Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 66)

S dcerami vyrážíme na rodný jih. Procházka kolem vlnícího se lipenského jezera. Slalom mezi, po nedávné vichřici vyvrácenými stromy. I sněhová vločka padne a ochladí vzrušenou skráň.

Premiéra Maringotky!

Už několik dní před ní, když v jedoucím metru přemítám o ní: Frantíku, zkus zklidnit svého zlobivého psího brášku Lojzíka. Pořád tě otravuje. Vyprávěj mu zbrusu novou pohádku – Jo. Jo… Byl jednou jeden král… – a Lojzík se rozřehtá. – Chacha tu znám chacha chacha o králi, kterému zaskočilo jablko a on se dusil, dusil až se udusil chacha… – Tak jinou… Byl jednou jeden loupežník… – Chacha Pch! Chacha Tu taky znám! – Poskakuje po své hlavě, na zádech, na uchu, všemi končetinami plácá, kde může. Chacha kovář měl takovou sílu, že roztočil palici a z topůrka uletělo kladivo a praštilo souseda přímo do kebule chacha… Měl ji na fašírku! Chaááá

Zpozoruji spolucestující naproti. Uculuje se na mně. Zvláštní, má tvář nic neprozrazuje, obličej je vážný, neboť vážné je i uvažování o budoucí komedii. Ale ona se přesto směje. Přivřu oči…

Ty jsi, Lojzíku, četl Charmsův Cirkus Abrafrk? Pamatuješ na Všetečkina? Jo?! Tak já přicházím coby ředitel cirkusu a spustím… – Dámy a pánové dobrý den! a Lojzík do mých zad štěkne: Na shledanou... – Kdo to řekl? Nikdo? Tak dobře! – Kdepak právě že nedobře! – Kdo řekl nedobře? – Nikdo! – Ticho!… Dámy a pánové, dobrý den! – Na shledanou… – Klid! Kdo to tu vykřikuje? – Achich ouvej! – No, teď si fňuká! Lekl se mé autority!? – Achich ouvej! – No, snad jsme nikomu neublížil? – Achich ouvej! – Já jen chci pozdravit publikum… Dobrý den! – Na shledanou!…

Otevírám oči a ta naproti se přímo řehtá. Září štěstím a plácá se do stehen. Nakoukla pod mou lebeční kost? Signalizuje, věští budoucí smích? Asi jo!

V zaplněném sále Mlejna poposedává, směje se, zpívá víc jak sto spokojených diváků. Podléhají komediantskému kouzlu a dlouho okupují jeviště s mini maringotkou a jejími dřevěnými obyvateli. Dramaturgický oblouk od téměř prázdného jeviště, jen s obaleným balíkem v pozadí, kdy hudební kejklířka hraje za celý divadelní orchestr a klaun čeká na velký cirkus a času před očekávanou velkou cirkusovou podívanou, ve které uvidíte deset slonů, tygry, medvědy… ale nezbude čas na „detaily“!… využívá k vyprávění o svých psích kamarádech, troubí, zpívá i s publikem… až se čtyřnozí přátelé zaběhnou a u papírového objektu zvednou nožku… a sálem se v mohutném chorálu nese – Sluníčko září na bílou halenu a teplo vyhání zimu, zimu stařenu, paprsky šimrají tu i tu… chachacha chichichi… asi se z toho pominu… Jaroušku, Jardo, včelko malá, vyleť si, vyleť a přines kousek, kousek… jara…

O pár dní později se na stejném místě koná koncert k patnáctiletému hudebnímu pinožení mé Sylvie. U kavárenských stolků se sklenkou v ruce dojatě naslouchají spřízněnci, slastně vstřebávají valící se harmonie. Přišpendleni nasávají bolestně radostné, mnohoznačné ponory do autorčiny duše. Drobný potok se mění ve veletok strhávající veškeré okolí. Pozoun klouže, vrže, skuhrá spolu s kontrabasem, který vzápětí pod smyčcem zahřímá, pohladí a piáno s akordeonem zaječí. Pak v souzvuku všichni zabublají… Hraje se průřez čtyř vydaných alb, ale i novinky. Já skladby s klaunským nadhledem, jako kontrapunkt, odděluji drobnými skeči. Tu se metamorfuji v obřího bambusového ptáka, tu v tajemného pána s vele hlavou L‘Ombre/Stína, tu v Dona Quijota de la Mancha a cválám na plechovém koni, který umanutě zatáčí doleva… Až po Antikód Vaška Havla, jímž uctíme sametový listopad. Lidé po víc než dvou hodinách nechtějí Sylvii s kapelou pustit. Tleskají, pokřikují.

Opodál postává a jásá plechový Rocinate osedlaný kapitánským Kecášem s šoufkovou hlavou i salutující deštníkový pták Šan Jang… Všem je krásně. Živé, tlukoucí srdce převtělené do klapek, do strun. Říká se, že hudba je řeč bohů a že Bůh je nepoznatelnou bytostí, k níž se člověk může přiblížit jen tak, jako se stín blíží ke světlu. Dnes jsme se tedy skrz hudební hurikán Sylvie přiblížili na dotek!

Teď sauna, bazén, Schwarzenberský kanál, lesy, lesy, stráně, louky… voda…

Jiný druh vzrušení byla dvě představení v nově zrekonstruovaném Divadle Na zábradlí. Zdejší stěny mám osahané. Nejprve pantomima, pak Grossman, Schorm, Lébl… Od devadesátých let jsme tu hrávali s divadlem Na tahu. I premiéry Kvaka a Žbluňka či Déboucher/Antikódy… Pomáhal jsem tu Hance Burešové s Molièrovým Létavým lékařem, Píťovi s Bernhardovým Divadelníkem, kde jsem byl i syn Ferruccio. Naposledy jsem tu propotil košili v roce 2011 coby beckettovský Lucky v Čekání na Godota… Tenis!… Kameny! Kameny!… Tak klidné.. .Nedokončené!… Kameny! Kameny!

Mají tu nové velení i střechu nad hlavou… Přestavba, bohužel, vymazala vše staré, vše odkazující k minulosti. Je to moderní, bez magie, vystydlá cukrárna. Ze vzdušného dvorku je uzavřená místnost s nóbl schodištěm. Působí  vydestilovaně, sterilně. Samý design, ale dřívější přirozený chaos nutný k setření stěn mezi diváky a divadelníky, je fuč… Vznikla nová kavárna s barevnými fotografiemi herců – manekýnů. Škoda. Ale třeba se to časem ušpiní…

Naštěstí divadlo o labužnících, co čekají v intimním salónku na smrt, je buñuelovsky zábavné, dojemné, smutnoveselé. Plný sál se přesune, zaplať pán Bůh, do světa živějšího, absurdnějšího, plného lidské poťouchlosti, chaosu, špíny! Obdobně vše platí o sebeironických Hamletech, s nimiž herecké emoce umně dovádějí, mávají a ukazují, zač je naše profese, v níž jsme všichni tak trochu Hamlety, Yoricky… Styl takto tvořených her je nám, klaunům, blízký. Talíře, Papír, Sommelier… vždy na dané téma vychrlit desítky možností k němu vázaných, jím inspirovaných… Ano!!! V zrekonstruovaném sále hrají nám blízké divadlo!

Sněží. Z úst stoupá lehká pára a tající vločky ochlazují zkrabacené čelo. Posnídáme s pohledem na pocukrovaný břeh jezera. Cestou k domovu zastavíme v mé rodné vísce. Loučovice se nacházejí kousek pod lipenskou přehradou. Jedna zatáčka, druhá… Vedle koryto Vltavy, z něhož vylézají obří kameny. Čertovy kameny! Kameny! Kameny!… Tak klidné… Cedule. Jsme tu a já zírám!

Jako mávnutím proutku zmizely obří papírny. Dlouho čněly jejich opuštěné zdi k šumavskému nebi, postupně se propadající do ohlodaných trosek. Ale před skoro padesáti léty… jsme sem tajně prolézali k drtičce starého papíru a nacházeli skvosty. I erotické. A oči, smysly žasly! Cvakání lisu, zuby drtiček nás popoháněly k dalšímu usilovnému hledání. Třeba ještě v tomhle balíku nebo v tom?…

Teď holé pláně, kde se prohánějí koně, či vybetonované plochy s kupou polehávajících klád. Zůstala jen absurdně obří kotelna přehrazující celé údolí. Bolševičtí megalomani ji vybudovali koncem osmdesátých let minulého století a u kořene protáhlého komína musel sedět hlídač s kvérem u pasu, aby některý z východních Němců na teplém vzduchu nefrnknul za kopečky do Rakous. Vždycky mně potěší představa, jak nebožák leze s rogalem na vrchol komína, kde ho rozprostře a na horkém proudu stoupá… ke svobodě.

Remízky jsou vysekány, a tak se obnažuje nuzota. Zastavím u rodného domu. Tady mě máma sama vytáhla a čekala na příjezd sanitky. Ale i sanitář zrovna rodil svou Janičku, takže jsem měl dost času na dovádění s pupeční šňůrou a jiná alotria. Stále se neví, co mi tenkrát rozseklo panenku levého oka, ale prášilovským vyprávěním o jeho slepotě bavím posluchače dodnes.

Postávám před domem číslo 167. Je celý oplocený. Některá okna, dveře zazděné. Patrně jej kdosi koupil, začal s renovací a peníze došly. Plastová okna, suť, domovní číslice vzhůru nohama. Dům stojí, ale vane z něj úzkost. Zaslechnu naše dětské výskání. Ve sklepním okně zahlédnu sebe coby šestiletého doktora v ordinaci. V přilehlé prádelně netrpělivě postává fronta děvčat z okolí. Jiřinko, musíte dostat ještě jednu injekci! Nedá se nic dělat! a malým dřívkem zajíždím pod sukni… Nekonečné zájemkyně se točí neustále dokola. Občas soused, starý Sedlák se slavíkem v krku, do sklepního okénka zahartusí Necháte toho!? To se dělá?! Takhle malý a už se svlékají!… Už sprosťačí! Nemravný nemrava šmíruje… Za zazděným oknem vpravo bylo… je mé dětské království. Ještě v nosních dírkách, sklípcích cítím kouř, když během pokusu s kaštany v kamnech málem uhoříme. Znovu vesele práskají BUM! BUM! Do plamenů se roztékají plastové kukačky, věšák na prádlo, prádlo… Vše házíme do beden s hračkami. Už i je olizují, požírají oranžové jazyky… a my děláme – MY nic, to… Jen dusivý kašel brání v klidném poležení.

Poprosím Barušku o jednu fotografii. Cvak! Úsměv na tváři nezakryje smuteční zmar za zády…

Z úvah nad šedivým domem mě vytrhne Týnin výkřik: Fuj. Ten vypadá… no jak se kouká… Já se lekla! Fuj! Očima zkoumám protější dům. Pomalu lezu výš. Okno po okně… a ve třetím patře se střetnu s bledou postavou. Šedivý muž v bílém tílku nehnutě civí. Na nás! I mnou projede mrazení. Šíp, co uvízne v nejhlubší sedlině srdeční. Bílá postava, přitisknutá, přisátá ke sklu, čučí přímo k nám. Podobá se hororovému výjevu. Umrlci, co právě vstal z rakve, svého lože… Za chvíli projde sklem a slétne dolů, k nám vetřelcům. Nebo je to číhající smrt? Koho chce dnes běloskvoucí, liliová smrt uhranout?! Mně? Naproti rodnému domu!? UFF! Otočím se. Jistě to bylo jen zdání. Ale když pomalu, nevěřícně pohnu hlavou zpět… Znovu chladný pohled ducha ze záhrobí. Kopí vražené skrz celé tělo. Jen násada trčí z prsou. Jako by v tom uhrančivém pohledu přízraku ze záhrobí byly zakleté, uvězněné zdejší zubožené Sudety, desítky místních sebevrahů, stovky lipenských utopenců…

…Na jezeře bouře hučí, v bouři dítě naříká; nářek ostře bodá v duši, potom náhle zaniká… Dvě věci tu v krvi leží, mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy… a bledý mužík zatleskal.

Šedivá mračna se odrážejí ve skleněných výplních a za nimi jak v akváriu bezkrevný kostlivec obalený mumifikačním fáčem s bělobou pomazanou tváří. Kremační vitrína s blikajícím neonem, těsně před žehem. Teď se jeho hlava hnula. Fuj. Ruka ducha zla se děsu-plně zvedá… Mává!…FUJ! Prcháme k hostinci Sparta. K jinému akváriu, ve kterém se právě zrodilo milion pestrobarevných rybiček.

Příjemné setkání se spolužákem Frantou na chvíli úděs zažene. Chválí proměnu opuštěných továren a jen se ironicky ušklíbne – Jo, jo dělníci se za větším výdělkem přesunuli do Rakous! Tam na ně rakouský řezník ve skafandru řve „Schnelle! Schnelle! Schnelle!“ a práská výstražně bičíkem… A roklinkou hrdě zní: My sme Sudety, jedna rodina! Šumavské hory jsou naše otčina, my sme Šumaváci, chlapci jako fík a náš kapelník sú strýc Rychlík!

Ale jakmile v podvečer jen myšlenkou zalétnu k onomu oknu naproti rodné světničce, vše ožívá. Smrťákova hnáta vábí, zve… Na satanův candrbál?!

Starý řecký myslitel kdysi pravil: I kdybys nekončně dlouho putoval, hranice duše nenajdeš. Přesto jsem rád, že jsem putoval a má duše kráčela jak kolejnice do nekonečných dálav a posouvala své hranice přes údolí, města, oceány… Šťastnější než oni, smím si vzít pohled, smích, hvězdu, hedváb shrnutý na křivce kolen. Klidný, vidoucí přes hory kráčím v měkkém jasu dne nad vody, města, cesty, obyčeje. – Czesław Miłosz

…a na zádech stéká pot, mění se v tuhnoucí jinovatku co mrazí…

…Vánoční čas nastává. Svátky zrození uvítá i zazděné okno mé rodné…

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 9. prosince 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 66)

1. Zdeňka Ždímalová

   

   Milý Bilbo,
   tvůj blog mě pobavil i roztesknil. U tebe se (a to není obvyklé) snoubí talent pro pohyb, klaunerii atd. s talentem pro psaní.
   Zd

   10.12.2017 (9.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Ahoj Bilbo.
   Jak pravil klasik, nejni legrace ohne smutek. Ty to umíš skvěle mixovat a tímto prizmatem sleduješ cvrkot okolo. Jesti prizma určuje způsob pohledu (slovník) pomáhá skvěle prolnout skutečnost s Tvojí bezbřehou fantazii. Za to dík! Zdeno

   10.12.2017 (10.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Jana Koubková

   

   Ahoj Jiří a Sylvie,
   jste neutuchající „blázni“, a proto tvořte a tvořte do Alelujá, protože radost nám všem to dodá a dá.
   Zdraví Jana Koubkovááá!

   10.12.2017 (21.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ