Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 73)

Koukám, pozoruji svou stárnoucí mámu a společně s ní se jako při sledování filmu či utonulý ve fascinující knize propadám do jejího světa zapomnění, paranoie, podezřívavosti, netrpělivosti, zloby…

Jdu od ní, z kina. Přestanu číst a kráčím ulicemi. Mám hypnózu. Metro vrže jinak. Cestující se chovají jako hrdinové zhlédnutého, přečteného. Po návštěvě máti, která ztrácí sebe sama, také počnu vymazávat sebe sama. Koho jsem včera potkal?… Toho… No toho… Jak… No to je přeci ten, co byl… Bylo to včera?… Potkal jsem ho vůbec?… Bolí mě břich. Co jsem jedl? Na záchodě už jsem byl? Soustřeď se!… Ta kniha, kterou čtu… Jak ona se jmenuje? Ten autor je mi blízký… Čím? Proč? O čem byl film před půl hodinou?… Stávám se Alicí z filmu Pořád jsem to já?, vcelku mladou profesorkou lingvistiky?

I mně unikají slova, paměť… Je to už Alzheimer?… Nebo jsem to já, kdo pajdavě kráčí do nekonečně táhlého vršku, namísto stařenky z Melancholie II od Jona Fosseho? I jí se hlavou prohání tajfun zapomnění. List za listem opadává a z košatého stromu života zůstává holina. Krok za krokem. List za listem…

Kdo jsem? Kým ještě jsem? Třesu hlavou, abych vytřásl motolici… Bojuji, hledám další podněty, ale při letmém doteku s realitou musím přitakat větě – Kdyby chtěl někdo vystihnout podstatu naší společnosti jediným charakteristickým rysem, mohl by dojít pouze k tomuto: touze po překonávání. Ano! Jsme otroci v překonávání. Každý musí být lepší, překonat druhého, překonat, co tu již je, bylo, bude. Stát se vítězem, povyrůst nad ostatní!

Je to zhouba naší civilizované společnosti!… Překonat překot… Jak jen se jmenuje… Ten s tím špičatým nosem… No jak, jak… Taky překládal… S ním jsme přeci probírali, jaká je výhoda, že jsme trpasličí země. Jak jen se jmenuje… Česky umí jen pár lidí. K ostatním jazykům přičichneme buď z originálu nebo z překladu. A ten se vyvíjí, mládne, rozvíjí. Takže nám mohou cizinci tu a tam i závidět, neboť čteme v moderní jazyce několik variant Shakespeara a domácí Angličané louskají v mistrově dávnověku. Jeho domovský svět je v rodném jazyce jednou daný! Na ten se nesahá!… Jak jen se jmenuje… Hlava se motá. Závrať! Vertigo?

Chytám se stébel. Chňapám po nich, kde se dá. Třeba na pohlednici z Paříže píše Jiří Kolář: Mladý krotitel na obrazovce naučil aportovat šest tygrů. Zdalipak někdy ukázali za mřížemi otlemeného pána s metály, jak naučil alíkovat lidi? Ale to se obejde bez mříží a biče. Celý svět připadá, že žijeme za neviditelnými mřížemi v úzkosti ze zásahu neviditelného bejkovce… Staří filozofové se rádi dotazovali vesmíru, co je „potom“, co bylo „před“, co je „za“, nebo proč je „tak“, a ne „jinak“, až zjistili, že je možné dostat stejně pravdivě mlčenlivou odpověď od kamene u cesty nebo od každé jiné věci na zemi. A dokonce od vlastního srdce či vytrženého vousu.

Bejkovec. Bejkovec? Bejkovec! Z paměti se náhle vynoří i jedna manéž na jižní Moravě. Přibíhá paňáca s jakousi tyčí v ruce. Haló ! Haló!… Co se stalo? Co se stalo? Milostivá má z něčeho strach! Ne? Jó ona má mužskýho ochránce, hrdinu, co se ničeho nebojí! Jo, jo ta se má! Panáčku, stoupněte si, ať vás každý vidí a v případě nebezpečí zavolá právě vás! Ják se jmenujete?… Franta?… Pěkné jméno! Statečný Francek. Potlesk pro nebojsu! Tu se ho dotkne tyčí, bejkovcem, který do něho vystřelí silný výboj elektrického proudu. Jééééé! Franta se něčeho lekl… Celý se chvěje, třese. Nechte toho, všichni na vás spoléháme. Jste náš hrdina! Bez vás se neobejdeme! Mám pravdu ,drazí spoluobčané?!

Další dávka.

No, ne? Pán má najednou strachu plné kecky! Netřeste sebou jako baba v podloubí! Člověče vzmužte se!

Další prásk!

To jste chlap?… Všichni se vám smějí! Necháte toho? Uklidněte se přeci!

Plesk! Sousedé se válejí po pryčnách. I vlastní žena se smíchy zalyká. Smíchy pláče. Krůpěj za krůpějí.

No tak, bude to?… I vaší manželce jste k smíchu! Necítíte stud? Z hrdiny šašek? Tak to prrrr! Od toho jsem tu přece já!

Bum!

Milostivá pozor na zalknutí…

Prásk!

Vy si užíváte a mužíček se natřásá!… On tančí třasáka… a bez vás! Nemravný sólista! Jak se jmenujete?… Anička? Pane hrdino, i milující Andulka už nemůže snést pohled na vás! Na vaše taneční vibrace!

Šleh!

Sotva dech popadá!…

Džuch!

Budete jí mít na svědomí! Máte nějaké?

Třesk!

On toho nenechá! Zkuste ho zkrotit vy, aby se mohl prokázal jako řádnej mužskej!

A zpitomělá Andula vyšle další proud. Šapitó burácí, Anna třese Frantou…

Tak kdo se ještě nebojí? a lidé se dobrovolně hlásí. Brutální, zlovolná komika slaví. Až šmajdavý osel vyhání úspěšného elektrikáře, kovboje, smíchuhonce…

Jaké to jen bylo slovo… Když se po ránu… No, když se na začátku… Tu z mlhavé tmy zapomnění vyklíčí hořké zápisky Jana Zábrany. I o mřížích píše: Tristní a vlastně zoufalé na tomto světě je, že zvířata zavřená do klece začnou nenávidět ty, kteří se na ně dívají z druhé strany mříží, a zapomenou na nenávist k těm, kdo je do klece pozavírali…

Klec. Klec? Klec! Cirkus měli v SSSR rádi, přímo ho milovali a inspiraci z něho přenášeli dál… Na Sibiři měli v každém městě v přírodním parku taneční parket obehnaný kytrem, což je v cirkuse pojmenování pro železné, klecové mřížoví chránící publikum na galerce před únikem šelem. Tady měli pod kontrolou dav bavících se tanečníků. Když to někdo přehnal, vymknul se normálu, jimi schváleného, hned zasáhli. Třeba proudem studené vody. A místo zdivočelé šelmy zahnali do kouta vás. Milovníci svobodného trdlování byli donuceni dobrovolně se nechat zavřít pod totální kontrolu zvenčí… Kle… Klec… Kec…

Zábranovy poznámky psané doslova Celý život jsou přecpané marnivostí žití. Oba rodiče mu v mládí na desetiletí zavřeli do komunistického žaláře. Pro nic za nic. Jeho generace byla nadvakrát podťatá (v padesátých letech a šedesátém osmém), takže stále připomíná, že jediná jistota je smrt. Snad přijde včas, což se mu „vydařilo/splnilo“. Umřeme jako komíny. Černí skrz naskrz. Ale bez viny.

Stovky postřehů z klopotného přežívání: V noci jsem nemohl spát, díval jsem se z kuchyně na Prahu a viděl jakousi velikou můru, jak celé dlouhé minuty kroužila kolem bílého terče vysoké pouliční lucerny, kterou máme přímo pod oknem – pořád a pořád… Nekonečná rotace kolem malého nočního slunce. Tak můra kolem světla – neví proč, tak země a všechno živé na ní kolem Slunce – neví proč, my všichni s ní v těch kruzích, kruzích, kruzích – a nikdo neví proč, neví proč, neví proč… Smysl je mimo naše vědomí i podvědomí, smysl je, ale ne pro nás… Stárnutí nás mění v obludy, v zrůdy. Dříve psychicky než fyzicky. Ke všem starostem přeplněného, přebitého života přibývá ještě nemilá další: zápas nekončící a úporný, s projevy, s příznaky paranoie…

Je už málo takhle jemných, vnímavých básníků.

Největší životní hloupost, které jsem se dopustil, nebyla z hlouposti, ale z přílišné dobroty srdce, z měkkosti, ze snahy nejednat egoisticky. Člověk odskáče to, že nebyl, že se nechoval jako bestie.

Svou umanutostí, nesmiřitelností, celoživotním odporem k všeho-schopným, nemravným uchvatitelům připomíná dalšího humpoleckého básníka Magora Jirouse.

Mago… Magor… Mama… Má… Máčkni na to červený. Ne zelený!… Co je zelený? Co červený?…

Máma neumí zapnout mobil. Myslí, že je rozbitý, vybitý a v obchodě jí rádi prodají nový. Teče z ní pot. Nerozumí, nechápe. Slova souká, páčí znovu a znovu. Stále stejná. Prostor vnímaného se úží. Ze skříní, peřiňáků vyletují hejna molů. Na vše se lepí…

I s dioptrickými brýlemi mžourám, jako bych je sejmul. Nebo do nich někdo dýchl?… Klopýtám v rozmlženém městě. Ztrácím se. Co je modré? Co je žluté? Kam dojdeme? Jak se jmenujeme? Jak vypadáme?… Třesu se z bezmoci, konečného pádu… I bez bejkovce.

Jsme můry kolem vražedného světla. Točíme se stále dokola, do kola, do kola… Než shoříme. Než se upečeme…. SssssT… Musím se probudit! Rychle! Odeženu splín a pro dobrou náladu hraji kamarádům… slintajícího starce. Vláčím za sebou bezmocné svaly v nohách, rukách, v obličeji. To čučíte! Mám na to! Ještě ano! Povadlá, nemotorná chůze plná bezmoci, nekoordinovanosti, plná pádů, kaskád vyvolá smích. Ale mé šediny, autenticita nakonec straší – FUJ! Necháš toho! Dej pokoj! Tohle nedělej! Neděs nás! Na to máš dost času! FUJ!

Druhý den potkám kamaráda. Stojí zády opřený o pouliční lucernu. Překvapuji jeho šediny, nahrbenou rezignaci… Nazdar! Ty ses pořádně zažral do staříka, už z dálky vypadáš jak on. Celej scvrklej! Narovnej se! Nepoddávej se životní pravděpodobnosti...

A on se pomaloučku, polehoučku otáčí. Je po mrtvici. Poznává mně, ale sotva blekotá. Silou obří vůle přinutí mrtvé koutky k úsměvu. K pousmání… Sranda končí…

Mé kroky míří zahnat chmury, chandru do manéže světa.

Co jiného klaunovi zbývá než ptát se vlastních vousů a zastavit, alespoň na maličkou chviličku, můří víření?

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 13. října 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 73)

1. Zd Ždímalová

   

   Dobrý!

   13.10.2018 (18.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   No Bilbo,
   Ty mi dáváš. Naději mám ještě díky Óm Mani Padme Húm, teda pokud si vzpomenu. Nevim esli moje česká výslovnost nemlží komunikační vlny, ale tak.
   Jinak Vás oba mám rád.
   Zdeno

   05.12.2018 (11.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ