Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 58)

Konec roku je časem pohádek. Zaslechnu o kapce medu… Spokojený kupec se vrátí se psem z lesa. Zastaví se v obchodě, aby si koupil hrneček medu. Obchodník ho srdečně vítá, prohodí pár přátelských slov, ale když obchodník nalévá med do hrnečku, pár kapek vyšplíchne na zem.

Ty přilákají mouchu. Ta radostně zabzučí, přičemž ji neméně šťastně sezobne ptáček, který slétne ze střechy na zem. Toho uvidí kupcova mlsná kočka a vrhne se po něm, ale lovcův pes jí skočí po krčku a zakousne ji. Kupec se rozčílí a kamenem praští lovce. Na místě ho zabije. Lovcovi příbuzní vezmou krám útokem, zmasakrují celou obchodníkovu rodinu a vyplení krám. Poté prodavačovi přátelé zaútočí na lovcovy spřízněnce a vmžiku se dvě vesnice navzájem vymlátí. Pak města… Zkrátka, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. I kapku medu!

V rukou třímám Deníky Sándora Máraie, maďarského spisovatele. Velmi inspirativní četba. Pohádka. Vedla mě k ní sympatická cesta. Má žena Sylvie kdysi zpívala ve Stavovském divadle při udílení cen Litera magnesia. Předávala, když nedorazil ministr kultury, i jednu cenu. Po letech koukáme na televizní dokument, na srdceryvný příběh nemocné, statečné ženy, která nemohla hýbat rukama, ani psát, jen pohybem očí ovládala počítač a díky němu pokračovala v překládání. Tu v prostřihu Sylvie předává onu Magnesii jejím dětem a slzy vyhrknou, neboť ji zákeřná nemoc chvíli na to zahubí! Křehkou Danu Gálovou, která přeložila stránky, jimiž právě listuji.

Jednoho dne vstane nějaký hrdina a řekne, že skutečným cílem každého lidského – individuálního či společenského – počínání není stát, ani strana, ani Evropa, ale sám člověk, osobnost. Že jde také o ni. Toho člověka pak utlučou. Ale bude to první opravdový revolucionář. A když lidé pochopí, co říká, bude to první opravdová revoluce na světě.

O Goethem, který se zastaví kdesi u Verdunu…

…u rybníka a s nadšením obdivuje, jak šupinatá těla ryb vrhají rudé světlo, když se jich dotkne sluneční paprsek… Nazítří vypráví o rybách a rudých šupinách knížeti Reussovi, a zatímco spojenecká vojska ožehují zdi Verdunu zápalnými pumami, oni dva se spolu procházejí uprostřed kulek létajících z pušek obránců hradu a probírají vyhlídky nauky o barvách. Tak, jedině tak se má žít.

Navzdory okolí, navzdory nepřízni, navzdory…

Napsat detektivní román. Zemře člověk, všichni jsou podezřelí. Kdo ho zabil? Rodina? Služebnictvo? Tajný detektiv prozkoumá celý jeho život. Nakonec najde jediný corpus delicti, který vysvětluje vše: nedostatek lásky. Tento pocit nedostatku je rychle zabíjejícím jedem.

Všemu přivykneme! I během velké francouzské revoluce si v Paříži ženy pod ostrým nožem gilotiny, na Place de Gréve, pilně, lhostejně háčkovaly dlouhé punčochy. Nudilo je neustálé ŠMYK! Natáhnout!… ŠMYK! Natáhnout! ŠMYK!… Natáhnout! ŠMYK! Natáhnout!

Musíme se ale dostávat až sem? Na okraj propasti? Také mě překvapilo, že v poválečném Maďarsku bylo mnoho veřejných poprav a opět davy lačných diváků, kteří se na ně tlačili a zlobili se, když se na ně nedostalo nebo neměli řádnou lóži. Jedna poprava za druhou. Až kati stávkovali, reptali. Chtěli vyšší plat. I publikum si to chtělo víc a víc užít a tak cynicky hulákalo „Bogare pomalu!… Pomalu! Ostříhej ho! Ať se kadeř zbytečně nezamotá! Vysvlékni ho… Límec, hoď nám jeho límec!… Kvalitní látka! Bavlno, nebo hedvábí? Přejeď mu po ohryzku provázkem. Polechtej zbylé vlásky… Tak… Hezky pomalu. Ukaž nám uzel! Rozhoupej smyčku. Ukaž, jak padá, jak rachotí propadlo… ať se ho pak chudák nevyleká. Mysli na něho! Chudáčka! Hlavně pomalu Bogare!

 Velké systémy “odepsaly“ člověka jako činitele formulujícího svět. Nevšímají si ho, pokládají ho za pouhou surovinu. Nutno doufat, že tady konečně ztroskotají. Člověk není neutralizační látka: ať ho nacpou do jakéhokoli prejtu, je to výbušný materiál a jednoho dne začne velkým systémům odpovídat, osobně. Toto je poslední naděje.

Vzpomenu na Ladislava Klímu a jeho skeptické Člověk? To je jitrnice nacpaná exkrementy! To bude výbuch, až vybuchne poslední naděje!

V pohádkovém barokním divadle ve Valticích proběhlo natáčení Vivaldiho Čtveráků, které jsme zde v létě hráli. Orchestr vzrostl na osm hráčů a na jevišti jsme se také rozmnožili. Ze dvou skupin, jedna. V létě se střídáme, tady chtěli mít vše v jednom. Rozdělili jsme si tedy roční období a pokusili se propojit. Dost mě překvapila vyjadřovací forma nových spolu-herců. My živelně rozehráváme jakýkoli podnět, zapojujeme celé tělo, mysl neb pro nás commedie dell‘arte představuje celistvé divadlo. Fyzicky, psychicky velmi náročné na vnímání, vyjadřování, souhru. Žádný sval si neodpočine. Kolegové spíš drží baletní, operní formu. Krok sem, tam. Velké gesto k prezentaci masek, kostýmu… Forma vítězí! My jsme špinavě spontánní. Co bude ve výsledku zajímavější? Těžko říci. A možná je to úplně jedno! Tři kamery byly totiž natočené na orchestr, jedna na nás… Až poté na jevišti snímaly tři kamery detaily, ale natlačené v jedné řadě, jedna vedle druhé. A my pět centimetrů před nimi hrajeme, skáčeme pro barokní publikum…

S dobříšskými dětmi, Krobáky, chvíli nato natočíme jinou báchorku, klip Moře. Na jeho křtu, obrození mládím slzíme společně s rodiči a zpíváme i adventní V jeslích dítě spinká. Když zazní Bude jedním z lidí, zpívej, bude jedním z lidí, zpívej dál… objímáme posluchače v publiku a radostně vykřikujeme Bude jedním z lidí! Hurá! A mě přes dojemné objetí napadá Bude jedním z lidí! Aby ho rychle přibili na kříž! a se smutnou jiskrou v oku objímám dalšího.

Naše dcera Barborka, učitelka v mateřské škole, kde je pohádková fantazie bezedná, píše diplomku s krásným tématem Klaun a dítě. Ihned jí vychrlím spousty spojitostí těchto bytostí.

Klaun si musí uchovat dětskou duši. Dětské vnímání skutečnosti. Vše dennodenně objevovat. Znovu a znovu – poprvé! Stále dokola se nechávat okouzlit vším co přijde, co ho potká. Oproti dítěti má ale klaun výhodu reflexe. Dítě dělá vše spontánně, bez svého přání, myšlenky… zkrátka vidí svět, věci, které se v ten okamžik dějí. Tady a teď. Klaun zná svou profesi, a tak ví, co děti rozesměje. Děti vše dělají přirozeně, neumí opakovat, neví, že ví. Klaun taky může občas zapomenout na malé kolegy a sobecky si ulétnout do světa her, ale jestliže si chce užít společnou chvíli, naváže souhru a počká na reakci dětí. Podělí se navzájem! On pak může zkušeně řídit a provokovat hravost dětí. Připraví si hru a pak do ní děti vtáhne. Ty se k cestě do společného světa, kterému moc dobře rozumějí, rády přidají a společně se pak inspirují. Dítě s klauny rychle zapomíná na bolesti venkovního světa. Umějí dělat střih nad frustrací, bolestí, zlobou… neboť hravost je posune do smíchu, do říše fantazie…

Klaun vezme talíř a začne hrát, že ho v dlani pálí. Děti ihned pochopí výzvu a iluzi horkého přijímají. Vůbec jim nevadí, že talíř nepálí. Horší to ale může být, když chtějí obdobně hrát s reálnými horkými kamny. Klaun se jich jako dotkne a dlaň ho jako pálí, puchýř se jako nafukuje… Ale dítě věří, že je to realita, že je to hra, a tak se dotýká nebojácně kamen a ona ho popálí. Realita je někdy krutě reálná. Chybí reflexe, zkušenost. Okolo kamen pak chodí obloukem.

Klaun používá i masky. Je zvláštní, že se jich děti tu a tam vyděsí. Masky jako by z jejich perspektivy snědly člověka, kterého znají, kterému důvěřují. Zkrátka, když si na hlavu veselý kumpán nasedí obří hlavu, ony mají pocit, že to kašírované monstrum spolklo jejich spoluhráče. Musí se s ní sžít, zvyknout si, že to je jen další možnost na hraní, a už se nechávají polykat a hře to nevadí, nebrání se jí. Proto nezbývá, než co nejrychleji propojit světy klaunů a dětí, neboť to jsou siamská dvojčata – spojité nádoby, kde jeden bez druhého chřadne. Navzájem se okysličit!

A Ridi Ahmed s Petrem Tichým vydali CD HlaskontraBas… Kmotřenkou jim během křtu v NoDu byla i Sylvie. Její akustické, expresívní muzicírování rozpůlilo živě přehrané album. Hlas s basou nahrávají do smyček loopstationů a tím se hudební stopy zahušťují, houstnou, prorůstají… Hudebníci je jak laboratorní pracovníci s odstupem poslouchají, smějí se provedení, tu a tam nahrají novou verzi… Posluchač, když se na ně dívá, ztrácí ponor a získává jejich odstup, což je škoda. Lepší zavřít oči a potopit se do hudebních mnoho-vrstev. Nejvíc jsem u vytržení během poslední písně Zvonová.

Začíná až naivním: Bim bam, bim bom… Bim bam, bim bom…

Ale jakmile se slabiky zmnoží, prolnou… z reproduktorů zní Bilbo Bilbo Bilbo… byl…Bilbo Bilbo Bilbo… byl…Bilbo Bilbo Bilbo… byl…Bilbo Bilbo Bilbo… byl…

Ve vyšších polohách mě přímo volají! Bilbo! Bilbo! Bilbo!

Krása! Použiji jako firemní znělku či jako poslední rozloučení

Bilbo Bilbo Bilbo… BYL…

Hymnus je zkrátka hymnus! Vřelé díkuvzdání!

Číst pohádky k potěše, poučení, probírat nauku o barvách, radovat se, že byl jedním z lidí, navzdory všemu, i pochybnostem… a klauni se propojují s ratolestmi a jak siamská dvojčata se vzájemně okysličují a z amplionů vyhrává Bilbo Bilbo Bilbo… byl…

Pohádka! Tak, jedině tak se má žít.

Pěkný rok 17, ve kterém oslavíme 35 let existence klauna Bilba!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 11. prosince 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 58)

1. Jana Koubková

   

   Ahoj BILBO,
   koukám, že taky stárneš, ale duch je pořád mladý – někde tam, když jsme se potkali poprvé a vymysleli společné představení v Malostranské besedě.. Jo pohádky jsou zapotřebí a CD Hlaskontrabas mě taky příjemné okysličilo. Já poslední dobou bohužel pohřbívám kolegy, ať to byl Karel Růžička, teď Jaromír Hnilička ale i sbormistr Mirek Košler a j. I já si říkám, komu odkážu tu spoustu krásných knih a desek.. A tak si važme každého dne, který nám je dán.
   Srdečně zdraví Jana Koubková.

   11.12.2016 (17.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Jirko a Sylvo,
   předvánoční čas a pohádky, … škoda, že už my dospělí neumíme (někteří) být dětmi, aspoň na chvíli by to bylo potřeba. Vzpomínáme na setkání v Kaštanu a těšíme se na nějaké další .
   Ať žijí komedianti, děti a pohádky. Přejeme jim krásné Vánoce.
   Eva a Pepa

   11.12.2016 (19.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Zdeněk Říha

   

   Ahoj Bilbo.
   Víš že Tě rád čtu. Pohádka o kapce medu je jaksi nepohádková. Přímočaře tne do živého. Asi bych si ji nečetl ke konci roku. Sándor Márai: „staré Evropě byla zasazena smrtelná rána, a je nutno si klást otázku, jak velkou část tradičních hodnot hodlá nová budoucnost akceptovat.“ Ještě že končíš svoji úvahu nadějně. Pohádka! Tak, jedině tak se má žít.
   Tak jo. Jdu do toho s Tebou.
   S Vámi oběma.

   11.12.2016 (20.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ