Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Clown Bilbo bloguje (No. 71)

    Rád peču. Všelijaké těsto nalévám do kdo-vích jakých forem. Tu mně napadne, upéci originální autoportrét. Zaběhnu do keramické laboratoře u Snášelů a… Je tu klaunská forma! Směj se paňáco a všichni budou tleskat. Šaškovská tvář kyne, roste, kypí. Směj se... Jedna za druhou. Směj...

    Směj se, v žert proměň bolest a smutek svůj… FOTO archiv JBR

    Pokaždé mám strach, aby se vyčouhlý, paňácovský nos neulomil. Ale on drží a slaví úspěch. Směj se! Tu a tam někdo prohodí něco o kanibalech – Jíst vlastní obličej?! Tvář kamaráda?! Směj se, v žert proměň bolest a smutek svůj... a já ještě přihodím – Ano, jistě! Příště bude navíc s jahodami místo očí, v ústech borůvky, v nose ostružiny a při krájení bude surreálně vystřikovatSměj se jen klaune, své ztracené tváři… Směj!

    Za mou troufalost, ale přichází trest. Sen o zubech. Něco cítím v puse. Cosi nepatřičného se hýbá za tvářemi. Otvírám ústa. Vyvalí se odporný oder a vyplivnu uvězněné nešťastníky. Dlaň je plná zubů, mých zubů. Ale jsou černé, hnijící, obalené plísní, rozkladem… Směj se šašku, směj, bezzubým šklebem!

    Otřesu se, zaplaším výklady o zubech, co přinášejí neštěstí, a s nadějí pospícháme na západ, k dávné kamarádce Markétě.

    Jedeme ulicemi Dublinu a mně naskakují procházející se Joyce, Beckett, Wilde a další Dubliňané. FOTO archiv

    Nejdřív jsem poznal její maminku Hanku Konečnou, v archivu Národního divadla. Tam nejen pracovala, ale navíc shromažďovala i samizdatové publikace, aby byly už už v oficiálním regálu. Ale také skvostně masírovala. Stávalo se, že jsem ulehal na lůžko, které chvíli přede mnou provoněla Vlasta Chramostová, Lenka Machoninová… Slast po hraní burlesky v Tabarin baru či Deklaunizace Na Chmelnici. Dodnes, když ucítím olejíček Weleda, jsem rázem zpět v konspiračním centru. Později jsem poznal její dceru Markétu a syna Martina. No, a už letíme…

    Po příjezdu nozdry rozšířené, bulvy vyvalené, aby zachytily vše. Bolestně lapají nepolapitelné. Jedeme ulicemi Dublinu a mně naskakují procházející se Joyce, Beckett, Wilde a další Dubliňané.

    …Kráčeli po Nassau Street, potom zahnuli do Kildare Street. Poblíž klubovního portálu stál harfeník a hrál hloučku posluchačů. Ledabyle brnkal na struny, chvílemi koukl po příchozím a chvílemi zas stejně omrzele po obloze. I jeho harfu, lhostejnou k tomu, že se z ní smekl povlak, jako by omrzely pohledy cizích lidí i pánovy ruce. Jednou rukou hrál basem Tiše, ó Moyle, druhou zas po několika notách diskantem. Hluboce a sytě zněly tóny písničky…

    SOkolo čpí slanost moře… FOTO archiv JBR

    Okolo čpí slanost moře… Cíl? Jižní městečko Wexford. Všichni nás varovali před nepřízní počasí. Vítr, fujavec, déšť, zima. Nám svítí Slunce stále. Ani kapička. I domorodci vzdychají – To my nezažili, ani pradědeček s prabábou! – Změna klimatu nebo se výkyvem hlásí budoucí doba ledová? My se polonazí radujeme. Koupáme v moři, pokukujeme, korzujeme. Při jedné obchůzce nás zachytí jedna mladá Wexforďanka a běží za námi. Je dojatá, jak nás viděla, pozorovala a musela zachytit na svůj fotoaparát. Omlouvá se za svou drzost a prosí o náš mail. My oblaženi jejím dojetím, sami dojati, hýčkáme prožitou chvíli a trajdáme dál po pobřeží. Večer přítel Myles, který v roce 1990 vyhrál mistrovství světa v taekwondu, vaří nejprve zeleninu s hovězími steaky a pár dní na to krávu zamění za dary moře. Plácáme ústy, žaludky se rozšiřují. Markéta zde učí zpěv a tak se jeden večer sejdou postarší žáci její třídy a zpíváme irské balady, české lidovky, jazzové standardy, autorské originály…

    Are you going to Scarborough… ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá… Summertime, and the livin‘ is easy… kroucení kostí DOSTI! S úlevou na věky věků AMEN… Ale dojde i na malý zahradní skeč „birds“.

    Skalnaté pobřeží u nejstaršího majáku světa Lighthouse Hook je nevypočitatelně rozeklané. FOTO archiv

    Skalnaté pobřeží u nejstaršího majáku světa Lighthouse Hook je nevypočitatelně rozeklané. Dobře, že už víc jak osm set let varuje před svou špičatostí škunery veškerenstva. V jeho podpalubí vychutnáme skvělou polévku nacpanou krevetami, lososem a chvíli na to se přes chňapající řasy a ostré zuby útesů vrháme do chladných vln moře. Houpy hou… Krávy, co přežily Mylesovo kuchtění, nás všude hlídají, slídivě sledují a nenasytně olizují. Nás, sebe, vše. Zchudlá města se renovují, občas necitelně. Třeba když je starý skvost přelit betonem. Ale to není nic proti dnešní Číně! Na rozkaz tam do týdne mizí celé pamětihodné ulice, čtvrtě. Novodobá, betonová krása… Pokrok nezastavíš. Chtěli prý modernizovat i Zakázané město, ale naštěstí strach z odlivu turistů nápad zhatil.

    Magdaleniny prádelny braly stovky let děti nemanželské, prostitutek, znásilněných, ženy samé, protože byly jiné, příliš kurážné, svéhlavé, nepřizpůsobivé, krásné… FOTO archiv

    U láhve irské whisky tlacháme a nasáváme jak houby – Irové platili staletí za denní světlo Angličanům, kolonistům. Proto si zazdívali okna, aby byla menší, půlili i dveře na půl a… platili méně… Magdaleniny prádelny braly stovky let děti nemanželské, prostitutek, znásilněných, ženy samé, protože byly jiné, příliš kurážné, svéhlavé, nepřizpůsobivé, krásné… Až do osmdesátých let dvacátého století! Ve jménu Boha ponižovaly, zašlapávaly, zneuctívaly. Křesťansky lukrativní náprava hříchu… Strašidelný hotel nad pobřežím. Hráli v něm karty. Jedna upadla, a když se kdosi sehnul, uviděl u přísedícího kopyto. V tu ránu čert vyletěl dírou ve stropě. Byl prozrazen. Dodnes ta hrůza vydělává… Přežraní Angličané v honosných sídlech po staletí hodovali. Drancovali potoky, řeky, moře, lesy… S puškou u oka, s prutem v rukách popíjí pálenku, ve rtech tlustý doutník, u nohy vrnícího chrta s bíglem – Of course I have a very good time! – a vedle domorodí Irové s jedinou možností… jíst jen a jen brambory a místo lovu otrocké aporty pánům. V tlamě koroptev, bažantík, zajíc, končící u pánovy nohy… a k večeři suché brambory. Ty, díky nimž jich tři miliony pomře. Dostaly nemoc, nebo byly otrávené? Kdo neprchá do Ameriky, chcípne. Genocida… a z dávných, mohutných Keltů jsou malí Irové. Z obávaných obrů trpaslíci…

    Jsem tříska v oku hurikánu. FOTO archiv JBR

    Druhý den nás starý jogín učí filtračnímu umění – dýchání nosem! Jen tak se nenasají alergeny a jiné potvůrky. Pak zamíříme k ostrovům Saltees u města Kilmore Quay. Skvělý restaurant Saltee Chipper s famózní fish and chips a kroužky chobotnice! Vzdáme hold všem utonulým a ztroskotaným u jim věnované lodní skulptury. Kolem zvlněné moře Keltů. Nic nepřekoná obavu, úzkost křehkého tvora proti vodnímu monstru. Tváří v tvář. Je třeba překonat vstup, pak mně obluda požírá. Lačně slintá, vlnu za vlnou, a zlověstně hřmí. Hrozí, varuje před usmýkáním nebohého těla. Místo svědků dlouhá, zázračně liduprázdná pláž a nekonečná hladina, která se láme v nekonečném obzoru. Plavu s respektem, neboť na pláži zpozoruji nejen jemné obroušené kamínky, ale i obří klepeta, krunýře želv, žebra velryb… A pětimetrové paže mnou komíhají víc a víc. Jsem tříska v oku hurikánu.

    Vítězoslavně mohu obejmout poražený kousek velryby, který se stal pomníkem, mementem mori. . FOTO archiv JBR

    Naštěstí se nepřipojím k rozdrobeným druhům a vcelku se nechám vyvrhnout z obřího chřtánu jako bájný, ožvejkaný Jonáš. Vítězoslavně tak mohu obejmout poražený kousek velryby, který se stal pomníkem, mementem mori. V přístavu loďka za loďkou přiváží tuny ryb, obřích krabů, humrů. Úrodné lány! Ráj! Z irského pubu s guinnessem ředěným whiskou Jameson letíme do skanzenu, ve kterém kráčíme devíti tisíciletími zdejšího vývoje. Ale vedle frčí zajímavější svět. Kupříkladu je zvláštní, že i komíny tu mají kabátky! Asi i jim občas zebe za krkem… Po dlouhé toulce přírodní rezervací k písečnému pobřeží na pláž Curracloe se měním v Adama. Písek se lepí po těle a vlny mě válejí po jeho oblinách v mělčině, než… V zámecké zahradě mají zvláštní stromy monkey puzzle – opičí hádanka. Strom, na který opice nikdy nevyleze? Monkey puzzle, neb ukrutně píchá! U Mylese po pravé snídani Irů, opusinkováni přívětivou fenou Molly, kráčíme do lesa plného obřích rododendronů. Vykoupeme se v ledovém jezírku potočně průtočném a on nám vypráví o pohodlné vyjížďce na zdejší řece. S odlivem usednete do kanoe a přitečete do města. Sociálně se občerstvíte a s přílivem odtečete nazpět domů. Přírodní zdviž!…

    Irská slast!

    A já jdu upéci dalšího klauna.

    I s vnuky! I s chrlícím, výbušně soptícím ovocem!


    Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 71)

    1. Eva Grüsserová

      Avatar

      Moc hezky napsané,
      taky se mi líbilo to Of course I have a very good time!
      Čím dál si totiž uvědomuju, že i my všichni původní Evropané si můžeme teď říkat Of course I have a very good time! . Máme se moc dobře – a Keňané nám k tomu u nich doma pěstují v chemických sklenících krásné růže, které si pak kupujeme v hypermarketech, když nám je do Evropy pak přivezou přes Holandsko. A k obědu mají v chatrči trochu nemastné obilné kaše (podle dokumentu ČT – odkaz v blogu https://tamarki.cz/pestovani-ruzi-afrika-kena-fair-trade-tamarki/)
      A pokud už někdo z Keni uteče do Evropy tak ho nezaměstnají – anebo načerno – tak to je zase z dokumentu Fokus on Europe, nebo na odkazuhttps://www.cestyksobe.cz/zelenina-ze-spanelska-nechte-si-chutnat/12800
      Jó a ty, co se maj dobře, tak jedou naplno – co největší auta, všechny možné i nemožné přístroje na elektriku, dovolené co nejdál od domova….
      Taky máme auto, staré ale naše, taky mám mlýnek na kafe na eletriku, ale už začínáme uvažovat: co tady zbyde po nás, největší bohatství je dostatek čisté vody a pozemek, na kterém si země může vypěstovat dostatek potravin, hodně lesů a kyslíku pro naše děti…..
      Ale , co s těma imigrantama ? No to bude potřeba nějak vymyslet, aby jim bylo líp u nich doma – v Evropě na ně štěstí nečeká.
      To je moc starostí pro mou malou hlavičku, ale nechat to koňovi, protože má velkou hlavu, se mi taky nechce.

      Pozdravuje
      Eva Grüsserová

      18.07.2018 (12.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Taky moc hezky napsané.
        Jenže koňům to nechat opravdu nemůžeme, přitom jsme to nechali jiným „zvířatům“, nechci ty eunuchy skotu označením těch lidí urážet. A to, co jste teď napsala, začali běsní obránci domoviny označovat za neomarxismus…

        18.07.2018 (13.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jirka Hasák

      Avatar

      Ahoj Sylvo a Jirko,
      moc vám oběma přeju Jirkou popsané zážitky z jiného světa lidí. Pamatuju totiž i moje ne vždy radostné návraty z jiného světa lidí do té naší soc. vlasti,
      ale byly tu naše malé děti, tak co dělat. Vždycky vás dva rád vidím, a to v každé situaci, holt už něco pamatuju.
      J.

      23.11.2018 (11.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,