Clown Bilbo bloguje (No. 62)
U Marie a Zdeňka Kratochvílových, v jejich dvanáctém patře mamutího paneláku, vstřebáváme setkání se sibiřskou tajgou, tundrou, stepí, společně s vášnivými přednášejícími přírodovědci Adélou a Petrem Pokornými. Je to, i tady mezi panely, strhující ponor do doby ledové, která, podle vědců opět začíná.
Jak se přihlásí? Nejprve přijdou velké teplotní výkyvy, z extrému do extrému, a pak do sta let je to tu. Po víc jak dvaceti tisíciletí! Z průzkumů vyplývá, že když podnikneme cestu do východní Sibiře, mezi sluneční lid do Jakutska, objevíme krajinu, která u nás bývala za poslední doby ledové, třeba v třeboňské pánvi, kde krčínovské rybníky překryly dávná ledovcová jezera. Promrzlá půda, modříny, roční změny teplot téměř sto stupňů, od plus 25 do mínus 65.
V těchto krutých podmínkách se musíte mít neustále na pozoru! Jen když si vyjdete poštípat dříví… V suchém mrazu ani nepostřehnete, že jste právě umrzli. Se sekyrou a špalkem v ruce. Nebo když vytahujete z obří řeky Leny rybu? Než ji oddělíte od háčku, stihne zamávat ploutví, pak se změní v kus ledu. Místní domorodci ji pak syrovou strouhají a lačně místo jahodové dřeně pojídají, lížou.
Je to zkrátka nejchladnější obývané místo naší planety. Ze ztuhlé země se tu a tam vynoří zakonzervovaný celý mamut. Někteří podnikavci nejistý proces tání urychlují plamenomety, pak ho dolují a po částech rozprodávají. Jako atrakci a ke svému obohacení.
Sověti během dvacátého století národ šamanů poničili, ale pomalu se navrací představa dávných duchů, démonů, přízraků a zvířecích ochránců. Drastické změny teplot mění krajinu. Les se v létě propadá do rozmrzající půdy. Z tajícího ledu je voda, z ní jezero, které postupně vysychá, a když začne opět zima, tlak mezi hořejší vrstvou a spodní mění povrchový terén. Rostou kopce, i desítky metrů vysoké. Nazývají je pingo! Tučňák Pingu se ne nadarmo jmenuje obdobně. Oba si libují v ledovém království a my o tom hrajeme klaunerii.
Led naší energií taje a je tu další jezero Alas, z něhož vyrůstá nový pingo! Hurá! Navíc se tyto kopce chovají jako živé bytosti. Rostou nahoru, dolu… Domy se musejí stavět na betonové piloty nad zem, jinak je matička zem rychle pozře.
Vzpomeneme i na sibiřskou Altaj a já hned přidávám své zkušenosti s cestování ve zdejším regionu s cirkusem Praga. Kupříkladu… i pro Šumaváka nepředstavitelné množství hub, kdy musíte vyhazovat pro jednoho krasavce druhého, neméně krásného… Až zabloudíte a premiéra v manéži se blíží… Sloni troubí, medvědi mručí, lvi řvou, opice piští, osli hýkají, kapela vyhrává. Všichni se nemůžou dočkat… a já v úprku sbírám, odhazuji… Hlava se točí, trpím, vrávorám, omdlévám před další rodinkou baňatých hřibů, křemenáčů, kozáků…
Dotkneme se i tématu, co ovlivňuje a ovlivní svět. Zda člověk za vše může e.t.c. Je zpupné domnívat se, že malý homo sapiens všemu poroučí. Hodně pokazí, ale na takový oceán nemá! Až tam se pohne cosi uvnitř, bude vše nepředstavitelně jinak…
Zaujala mě i informace o nezničitelnosti pylu. Z dávných latrín můžou během postupné lázně v různých kyselinách najít původní pyl a zjistit, co bylo tenkrát za úrodu. Představa, že dnes sním krajíček chleba a někdo za patnáct tisíc let v mé stolici najde, že chleba byl z žitného semene, které rostlo v labské kotlině. UF! Nesmrtelné nadsamčí buňky zvané pyl! Kam se na ně hrabou zpitoměle nabubřelé lidské spermie!…
Cestou domů je ve vlaku o čem dumat a nádavkem mně zaujme spolucestující, který když se rozloučí s přítelem, se po chvíli vyděšeně vrátí a ustaraně zvolá Nezapomněl jsem tu něco?…Ne?…NE!… Ale ano… Ano!… Svého nejlepšího kamaráda!
V květnu a červnu také dojíždím do Ostravy pomáhat Ondřejovi Havelkovi s operou Lazebník sevillský. Do divadelního programu zmíním:…už několikrát jsem pracoval na „tradičních“ operních kouscích, které také vycházely z nevyčerpatelných situací commedie dell´arte. Například Don Pasqual Gaetana Donizettiho (2005 Národní divadlo Praha – režie: Pavel Mikuláštík ) nebo Gianni Schicchi Giacoma Pucciniho a Pagliacci/Komedianti Ruggera Leoncavalla (2008 Národní divadlo Brno – režie: Ondřej Havelka). I v těchto slovutných hudebních opusech jsem poznával potrhlé šprýmy dávných komediantů, nacházel jejich vůni… ale k mé lítosti báječná hudební složka vítězila nad spontánností, živelností… kejklířského života. Než se všechny ty noty zhmotnily, vyzpívaly… z třeskuté taškařice pomalu vysychala sopečná komika. V uších zněla dominantní, malebně zkomponovaná muzika, ale lehkost, rafinovanost, břitkost vtipu byla pryč. Snad proto jsme se se skladatelem Tomášem Alferim pokusili vystavět novou operu dell´arte, kterou jsme nazvali Tržiště plné kejklířů /premiéra 2009, Korozluky/. Hudba se v ní s divadelní akcí provokovala a v improvizovaných spirálách vylétala ke… společnému, života schopnému tvaru – ztřeštěným obrazům. Herci se v ní nesnažili jen zpívat, byť vtipné, repliky, uvězněné do černých bukvic notového záznamu, ale vše volně dýchalo situační expresivitou, která tomuto divadelnímu stylu tak sluší. Hudba s teatrální akcí vznikala, utichala… navzájem se inspirovaly… Pokud je herec/pěvec skutečně hravý a touží „užít si“ divadelní situace celým tělem, tedy každým konečkem – od srdce, mozku po nehty u nohou… je řádění v commedii dell´arte ideální!…
Při psaní si vzpomenu i na náš tehdejší hit Klo…klo… básy, básy…básy, básy… zelííí… pilulky, pilulky, pilulky… klo… klo… básy, básy…básy, básy… zelííí… pilulky, pilulky, pilulky… kupujte, kupujte, kupujte, klobásy, zelí, pilulky, klobásy, zelí, pilulky… Klo, klo… básy, básy…básy básy… sy, sy… Operně sborová velkolepost, velkohubost a banalita textu udělala své! Stržené publikum se přidávalo k nám a mnohohlasý sbor burácel kotlinkou.
V Národním divadle moravskoslezském jsou hraví, energičtí, pracovití profesionálové… Jen tu a tam vzdechnou: Víte Bilbo, že to, co po nás chcete, je už za hranou? Pozor! My jsme operní pěvci, ne mimové, akrobati, klauni! Tohle je už přes čáru.. .ale pokusíme se… Čáru mnohonásobně překonávají! Chodili pro radu jak se správně fackovat, časovat gag, jak dělat kaskády, jak zkomplikovat stažení úplatného prstenu, vlát v bouři s čtyřmetrovým žebříkem…
Byla to radost. A společně s potěšeným hledištěm jistě budeme zpívat nové texty Jaromíra Nohavici pod taktovkou fikaného Figara: Ach to je nádhera, já volám díky, být lazebníkem nad lazebníky! Figaro shop, značka tip top! Veškeré žádosti ku vaší radosti splněny budou, než hnete brvou! Boty si zujte, ve frontě stůjte! Pitralon v ceně, jsme tady denně! Řečeno krátce, holičů vládce, holičů král jsem král, Figaro!… Já, když cítím vůni zlata, IQ moje hned vzhůru chvátá, když mi v kapse zlato dělá cinky linky, hlava moje rázem šlape jak hodinky!… Zlato je zlato! … Cítím, jak mi to už začíná myslet. Nikdy bych neřek, že může mít kus kovu takový vliv na kapacitu mozku!
Ve volném čase stačím zhlédnout polský film Poslední rodina od Jana P. Matuszynskeho. Bolestný, až antický, vhled do osudu jedné prazvláštní rodiny známého malíře Zdzisława Beksińskeho. Co všechno se dá užít, odžít v panelovém bytě /vzpomenu na dobu ledovou u Kratochvílů!/! Hotová apokalypsa! Mrzí, že dnes naši filmaři tak silné snímky netočí.
Během filmařského rozjímání pohlédnu z okna a zjišťuju, že se nám na zahradě rozmnožily konve. Dvě velké, jedna malá. Rodiče s robětem. Přemisťují se sem tam a klábosí. Naklánějí se doprava, doleva… Kolébají se jako selky a štěbetají. Někdy se děťátko za-loudá a pohrdlivě odvrátí zrak. V vzápětí se naštve otec, pak mamka. Ale chvíli na to se vztyčenými choboty kropidel se bratrsky zaklesnou/obejmou. Tu pod budleou, tu pod jabloní, tu pod růží z Jerichu, tu nad kvetoucími jahodami. Mají toho hodně na srdci. Občas se jedna svalí a odlehčí svým útrobám. Třeba jí ostatní popošťouchly nebo se jí zželelo zaschlé petržele?… Kdo ví. Krásně pospolitá rodinka.
Dám kameru do zahrady a bude kropáčový večerníček… Vysílač ho pak přenese do paneláčků…
P. S.:
Zatím nabízím nový klip Sylvie na píseň Jedno tělo…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 62)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)