Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 79)

Po zevrubné přednášce filosofa Zdeňka Kratochvíla o Kykladách, po jeho mnohých nadšených detailech, historkách, jsme se odhodlali vyrazit za poznáním. Vybavil nás podrobným itinerářem, poznámkami, zařídil letenky, loď, ubytování. A my vlakem dokodrcali na letiště Václava Havla… 

Po zhlédnutí dechberoucí minisérie Černobyl, kde lež způsobila katastrofu (i já jsem se v osudném 86 slunil, hrál na ulicích Paříže, Bruselu, Charleville-Mézières, kde jsem studoval, zkoušel Deklaunizaci a věřil, že obří houby nejsou ozářené), se budu držet jediné ideové linky, jen a jen pravdu! Pravdu!

Hurá na jih, na nádherné dobrodružství! Naposledy jsme letěli do Athén na Olympijské hry v roce 2004. Bylo úchvatné hrát naše komedie přímo pod Akropolí! Znovu do těchto kouzelných končin…

Vše je na vteřinku přesně vypočítané, takže i neznalí vše naleznou, poznají. Odbavení, nalodění na palubu airbasu fantazie!… tik, ťak, tik, ťak, tik, ťak… Tikot švýcarských hodinek. Pravdu!

Zrnko zapadá do strojku. Hodinu dvacet sedíme na letištní ploše. Čůrek potu. Konečně přistání v Athénách. Rychlé vyběhnutí, nalezení busu do přístavu Pireus… Krása! Pravdu!

Zastavujeme moc často a dojezd se natahuje. To nemůžeme stihnout. Ani nevíme, kde přesně vystoupit, vyměnit lístky, nalézt loď. Budeme nocovat na pláži? Shánět jiný škuner?…

Orosení, načichlí vlastním pižmem vystoupíme dříve. Řecký šofér nám znovu otevře a my, roztřesení z nejistoty, spatříme Titanik. Ano, tak nám obří koráb Blue Star připadá. Víc jak sto padesát metrů dlouhý, dvacet široký a vysoký, v tmavomodře-bílých barvách  s oranžovo-žlutými pruhy na komíně. Usedáme a Pireo mizí v dálavách.

Přes pět hodin plujeme se zastávkou na ostrově Paros. Úchvatná podívaná na souhru vylodivších se, nalodivších se. Rozborka, sborka. Přesný kalup promazaných koleček.

A jsme na noční promenádě v cílovém ostrově Naxu. Sice nevidíme ceduli paní domácí, ale dle instrukcí nalézáme vybájený dům Anny Legaki. Obejmutí, domácí víno a už a už se nemůžeme dočkat bytečku s obří terasou, kde hodiny se sklenkou v ruce civíte na Kastro (Hradčany), vítr od Egejského moře vesele zpívá… Pravdu!

Anna nás zavede do kumbálku bez oken v přízemí. Hned vedle jejich kuchyně. Ukáže koupelnu pro trpaslíky… Jen a jen pro vás! Pravda, oni jsou maličcí… i slony měli kdysi velikosti kanců, ale je to ŠOK! Nezapřou jižanský temperament, a tak prožíváme dennodenní rodinný křik, hartusení, bouchání oken, dveří. Jsme součástí jejich nakypělého života.

Prcháme, a jak Zdeněk naznačil, všude je gotika stavěná z raně antického materiálu. V archeologickém muzeu nadšeně zíráme na světový poklad kykladských idolů rané doby bronzové. Skoro pět tisíc let staré pidi sošky jsou nádherné svou stylizací, strohostí, jemností…. většinou z bílého mramoru, což oku lahodí. Moderní sochařství si z nich mnohé uzmulo. Ztrácíme se v labyrintu starého města. V každé zdi trčí část antického sloupu, římsy…

Ve starožitnictví Antico Veneziano s antickými sloupy uvnitř raně středověké cimry nacházíme chládek, únik před žhavým sluncem. Krása! Pravdu!

Nechce se nám vracet domů. Do klece, za babkou, co nás stále sleduje, ťuká na dveře Spíte gut?… Chcete kejk? Za její křičící dcerou, která se neustále hádá se synem a my v černé díře sníme slibovaný sen o obří terase s jímavým panorametem…

Jezdíme za město na nudistickou pláž. Na Agia Anna. Obří kameny a běloučký kostelík, u kterého to jednou nevydržím a cestou zpět se znovu vysvléknu a s nahou zadnicí peláším opět do modrých vln. Angličané tleskají atletické postavě, puritánští Řekové čučí.

Toulky na ostrůvek Palatia, který je s ostrovem odedávna připojený vycházkovým molem. Na něm torzo velkého Apollónova chrámu, futra do jiného světa. Každý večer zírám, jak na jeho vršku vyrůstají vlasy či hustý les, jenž se sem díky chtivým turistům navrací. Z mola jsou vstupy do moře chráněné vlnolamem. I my se s místním dámským spolkem smočíme a pak pozorujeme druhou stranu s romantickým Dionýsovým přístavem. Tam jsou vlny nekrocené, a tak do mola vytrvale narážejí. Vystřikují, chlístají, a když duje víc, berou lidé probíhání pod slaným příbojem jako atrakci. Běhají sem a tam. Smějí se, křičí… Plavu, nad hlavou palác pro Bohy. Uvědomuji si, jak jsem malá tříska. Slunce se úchvatně noří do hladiny a do mě desítky kalamárů, chobotnic… Úchvatné! Pravdu!

Cítíme smrad z kuchyně paní domácí. Cibule se škvaří, brambory prskají a racek se chechtá. V kobce na mě smutně kouká desítka prázdných věšáků, zavěšená, vyhasle studená televize a vedle křičí o život… Na městské pláži burácejí vlny. Vrhám se do jejich svistotu, houpou náramně… Pravdu…

Tu se vedle mě vynoří plavčík, a že musím rychle na břeh, že to je životu nebezpečné. Já, že to miluji, on, že rychle ven. Vyburcovala ho patrně Sylvie, která když na mně ze břehu mával, hulákal, vysvětlila, že jsem slepý, a on se vzmužil a skočil. Pak vyvěsil červený prapor a racek se dál chechtá…

Lodní výprava na bájný ostrov Delos. Narodili se zde bohové Apollón a Artemis, děti záletného Dia s Létó, a protože jeho žena Héra běsnila, žádné místo na souši či pevnině je nechtělo přijmout. Zeus tehdy Délos, do té doby volně plující Egejským mořem, ukotvil, aby Létó mohla porodit svá dvojčata. Od té doby je to posvátná půda, kde se nesmí umírat, rodit. Dnes je to místo torz, ležících mramorových sloupů, trámů, s obřím amfiteátrem, alejí lvů… Úchvatné! Pravdu…

Škoda, že velkolepost zdejšího městečka můžeme zahlédnout jen v představách. Dnes je mrtvé, beze stop klokotavého života. Kdyby stály bílé chrámy, svatyně a v amfiteátru by na počest Apollóna i Boha hudby, lyry, uzdravování… hřímali kejklíři, bylo by to jistě velkolepé! Pravdu…

Cesta sem byla bujará, neb moře ukrutně houpalo. Jako na toboganu. Žaludek. ponoukán chrlícím sousedem, volá po ozvěně. Stevardi roznášejí pytlíky a okna se mlží do duhy… Ostrov Mykonos a jeho stejnojmenné hlavní město přezdívají malé Benátky. Patrně pro renesančně vyhlížející domy. Jméno dostalo po Apollónově vnukovi Mykonovi.

Prcháme za Francouzi, ty maj dobrý nos, vytříbené chutě. Božský! Přitiskuji uši k mramoru, tuny se ho tady válí. Které srdce v něm tluče? Jaký Bůh, jaký idol z něho vyleze? Občas nepoznáte, zda koukáte na moderní zbořeniště, či na historické památky. Je to obyčejný bordel, nebo výkvět antiky?

Vyjíždíme autobusem do Naxu. Zdeněk zdůrazňoval, aspoň jeden výlet na vysočinu je nutný! Procházka Chalki, stoupáním do hor pozorujeme svatou horu Zás/Zeus, která je na Kykladách nejvyšší kopcem, tisíc jeden metr nad mořem!

Posilněni v malebném Apeiranthosu pospícháme do úchvatné vísky Apollonas. Oblázková pláž s obřími běloučkými, mramorovými balvany a v nedalekém lomu jedenáctimetrová mramorová socha ležícího starce Dionýsa, dalšího nemanželského syna nemravného Dia. Bůh vína jistě odpočívá po nekonečném hodování, letech slavnostních  extází, hurónského veselí… Hlava se mu motá jako nám z tisíce zatáček, nahoru, dolu napříč ostrovem. Ty výhledy!… Pravdu!

Z reproduktoru řve ukrutný hlas řeckého průvodce… O výdobytcích místních obyvatel, o jejich nejlepších naxijských kartoflích a jejich nejúžasnějším vínu, památkách. Jeho hřímavé láskyplné vyznání Řecku, co jeho srdce bolí, čím básnicky jásá, které literární veličiny o jeho rodné zemi psaly… Se slzou u oka cituje… Co dalo Řecko světu? Vše! Každý obor obohatilo… Užvaněný agitátor se pasažérů sám optá, zda se jim jeho plamenný výklad líbil. Když souhlasně zatleskají, on přidává další autory, další detaily… Donutil je k souznění s jeho láskou… Je na vrcholu blaha…

Výborný olivový olej s lanýžovou chutí v městečku Eggares! A já se v modravé hlubině měním v delfína. Vyskakuji nad hladinu, dělám salto za saltem. Zajedu do hlubin mezi rybky, chobotnice, medúzy. Doprovázejí mě bílé bublinky a já vzápětí vylétám nad obzor. Dumám, proč tu nezahlédnu další druhy, abychom se mohli společně zařehtat. No nic… V osamocení zajíždím do modrého bezkonečna… Lidé nahými těly objímají mohutné kameny. Je to láska? Hovoří s nimi během laskání?

Cestou v autobusu mluví z reproduktoru dva vzdálení, unavení řidiči. Jejich utrpení vzrůstá. Ráno to celkem šlo, ale teď padám! / Ty taky? Těch otlemenejch turistů! Cpou se až dveře vylomí! / JO…jo, jedem mně svým panděrem natlačil až k oknu, sotva jsem mohl řídit… / No a kdyby na mě čuměla krásná holka, tak nehlesnu, ale na mě zírá babice… Co čumíš? CO?“ „Jo… jo… také hledám povzbuzení nějaký modroočky, ale zase do mě tlačí otylé břicho…FUJ!  Další let nad hladinu. Pirueta, zamávání ploutví a frnk do tmavého království… Pravdu!

V přístavu si všimnu staršího pána, který během klidného stolování začne šermovat rukama, uskakovat, tančit stoupo/sed… Má infarkt? Mrtvici? Ne, jen mu ze salátu vyběhl obrovský šváb. Bude v jídle pokračovat?… I my pak hledáme metamorfované Kafky všude-možně. A vedle se opět hádají. Hajzlík zpívá tklivou píseň, klimatizace vrní jako tajfun…

Kloužu po hladině a s rackem se šíleně řechtám… V mramoru uvězněným antickým hrdinům, antice, jejíž krásu novodobá civilizace požrala, terase s výhledem na Hradčana… Odrážím se ode dna k polibku paní domácí, která nápadně připomíná Sylvinu ruskou babičku. Rozvíjíme možné teorie o příbuzenském vztahu, neboť její rodina prchala ve dvacátých letech dvacátého století před rudým terorem právě přes Řecko. Ta podoba je neskutečná… i temperament… To by byl GÓL! Po tolika letech nalézt ztracenou odnož.

Stříkám slastně čumákem na opocené turisty. Hrnu zpěněnou vlnu vpřed… Pravdu!…

Škuner už houká z přístavu… Hotel v Pireu… K nevíře: řeckého taxikáře naviguji k cíli!… Let na Vaška…

Šťastně se směji nad peřejí a mocným vodotryskem z našpulených úst častuji okolí. Pak definitivně klesám do hrůzných hloubek… Pravdu!

Ale co je a co není?

Cák… ŠPLÍCH!

Váš delfín!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 20. července 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 79)

1. Jirka Hasák-Hobit

   

   Ahoj Bilbo,
   díky za barvitou pohádku prizmatem skutečné a oživlé antiky. O pravdě zážitků není pochyb.
   Pozdrav Sylvě, tobě a celé rodině.
   Jirka

   23.07.2019 (9.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zdeněk Říha

   

   Tak jo.
   Cestovat kamkoli s Tebou se vyplatí. Proto rád čtu Tvoje fantaskno promíchané skutečnostma. Někdy jsou dost nepříjemné, ale kam se na Tebe hrabou. Je to fajn, že se nedáš a nedáš.
   Držím palce na další zážitky.
   Díky!

   01.08.2019 (10.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ