Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 77)

Dnešní doba je víc než nepochopitelná. Kupříkladu nedávno koukám na TV a zjišťuji nový fenomén hraní po bytech. Objevování dávno objeveného? Nedělo se to spontánně po staletí? Všechny ty loutkové skvosty, rodinné muzicírování…

Sousedé se seběhli a bylo! Bez koordinátorů! Bez zprostředkovatelů! My takhle hrajeme desetiletí. Jen a jen pro radost, pro společnou potěchu. V budoucnu bude asi nutné zaregistrovat se, zaplatit poplatek a snad i…

Čím to? Je to zapomnění z přesycenosti? Musí se dnes lidská pospolitost uměle vytvářet? Když se jí ušpiníme, jsme k ní blíž?… Oči bolely.

Oči…

Pravidelně chodím na jejich kontrolu. Léta vždy vše stejné. To jest jediné vidoucí beze změn! Tlak, sítnice, pohyb, pohotovost, dioptrie… Levé s rozmáznutou panenkou uprostřed už ani nezkoumají. Jeho slepost posloužila v minulosti k mnohým překvapením. Třeba u střelby na terč nebo na pouťové atrakce. Vy ani nezavřete oko jako jiní, a bum, trefíte se! Nemhouříte, jen cílíte. Výborná střelba! Obě oči otevřené a bum! Pugét papírových růží!

I vzpurnost se s ním dala spojit. Jednou mě na průmyslovce vyvolá učitel. Říkejme mu Sosna. Nejde to, nejde. Tak Rejdingře za pět… a váš soused Marek vám ukáže, jak je to prosté, jednoduché. Lhostejně, bez zájmu usednu do první řady. Rejdingře, vidíte jak je to banální? Vy, kterému to jde, a najednou výbuch! Vidíte tu snadnou cestu? – Nevidím. –  No tak se na tabuli podívejte pořádně. – Nevidím. –  Tak otevřte oči dokořán! – Nevidím. Znejistí. Co se stalo? Proč nevidíte?! –  Nemám brýle. – No, a kde je máte? – Tady… – Kde?! – Leží na stole. Chviličku zkoprněle postává. Popadá dech. Snad by mi je i podal. Už, už se ruka natahuje… Když v tom vybuchne. Vypadněte! Vypadněte! Já tady nejsem pro smích! Pro legraci! To ne! Koukej mazat… Pomaloučku zdvihám brýle. Nasadím je. Musím je mít, abych během odchodu někde nezakopl, do něčeho nevrazil, někam nespadl… Jedno oko je slepé a to druhé… – Vypadni!… Kriple! – Pane učiteli, klid. Ještě se vám něco přihodí… Franto počkám na tebe v jídelně… Pěkný den všem! Začíná stepovat, rudnout, pouští páru. Já v klidu, polehoučku, jak manekýn, kráčím ke dveřím. Pak mě maturitní půlrok dusí, týrá. Dává nespravedlivě čtyřky… Až při maturitní zkoušce, když pozná, že umím, se rozesměje, plácá do stehen a celou komisi furiantsky baví Výbornej student! Ale číslo!… – Já ho zkouším, on neví, a když řeknu, aby se díval na tabuli, tak že prej nevidí! Já na to, ty jsi slepej?! On skoro. Nešlo by s tím něco udělat? Operace?… On špitne… I brýle by stačily. No a proč je nemáš? Mám. No a kde jsou? Tady leží přede mnou… Kde?… Na stole… Tak proč si je nenasadíš, když je máš na dosah? Proč… Já zkoprněl. Žluč mi stoupla do hlavy a já začal křičet jak pominutej! Chacha… To bylo krásně sprostý! Brutální fór! Chacha… Já se bál o jeho zdraví, a on, že je slepej, protože nemá brýle… Báječně drzé! Anarchie mládí!… Ale my nebyli jiní, že? Kde máš brýle? Tady… Dobrý! Moc dobrý! Několik let poté tento šaramantní Sosna páchá sebevraždu. Zraní se při lyžování a než by zůstal ochrnutý, raději si ve vaně podřeže žíly.

Slepé oko posloužilo i k pobavení. Mladý pan doktor ho prozkoumává pod novým přístrojem. Fotí, rozebírá, protkne řezem vodorovným, příčným, porcuje jako dort po stupních kružnice…

Vidíte ho? Jak vypadá uvnitř? – Jé, poprvé vidím za mázlou duhovku! Od narození, tedy téměř šedesát let, mi ho nikdo takhle nevyfotil… Sítnice je povadlá jak splasklý padáček! – No tohle oko už nikdy neuvidí. Šlo by ho vyměnit, dnes už ano. Ale tupozraké je v mozku a tam se už nic nerozkouká. Vy to máte od narození? Museli by vám ho operovat do šesti let, pak by se mozek chytnul… Hlavně, že sedíte na židli, v klidném prostředí, kde se vám nemůže nic přihodit s tím zdravým okem! Výběr profese je důležitý! Kamarádka, očařka Stáňa Stuchlá se rozesměje. Co je tady k smíchu?! Jen panu Reidingerovi říkám, že je dobře, že má klidné povolání, že neriskuje, když má jen jedno oko! – No právě o to jde! Víš jaké má povolání? Celý život? – No předpokládám, že s tímhle hendikepem někde v úřadu, v zahradnictví… v klidovém prostředí. – Jo, jo v klidovém prostředí… chachacha… On je celý život klaun! Akrobat! Učí na AMU akrobacii, pořád skáče, metá kozelce… On nevydrží v klidu! V klidovém prostředí…chachacha… Hraje na ulicích, v cirkusech, v divadlech. Žádnou pasivní činohru, ale expresivní, fyzické divadlo… V klidovém prostředí! Chááá… Tos mě dostal! V klidovém prostředí! Bilbo a v klidném prostředí!

Teď jen doprovázím Sylvii ke kontrole a chci poprosit o oční kapky. Pojď Bilbo, já to raději zkouknu. – Ale já tu byl před měsícem! Vše ok! Jen mě trochu škrábe pod víčkem… – Jo, jo… Podívej se nahoru, stranou… vlevo, vpravo… Máš začínající šedý zákal. Nic strašného. Za půl roku kontrola, a když se to bude horšit, tak tě pan profesor vezme na operaci. Vyndá tvou a dá tam čočku novou… Neboj, je velmi šikovný, vždyť operoval i Miloše Formana… I mě!

Po ulici jdu přesto vyděšený, neboť mně celý život varovali, strašili – do zdravého oka si nenechejte šahat! Máte jen jediné! Vám nemůžou dávat korekce přímo do bulvy, raději silnější brýle… A najednou je vše možné: Budeš bez brýlí! Zaženu prvotní úzkost. Nic se neděje! Bude to dobré, dobré… Ale slzy dcery Báry a následné Sylvininy naplní i mé kanálky. Vyrazí zoufalý proud, se kterým odplouvá mládí, akrobacie, klaunské kaskády, krkolomné lety vzduchem, fyzické vyplnění každičkého kousku volného prostoru, kdy díky orientaci v něm je z nemožného možné… Pane! Pane! Šedý zákal není rulanda šedá!… Hned si studuji, která část bude zaměněna. Zavřu oči a promítám buñuelovský film – přes celé plátno prořezávají mou rohovku, duhovku… V asociačních serpentinách se valí další asociace. Dadaistická lavina. Stejně jako když skládáte novou komedii – jaký šprým se dá vymyslet než puknou Talíře?, v co se může přetvořit role Papíru?… Nápady na dané téma vyskakují, lisují se, vyhazují, hoblují, otesávají…

Obdobně pracují Na zábradlí – nad hereckým údělem dumají Hamleti, nad smrtí Požitkáři… Čočku vydloubnou jak pecku a už lepí novou, umělou. Bulva spinká, ale já slyším každé slovo, každý vzdech. Zatím dobrý! Není moc malá? – Ne, akorát! Zavírají. Je pane docente, byla malá. Ta byla pro tamhletu holčičku. Měl jste pravdu! Omlouvám se. Otevírají. Ta je zase velká! Nemáte jinou?… Nebo to vyplníme silikonem… Ne tolik, milostivá, kam by se nám vešla? To není zateplování domu… …Nemohu se rozkoukat. Mlha, mlha… Nevadí, lehněte si! Dali jsme špatné dioptrie! A vše se opakuje… Jé, pane docente… – Já jsem profesor, milostivá! Žádný docent, ale profesor! – Jé promiňte, pane profesore, tady vytéká bělmo, neměla bych to slepit? – Já se na to vykašlu, kde máte odsávačku?… Jemně!… No a teď jste odsála celé oko! Pomalu! Hlavně nepřetrhněte oční nerv! – Jé, to se moc omlouvám. Nevěděla jsem, že máme tak silnou odsávačku. Úplný lux, viďte pane docente! – Nejsem docent, ale profesor! Už se nikdy nerozkoukám. Ano, ano, stále zbývá pět procent k stoprocentní úspěšnosti!  Pět procent! Šmik a jsem mezi nimi!… Všichni mě ubezpečují, že dnešní medicína je úplně jinde než před léty, kdy musel šedý zákal uzrát, dozrát. Mrknu na hrůzné fotky s cínovou panenkou slepců. BRRR! Pane profesore, už je dost zralý? Pochyby prohloubí sympatická optička Jo, pozor! Dvě paní také ubezpečovali, že se nemůže nic stát, a jsou slepé!

UF! Byla by škoda přijít o vizuální část opery Sternenhoch v Národním. Jistě by stačilo poslouchat jen Acherovu podmanivou, ve vlnách burácející hudbu, ale u Klímy-filosofa je základem bytí vůle a se vším si hrát. Hravost gestická, světelná, scénická by se vytratila. Což by byla velká škoda u takhle vyvedeného kousku. I když, podle mého slábnoucího zraku si na Nové scéně hrají méně než by Klíma snesl. Chybí jeho dvojlomnost, hrůza/poťouchlý smích. Kupříkladu mrtvá Helga se během šílené kopulace bláznivě nerozpadá. Neupadne jí noha, předloktí, lopatka… On láskyplně nezpívá k odpadlíkům. Ona se mu v kusech neřehtá, ďábelsky nevysmívá. Ač dobře ví, že ho její puzzle pozře e.t.c.. Naopak vidíme skoro vážnou, hororovou scénu, kdy vše smířlivě končí. Byla rozezněna jen jedna část Klímy. Jen a jen temnota s muzikálovým tanečním rejem. Málo parodie, ironie. Ale je možné, že šedivý opar už zatáhl závěsy a já vše nezahlédl. Vždyť co je nízké, co vysoké? Krása je políbení se lásky s hrůzností! A zpívající, nevěrná Helga vše stvrzuje. Ďábelská krása! Hvězdné zjevení s nadpozemským esperantem v hrdle!

Přijít o chvilky nad knihou? O své tempo při pádlování do jiných světů? Nesvézt se s Portugalcem Josém Saramagou v Putování jednoho slona? Z Lisabonu do Vídně za ním šlapat. Scéna, kdy se ON loučí s doprovodnou skupinou. Oni natahují dlaň a on ji chobotem ovine, polaská. Někomu víc, někomu méně. Někoho i obejme. …muž se nezadržitelně rozplakal, jako by se setkal s milovanou bytostí, o které neměl mnoho let žádné zprávy. I slon se k němu choval mimořádně vřele. Ovinul mu chobot kolem ramen a hladil ho po hlavě skoro lidskými pohyby, z každičkého gesta vyzařovala jemnost a něha. Poprvé v historii lidstva se zvíře přátelsky a uctivě v pravém slova smyslu loučilo s některými lidskými bytostmi… Pak mocně zatroubí. Popis situace ze šestnáctého století.

Ale já zažil u cirkusu srdce beroucí něhu i ve století dvacátém. Spřátelil jsem se se slonicí Dixi. Vystupuji hned po ní a pokaždé ji přátelsky, kolegiálně plácám po vyduté zadnici. Ona mě na oplátku laškovně chytá za nožku, bere klobouk, pošimrá v podpaží, zafuní za triko, zabrnká na červené šle. Občas se – během reklamních parád – na jejím majestátném hřbetu i svezu po městě. Když jsem se s ní po letech setkal v Berlíně, nejen, že mě poznala, ale chobotem hned objala, zdvihla do výšky a jak miminko rozhoupala. A z nadité rozkoše začala celým tělem tančit, vesele troubit uvítací marš. Seběhli se cirkusáci, proč dělá takový bengálský kravál. Zkoprněli, pak se rozesmáli a zatleskali. My jsme oba plakali. Stejně jako při posledním filmu Tima Burtona o letajícím slůněti Dumbo. S vnuky se ještě daleko od kinosálu objímáme šedivými dlouhými choboty.

Bylo by škoda to vše nevidět, jen hmatem ohmatávat… Ale uvědomuji si, jak musím být vděčný za tolik let akrobatických alotrií… Vždyť ve čtrnácti mi přišel oficiální papír na změnu pracovních schopností – v budoucnu se mohu ucházet jen a jen o zahradníka. O klidné povolání s pomalou chůzí, s vyváženou stravou. Děkuji osudu! Já to vše přeskočil! Děkuji! A třeba z šedivky bude nakonec rulada! A bez brýlí budu připíjet na zdraví dalším výzvám!

Možná s novou čočkou začnu metamorfovat v kyborga. Následuje titanový kloub, vypěstovaný sval, kůže, šlacha, vlas, umělá ledvina, játra, žaludek, mícha s páteří, polovina hlavy… A z původního těla? Srdce s umělou chlopní na motůrek!

Ale za plastovou čočkou ryzí člověčina! Přece vím. Nejde o tělo fyzické, ale o duši!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 14. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 77)

1. Zdeněk Říha

   

   Čau Bilbo.
   Opět vidím, jak jsem obyčejnej. Šel jsem a nechal si operovat obě očiska. Teď v sedmdesáti sedmi koukám bez brejlí nakrátko, středněblízko i daleko. Ale není o čom blogovat. Proto si Tě rád čtu. Těším se na další zprávy, co se děje kolem Tebe.
   Zdeno

   16.04.2019 (12.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Eva Grüsserová

   

   Ahoj Jirko,
   jsme rádi za vaše bytové divadlo. Přejeme uzdravené oko a nadále veselý pohled na svět.
   Přejeme hezké Velikonoce a přijďte na koledu.
   Eva a Pepík

   18.04.2019 (9.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ