Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 75)

Plíce svírá křeč, kašel cloumá tělem, rýma ucpává vše… Zimnice, horečka… Stále dokola… Kam uprchnout před sevřením svěrací nemocniční kazajky? Do tepla, ke slunci, slanému, vlhkému vzduchu?… Kam?… Co Maroko, kde má kamarádka Alenka Chill art hostel?

Alenku známe coby skvělou pomocnicí, průvodkyní, fotografku z Madridu, kde jsme hráli několik představení Don Quijote seduce a Dulcinea k výročí čtyři sta let prvního vydání Dona Quijota od Miguela de Cervantese y Saavedry. Stačilo několik elektrických kliknutí, dotazů a sedíme v letadle směr Marrakech. Pod námi Alpy, rozlehlé pláně Středozemního moře, lízneme Egypt a ostatní země severní Afriky, táhlé skalnaté hory s vesničkami, majestátně vytyčený Vysoký Atlas a klesáme. Tlak intenzivně stoupá, polykám, seč můžu, ale nedá se to zastavit, povolit. Přestávám slyšet. Kývnu na letušky, a až během procházky na prosluněné runway, se sluch pomalu vrací. Arabština, francouzština, angličtina, němčina… i čeština se ve sluchovodu stéká v radostný koktejl. Já slyším!

Taxikář Hasan nás usadí do modrobílého vozu a spěcháme k Atlantickému oceánu. Směr Essaouira. Ulice Marrakeche (berbersky tamurt’n’Akkuc čili Boží země) jsou přeplněné stánky, trhy, posedávajícími lidmi popíjejícími čaj, pečícími šašlik, ryby, zahalenými ženami v pestrobarevných slupkách. Jedeme západně, a tak nám Slunce vypaluje oční kanály. Po uších je zasažen další orgán. Slepnu! Ale otrlý Hasan ani oka nezamhouří a hrčí svižně v dál. Stihne se i vyhýbat chodcům, oslům, dromedárům, cyklistům přeplněných bagáží, rodinnou osádkou na řidítkách, nosičích, ramenou. Jako kdysi já s dcerami, tady mají jen potomstvo početnější.

S mizejícími ulicemi se zvedá prach a všude poletuje písek z okolních pouští. Halí vše. Kluky s mičudou, ženy procházející kolem cest s malými ratolestmi, ruce, záda obtěžkaná těžkými saky. Putují do počínající tmy, do černočerné, nehostinné krajiny. Kam míří?

Bez jakéhokoli osvětlení vyskočí ze tmy cválající vůz, kolista, prťavé dítě bez doprovodu, muž s rancem… Šli do města za nákupem, zábavou, výdělkem? A teď hodiny, obaleni tmou, prachem, kráčejí do svého hliněného domova? Čiší z nich chudoba, bezcennost, smutek. Ale kdo ví… Vůně Maghrebu vyvěrající z nepořádku, stánků s kořením, pouliční přípravy jídla. Vedle hliněných trosek trůní opravené, noblesní mešity. Hranatá architektura, ve které nehraje čas žádnou roli, asi proto nemají nikde hodiny. Navíc by se měly ručičky přesunout o hodinu zpět, ale král nedávno nařídil zachovat letní čas, a tak… Místní s tím nesouhlasí a žijí dvojí život. Na hodinkách mají zimní a neustále přepočítávají. Trvá nám dlouho zjistit, kolik vlastně je.

Poprvé v malebných uličkách starověkého města Essaouira, As-Sawíra či portugalsky Mogador. Ne nadarmo je medina (historické centrum) zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Úzké soutěsky jsou spletité, a tak i s domorodci dlouho hledáme náš cíl. Ubytujeme se a pospícháme na večeři, tradiční tažín s rybou, kalamárem, který zapíjíme silným, slazeným zeleným čajem. Žádný alkohol! Non non monsieur, pas d’alcool!

Ráno vylézáme z chladného hostelu a po dvou, třech zátočinách všemožně nemožně zastavěných ulic, nás překvapí teplé sluneční paprsky. Krása koupat se na Tři krále ve vlnách Atlantiku! Doma pod Pleší mrzne, chumelí, i let byl o hodinu zpožděn, neboť bílá tma zahalila a zasypala celou Ruzyni i Vaškovo letiště. Stačil ale speciální postřik celého letadla a jsme tu! Na dlouhých písečných plážích s občasnou skálou. Koukáme na protilehlý ostrov Mogador s pevností. Tady mají hodně měst s hradbami, děly… Zkrátka nájezdníci, piráti, dobyvatelé útočili a útočili.

Tohle město má bohatou historii. Už od pravěku. Kromě Kartáginců zde ve starověku žili i Berbeři, Římané. Několikrát za den z vršků minaretu volají muezzini adhan, čímž svolávají své k modlitbám. Stane se, že se hlasy propletou a vytvoří úchvatný sbor, který se prostupuje, rozkvétá v mohutný chorál… a maják v oceánu bliká. Blik! Blik! Blik! Tady nikdo nezabloudí! Nikdo neztroskotá!

Při nákupech se musí, což znám z cirkusového putování ze zemí Střední Asie, smlouvat. Jedná se o divadelní výstup, jak má být. Na tržišti v Samarkandu se přímo prali, mlátili, plakali, škrábali, hořekovali, křičeli, křečovitě, až ďábelsky řehtali nad prodávanou rybou, než se přátelsky, nadšeně dohodli. Výzvu přijímám a také kroutím očnicemi, odcházím, netrpělivě třesu tělem, po pauze štěknu, plesknu dlaní, zavrtím hlavou, gesta měním v jiná gesta, ruce létají jak splašený vrabčák… A oni mě chválí, objímají: Vy jste náš! Úplně z rodu berberů! Jejich potomek! Máte berberského ducha! Pocta patřit ke kočovníkům, kteří před tisíciletím vybudovali transsaharský obchodní systém. Po vysilujících soubojích, které končí podáním rukou, si vzpomenu na nedávné setkání s panem šéfredaktorem z jakési encyklopedie.

Pane byl jste vybrán mezi vyvolené! Budete vázán v kůži! Na věky! Koukněte vedle koho! Ano i pan profesor je tam, ano! Vy si to také zasloužíte! My jsme nejserióznější vydavatelé, s neskutečnou historií, tradicí… Vidíte, osobně se s vámi sejdeme, zjistíme o vás vše… Vyptává se, tužkou zapisuje na papír. Vidíte, nemám žádný diktafon, jsme tradiční, ruční práce! Nakouknout, co píše, mne nenechá. Myslím, že jen čmárá, předstírá zájem, interes… Pak konečně počne berbersky: Nabízíme knihu pro vaše přátele za pouhých devatenáct tisíc, pro vás s možnou slevou, za šestnáct tisíc, což je za takovouto nádheru, poctu, stále málo, co?

Víte, můžete tam o mně něco napsat, ale žádnou knihu nechci, nepotřebuji!

No koukněte a i fotka by byla náramná, ne? Jste pohledný a tak… Koukejte, třeba panu Panenkovi jak to sluší. Bez fotky by se to nikdo nedozvěděl, ne?… Stačí zaplatit tři tisíce a máte to i fotkou, přeci byste nešetřil na…

Ne, opravdu ne, já nepotřebuju žádnou knihu, natož s fotografií.

Ale pane, co vaše děti. Máte děti, maminku, tatínek vám umřel mladý, jako mně, to vím, to mrzí. Máme stejný osud!… Ale když vás spatří v této prestižní publikaci kamarádi, tak… Za pouhé tři tisíce!

Dohadujeme se a já mu vysvětluju, že vůbec nechápe duši klauna, která se přirozeně, celým tělem, vzpírá jakýmkoli krunýřům z kůže, ve zlatě vázaným. Možná jen zkouší pevnost klaunského charakteru? Jaký nonsens, nesmysl, troufalost! Uvěznit, svázat, zkrotit anarchii, volnost, vítr ve vlasech! Potřeseme si rukou a víme, že obchod nedopadl. Na rozdíl od radostné marocko-berbeské improvizace.

Vždy mě fascinovaly přístavy se svým cvrkotem. Veřejné operace ryb – dělení, porcování, svlékání z kůže, zástupy nedočkavých kuchtíků, chechtot stovek racků, bublání motorů veškerých škunerů světa, troubení, pískání, křik při vykládání krabic s čerstvými sardinkami, svištění nahazovaných rybářských prutů, látování obřích sítí, ve kterých zápasí hejno racků o zbytky zamotaných ryb, kalamárů. Řvou jako kočky a ze zahnutých zobáků jim vyčuhuje tu dlouhá část chapadla, tu ploutev. Jeden souká, dáví a tři okolo vyčkávají, aby v pravou chvíli popadli urvaný žvanec a frnk. Z vítězů jsou poražení, z prvních poslední a souboj pokračuje. Hukot, svistot oceánu. Neomrzí ani pozorování přitékajících, odtékajících vln. Pěna za pěnou. Miliony mořských víl. Nekonečná improvizace jako tanec plamene.

Bydlení v zajímavě stavěném hostelu je maličko problém. Všechna okna jsou směrována do středu domu, tedy do pavlačí, které jsou nahoře uzavřené sklem, takže vzduch, venkovní slunce nepotkáte. Spíme v uzavřené místnosti s otvory do sálu, kde se jí, hraje na hudební nástroje, klábosí, z reproduktoru se valí písně jazzové, etno… Dřív to byl rodinný dům, takže když matka připravila jídlo, zavolala, všichni slyšeli a seběhli dolů k rodinnému stolu. Idylka. To dává smysl. Navíc je uzavřenost chránila před letním žárem, střežila jejich soukromí e.t.c. Ale když nechcete a nejste hippies-spolek, součást komunitní party, je zaděláno na trápení. Hlavně večer.

Ulehnete a zvuky ze spodního přízemí se mísí, rezonují, sílí, bobtnají a v hlavě rostou. Prolézají každičkou štěrbinkou. V mozkovně propichují jak bambus buňku za buňkou a rozjíždějí obrazný kvapík – hlas mladičké naivky se chichotá, mužný bas jí svádivě radí, konejší… Etnická zpěvačka z nahrávky heká, přidávají se živé bubny, kytary, houkání australských domorodců s didgeridoo. Nástroje neudržují rytmus, každý radostně sám za sebe… Cinkání příborů, pokřikování… Bas odvádí naivku do druhého patra, ona chce s kamarádkou. Přidá se alt, mizí za dveřmi, po chvilce alt prchá a naivka zůstává osamocená. Tokání pokračuje. Smích, pláč, dveře se otevírají. Z naivky vychází jemný rozpačitý úsměv, který doprovází uklidňování chlapského basu… Dole roztáčí americký emancipační, suverénní ženský hlas žvatlavé tsunami, které v příbojích naráží do každičké stěny, škvíry, otvoru v cihle. Její hlas se mění v satanský, čarodějnický škleb… Hejkání v reproduktoru vrcholí, bubeníci šťastně vřískají… Když okolo jedné konečně vše utichá, začíná zpívat přívod k toaletní míse. Hajzlík pěje a zní jako vuvuzela. To už se rozesmějeme i my. Ráno s kruhy pod víčky letíme z uzavřeného, plísní načichlého domu. Pospícháme do slunných, barevných, orientálních, vůní nasáklých uliček. Starci s ručním vozíkem znovu nabízejí ekologické svezení… Monsieur, seulement dix dirhams! Seulement dix dirhams! A s dřevěným klapáním se přidávají čističi bot… Monsieur! Je vais nettoyer vôtre chaussures… Dix dirhams, seulement! Dix dirhams, seulement! Oba nás pronásledují, než najdou další oběť.

Je to krásná země, krásné setkání s Alenkou, která týden před naším příletem porodila maličkého chlapce přímo ve své ložnici. Ještě nám ukázala přesné místo! Její dredatý muž z marocké pouště, jeho matka, sestra, Honza, který dva roky pracoval pro nedalekou elektrárnu a další. Hovory o stále přetrvávající francouzské koloniální nadvládě (ač je země nezávislá, svobodná a jedna z nejbohatších na nerostné suroviny, patřičně nebohatne…), o zdejším králi, který vysává místní lid, zněly jak z pohádky…

Cestou zpátky, ošleháni větrem, oceánem, pozorujeme okolí. Když nás vezl taxík Hasan, jeli jsme menšími silnicemi a viděli onu propastnou chudobu. Autobus jede po dálnicích, a tak to vše nevypadá tak neutěšeně a navíc zaznamenáme kozy pasoucí se na stromě. Celé stádo! Cirkusové číslo? Nebo jen došla tráva, a nač namáhat krční svaly, hups do korun. Být ředitelem cirku, najmu je ihned. Stačí postavit do středu manéže strom, písknout, a už se houpají v koruně, marš vyhrává… Krása! Malá promenáda pod hradbami Marrakeche a letadlem zpět do zasněžené domoviny.

Jako potvrzený vnuk berberských kočovníků mohu jen potvrdit: Je dobré občas poznat předky tváří v tvář!

A nic na tom nezmění ani fakt, že se kašel opět vrátil. V posteli v horečných stavech vidím pěkná tabla, plná dávné, exotikou načichlé domoviny.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 26. ledna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 75)

1. Zdeněk Říha

   

   Pro Tebe
   neexistuje žádné omezení, fyzické, metafyzické, skutečné-neskutečné, žádné! Mogador? Teplice v Čechách? Vše přetavíš do Rabelais zážitků. A ještě máš energii podělit se s námi.
   Takže dík!

   27.01.2019 (11.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ