Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 64)

Nad hlavou síto hvězd. Tu a tam některá s tichým zoufalstvím, s protáhlým ocasem sklouzne a zmizí. Pod nebeskou klenbou z praskajícího ohýnku vylétají roje jisker. Škoda, že je pozdě na světlonošky, vábivé světlušky. Bylo by ještě víc mámivého mihotání.

Letní zážitky vzplály jako jiskry. I popálily i zasáhly tělo, oděv, mysl a pak tiše zmizely do bezčasí. Některé se změnily v trvalky. Třeba báječní Didier André a Jean-Paul Lefeuvre s jejich jemným humorem, lidskostí, v malinkatém krychlovém prostoru 8 m3, ve stejnojmenném společném spektáklu. Koukám s  dojetím a pochopením k jich nechuti k velkých atrakcí. Těch už zažili! Obrací se k usebrání sebe sama, z minima vytěží maximum a jsou stále atraktivní klauni, co od nepaměti zlidšťují naší, ve stresu prchající dobu. První s pučícím bříškem je sám. Čeká na lásku, která odešla. Sám si píše dopisy, aby nebylo smutno z prázdné schránky, z ne-odpovědi, z ne-listu… Jako kdysi dva kamarádi, žabák Kvak s ropušákem Žbluňǩem. Všepožírající samotu krátí veselými triky, které po cestě s komedií posbíral. Druhý je také sám, ale v autobusu. Chvíli šofér, pasažér a svým obnaženým, zranitelným, gumovým tělem zkouší, co v malém, stísněném prostoru provézt lze. Chodí po laně, tančí kolem tyče, hází s dřevěnými přepravkami a stihne i parodovat kolegu, který, jako on na začátku, asistuje opodál. Jarryovské postavičky, kteří svou existenci hledají v nemožně bláznivých nesmyslech. Chvalozpěv absurditě, chvála prosté lidskosti!…

Vánek zvedne jiskry a ty zalétnou za zrající víno. Jak ohňostrojové rachejtle ozáří oteklé hrozny a hejna spících kosáků, lačně číhající na další, zítřejší lup… Tak jiné oproti Deadtown bratrů Formanů. Famózně naolejovaný stroj, který sype dovednosti. Jednu za druhou. Neuvěřitelná energie, dřina, velkolepá scéna střídá velkolepou scénu. Barva za barvou, hudba strhává do víru, pistolníci, různorodá havěť, neskutečně rozkvetlá fantazijní džungle… vás obstupují, jste lapeni, není úniku… U baru kamarádsky třesu pravicí strůjci, nyní barmanovi, už z Divadelní poutě spřízněnému, sympatickému Petrovi Formanovi… Opravdu neskutečná práce postavit dům, zplodit představení. Oprávněné davové ovace! Klobouk dolů… ale prostor 8m3 je mi bližší…

ÁÁÚ… Žhavý kousek popálil nahý nárt. Dlouhým klackem umravňuji plameny a přemítám nad knihou s poťouchlým názvem – Vyprávění nočních hubeňourů aneb Čítanka světového frenetismu – hororu, dobrodružství, erotiky od Patrika Linharta. V pojmenování „noční hubeňouři“ zahlédnu, představím si… čtenáře, psavce, co po nocích bájí, spřádá, lační po všemožné hrůze, a vzniklý děs mu zahání chuť, čas na jídlo a tak hubne a hubne… až se podobá svým vysněným zombíkům. Ale ve skutečnosti se jedná o ohavné, černé bytosti s hladkou, olejnatou jakoby velrybí kůží s netopýřími křídly, jejichž bití nedělá žádný hluk a ze všeho nejhorší… nemluví, nesmějí se, ani se neusmívají, nemají totiž žádné tváře, leč pouze sugestivní prázdnotu v místě, kde bývá obličej! To jsou praví hubeňouři! A tak se zážitky z cest s divadlem /barokní Valtice, renesanční Kratochvíle, středověká Březnice…/ mísí s útržky typu…

…Vědecká nonsensová debata nad správnou výslovností nechutného mýtického chobotnatce zvaného Cthulhu

– Jedině Kuh-thoo-loo? – Ne Klú-lú! – JÁ bych dal přednost khlul‘- hlú a „u“ vyslovme plně, první slabika nezní jako klul, formuluje jí od písmene „h“ hrdelní síla. Druhá slabika není výrazná, zvuk „l“ je potlačený – Ale pánové, počkat, počkat! PRRRR! Výslovnost se musí přiblížit štěkání, chrochtání nebo vykašlávání Kluh-Luh, Kluh-Luh,Kluh-Luh… Vrrr vrrr… Haf haf…Kluh-Luh,Kluh-Luh – Myslíte, já bych řekl, že špička jazyka musí být přitisknutá k horní klenbě patra! Jedině tak zazní Klů správně! – …Ne! NE! Kluh-Luh! Kluh-Luh! Kluh-Luh!Kluh-Luh! –

Přihodím polínko. Ihned se na něj vrhnou protahující se pekelné jazyky. Chvilku ho něžně olizující, masírují, otáčejí… až ho roztažená tlama pozře…

A ze tmy noci přichází Ghúlové, neboli dlouhonohé stvůry s odporně gumovou pokožkou žijící na hrobech a živící se lidským masem, společně s živoucími houbami z Yuggothu, které jsou vynikající chirurgové, co mění trosečníky v houbovité humanoidy…

Leknu se dusotu a děsivé šmouhy na štítě domu. Ohlédnu se. To jen sousedovic kočka proběhla mezi keři a při skoku vrhla obří, šelmovský stín. Naproti štěkl hafan. Neznělo to Kluh-Luh, Kluh-Luh, Kluh-Luh? Neměl by vylepšit výslovnost, aby přivolal samotného Cthulhu… Bum! To nic! Klid! Jen další jablko sebevražedně bouchlo o zem. Přiložím bezednému strávníkovi. Je po létě a od země jde už chlad. S poryvem větru se rozšumí listoví jabloní, vína… Šumí jak valící se moře, oceán. Škoda, že ho my suchozemci nemáme. Cimrman ho namaloval, my o něm vášnivě čteme. Třeba Josepha Conrada

…Problém života se zdál příliš obsáhlý na to, aby se vtěsnal do úzkých hranic lidské řeči, tudíž byl za všeobecného srozumění přenechán velikému moři /klauni přenechávají velké myšlenky koni, neb má větší hlavu!/, které ho od počátku pojalo do své obrovité náruče, vševědoucímu moři, jež včas každému neomylně odhalí moudrost ukrytou ve veškerých lapsech, jistotu dřímající v pochybnosti, hájemství míru a pokoj za humny všeho žalu a strachu… Z mlhy se vyloupla obrovitá napěněná vlna a ze vzteklým hukotem se hnala na loď. V tom úprku budila stejně škaredý a znepokojivý dojem, jaký vyvolává šílenec se sekyrou… Loď se vyhoupla, jakoby se vznesla na křídlech, a podobna obřímu  mořskému ptáku letmo zabalancovala na zpěněném hřebeni.

Živel, který nás přesahuje – láká, volá, fascinuje… Během divadelní Archy bláznů jsme se na rozbouřené hladině také několikrát ocitli a bulvární komik ze stožáru řval Rabelaisův text: …Běda, běda! Už se mi dostalo do úst přes osmnáct věder nebo aspoň dvě vědra vody… Jak je hořká a slaná! Bé, bé, bé, bú, bú, bú Příteli, tatíčku, tonu! Voda mi vnikla límečkem do bot!

Krásně nebezpečné touhy, sny mohou být záhy naplněny. Zavírám oči. Hned jsem u modravých hlubin, pod pomněnkovým nebem jako nedávno v Bretani. NE! Oči neotevřu! Sen je víc než realita!… Ale příchozí sny nočních hubeňourů, o ideální zemi s dobrými čestnými lidskými opičáky, se bleskově mění ve světy blouznivé, odporně zbytečné… Zjevuje se keltský bůh Nodent, který je zároveň Zeus, Poseidon i Hádes, je i řeckým Panem, vždyť „pan“ je v řečtině „všechno“… Tu v této halucinační změti, zmatku, zahlédnu obličej dámy od benzínky. Směje se mé stížnosti, že do čtyřiceti litrové nádrže se najednou vejde litrů padesát Chacha, panáčku, asi ji máte krapánek větší, ne? Buďte rád, ne?! Narostla vám holka, chacha… Na ní by měl vletět fantom pravdy! To by poznala SEBE SAMA. Svou nicotu, nedůležitost, bezvýznamnost a nedůslednost svých nejapných činů. Pohlédla by mu do tváře a zešílela. Prozatím se směje… Narostla vám holka, chacha… Král ve žlutém zabíjí nešťastné a kdo čte knihu o něm? Ztratí rozum, zblázní se, zemře…

Otevírám vystrašené oči. Oranžový plamen šlehá vysoko. Jiskry přeskočily na zásoby vedle a i ty podléhají a mění se ve žhavý prach… Odmaskujte se prosím! Všichni už sňali svou škrabošku, přestrojení… Ale vždyť já nenosím žádnou masku!… Cha cha cha Žádnou masku?!… Pane! Varuji Vás! Neotvírejte tuto knihu, obsahuje slova strašnější než smrt! …a za růžemi vesele ševelí, šustí Šváb Švábovič – vládce úředníků…

Prudký vítr zatočí listím. Padá, třese se… BUM! BUM! Jablečné krupobití hlásí  podzim. I plamen skomírá a nebe pohlcují temná mračna a s nimi přichází černé hvězdy, nymfy, kněží, elfové, upíři… V pozadí bliká neslyšně blížící se bouře…

Půjdu spát mezi hubeňoury, kteří jsou strašnější než smrt…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 10. září 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 64)

1. Sváťa Ždímal

   

   Ahoj Jirko,
   díky za postřehy o francouzských „zahradnících“, jak jsem si je překřtil. Byli jsme na jejich posledním představení v neděli na Letné a moc se nám líbilo. I limo, nalévané ala víno a podávané o pauze, mě přišlo jako milý nápad.
   Jak píšeš, chvála prosté lidskosti. Dovolím si dodat, která, zaplať Bůh, stále oslovuje.

   11.09.2017 (21.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Albert Krásno

   

   Líbí se mi
   vaše hravé nadsazení. Kdybych udělal novou knihu, rád bych tam váš chtulhovský komentář měl.

   16.09.2017 (1.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ