Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 65)

Po výuce akrobacie, sprintem doběhnu na nádražní perón. Nastupuji. Dveře s hlomozem zajedou, aby chvíli na to vyjely i s průvodčí. Ta oznámí, že je opět nová výluka. Asi dostali grant na pozlacení kolejnic. I vlak se mění dvakrát a ve skřípajícím veteránovi dokodrcáme do Zbraslavi.

V přívalovém dešti přeběhneme do stařičkého autobusu s vytlučenými tlumiči. Řidič neodpoví na pozdrav, natož na kladené otázky, jen nevrle polkne a dá jedničku. Pozoruji tmou pozřené okolí. Pouliční lampa oživí popraskané stěny bortících se budov. Je teskno. Podzimě.

Pustím rádio z telefonu, abych měl obrazy ozvučené. Hrají dlouhou skladbu Milese Davise. V mžiku se propadám do Paris, kde jsem ho před téměř třiceti lety poslouchal naživo. Ve zlatých papučích se pomalu šoural, aby v pravý okamžik zasadil řízný tón mezi funkující mladíky. Hudební džungle mně obklopovala, zahalovala, omamovala a já se vznášel, trdloval, výskal a navracel se k prvopočátkům bytí. Teď kvílí Miloš z Dejvic ze sluchátek… píp píp pííííí…basa hřmí…benk, benk… saxofon ržá vuááá váááá… brzda autobusu se přidává pískáním… kííííík… dveře nadšeně sykají sííííí… Zvuky se propojují a taky řadící páka, její přes zuby cezené hrkání, každý výmol, díra, smích spolucestujícího, pád prázdné láhve, pohlazení kapoty rozčílenou větví, kapky otloukající karoserii, zrychlovaný, zpomalovaný stěrač česající kaluže vod… Vše se mísí a spojuje v jedinečný celek… píp píp pííííí, benk, benk, vuááá váááá, kííííík…benk, vuááá píp pííííí… Pouliční výjevy dostávají novou, přidanou hodnotu. Sražený divočák v příkopě naříká s trumpetou v mordě, saxofon roztančí starý dub a jakmile má sólo bubeník, listí padá, padá, padá… Pasažéři se mění v boschovské figurky s vyvalenými bulvami, maskami ptáků, ještěrů… v noční hubeňoury. A z dálky fistulí haleká řidič Bude Bojov, kdo jede do Bojova? Jede někdo do Bojova?… Bojov!

…kííííík…benk, vuááá píp pííííí…

Projíždíme vsí bojovných strašpytlů. Do namixovaného koktejlu se přidává i má hlava. Přemítá o všem možném. I o hanlivém, nepochopitelném nařčení, které nedávno přiletělo jako bumerang. Pomluva je prevít, co trýzní nedá spát. A co je nejhorší, většinou s ní nemůžeme nic dělat, ani ji ignorovat. Ale stává se to a bolí to.

Bojanovice! Budou Bojanovice!

V Lazebníkovi sevillském je na ni celá arie fikaného intrikána, učitele hudby Basilia: Pomluva je tichá jak vánek připraví tě o klidný spánek žádné rány žádné střely jen tak tiše zaševelí u tvých vrat… vítr sílí, nic na světě není sichr, no a z větru už je vichr… dům se hroutí strom se kácí. Pomluva je jako bouře vždyť bez ohně není kouře a ten chudák náhle zjistí, že leží v blátě černý od hlavy až k patě…

…pííííí, benk, benk…síííís…plesk!

Spolu-pasažér, autistický mladík, vrže zuby, pouští hlasité klipy na mobilu, klátí sebou nahoru dolu, až houpe celým sedadlem. Cuká, škube nohama a ty vystřelují až ke mně. Ozářená odulá, neurotická tvář se šklebí, zpívá, nadává Proč se courá… Proč se zpomalenej řidič autobusu courá!?… Zrychli, hlemejždi jeden! Nebo se neudržím…!

Další rocková pecka vyřvává na jeho displeji. Vlasy mu zběsile létají jak při vichřici. Koutkem zatřese tik, který zavře, otevře vytřeštěné oko. Zrcadlí? Zviditelňuje? I naše skryté, vnitřní neurózy? Naše příští cukatůry?

…vuááá váááá, kííííík…benk, vuááá píp píííííp…

Protější vůz oslní vše. Řidič nadává a nechtěně se přidává k cukajícímu juniorovi, mladému mládím. Nedávno jsme hráli na festivalu Young for young v Divadle rozmanitostí v Mostě naší kabaretní féerii Sommelier. Co z toho krásného večera zbylo? Jepičí smích, slza radosti? Kam se ztrácí vyhřezlá energie, navázané spojenectví, spiklenectví? Uvízne nějaký obraz, nějaká nejapnost, originální potřeštěnost? Maličko. Nic moc.

Proč mě to ale ještě překvapuje? I po nedávném návratu na Střelecký ostrov s Divadelní poutí 2017…V tom zabzučí telefon. Přítel, skladatel, dnes umělecký šéf Rozmáňa Tomáš Alferi posílá sms: Je to svébytná poezie šklebu, život vyplazuje jazyk na neodvolatelnost jeho konce v bizarních saltech poživačné a životaplné radosti, plynoucí z vědomí striktní nesmlouvavé konečnosti, se kterou je nakládáno s ironickou samozřejmostí básníka z maringotek, co miluje život a ty, kteří o něm takto psali.  A do této rozšklebené matérie z nebe prší čistá a ryzí hudba. A i když se tu a tam všelijak a nevypočitatelně škobrtne, tak ta divadelně artistní opravdovost je nezpochybnitelně cítit všemi směry, že se to dá až nahmatat. K tomu mě vyprovokoval Sommelier, já za to nemůžu, že to musíte číst… Zdraví Alfi

Je hned lépe i když nám další díra vyvrhla duši z těla. Frnk! Drnk!…

Něco se děje. Najednou je slyšet každá Davisova čistá výška. To ticho, ta tma kolem. Jen malé obrazovky neonově blikají. Startovací pokus. Zakmitání světel. Tma. Několikrát se to opakuje. Uprostřed šumících stromů. Kolik je to asi kilometrů k domovu?! Pěšky… Nakonec se, po vzrůstající nervozitě, nadávkách, jak v grotesce, v další vesničce rozutíkají kužele pouličních lamp. Pod pneumatikou znovu praskají, skřípou šišky, kaštany… Prásk! Flák!

Připomenou, že jsme opět amorálně flákali Talíře. Po stovkách. Zajeli jsme pro ně do porcelánky v Nové Roli, kde jsme chtěli natočit krátký film s Mírou Jankem. Dělnice u pásů pracně vytvářejí kulaté talířky všech velikostí. Jsou k nim ohleduplné, aby se nedej Bůh neponičily. Kamera  zaznamenává jejich něhu, pokoru, píli. Mistr je peskuje za drobné chybičky v reliéfech… Pás s kamerou postupuje. Opocené hvězdy/dělnice se uculují. Žár stoupá. Z pece vyjíždějí desítky krasavců. Skladník je vyváží do předsálí, aby před glazurou vychladly. Tu kamera zaznamená dva vagabundy, kteří je popadnou, jeden po druhém… a už s nimi hrají karty, mění je v živé holuby, zapojí je do pohádek o beránku otřes se a lámaly lámaly perníček…

Flák! Třísk! BUM!... a předsálí zahaluje kaolínová mlha a tisíce střepů… Přijíždí nakladač. Naloží střepy a vrací je k peci. Kamera s ním opíše oblouk k začátku. Tam stále dělnice s něhou a pokorou vytvářejí nové oběti klaunské smrště, rozkoše. Kolečko se zrychluje, až kamera na dronu vyletí do oblak. Závod se zmenšuje, halí se do bílých oblak či kaolínového prachu, do nějž se nakonec vše promění. A přidává se i sám Bůh s nebeskými s talířky. BUM!…

Někdo mě surově nakopne. Kouknu a zaznamenám třesoucího se autistu. Do kopance se vtělí miliony dalších a lebkou letí neodbytná myšlenka: Kolik ponížení musí snést, unést profese klauna… Má povoleno říkat pravdu… Můžou mu za ni beztrestně natlouct i setnout hlavu… Jejich alter ego/klaun to snese… Musí! Je k tomu předurčený. Hlavně si zachovat suverenitu, nadhled… Čísovice!… Stanice Čísovice! Vystupuje někdo?

vuááá váááá, kííííík…benk, vuááá píp píííííp…síííí…

Do této skrumáže přilétne oslovení Jardo! Jardo tys usnul! Vystupovat! a ve vnitřním sluchovodu se rozhrčí melodie z naší nové komedie Maringotka. Jaroušku, Jardo, včelko malá, vyleť si, vyleť a přines kousek, kousek… jara…

Je o klaunovi, který přiběhne do manéže, kde čeká své cirkusové spoluhráče. Ale nikdo nikde. Tak si s dětmi povídá a zpívá. Seznámí je se svými kamarády, pejsky Frantou a Lojzou, kteří se neustále perou, ale i malují, čtou… Až objeví balík v pozadí. Co tu dělá? Je tvůj nebo tvůj? Koukneme do něj? Počmáráme ho? Když může malovat pes, tak… Co je uvnitř? Zkusím trhnout? Co s utrženými papírovými kousky? Když se konečně balík vysvlékne z kůže, spatříme maringotku, která v malebného břichu, ukrývá dřevěné artisty. Po společné produkci si všichni povzdechnou Krása!… Ještě, že nepřijeli! (premiéra bude 12.listopadu v KD Mlejn – Stodůlky).

Bude Rymáně, kdo jede do Rymáně?

Bude Rymáně… Příště Mníšek!

Nebeské kropení ustalo. Měsíc se pokouší prosvítit mračna, která se valí v hustých chuchvalcích. Rozhlédnu se a zjišťuju, že jsem sám. Mrknu na hodinky. Dávno jsme měli být pod Pleší. I Miloš dohrál nebo zanikl s chrchlající stanicí. Přeladím na Beat. Hrají Zappu.

Ještěže byla výluka! Krása! Kde jinde bych tohle zažil?

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 22. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 65)

1. Zdeňka Ždímalová

   

   Ahoj Bilbo,
   moc se na novou hru těším.
   Jsi básník.

   22.10.2017 (20.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Tebe i výluka
   uvede do stavu imaginace, inspirační provokace. To je rozdíl mezi políbenými a námi ostatními. I když se snažím potlačit zlobu a zášť odříkáním mantry….. Ale oslovila mne Tvoje výzva při Somelliérovi v Mostě: Cítíte to kouzlo společně sdílené chvíle? Jeviště – hlediště…
   No jo. Seš dobrej!
   Zdeněk

   27.10.2017 (11.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ