vesele využije energie do něj vložené a jak loďka se veze. Hladinu rozhrnuje vlnka za vlnkou. Jakmile se zastaví, hned se hbitě otočí a opět se blíží. Mává packou. Stříká, já stříkám.. Dvě ratolesti se honí, cákají. Nohy se tu a tam dotknou, propadnou do blátivého dna, které zabublá a zkalí okolí. Na břehu se otřeseme a nový kamarád s námi mizí do lesa. Zdatně hlídá právě zrozenou smečku, až se bojíme, zda nás pustí do penzionu. Hodiny bude výt, rafat… Haf haf! Tam ne, tam NE! Já tady nebydlím! Musíte se mnou! Haf! Haf! Naštěstí po dvou hodinách nás přátelsky očuchá a loudavě peláší ke vsi. Později zjistíme, že patří ke zdejšímu nezávislému pivovaru. Každý den pak zdraví z chmelem provoněných oken a nezapomíná na společnou plaveckou zkušenost.

Pod Novými Hrady, pod starobylými zdmi, je malebné Terčino údolí. Hrabě Buquoy ho zkoncipoval a proměnil údolí říčky Stropnice v romantickou procházku s lázničkami, umělým vodopádem, hamry, tvrzí Cukštejn… a z nádherné krajiny je ještě něco navíc! I s kančími líčky na šípkové omáčce, bažantem, kachními jatýrky v exkluzivní paštice…

V Dobré Vodě saji jako (před padesáti léty) mladý junák ledovou vodu vytékající přímo z barokního kostela Panny Marie Utěšitelky postaveného též na podnět Alberta Buquoye. Vedle drží v rukách Marie svého Krista, jemuž přímo z otvoru v hrudi vytéká léčivý pramen. Pohled maličko surreálný!

///

Cesty, cesty, cesty…

Dumáme, proč tak mohutně vzrostla cena služeb. Dřív nás na zájezdy vozil řidič, ale postupně bylo dopravné navyšováno geometrickou řadou. Na dvojnásobek, na trojnásobek ceny představení. Nezbylo než jezdit s vlastní károu, točit svým volantem, svými pažemi. Bohužel mi mizející zrak umožňuje řídit jen jednostopá vozidla s mizivým obsahem. Jawa 50 – můj vrchol. A tak Sylvie nejen hraje, ale i vrtí předními koly, řádí s pákou… A únava, opotřebovanost stoupá!…

Občas se ale stane zázrak. Třeba nedávno pomohli známí z Dobříše. Rodina Sršňů. Uf! Krása! Na jejich křídlech odlétáme až do Přírodního muzea v Rožnově pod Radhoštěm. V Janíkově stodole sledují Klauna Pingu stovky pestrobarevných broučků s rozsvícenými lampiony. Jejich putování městem tady končí. S nově nabitou energií navštívíme znovuotevřený pivovar s lázněmi, čokoládovnou. Zajedeme do beskydských vrchů, na Pustevny, kde místo osamocených poustevníků potkáváme tisíce turistů, frgálů. A slunečno po našem odjezdu vystřídá trudnomyslný sníh…

Jen ta ubytovna!… Pod nočními okny se hodinu po půlnoci rozvrčí nákladní auto. Volám na recepci: Jo, myslíte ten bílý vůz, ano, ten si dobíjí baterii a nemají dlouhý kabel… Ale to vám snad nevadí!? Buďte kolegiální! Mladému Sršni praská pod hlavou rozkládací přistýlka… V náhradním pokoji polehává stovka mrtvých, mumifikovaných much. Jinde nedobytná koupelna, WC… Cestou zpět, na ztepilém těle obří vosy, blahořečíme za zbylou energii.

///

Týden na to znovu sami

Hrajeme brzo ráno ve Svitavách, v divadle Trám.

Vyrážíme tedy už večer. Nejdobrodružnější je pouť za přespáním do Ottendorferova domu, muzea/knihovny. Spíme v romantické věži, ale než se v ní ocitneme, musíme jediným univerzálním klíčem otevřít nespočet zámků. Odemkneme první dveře. Tma. Kolem exotická vůně Orientu ze zavřené čajovny a dál další mříže s visacím zámkem. Tam se přece klíč nevejde! Na desátý pokus přeci jen… Stoupáme po schodišti. Z ulice proniká mihotavé světlo ozařující muzeální kousky, busty a všudypřítomné knihy, které ožívají… klap, šííí klap šíííí… Další dveře, další patro, další vypínač. Labyrint nás požírá. Univerzální paklíč hledá východisko… klap, klap, plesk!… Svitavský rodák, mecenáš Valentin Oswald, se směje naší hře s klíčem… Zámky se zavírají, stahují, úží… Chceme spát v předsálí, chráněni/strašeni jeho portrétem. Tu se zámek podvolí a my dumáme jak je možné, že ten univerzál otevře vše. Ale ze tří místností k ubytování, jen ty pravé…!? Spolu s beránky se propadáme do tisícihlavého literárního světa! Příště vyzkoušíme jiné stavení, vždyť jim tady postavil i nemocnici, sirotčinec, chudobinec. To budou příběhy! Druhý den, po vysvléknutí z pingvínní kůže, chlemtáme místní speciál, pivo pro svatého Václava. Má chuť mateřídoušky.

///

Říjen byl plný oslav

Stihneme dojemné padesátiny u Cimrmanů, kde přátelsky objímáme zkřehlá těla veselých kumpánů a už pospícháme na Novou Scénu, kde slaví nedožité osmdesátiny Václava Havla.

Venku poznačíme, polaskáme rudé srdce Kurta Gebauera a kolem konference Amnesty International, kde nás zdraví Dana Němcová Udělejte, aby bylo více veselí, smíchu! a jeden ze spolku Ztohoven – to jsou ti hraví… s hradními trenkami …rudé jak čínská vlajka snad trapností a taky vzteky vlají dnes nad Prahou (a hraje balalajka) prezidentské trenky…, s atomovým hřibem v přímém vysílání ČT, vyměněnými sklíčky v semaforech – upozorňuje na stoupající totalitární praktiky. Na sledování, neustálou, všudypřítomnou buzeraci…

Vše se propojí v hradecké Asanaci, kterou nazkoušel tchán Andrej. Svírají nás staré praktiky. Představení začíná a končí Václavův hlas. Kdysi jsme s Lenkou Machoninovou vezli magnetofonovou kazetu s takhle namluvenou Asanací do Brna, na Provázek. Vašek nám jí konspirativně podal pod stolem v Tabarin baru, kde jsme vystupovali v Excentrické burlesce s Alfredem a spol. Přřředejte prrrosím s pozdrrravem. Budu čekat na ohlas…

Když teď opět slyším autorův hlas, vše ožívá. Představení je čisté, až čechovovsky dojímavé věčnými lidskými boji, vztahy, poklesky. Komplikované textové šroubovice jsou překvapivě přirozené, autentické… Nová Asanace se obejde bez černochů z podhradí a patetického závěru, který skvěle nahradí Vaškův hlas: Krátká pauza. Pak začne Luisa hlasitě štkát, načež – stále štkajíc – přiskočí ke stolu a v jakémsi hysterickém záchvatu uchopí rukama model hradu s podhradím, zvedne ho nad sebe a pak ho divokým rozmáchnutím narazí Bergmanovi na hlavu tak důkladně, že mu celý obličej zmizí v útrobách modelu…. Z reproduktorů začne tiše znít melodie písně Oči čornyje, tentokrát však hrána celým orchestrem. Zvuk se rychle zesiluje, scéna se stmívá, hlediště se rozsvěcuje… Hudba vrcholí a zní v téměř ohlušující síle. Pak náhle skončí a po několika vteřinách ticha se rozezní – ve stejné intenzitě – Karajanova nahrávka Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji, která bude znít až do chvíle, kdy poslední divák opustí hlediště. Konec pátého obrazu. Konec hry. Smích, dojetí…

Odlétáme za oslavencem. Chybí!… Venku chrochtá zmoklé prase, aktér z jiné Václavovy komedie, u které jsem na Provázku pomáhal s pohybem. Rudé srdce objímají další zájemci… Před vrzajícími koly tramvaje přeběhne pivovarský bělohnědouš. Dovede nás až do Kaštanu, kde oslavy vrcholí s písněmi Sylvie, fotografiemi Přemka Fialky, s Antikódy… Sfouknutím svíček nedožitého dortu.

P. S.: Dočetl jsem román Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na svoje místo. Musel jsem! Sylvie koncertovala na jejím autorském čtení a ona mi pak knížku dedikovala. Pěkně se to četlo, krásné momenty. Třeba hrdinčina pitva dávného vedoucího… Ale někdy je téma rozmělňované. Chce toho tolik vypovědět… Hned nato otevírám román Temný anděl od Miky Waltariho… Panečku to je rozdíl! Slova vyprávění mě požírají bez jakýchkoli pochybností!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 16. října 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 56)

1. Zdeněk Říha

   

   Ahoj Bilbo.
   Vždy mě potěší cestovat s Vámi, prožívat události Tvýma očima, dokreslené tvojí fantazii a Tvým prizmatem. Do míst, kam bych se i (možná) dostal, ale díky za otvírání jiných studánek.
   Zdravím Vás oba.

   16.10.2016 (19.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeňka Ždímalová

   

   Milý Bilbo,
   krásně jsi to napsal – opět. Jsi básník slova i těla.
   Díky.
   Zd

   16.10.2016 (21.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ